ZÁŘÍ  

Tento měsíc byl obzvláště teplý. Od propocených triček místní komunitu nezachránily ani letní poryvy větru. Blankytně modré moře skýtalo jediné možné ochlazení. Místní lidé dobře vědí, jak bojovat s vysokými teplotami, proto raději zůstávali ukrytí před slunečními paprsky ve svých domovech. Ulice lemované stíny stromů zely prázdnotou. Zato písečné pláže připomínaly mraveniště. Řada lehátek obsadila polovinu pláže. Malé nahé děti nadšeně pokřikovaly a pobíhaly ve vlnách za doprovodu ostražitých pohledů matek.  

Nikdo si nevšímal mladé dívky v zadní části pláže. Zelené oči pozorně sledovaly zanikající a rodící se vlny. Připomínaly jí koloběh života. Něco odejde, ale něco jiného se zrodí a obsadí tak uvolněné místo. Kolem dívky proběhly dvě děti hrající si na honěnou. Byly tolik zabrané do své zajímavé hry, že nevnímaly okolí. Nožky se zapletly a dívenka se náhle ocitla na zemi. Opálený obličejík se zkřivil do překvapené grimasy. Uklidňující šum moře přehlušil hlasitý pláč. Chlapec, jakmile si všiml, že jeho sestřička už nadšeně nepokřikuje, se otočil a zkoumavě sledoval plačícího sourozence. Klekl si na drobná kolínka ke schoulenému tělíčku. Také zkroutil opálenou tvářičku do podobné grimasy jako dívenka. Náhle se pláží rozeznělo plačící duo. Dvojici zastínil veliký stín. Do červené tváře se zvědavě opírala dvoje čokoládová očka. Cizince se projasnila tvář milým úsměvem.  

,,Ahoj. Já jsem Viktorie.” Promluvila na uplakané uzlíčky angličtinou.  

Ovšem děti zřejmě nerozuměly, neboť chlapec se znovu rozplakal. 

,,To nic. Nemusíš se bát, sestřička bude v pořádku.” Zašeptala lámavou italštinou.  

Chlapec poznal svou rodnou řeč a překvapeně utichl v nádechu. Viktorie pohladila červené kolínko a dramaticky ho pofoukala. Dívenka nebyla nijak zraněná. Pád ji jen překvapil a bratříček chtěl dětským způsobem své sestře dokázat, že není sama. Dívenka popotáhla nosem a ručkou si setřela slzičky. Téměř dospělá dívka se zatvářila tajemně a z brašny, jíž nosila stále u sebe, něco vytahovala. Chlapec zvědavě natahoval krk, snažil se odhalit ono tajemství. Z útrob pletené tašky vykoukly dlouhé uši a potom i králičí čumáček. Viktorie držela malého plyšového zajíčka. Dívence se rozzářila očka a chtivě po zajíčkovi chňapla. Přitiskla si ho k drobnému hrudníčku. Na předešlou nehodu si ani nevzpomněla. Viktorie si všimla toužebného pohledu chlapce, jimž sledoval zajíčka v dívčině náruči. Opět se ponořila do kouzelného světa brašny a mezi věcmi z pouťových atrakcí objevila další zvířátko. Aby to jejímu bratříčkovi nebylo líto, obdarovala ho huňatým lvíčkem. Jakmile chlapec spatřil krále zvířat, radostně vypískl.  

,, Teď máte každý svého ochránce. A určitě by nechtěli, abyste plakali.” Chlapeček se zatvářil jako hrdina a důrazně přikývl, že už plakat nebude. 

,,Mía?!” Ke skupince se blížil silný rozhořčený hlas. Starší žena dlouhými kroky pospíchala za svými dětmi. Klekla si k sourozencům omluvně se dívající na svou matku. Žena měla silný melodický hlas zvyklý rozkazovat. Že by učitelka nebo někdo z armády?  

Chlapeček pisklavým hláskem něco horečně vysvětloval. Viktorie tak dobře Italsky neuměla, aby jim rozuměla. Ovšem řeči těla rozuměla velmi dobře. Matka se zlobila na své potomky zřejmě proto, že mluvily s cizím člověkem. Zvědavě po rudovlásce během kázání pošilhávala. Žena se náhle napřímila a s úsměvem podávala Viktorii ruku. Lidé tu byli příjemní a dobrosrdeční. Proto si tuto stáž také vybrala. Doma by za něco obdobného byla ještě obviněna za obtěžování. 

,,Grazie per l’aiuto voi.” Děkovala vytížená matka za pomoc. Viktorie si sundala sluneční brýle a ruku s vřelým úsměvem přijala. 

,,Viktorie.“ Představila se dívka.  

,,Laura.“ Odpověděl Italka s úsměvem.  

Ženě ovšem náhle ztuhl úsměv na tváři. Vyděšeně pozorovala mladou dívku. Viktorie netušila, co ji tolik v jejích očích vyděsilo, to věděla pouze ona žena. Následná reakce však Viktorii vyděsila také. Žena si schovala sourozence do náruče. Pomalými krůčky couvala od zmatené dívky, co nejdál pryč. Tmavovlasá žena jednala, jako by se setkala s nebezpečným psychopatem. Felidi. To bylo poslední slovo, jež zašeptala, nežli dívce ukázala svá vypracovaná záda. Znamenalo šelma. Náhle opuštěná dívka zmateně sledovala hluboké stopy v písku, jež zanechal rychlý úprk rodinky. Nikdo netušil, že toto setkání bylo osudové. 

***                        

Zdědil jsi minulost a odkázána ti byla budoucnost. Co jediného ti zbývá? Přítomnost. 

Městský park v Marns skýtal příjemné skrýše, jak před podzimním větrem, tak i před zvědavými pohledy. Dřevěná lavička natřena na červeno zažila již mnoho zamilovaných párů ukrývajících svou vášeň pod nízkými korunami vrby. Dnes koutku využila dívka shrbená ve stínu jako stařena. O jejím tělesném mládí svědčila krásná tvář. Ovšem zelené oči nejiskřily rozverností mládí, ale dívaly se na svět se stařeckou vážností. Viktorie se zarmoucením hleděla na své dlaně s pěstěnými nehty. Občas své ruce nepoznávala, viděla je již tvořit úžasné věci, ale také ničit. Děsilo ji, kolik síly v nich dřímá. Stejně tak i Claudiiny otázky. Neměla tak zbaběle utéct, pouze tím podnítila její zvědavost. Ale byla tak blízko! Roztřesenými prsty zalovila v malé kabelce. V dopoledním slunci se zalesklo kovové pouzdro kapesního zrcátka. Váhavě pootevřela uzavírání. Zrcadla jsou ceněna jako optická vězení, vzpomněla si na Claudiina slova. Co vězní její zrcadla? Spletitou pavučinu temných vzpomínek, v níž se tolikrát ztrácela? Zhluboka se nadechla a pouzdro rozevřela. Pohled ji opětovaly oči, jež vídávala i ve svých snech. Jen tyto nehořely nenávistí. Poupravila si pramen vlasů, jež se osvobodil z drdolu a zkontrolovala svou tvář. Musí přeci vypadat, že je vše v naprostém pořádku, že nechodí na sezení k psycholožce, že jí soud neuložil zákaz styku s nejlepším přítelem. Netrápí ji noční běsy ani obavy, že ji doženou vlastní skutky. Nasadila tedy masku spokojené mladé studentky. Život je velké divadlo a ti nejlepší herci dostanou nejlepší role. Chvíli se dívala do rozšířených zelených duhovek. Barva čerstvě posekané trávy nyní nabrala zlověstnou smaragdovou. V posledních pár týdnech získaly zvláštní lesk. Probouzely se v nich běsy minulosti, pronásledovaly ji a zhmotňovaly se ji před očima. Utápěla se ve svých předsudcích, v jejím soudu ji podporovalo celé okolí. Sousedé, Claudie, matka i její myšlenky, ti všichni zastávali postoj poroty. Nedosažitelné ideály o Viktorii Faltusové. Nikdy se jim nepřiblíží. Probdělé noci vymalovaly pod unavenýma očima tmavé kruhy. Důkladněji zkoumala obrysy své tváře, zdálo se ji, že se v odraze chvějí. Kapsa tyrkysového kabátu zavibrovala. Prsty, jež pevně svíraly zrcátko, se úlekem rozevřely. Zrcátko dopadlo do měkkého pískovcového podloží, jímž bylo okolí lavičky vysypané. Neporušený skleněný odraz kopíroval dívku horečně prohledávající kapsy kabátu. Viktorie se zahleděla na osvětlený displej telefonu.  

,,Mami? Stalo se něco?” Hlas se ji třásl nervozitou. Srdce cítila tepat až ve spáncích. Samozřejmě, že se něco muselo stát! Mamka nikdy neprovolávala kredit zbytečně. 

,,Ne. Vše je v pořádku zlatíčko, jen…” zarazila se mamka. Viktorie zadržela dech. Jen?” Povzbudila matku k dalším slovům.  

,,Zapomněla jsem vyzvednout narozeninové svíčky u Leny. Tak mě napadlo, jestli by ti nevadilo je vyzvednout.” Provinilý matčin hlas se nepříjemně zakousával Viktorii do těla.  

,,Mami. Samozřejmě, že mi to nevadí. Stavím se tam cestou z Marns. Nemusíš se ostýchat mě o cokoliv žádat mami.”  

,,Vážně ti to nevadí?“ Ujistila se Marie nejistým hlasem.  

Viktorie se nadechovala k odpovědi, ale vzduch se ji zadrhl v plicích při pohledu na kapesní zrcátko. S telefonem přitisklým k uchu se sklonila k zemi a zvedla železné pouzdro.  

,,Viktorie si tam?” Ozývalo se ze sluchátka. 

,,Viktorie?!“ Dívka však nic ze svého okolí nevnímala, stále hleděla do pouzdra zrcátka.  

Už dávno neodráželo její tvář, jen věčný příboj moře. Masy vody se vlnily pod taktovkou větru. To není možné! Nemohla od iluze, kterou její znavená mysl ztvárnila, odtrhnout oči. Je to tu znovu a tentokrát nesní! Claudie měla pravdu. Stala se vězněm přeludů! Ze strnulosti ji vysvobodil matčin křik.  

,,Viktorie, co se děje?!“ Dívka sebou polekaně trhla. Omráčeně se rozhlížela po parku, jaký drzoun to tu křičí, nežli ji došlo, že řev se ozývá z telefonu. Mamka.  

,,Promiň, přeslechla jsem tě.” Zašeptala nepřítomně.  

,,Co se stalo?“ Znepokojený matčin hlas nepřidával dívce na klidu.  

S novou dávkou odvahy věnovala zrcadlu pohled. Z odrazu se na ni šklebila její pobledlá tvář. Démon moře zmizel.  

,,Nic, jen jsem se zamyslela. Moc jsem toho nenaspala a dějí se podivné věci.“ S hlasitým cvaknutím uzavřela pouzdro zrcátka. 

,,To nic drahoušku. Horká čokoláda a pořádný spánek vše napraví. Jak dopadlo sezení s doktorkou?”   

,,Překvapivě dobře. Zjistily jsme jádro mého problému.” Radostně zašvitořila Viktorie.  

,,Vážně? To je skvělé” Mariin hlas byl protkán nervozitou.  

Její dcera mezitím přemýšlela, zda položit onu pálivou větu.  

,,Úzce to souvisí  s mým dětstvím.” Zašeptala. Ostré nadechnutí na druhé straně drátu Viktorii zaskočilo. 

,,Mami? Jsi tam?” Tentokráte se pozornosti dožadovala Viktorie. Dlouhá odmlka z matčiny strany ji moc neuklidnila. 

,,A-Ano. Jsem tady.” Další ticho.  

,,A nechtěla by jsi mi k tomu něco říct? Víš, já si vlastně své dětství mimo Marns nepamatuju.” Sluchátko zarachotilo. Hluboký povzdech zalechtal Viktorii v uchu.  

,,Srdíčko. Víš, že já na tom se svou pamětí nejsem zrovna nejlépe. Nepamatuju si nic dramatického, co by s tím souviselo. Ale s určitostí ti mohu říct, že tví rodiče tě milovali, byla jsi to nejhýčkanější dítě.” Viktorii se povytáhl koutek úst do úsměvu. Společná vzpomínka na ztrátu milovaného člověka vždy oživila staré vazby. Matka svou dceru ujišťovala, že ji otec miloval, ačkoliv si již nepamatuje jeho tvář. Viktorie vzpomínala na bezpečné hřejivé objetí a jemnou košili nasáklou vůní kolínské. 

,, Já vím. Taky tě mám ráda.”  

,,Já tebe taky srdíčko. Promluvíme si doma, ano? A nezapomeň na ty svíčky, prosím.” Viktorie si představila, jak se její matka nyní usmívá.  

,,Dobře, pa.”Odpovědí ji bylo pouze ticho. Takže mamka nic neví. Ale proč má pocit, že svou otázkou mamku nepříjemně zaskočila? Nežli stačila rozvíjet své fádní teorie, telefon v prstech se opět rozvibroval. Očima sjížděla stále totéž a samé jméno. Mráz ji přešel po páteři jako ledový vodopád. Žaludek se bolestivě stáhl. 

,,Viktorie, prosím.” Zašeptala téměř neslyšně. Kde jste?! Víte vy vůbec, kdy začíná ranní směna?” Ze sluchátka se linul řev hladového lva. Bohužel dívka strnule stojící s vyděšeným výrazem se dnes stala jeho kořistí.  

,,Samozřejmě, že vím, ale mám přeci dopoledne volno. Sám jste mi to potvrzoval.” Zašeptala a oddálila ruku s přístrojem dál od obličeje. Právě včas. Malý kruhový otvor se rozvibroval pod náporem hřmotných vibrací. 

,,Já vám nic takového nepovolil! Na pokec s doktorkou si choďte mimo pracovní dobu!” Právě se řídila jeho radami, pomyslela si Viktorie hořce, ovšem nahlas si nedovolila nic říct.,,Ale pane Tilmane…” Snažila se o chabý odpor.  

,,Okamžitě sem naklusejte. Očekávám vás do hodiny nebo vám každou promeškanou čtvrt hodinu strhnu z platu.” Nežli stačila souhlasně odpovědět, přístroj oněměl. Sakra.   

*** 

Řadě rodinných domků dominoval malý krámek. Záplava květin za výlohou a květináčky s rostlinami vystavěné před krámkem napovídali, čím vás tu obslouží. Přede dveřmi u krajnice parkovala dodávka. Mladík vykládal živé zboží a skládal jej k nohám rudovlasé dívky. Mladíkův tanec připomínal dávné námluvy panovníků zahrnuvších své vyvolené dary ze všech koutů světa. Rudá. Barva, která nyní tvořila celý Viktoriin svět. Svět plný měkkých záhybů a nejrůznějších odstínů této barvy. Mladá tvář s nezdravě šedavým nádechem se ponořila do záplavy rudých růží. Do plic skrze drobný nosík pronikla vůně medu a skořice tak intenzivně, že ji cítila i na jazyku. 

 ,,Hm, krása. Ty růže berem a ty hortenzie také.” Právě si v ruce prohlížela povadlý tulipán.  

Jak jí, tak zahřívala studené vlhké okvětní lístky, cítila se stejně jako tato pestrobarevná květina. Nechtěná a opuštěná z důvodu, že nezapadá do vytyčené normy. S povzdechem vrátila květinu zpět mezi své poškozené přítelkyně. 

,,Tohle jsou jediné tulipány, které máte?” Závěs rudých vlasů zastínil puket růží. Z této symfonie barev a vůní, které dokáže vytvořit jedině příroda, ji vyrušil hlas tvrdé reality.  

,,Viktorie, kde se zase flákáte! Neplatím vás proto, abyste tady okouněla.” Místo královny květin se Viktorii do výhledu natěsnala kyprá postava Kárla Tilmana.  

Muž, který zřejmě v dětství nepoznal mateřskou lásku, vyrůstal s despotickou matkou, korpulentní ženou sabotující jakýkoliv pokus o samostatnost svého potomka. Nyní ve svých pětačtyřiceti sdílí malý kamrlík nad květinářstvím, jež zdědil po svém otci právě s touto nevrlou dámou a jejím malým pinčem, který si velice oblíbil značkovat Viktoriiny kusy oblečení.  

Mladá dívka s povzdechem pohlédla na odulou tvář majitele květinářství: ,,Vyřizuji příjem zboží, jak jste po mě žádal.” Malá drobná očka ukrývající žiletky, jimiž se hluboko zařízne do duše každému, především dívce vykonávající funkci asistentky. 

,,Něco tak absurdního jsem vám neřekl. Příjem zboží vždy vyřizuji sám. Co vy můžete vědět o květinách. Vždyť nepoznáte ani tulipán. Vzadu vás čekají faktury a samy se asi nevyřídí, tak co kdybyste byla trochu užitečná a šla dělat svou práci.” V malé komunitě místních lidí, kteří toto místo hrdě nazývali městem, přímo proslul pověstí nesnesitelného švába.  

Viktorie Faltusová však kvůli své poskvrněné minulosti a nedokončenému vzdělání, nezavadila o lepší práci. Musela tedy snášet švába už více jak rok, což je zatím rekord, jaký nikdo v Marns nepamatuje. Ačkoliv si Viktorie zvykla na Kárlovu rozmrzelost, občas překonával i sám sebe.  

,,Viktorie, potřebuji někoho na přesčas, neměla by jste zájem?“ Kárlův hlas nepřipouštěl jinou nežli kladnou odpověď. Viktorie se zachvěla odporem. Švábovy nabídky přesčasů velmi dobře znala. Tvrdá práce do pozdních hodin, kde výdělek je nejistý a pěkně chudý. Její náplní práce by nebylo nic jiného než plnit Kárlovy rozmary.  

,,Vždyť víte, že se starám o nemocnou matku. Dnes jsme měla mít kvůli tomu volno.“ Zmohla se Viktorie na nejistý odpor. Nemohla si dovolit přijít o pravidelný příjem. Viktorie byla jediná, kdo dvoučlennou rodinu živil. Matčin důchod na chod domácnosti sotva stačil. Nepřízeň osudu donutila dívku opustit svůj skvělý život, přátele i prestižní školu.  

,,Nu, nutit vás nebudu. Měl jsem za to, že člověk ve vaší situaci by potřeboval peníze navíc. Lékařská péče o vaši matku jistě něco stojí. Vaše docházka za psycholožkou také a nechci si domyslet, kolik stojí údržba tak velikého domu, ve kterém s matkou bydlíte.“ Náhle se malý domek, v němž Viktorie bydlela, proměnil ve vilu. Ano, za vlastnictví se platí. 

,,Jak chcete, ale víte, že se nám teď moc nedaří. Na prémie nejspíše nezbude. Vaše časté absence se mi také moc nelíbí. V květinářství odvádíte pouze poloviční práci, takže bych k tomu měl také přihlédnout. Možná vám budu muset zkrátit mzdu, dokud se květinářství znovu nezadaří.“ Během jeho monologu se Viktorie snažila silou vůle shodit nenápadné tupé, které viselo na krajíčku Kárlovy šišaté hlavy. Dívčino nitro se bolestně kroutilo bezmocností. Své svobody se však vzdát nechtěla.  

,,Jakou mám jistotu, že mi přesčas zaplatíte ? Dlužíte mi peníze za dva přesčasy z minulého týdne.“ Tilman se překvapeně poškrábal na hrudi.  

,,Vážně? Ale já vás tu neviděl. Vaši práci jsem musel udělat sám. Jste si jistá? Máte ten přesčas zapsaný v knize příchodů a odchodů? hm?“ Viktorie zalapala po dechu. Ten odporný šváb! Sám ji práci přiděloval. Byl to on, kdo vyčerpanou dívku na konci dne do knihy zapisoval. Zdá se, že se tomu tak nestalo.  

,,Ale já…  Pro tentokrát. “ Nezmohla se šokovaná Viktorie na slova. S penězi za přesčas počítala a nyní na ni dopadla krutá realita pracovnice květinářství. Tilman se spokojeně usmál. Tuhle větu od Viktorie slýchával často.  

,,Skvělé. Své úkoly znáte a vyvenčíte Bernýho. Berte to jako laskavost za vaše dnešní volno.“ Viktorii oblil studený pot při vzpomínce na uštěkaného malého netvora, kterého paní Timanová s láskou nazývala psem.  

Dělat rodině Tilmanových pokojskou rozhodně nemá v popisu práce. Užuž se nadechovala k protestu, ale Tilman poslední zbytky odporu očekával. Při jeho vražedném pohledu a následné ignoraci jí vzduch raději uvízl v plicích. Nemělo to cenu, poraženě svěsila ramena. Kárl tuto záležitost považoval za vyřízenou a sklonil se k objednaným květinám. Netušil však, jak nebezpečné bylo otočit se zády k nepříteli, kterého si právě sám stvořil. Viktorie štosem papírů s ranními úkoly náhodou zavadila o sklouzávající tupé na švábově hlavě, které útok nevydrželo a opustilo zakrytou plešku. Poslíček, jenž objednané květiny dovezl, skryl svůj úsměv za dodávkovými listinami. Smát se však na hlas neměl odvahu. Viktorie raději urychleně zmizela ve své kanceláři, nežli švábovi začne být podezřelý chladný vánek na pokožce hlavy. Vztekle udeřila papíry o pracovní stolek. Pocit marnosti a hněvu, který Viktorii zprvu ovládal, přešel na vlnu lítosti při pohledu na obsah rámečku ležící u papírů s fakturami. Vzpomínala na den, ze kterého byla fotografie pořízena. Bylo ji třináct a její celoživotní přání se smrsklo na vidinu světa ze hřbetu koně. Odevzdaně zvedla telefon, aby doma tuto neradostnou novinku oznámila. Viktorie stále hleděla na displej telefonu. Dívku pomyšlení na matku zcela paralyzovalo. Viktorie si cenila každé vteřiny strávené v matčině společnosti. Věděla, že matku ztrácí. Nejednou Marie na svou dceru hleděla a nepoznávala ji, nebo ji oslovovala cizími jmény. Roztroušená skleróza si nezadržitelně brala matku po kouskách. Z těch myšlenek ji zastudily slzy v očích. Rozechvělou rukou si perly smutku setřela. Musí být přeci silná, už kvůli matce. S těžkým povzdechem stiskla tlačítko. Viktorie netrpělivě očekávala jemný hlas připomínající zvonkohru. Nakonec se ho však nedočkala, což ji nemile překvapilo. Stále rozmazaným pohledem zkontrolovala hodiny na počítači. Půl třetí odpoledne. Nejspíše bude v nemocnici. Pravidelné prohlídky u lékařů a množství léků matku ještě více od její dcery vzdalovaly. S povzdechem položila Viktorie sluchátko na své místo. Kdyby stihla veškerou práci do šesti, mohla by skončit dříve. Vidina pěkného večera ve společnosti svařeného vína, dortu a prosluněných Mariiných očí dívku povzbuzovala. 

Hodiny hlásily pět minut po sedmé. Tělesná, a hlavně duševní únava si vyžádala svou daň. Silné bolesti hlavy donutily Viktorii k přerušení práce. Příjemná masáž spánků vůbec nezabírala. Rozhlédla se po opuštěných prostorách květinářství. Opět poslední, pomyslela si sklíčeně Viktorie. Mamka by už měla být dávno doma. Proč ji tedy nezavolala? Vždy, když odcházela z nemocnice, zavolala. Stalo se snad něco cestou domů? Obavy vlily do unaveného těla nový život. Vytáhla z kapsy telefon, ale displej se nerozzářil. Vybitá baterie. To snad není pravda! Znovu se cítila jako tehdy v září. Okolnosti i její tělo ovládal někdo jiný. Někdo, kdo chtěl dát Viktorii najevo, že život nedrží pevně ve svých rukou, že stínů je potřeba se bát. Ač se snažila jakkoliv, vzpomínky na vlahý zářijový večer vyvstaly ze stínů na povrch. Ne, nesmí na to myslet! Nevzpomínala na ten osudný den přes tři roky, a přesto jako by se to stalo včera. Pamatovala si vše do nejmenších podrobností. Viktoriiny útroby stiskla ledová ruka. Nedočkavě se vrhla ke sluchátku tak rychle, až jej shodila. Sledovala, jak se nyní životně důležitý aparát roztříštil na podlaze. Sakra, jediný telefon v tomhle zatraceném podniku. Vlastně skoro jediný. Druhý měl Tilman ve své kanceláři. Navzdory své nechuti otevřela dveře do Kárlovy kanceláře. Ani nezaklepala, a to zřejmě byla chyba. Přímo před ní se odehrával obrázek, na který jen tak nezapomene. Kárl se zakuckal, když zjistil, že jeho dýchánek byl někým narušen. Místnost naplnil nezaměnitelný pach výrazného ženského parfému, až se z toho Viktorii zatočila hlava. Zdrojem těžké vůně byla bílá látka, kterou pevně tiskl v masitých prstech k obličeji. Kárl zbrunátněl a rychle schoval plášť, jako by si ho Viktorie nestačila všimnout. Vztyčil se nad umaštěným pracovním stolem, až se mu nebezpečně pohnulo tupé a chystal se obořit na nevítaného vetřelce. 

,,Co tady k sakru děláte, nemáte snad dost práce vzadu, že tu okouníte?!” Viktorie ohrnula horní ret a vycenila na obdiv svůj bílý chrup. Cítila, že se blíží k okraji soudnosti. Nenávist vůči švábovi ji zcela naplnila. Celé nitro se chvělo vzrušením. Mysl ji zastřela mlhovina a jediné, co zbylo, byly myšlenky pobízející ji k činu. 

,,Co tu ještě okouníte. Okamžitě vypadněte z mé kanceláře!” Rozzuřený hlas, jež na ni takto řve už přes rok, rozehnal mlhu zastírající Viktoriin zrak a mysl. Roztřesenou rukou si promnula unavenou tvář. Ale ne, už zase. Podobné záchvaty ji bohužel nebyly neznámé. Pocit cizince ve vlastním těle, prožívala jej téměř každou noc. Neměla by se tolik přepínat.  

,,Omlouvám se, že ruším, ale mohla bych si od vás zavolat domů? Služební telefon nefunguje.” To, že její vinou, raději zamlčela. 

,,No to snad nemyslíte vážně! Máte vy vůbec tušení, kolik zaplatím za to vaše žvanění s matkou? To vám strhnu z platu. A mimochodem vyřiďte té bláznivé ženské, ať mi sem už nevolá.” Za celou dobu Kárlova monologu Viktorie poprvé zpozorněla. Mamka volala sem? 

,,Co vám řekla? Nemohla jsem se ji dovolat.” Přímo visela na Tilmanových tučných ústech. 

,,Jsem snad vaše pošta? Ta ženská už to nemá moc v hlavě v pořádku. Stará dáma, co?” Přešla to, že uráží ženu, která ji přivedla na svět. Zajímalo ji, jaké okolnosti dovedly matku k takovému zoufalému pokusu ho kontaktovat.  

,, Nic víc vám neřekla?” Tlouštíkovi se zúžila očka.  

,,Ne. Proč bych zrovna s ní měl klábosit. Nezajímají mě vaše rodinné problémy. Tenhle dopis odnesete osobně doktoru Ševčíkovi. Jakmile to vyřídíte, máte padla. Ať jste taky užitečná. A teď ven.” Nemusel ji dvakrát pobízet. Jakmile vyvanul ženský parfém, náhle místnosti dominoval nasládlý pach žluku a potu. Odporné. Se staženým žaludkem Viktorie chvatně opouštěla kancelář.  

Jakmile otevřela skleněné dveře s nápisem květinový klub Marns, pohltila ji okolní tma. Chladný podzimní vítr rozfoukal drobné třásně, jimiž byl její tyrkysový kabátek ozdoben. Cestou k východu z květinářství zkusila znovu zapnout mobilní telefon. Bezúspěšně. Klid. Nestalo se přeci poprvé, že přišla nečekaně pozdě domů. Měla však neodbytný pocit, že je cosi špatně. Do těla se zakousla panika. Na ramenou jí ulpěl těžký háv strachu, ve vzduchu se neslo nebezpečí. Zaslechla cinkot zvonečků. Ne, byly to rolničky! Viktorie zpozorněla. Temná zákoutí ulice ožívala. Naproti přes silnici zahlédla pohyb. V mdlém světle lampy stál muž. Viktorii se zachvělo srdce děsem. Poznávala jej. Brunet v zakrváceném pyžamu ji sledoval lačným pohledem. Nohy se jí samy dali do pohybu. Viktorie poklusávala ulicemi města ve snaze uniknout, před prázdnotou svého života, nenáviděnou prací, běsy z minulosti. Míjela bílý osvětlený domek s rudou poštovní schránkou. Dům doktora Ševčíka. Viktorie se silou vůle snažila uklidnit. Ztěžka popadala dech.  

,,Vše je v pořádku. Je to pouze iluze. Vše nevšední se nakonec ve všednost změní.” Odříkávala si v duchu vyděšená dívka.  

Ohlédla se přes rameno a ujistila se, zda brunet s temnotou v očích zůstal ve světě iluzí. Zavál studený vítr a donesl k jejím uším cinkot rolniček a šoupavé kroky těžkých bot. Strnula. Rolničky se blížily. Jen nepropadat panice. Vše má dvojí tvář. Viktorie sebrala odvahu pohlédnout svým stínům v tvář. Již nebylo kam utéci. Cinkot rolniček přehlušilo skučení větru. Viktorie se úlevně rozesmála. Zvonkohra. Každý dům v Marns jimi byl ozdoben. Napříč celým městem ji hnal vítr! Ano. Hranice mezi sněním a bděním je velmi tenká. Připomněla si Claudiina slova z dnešního rána. Rozhlédla se po ulici, zda byl někdo svědkem jejího zběsilého úprku. V tuto hodinu bylo městečko prázdné. Neočekávaná událost mezitím zastínila myšlenky na obálku, jež svírala v rukou. Viktorii bylo divné, že jsou Šváb a doktor Ševčík v poslední době takoví přátelé. Zajímalo by ji, co si člověk dobrého srdce může sdělit s kupkou špíny lidského charakteru, jakou je šváb. Jediný ladný pohyb zápěstí a tmavý otvor schránky pohltil papírovou obálku. Otočila se domku zády a rychlými kroky se vydala k domovu. Musí zjistit příčinu nevysvětlitelných obav o matku.   

Líbí se vám příběh? Pište své odpovědi do komentářů! Další pokračování již brzy na stránkách knižního blogu Vikate! Nezapomeňte také navštívit Vikateshop, kde najdete již zveřejněné povídky ke stažení.