Hnědoočko – Dračí dívka: Kapitola 2

…..

“Jen jsem si tak na něco vzpomněla,” zalhala jsem a usmála se na něj.

“A co tady děláš Roselando? Myslím ve městě,” pozvedl svou sklenici piva a dlouze se z ní napil.

“Studuji výtvarné umění, občas se toulám ulicemi města ale hlavně ráda trávím čas zde v baru, popíjením s neznámi muži,” konečně se mi vrátila má výřečnost a přistihla jsem se, jak s ním bezostyšně flirtuji.

Oplatil mi to zářivým úsměvem, při kterém se mu dělal na tváři sladký dolíček. “To zní vážně zajímavě.”

“A co tu děláš ty Domiasi? Místní nejsi, pamatovala bych si tě,” přejela jsem znovu jeho postavu očima.

“Ne, to máš pravdu, přistěhoval jsem se sem teprve nedávno. Jsem tu za prací. Získal jsem zde místo u místní policie. Pomáhat a chránit, to je mé heslo,” i on se mnou flirtoval. Šlo mu to vidět v očích, jak mu jiskřili při poslední větě.

“Tak nový policajt? Abych si dávala pozor na to, co říkám,” uchechtla jsem se a pokynula Rolandovi, aby mi přinesl další skleničku.

“Potřebovali zde nějakou výpomoc, tak jsem se nabídl, že jim s tím pomůžu,” vysvětlil Domias a napil se.

Kapela už začala přehrávat první tóny a bar se během naší krátké debaty také trochu zaplnil. Stolky už byly téměř všechny obsazené, parket se plnil prvními posluchači a tanečníky a Rolad i servírka Mona, která přišla před pár minutami zezadu, už také měla plné ruce práce. Vypadá to na rušný večer.

“Dobrý večer,” ozvalo se z pódia. Byl to kytarista a asi i zpěvák kapely. Vysoký pohledný blondýn s kouzelným úsměvem a hlubokýma temnýma očima. “Jmenujeme se Tormenta a dnes večer vám budeme hrát pro zábavu,” domluvil, popadl svou kytaru a pokynul zbytku kapely aby se dali do hraní. Když zazněly první tóny písně, celá jsem ztuhla. Ruce se mi zaťali v pěst a zuby vystrašeně cvakly o sebe.

Ta hudba.

Ten styl.

Probouzeli ve mě podivně strašidelné pocity. Cítila jsem jak mnou proudí ta podivná hudba a rozechvívá mi celé tělo pod každým dunivým tónem. Spaloval mě ničivý a pronikavý pocit. Zmocňovala se mě temnota a zlé vzpomínky.

Noche oscura Lleno de fantasmas nocturnos. Lo que nunca dejará nuestro mundo...” začal zpívat zpěvák. (Temná noc. Plná nočních přízraků. Co nikdy neopustí náš svět…)

“Roselando? Co je ti? Celá se chvěješ,” Domias měl skutečně skvělý postřeh. Možná proto byl policajt. Jenže vysvětlit mu, co se mnou ta hudba dělá bylo příšerné. Musela jsem odsud zmizet, dřív než vyvedu něco, čeho bych mohla litovat. Měla jsem pocit, že můj mozek otupila ta hrůzostrašná hudba. Zatemnila mi ho natolik, že jsem neuvažovala racionálně. Jako by mi vyplavila na povrch všechny mé přirozené pudy a já se nekontrolovatelně řítila do propasti odhalení.

Co to sakra je za hudbu?

“Nic se neděje, jen musím si na chvilku odskočit,” pokusila jsem se o úsměv, seskočila z barové stoličky a zamířila k toaletám. Bylo tu prázdno. Zdi zdobili bílo černé kachličky a svítilo zde tlumené žluté světlo. Kabinky byly prázdné a tak jsem se postavila před zrcadlo k umyvadlu a pohlédla na odraz v něm. Bože vypadala jsem příšerně. Mé hnědé oči byly plné strachu a hrůzy. Tváře jsem měla pobledlé, jako bych měla každou chvílí odpadnout. Mé jinak zlatavě hnědé vlasy, dlouhé do půlky zad plné bohatých vln, zdobily rudé prameny. Projela jsem si rukou vlasy abych ze sebe setřásla ten podivný pocit. Přes bílé tílko, které mi obepínalo má pevná velká prsa jsem měla koženou bundu, která mě teď na zádech pálila. Musela jsem si ji sundat.

“Au!” otočila jsem se zády k zrcadlu a pohlédla přes rameno na dvě velké jizvy, které hyzdily mé lopatky těsně nad výkrojem tílka. Byly to jizvy po křídlech, která se mi při proměně objevovala. Jako hybrid, jsem se mohla proměnit napůl nebo úplně v draka. Vždy jsem však měla obrovská, těžká křídla, temná jako hluboká studna, které zdobily stříbřitě bílá pírka na krajích. Vypadali jako olemované krajkou. Cítila jsem, jak se mi prodírají ven z těla, ale já se proměnit nechtěla. Ne teď a tady!

Slyšela jsem jak někdo chytil za kliku od dveří na toalety. Rychle jsem popadla bundu a zalezla do jedné z kabinek. Takto mě nemohl nikdo vidět.

“Bože ten je tak úžasný,” rozplýval se sametově hebký hlas.

“Ano, ale všimla sis jak pokukoval po té brunetě u baru? Všimla jsem si, že spolu mluví pokaždé, když je tady, vypadá jako jeho známá,” řekl druhý o něco písklavější hlas. To budou ty tři od baru. A nejspíš na nich udělal Roland dojem, ale já budu velká překážka. Kdyby jen věděli, že já na tyhle milostné avantýry nejsem.

“Slyšela jsem, že je to Roselanda, chodí prý na zdejší uměleckou školu, ale nikoho prý nemá. Podle mě je divná, v jejím věku a nemá zájem o mužské?” přidal se do konverzace třetí hlas.

“Toro, ty jsi zase slídila?” promluvila druhá písklavě.

“Jako by tě to překvapilo, mám ráda, když vím, do čeho jdu,” usmála se Tora, které patřil poslední hlas.

“Ta kapela je skvělá, jen škoda, že jim moc nerozumím,” promluvila první dívka. Slyšela jsem jak teče voda. Snad už půjdou. Lopatky mi hořeli, jak jsem se pokoušela udržet křídla v těle. Dýchej. Dýchej. Opakovala jsem si jako mantru.

“Jsou skvělí, ale na toho barmana nemají,” řekla Tora a všechny společně odkráčeli z toalet.

Konečně jsem mohla opustit svůj úkryt. Pomalu jsem otevřela dveře a nahlédla, zda je vzduch skutečně čistý. Přišla jsem k umyvadlu a ovlažila si obličej studenou vodou. To pomohlo abych se trochu uklidnila, ale ten popud k proměně, to příliš nezahnalo. Budu odsud muset rychle vypadnout.

Vyšla jsem z toalet a málem jsem upadla, jak jsem narazila do čehosi velkého a pevného. Když jsem zvedla zrak, uviděla jsem Domiase jak se na mě usmívá.

“Kampak jsi zmizela krásko?” culil se na mě jak měsíček. Bože byl tak milý a já odsud musela odejít. Jaká škoda, ale možná se ještě uvidíme. Něco na něm bylo, co mě lákalo to poznat. Možná ty nezvykle jasné oči.

“Jen jsem si byla odskočit,” přiznala jsem poklesle, “promiň, budu už muset jít, ráda jsem tě poznala Domiasi, třeba příště,” usmála jsem se na něj a udělala krok vedle, abych ho obešla. Ale on udělal také krok vedle a nepustil mě dál.

“To už chceš odejít? Není ještě příliš brzy?” jeho hlas zhrubl, jiskra v očích pohasla a vystřídaly ji obavy. Snad, že mě už neuvidí?

“Ještě musím něco zařídit,” zalhala jsem a pokusila se odejít, když v tom mě popadl za předloktí a pevně k sobě přitáhl. Cítila jsem jeho teplo a zběsilý tlukot jeho srdce, když jsem se přitiskla k jeho hrudníku. Musela jsem trochu zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Viděla jsem v nich odhodlání a touhu. Usmál se a na tváři se mu opět objevil ten roztomilý ďolíček.

“Nějak ti nevěřím krásko, slib mi, že se brzy uvidíme,” nespouštěl ze mě oči a já cítila jak se ke mě sklání, aby mě políbil. Ach můj bože! Ještě nikdy se mi tak netřásly kolena, když jsem byla v blízkosti nějakého muže. A že jsem byla často ve společnosti kluků. Chvěla jsem se a když se jeho hebké teplé rty dotkly těch mích, skoro jsem uskočila, bylo to jako dostat ránu elektrickým proudem. Buď to necítil, nebo tomu nevěnoval takovou pozornost jako já, protože on rozhodně nepřestával dobývat mé rty. Cítila jsem jak se dobývá do mých úst a nevědomky je lehce pootevřela. Začal mě skutečně líbat a ten pocit, který mě prvé polapil jako by polibkem zmizel a zůstala čistá rozkoš. Líbal přímo božsky. Dobýval má ústa a volnou rukou, kterou si si nepřidržoval mé tělo u toho jeho, mi zajel do vlasů aby za mě lehce zatahal.

Když se odtáhl, viděla jsem jak mu září oči. “Slibuješ? Nezapomeň že jsem policajt a najdu si tě i sám,” culil se na mě, ale v očích měl příslib, že to myslí skutečně vážně.

“Slibuji, že se brzy uvidíme, co třeba v pondělí tady?” navrhla jsem mu a rychle hledala kyslík, abych se vzpamatovala z toho božského polibku. Abych se přiznala byl to můj druhý polibek v životě. Ještě když jsem žila v Rowadoonu, měla jsem tam svou první lásku. Byl to dračí potomek, poznala jsem ho, když jsem se u nich v táboře schovávala před lovci. Byla to láska na první pohled. Jenže lovci nás brzy našli a já stačila utéct dřív, než vyplenili celý tábor. Ani nevím zda jim také utekl. Věřila jsem však, že ano.

Domias se na mě usmál a pokývl hlavou na souhlas. “Tak v pondělí budu tady,” usmál se a odešel. Nechal mě stát na chodbě před toaletami samotnou. Z dáli na mě doléhala ta příšerná hudba a ruch z tanečního parketu. Teprve záškub v jizvách mě opět probudil z toho transu. Holka seber se! Nabádala jsem se. Byl to jen polibek nic víc. I když nepřekonatelně nádherný polibek, ale nic víc. Ne pro mě!

U baru jsem zaplatila Rolandovi za své pití a vyšla ven z baru. Noční vzduch byl studený, byla jsem ráda za svou bundu, která mě před chladným vzduchem trochu chránila. Zhluboka jsem se nadechla a pocítila velkou úlevu, když mě bolest přešla. Dokázala jsem odolat, i když dnes večer to bylo na hraně a neobvyklé oproti běžným proměnám. Ještě nikdy mi nevyvolala hudba proměnu. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, tak povědomá a temná hudba.

Už na to nechtěla myslet. Vytěsnila vše z mysli a rozešla se zpět k domovu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *