Marko Hautala: Bába motyka

Kolikrát člověk ví, že nějaká kniha vyšla, ale dlouho váhá, jestli mu opravdu stojí za přečtení. Na některou nemá odvahu, jiná ho zrovna neláká a o další neví, co si má myslet. Já to tak měla  s knihou Bába motyka od začínajícího finského spisovatele Marko Hautaly. Takřka bez přemýšlení jsem po ní sáhla teprve nedávno.

Když nic jiného, zaujala mě netradičním dělením. Ani kapitoly, ani knihy, v první chvíli jsem si myslela, že jde o sbírku povídek. Každý příběh mi připadal naprosto odlišný, spojovalo je pouze místo a tabuizované vyprávěnky o bábě motyce. Teprve později se osudy hlavních hrdinů začaly prolínat.

Nebudu tvrdit, že jsem se od začátku do konce nebála. Měla jsem pověrčivý strach, jako když si v českých končinách vyprávíme o bílé paní, nebo bezhlavém rytíři. Rozumem takovou věc odsoudím jako nereálnou, a přesto přemýšlím, jestli něco nadpřirozeného neexistuje? Bába motyka tak ovládá snad všechny události v knize a neposlušné trestá mnohem tvrději, než leckterá tuzemská bestie. Ale co jiného by mohl člověk od severského románu čekat?

Přestože nedám dopustit na knihy, které se dají číst z více úhlů pohledu, pořád nevím, jak se k Bábě motyce postavit. Jednotný názor nemám dokonce ani na „hlavní“ hrdiny. Každý z nich chvilku hraje prim, než se dá upozadit valícími se událostmi; má vlastní strachy a přání, něco, s čím se každý může ztotožnit. Možná právě to mi na knize tolik učarovalo?

Obrázek: Knihy Dobrovský

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*