„Láska je naléhavé nutkání být zajedno s celkem, hluboké nutkání rozpustit sebe i tebe a dosáhnout jednoty. Láska je taková proto, že jsme odtrženi od svého vlastního zdroje; a z tohoto oddělení vzniká touha vrátit se zpátky k celku, být s ním zajedno. Když vytrhnete ze země strom i s kořeny, bude toužit po tom, aby mohl zase zakořenit, protože to byl jeho skutečný život. Teď ale umírá. Oddělen od země nemůže strom existovat. Strom musí existovat v zemi, se zemí, skrze zemi. A taková je i láska.“

Osho indický mystik 1931 – 1990

Když jsem zjistila, že mně manžel podvádí a odešel od nás, myslela jsem si, že je konec, že to nedokáži přežít. Tak moc jsem ho milovala a bolelo mě každou noc být sama na tom proklatém bytě, kde jsem se cítila jako ve vězení bolesti. Jenže o pár měsíců později, když už jsem si myslela, že jsme k sobě zase našli cestu jako kamarádi, všechno jsme si vyříkali a rozhodli se, že tomu necháme volný průběh, v ten moment mi ho osud vzal.

Tak rychle a tak nespravedlivě, že jsem se z toho opět zhroutila. Uzavřela jsem tu bolest hluboko v sobě a kvůli synovi a celé rodině jsem musela fungovat dál. Každý večer jsem uléhala do naší postele s neskutečnou bolestí na prsou a přemýšlela jsem, co jsem mohla změnit. Chyběl mi….

Vzpomínky. Minulost. Všechno to na mě padalo ze všech stran.

Syn mi ho každý den neskutečně připomíná. Je mu hrozně podobný a začíná mít i jeho úsměv, výraz ve tváři, když nad něčím přemýšlí a nebo když vypadá, že vymyslel lumpárnu. Opakuje jeho pohyby i gesta a mě to uvnitř neskutečně drtí a svírá, ale nemohu to dát najevo. Musím pro něj být silná a jít dál, protože vím, že i když je celá rodina při nás, zůstali jsme tu už jenom sami dva.

Táta už s námi není….

Dívá se na nás z nebíčka, ale už nás nikdy neobejme, nikdy se s námi nezasměje, nikdy nám neřekne nějaký svůj vtípek nebo moudrou radu, která mne vždy zahřála na srdci a byla jsem pyšná na to, jakého mám po svém boku muže. Nebude tu pro svého syna až ho bude nejvíce potřebovat.

Proboha tomu klukovi jsou 3 roky! Bude ho potřebovat ještě spoustu let!

Měl tu ještě hodně let být s námi!

PRO NĚJ!

Na osud jsem nikdy nevěřila, ale po jeho smrti věřím, že to tak asi mělo být. Je to nespravedlivé! Proč ona přežila, ale on zemřel? Co když to tak mělo být? Co když ho čekal mnohem horší osud, kterému byl tímto ušetřen?

Otázek mám v hlavě mnohem více, ale stejně mi je nikdo nezodpoví. Nikdo nedokáže ovlivnit co se stalo. Ani já, ani nikdo jiný. Už ho nevrátíme, i když bych si to hodně přála, hlavně kvůli Prckovi.

Jenže na druhou stranu to neskutečně bolí. Ta bolest mi svírá celé tělo a nedokážu ani dýchat, bolí to hrozně moc, protože jsem ho tak moc milovala. Za ty roky se mi stal kamarádem, společníkem, milencem, rádcem i manželem… a když takový člověk z vašeho života odejde, zapomenete na tu “zradu” co vám v životě způsobil, která je ve srovnání s tímto zcela zanedbatelná, protože už víte, že i když vám ublížil, byl tu. Psal vám jak se máte, psal vám vtipy, pořád tu pro vás byl, ale mě během jedné minuty. Jedné jediné minuty zmizel ze světa a vím, že už se nevrátí. Čas už nezměním. Nemohu se vrátit v čase a varovat ho. Nemůžu mu ani říct má poslední slova a ještě jednou tu naši větu: “Miluji tě, navždy…”

Nejhorší na tom všem je můj strach ze samoty. Pocit úzkosti a neskutečná závislost na něm, která se za ty roky vybudovala. Od doby co odešel jsem několikrát psychicky zkolabovala, protože jsem nedokázala být bez něj. Neuměla jsem se bez něj bavit, nedokázala jsem být bez pocitu jeho přítomnosti nebo vědět, že večer si za mnou do postele nelehne. To byly nejhorší myšlenky, které mě ničily, ale když jsem přijela zpět k rodičům a našla znovu svůj smysl života a novou cestu k němu přestalo to bolet a dokázala jsem bez něj fungovat, ale teď se zase ty pocity vracejí a mnohem silnější, protože už vím, že ho NIKDY NEUVIDÍM!

NIKDY HO NEOBEJMU.

NIKDY S NÍM NEPROMLUVÍM.

NIKDY UŽ TU PRO MĚ NEBUDE ANI JAKO KAMARÁD, ANI JAKO MENŽEL.

ZEMŘEL A NECHAL MĚ TU SAMOTNOU….. a já nevím, jestli bez něj dokáži žít, jestli jsem dost silná, abych vychovávala sama našeho malého syna nebo mu splnila budoucnost, kterou jsme pro něj chtěli. Chci ho zpátky!

“Tohle je nefér!” křičím každý den uvnitř sebe, ale stejně vím, že ať mě slyší kdokoliv, minulost už nezměním.

Na jednu stranu to bolí, ta ztráta a to, že jsem ho pořád milovala, ale pak si uvědomím všechno tohle okolo. Ty následky toho jeho “přehnaného” strachu a potřeby mě hlídat. Uvědomím si “realitu” a mám vztek!

Neustálý kolotoč myšlenek, otázek a pocitů. Přestane to? Kdy?