Přátelé, náš příběh se odehrává v dobách, kdy čaj byl východnímu světu ještě neznámy. Indickou zemi ovládala již několik století vlna nového náboženství, buddhismu, založeného Siddhártou Gautamou. Tento světec položil základy náboženství ne-násilí a vyučoval po čtyřicet pět let po celé Indii a Nepálu. Měl mnoho následovníků, prostých mnichů i vznešených guruů, jeho učení se předávalo přímou linií a postupem času se vyvíjelo tak, jak byla lidská mysl schopná přijímat novější filosofické úvahy. Pár století později, v dobách krále Simhavarmana, odehrával se i náš příběh. Bódhitara, bráhmanského původu a třetí ze synů tehdejšího krále, se rozhodl nastoupit učení Šakjamuniho, buddhismu. Vzdal se světského života a odešel do chrámu vzdáleného jeho domovu, kde vstoupil do sanghy a po dlouhou dobu jej vyučoval Přadžnádhára, 27. patriarcha zenu. Ten mu později, na sklonku svého života, předává učení zenu a roucho, zaznamenán jest tento rozhovor o hloubce Bódhitarova pochopení. Pradžnádhára se ptal: „Která z věci je bez formy?“ Bódhitara odvětil: „Ne-počátek je bez formy.“ Pradžnádhára po druhé se ptal: „Která z věcí je nejvyšší?“ Bódhitara soustředěně odpověděl: „Přirozenost skutečnosti je nejvyšší.“
Potěšený Pradžnádhára udělil Bódhitarovi nové jméno “Bódhidharma“ a na smrtelné posteli mu ukládá, aby Bódhidharma prošel cestu do vzdálené Číny a obnovil tam slávu učení. Náš hrdina, starý světec bez domova, se vydává na dlouhou pouť na sever, oblečen do roucha patriarchy, s žebravou miskou zavěšenou u pasu. Dlouho, předlouho putoval mistr přes hory a lesy, potoky a stráně až objevil se v Číně, v provincii Jün-nan právě, když dovršil šedesáti let .
Pro jeho pokročilý věk se objevovaly známky únavy a vyčerpání častěji a jednou, sedíce pod stromem při pravidelné, odpolední meditaci Bódhidharma usnul. Probudil se po pár hodinách spánku a pln rozhořčení ze svého činu se uchýlil k noži a dvěma rychlými škuby si uřezal svá oční víčka, vykřikl: „už nikdy neusnu při meditaci!“ a pohodil je stranou. Kusy kůže zapadly kamsi mezi trávník v povzdálí a jakmile se dotkly země, stalo se něco nevídaného. Naplněny dobrou karmou, jaly se vyrašit kořínky, prostupující kyprou půdu všemi směry, a stejně rychle vystoupaly dva kmínky nových keřů. Zprvu světle hnědé dřevo se protahováním ztmavilo a každý nový výhonek se žlutěl svěží barvou a pupeny se rozvíjely v nové, světle zelené lístečky až byly oba keříky dost vysoké, aby si jich překvapený Bódhidharma všiml. Inu zlákán touto podívanou si natrhal pár svěže vypadajících lístků a snědl je. Únava byla ta tam a Bódhidharma, celý šťastný, putuje dále na severovýchod do města Ťing kchang, do královského paláce na pozvání samotného krále Wu-tiho, pár těch zázračných lístků v kapse.
Císař ho přivítal slovy: „Zdravím tě, ó velký Bódhidharmo! Pověz, jaké jsou mé zásluhy, za vše, co jsem zde, v tomto kraji pro buddhismus vykonal?! Nemalými částkami podporoval jsem výstavby nových chrámu a modliteben, stavěl jsem sochy a vydával jídlo mnoha mnichům,“ se Wu-ti zároveň otázal, přesvědčen o velikosti jeho ctnostných skutků. „Nemáš vůbec žádné zásluhy, králi!“ odvětil Bódhidharma. Panovník šokován touto novou doktrínou se otázal: „Jak to? Vždyť jak praví diamantová sůtra: “neboť nebudeš-li ve své praxi dobročinnosti ovlivněn jevy jako já, dosáhneš štěstí a zásluh, které jsou neocenitelné a přesahují veškeré chápáni“.“ Mnich nezaujatě odpověděl: „Skutky nejsou záslužné. Zásluhy tvých skutků stávají se zdrojem iluzí a žádosti.“ Císař Wu, zamyšlen, se ptal dále: „Jaký je potom princip posvátné doktríny, kterou naši mniši vyučují?“ „Nic posvátného v ní ní není a její princip je úplně prázdný,“ odvětil klidně Bódhidharma. Císař vstal a zvolal: „Kdo jsi ty, jež stojíš přede mnou?“ Mistr také vstal: „Nevím!“ Císař pochopil, že dharma, kterou mistr přináší, je pravdivá a bez chyb. Bódhidharma však také pochopil, že císaře nemá co učit a proto se rozhodl palác opustit a putoval dále.
Překročil řeku Jang-c´-ťiang a došel do kláštera Šaolin-su, usazeného na úpatí hory Wu-taki a ihned rozpoznal, že zpustlí mniši se odklonili od nauky, jež sem zanesli dva indičtí mudrci téměř před dvěma sty lety. Lenost a zahálka zahalila tento klášter a mniši, vědomi si svých výsad nevpustili starého mnicha dovnitř. Ten, zběhlý z dlouhého putování, se usadil na nedaleký kámen porostlý mechem, usazený v malinkaté jeskyni pod příkrou skalní stěnou, do zazenu, pojedl zbytek lístků a soustředil svůj zrak do skalní stěny. Meditoval tu po devět let a každým rokem se nelibost mnichů zmenšovala, jak narůstala jejich důvěra a touha dosáhnout tohoto nového učení a jeden z nich, jménem Chuej-kche častokrát žádal mistra o poučení, ten však odmítal. Chuej-kcheho neodrazovalo ani počasí ve víře, že mistra přesvědčí a vyčkával, meditujíc před jeskyní, i ve sněhu. Bódhidharma však stále odmítal vyložit své učení, proto si Chuej-Kche uřízl levou paži a předložil mu jí se slovy: „v mé mysli není klidu, prosím upokoj mou mysl.“ „Přines tvou mysl ke mně a já ji upokojím,“ řekl Bódhidharma. Chuej-kche smutně odpovídá: „Mistře, když hledám svou mysl, nemohu jí najít.“ „Hle!“ vykřikl Bódhidharma, „uspokojil jsem tvou mysl!“ V ten moment se Chuej-kche probudil a dosáhl Satori. Tak se Bódhidharma uchýlil do kláštera a vyučoval i ostatní. Nějaká doba uplynula, mnoho rozhovorů spolu mistr a mniši vedli a Bódhidharma, chtě předat své učení, promlouval i tentokrát s jeho nejzdárnějšími žáky. Jediný Chuej-kche byl zasvěcen samým mistrem, on sám dokázal proniknout nauku a Bódhidharma mu předal své učení, učení zenu, své roucho a žebravou misku. Nyní jistá část legendy praví, že znaven vyučováním se rozhodl navrátit do Indie, ale druhá nám říká, že i když se chtěl vrátit, umřel před cestou a byl spálen na hoře Wu-taki, nad klášterem.
A druhá legenda nás, přátelé, přivádí do Číny staré pět tisíc let, kdy panoval vládce Shen Nung, Červený Císař. Narozen s hlavou býka a tělem muže učil svůj lid, jak vypalovat zem pro zemědělství, jak krotit buvoly a zapřahat koně, jak postavit vozík a pluh a díky jeho vedení se rozvinula stabilní zemědělská společnost. Shen Nung ochutnával stovky bylin a popsal je pro svůj lid v knize “Medicínský materiál božského manžela.“ Císař měl ve zvyku putovat napříč celou Čínou a samotný učit své poddané všem řemeslům, jež ovládal. Možná odtud se i přes Nepál rozneslo tohle pořekadlo a zvyk převařovat vodu : “N’yānō pānī rāmrō bānī hō,“ (v češtině to zní asi jako Tato pani ramro bani) – teplá voda, dobrý zvyk. Nejen, že při horkém počasí vás teplá voda osvěží více, než ledové nápoje, ale převařením se zbavíte i případných škůdců.
Jednou, to byl na cestě dlouho, předlouho až z toho byl celý žíznivý. Rozhodl se a zastavil blízko u cesty ve stínu jednoho vzrostlého stromu a zapálil oheň. Mezitím co se ohřívala voda zvedl se poňekud vítr a už už sfoukl pár lístků toho starého stromu přímo do kovového kotlíku. Shen Nunga přivábil zvuk vařící vody a když uviděl lístky v kotlíku, připravený je vytáhnout se naklonil a libá vůně naplnila všechny jeho smysly. „Hmm, vůně tohoto nápoje omamná jest a barvou zlatavou láká oči, ochutnám a snad i toto potěší smysly mé.“ Opravdu, chuť byla výrazná, navíc tekutina povzbudila jeho ducha, také zahnala únavu, kterou Shen Nung cítil a tou chvílí císař započal dlouhou cestu čajové historie. Tuto bylinu nazval Čcha a později bylo objeveno a vyvinuto mnoho druhů a způsobů přípravy čaje a vlastně i její jméno, Čaj, je povšechně odvozenina čínského názvu.
K napsání “legenda čajem provátá“ jsem využíval internet pro vyhledání podkladů, obzvláště wikipedii, pak nějaké anglické weby s mytologickými příběhy a nakonec české weby o čajích, odkazy níže. Můj příběh je smyšlený a založený právě na mytologických příbězích staré Číny a Indii.
Autor: Petr Kubeň
Podklady k textu: sotozen.cz, kava-napoje.cz, cadpress.sk, en.m.wikipedia.org
Zdroje fotografií: garywonghc.wordpress.com, 108zenbooks.com