Na obzoru se objevila slabá záře a tma, která tak dlouho obklopovala muže klečícího u domácího oltáře, začala ustupovat. Ta se v jeho srdci ale nerozplynula. Nenechala se vyrušit prvními slunečními paprsky, které si našly cestu do setmělého pokoje, ani radostným zpěvem ptáků, kteří začali vítat nový den.

Muž se pokřižoval, jeho jindy usměvavá ústa nyní útrpně  zašeptala „Ámen“ a vstal z podlahy. Jeho pohled zabloudil skrz okno k obzoru, který se mu rozplýval před očima stejně jako jeho budoucnost. Poté se otočil k posteli, na které ležela jeho žena. Přešel k ní, políbil ji na tvář a do plavých vlasů jí zašeptal: „Vlast volá, tak to musí být. Nemůžeš nic změnit.“

V odpověď se ve spánku obrátila na posteli. Pomalu odstoupil od postele, bál se, aby ji nevzbudil, neměl rád loučení. Přešel ke dveřím, kde zdvihnul již včera nachystaný vak, rozhlédl se naposledy po pokoji a spočinul pohledem na své ženě. Raději rychle odešel z pokoje, srdce mu pukalo při pomyšlení na další dny bez ní, a vyšel vstříc válce, aby nezostudil své jméno – Horymír.

Ať se kam chce člověk vrtne,

smrt ho dostane,

všichni spí už, jenom smrt ne,

jenom ona ne.

(Jaroslav Seifert – Noc)

Probudila se celá zpocená. U postele jí ještě hořela svíce, kterou zapomněla zhasnout. Roztřeseně sfoukla její plamen. Už třetí noc se jí zdálo o manželově zajetí, o jeho mučení a křiku, o jeho strachu, který jí naplňoval nitro a pálil jako žhavá ocel. O táboře, kde se se zajatci nejednalo jako s lidmi. Vše vypadalo tak, reálné! Občas se v těchto snech ztrácela a  po procitnutí zmateně naslouchala tichu ve snaze zorientovat se, zjistit, kde je, oddělit skutečnost a sen. Nejenže jí ty bolestné scény působily těžkosti ve spánku, pronásledovaly ji i přes den, v podobě záblesků, které se draly do mysli a jimž se nedokázala bránit. Kdyby se nepotýkala s nočními můrami i v bdělém stavu, asi by se tím tolik nezaobírala, ale takto?  Musí se s tím někomu svěřit, už nedokáže všechno to mučivé snášet sama. Zvedla mobil a rychle naťukala číslo své dlouholeté přítelkyně. Oddychla si, když se jí dostalo kladné odpovědi na nabídku schůzky. S přítelkyní Klaudií se sešla ještě téhož dne v jejich oblíbené kavárně.

„Každou noc se mi zdá sen…,“ vyprávěla jí nad šálkem silné kávy.

Klaudie ji pozorně poslouchala a nakonec řekla: „Tvůj muž je už půl roku ve válce. Nemyslíš, že se o něj prostě strachuješ a tvůj strach se ti zjevuje ve snech? I mně se to někdy stává.“

„Ale ty sny jsou tak živé!“ namítla Ludmila.

„Strach nemá hranice jako bolest,“ řekla Klaudie, „třeba se tě nezmocňuje na povrchu, ale ukazuje se ve snech.“

„Já nevím,“ vzdychla Ludmila, „je už tak dlouho pryč, a nemám o něm žádnou zprávu.“

„Víš přece, že kdyby se mu něco stalo, hned by ti to příslušné úřady daly na vědomí,“ uklidňovala ji Klaudie.

„Máš pravdu. Neměla bych si ty sny brát tak k srdci,“ nepatrně se usmála, zavedla hovor na běžné ženské věci. Setkání s Klaudií ji přece jenom trochu rozveselilo a dodalo novou chuť bojovat s nočním nepřítelem. Dlouho přemýšlela, jak by se mohla uvolnit, dát průchod svým pocitům, dostat je na povrch, zhmotnit, aby se již nevynořovaly jen z jejího podvědomí.

Rozhodla se pro malování. Kdysi to byl její velký koníček. Na půdě má ještě i malířské pomůcky. Sotva došla domů, snesla vše potřebné do kuchyně a postavila se k malířskému stojanu a štětec začal v jemných tazích klouzat po bílém povrchu čtvrtky. Nechala se vést jen intuicí, tím, co jí vyvstávalo na mysli. Na papíře se začaly objevovat scény ze snu. Krev, spálená válečná pole, plameny šlehající k obloze, mrtvá těla… Plně se tomu oddala, ani si nevšimla, že opět nastal večer. Její klid se začal s přibývající tmou vytrácet, na jeho místo se  usadil strach, samota, smutek, bolest. Chvíli po půlnoci se uložila ke spánku. Jen co se její hlava dotkla polštáře, zmocnil se jí známý sen.

Kolem vypálených polí šla pomalým krokem žena v černém. Nemusela spěchat, věděla, že ten, na koho upře svůj ochromující zrak, jí neuteče. Ani by utéci nemohl. Z dálky se ozývala válečná píseň, která by zastrašila každého, ale ne tuhle ženu. Šla dále až k temnému lesu, u kterého stálo mnoho mužů vystrojených do války. Podle jejich křiku poznala, že rozsuzují zajatce. Došla k nim. Právě soudili vysokého muže s křížem na krku. Podíval se jí do očí a nepatrně zavrtěl hlavou. Ale ona přikývla.

Rozechvěl se a šeptal konec básně od Viktora Dyka, který se mu vryl do paměti:

„A možno klidně kynouti

těm stínům noci, které jdou.

A třeba raněn, splynouti

s nezranitelnou přírodou…“

Muži jedním hlasem rozhodli o jeho smrti a ona k němu přistoupila. Téměř láskyplně se na něj podívala. Vztáhla po něm ruku, ale s výstřelem ze zbraně se jeho tělo zhroutilo; z rány na hrudi mu tekla krev. Sklonila se k němu, políbila ho na ústa a obrátila se

k odchodu. Téměř neslyšně citovala slova Lichtenberga: „Je mi pokaždé líto, když zemře schopný člověk, neboť na světě je takových lidí zapotřebí víc než v nebi.“ Ještě z dáli bylo vidět její černý plášť, jak vlaje ve větru. Jeho tělo bylo pohozeno v lese pro dravou zvěř.

Vykřikla ze sna. Vlastním křikem se probudila do tmy obklopující pokoj. Zrovna odbíjely tři hodiny ráno.

„Tohle musí přestat,“ otřásla se a opět zavřela oči ve snaze pokračovat v přerušeném spánku. To se ale nedařilo ani když se obrátila na druhý bok. Stále pouze bděla, mohla tedy cítit, jak se k ní pomalými kroky plíží Strach. Uchopil ji za ruku a nechtěl ji pustit. Ukazoval jí různé významy jejího snu a ona se mu nemohla ubránit. Jeho stisk byl pevný, tak pevný, že ji udržel ve svém zajetí po šest měsíců. Šest dlouhých měsíců plných nejistoty.

Po probdělé, nekonečně dlouhé noci s úlevou přivítala nový den, ač byl deštivý a nevlídný. Mračil se skoro jako ona, když opouštěla dům. V tomto počasí byly ulice téměř prázdné, kdo mohl, schovával se pěkně doma v suchu, ne však ona. Snad chtěla, aby déšť spláchl všechen její strach, odplavil smutek a bol, ale nestalo se tak. Po dvouhodinovém bloudění městem se vracela domů, promočená na kost, po tvářích jí stékal nejen déšť, ale také slzy. Třásla se zimou a úzkostí.

Když přišla na dohled svého domu, zdál se jí ještě osamělejší a temnější než obvykle. Nad jeho střechou zakroužil havran, jehož mokré peří se lesklo ocelovou modří. Stanula před domovními dveřmi, pod nimiž spatřila obálku. Odemkla, vstoupila do domu a sebrala ji z podlahy. Její roztřesené ruce, stále v zajetí Strachu, otevřely obálku a očima klouzala po papíru, na kterém bylo napsáno oznámení o smrti jejího manžela.

V okamžiku, kdy dočetla tu strašlivou zprávu, se sesunula k zemi, tvář skryla do dlaní  a dala se do hořkého usedavého pláče. Strach pustil její ruku a na jeho místo vklouznul Smutek, v jehož patách se zdržovalo Zoufalství s Beznadějí. Utápěla se v slzách a myšlenkách nejen v tuto chvíli, ale i po další dny, až jí došly slzy. Pak se její srdce zatvrdilo. Mohla se aspoň na chvíli volněji nadechnout. V srdci se usadila touha, přání vrátit dávno minulé, ztracené, vrátit klid svému životu, vrátit mu smysl… lásku.

Byla půlnoc. Kostelní zvony dunivě odbíjely a Ludmila seděla, s ponurostí sobě vlastní, před domácím oltářem a tiše, spíš pro sebe, šeptala: „Ach, Bože, nechal jsi zemřít mého muže. Vzal jsi mi ho – nemilosrdně, jako je nemilosrdná válka. Proč tedy hlásají Tví kněží o všeobjímající lásce? Proč?! Ty sám jsi krutý a my lidé jsme proti Tobě bezbranní. Se smrtí manžela jsem ztratila i víru v tebe. Ani pekelný vládce nemůže být nemilosrdnější než jsi ty! Už se k tobě nebudu modlit, posílat své prosby, neslyšíš mě, ale snad mě uslyší on.“

S podivným žárem v očích, s myslí na pokraji šílenství, vstala od oltáře a postoupila do středu pokoje. Tam zavřela oči a zvolala: „Belzebube, ty, jenž jsi pánem podzemí, mám pro tebe nabídku. Mám něco, o co by jsi mohl mít zájem. Mám duši, kterou ti ráda přenechám, pokud vyplníš moje přání. Chci ho zpět, prosím, chci ho zpět, svého muže…,“ dořekla a padla na kolena. Svíce zhasly, jako by je někdo sfoukl. V pokoji bylo najednou horko, vzduch ztěžkl a stal se téměř nedýchatelným. Ludmilu začal v nose štípat pronikavý pach síry a v hlavě se jí  rozezněla slova: „Važ svá slova, ženo. Neboť se splní to, co si přeješ!“

Avšak Ludmila v euforii zvolala: „Myslím to vážně, Belzebube! Nechť Tvé jméno žije navěky!“

Náhle se v pokoji ochladilo, ozvalo se zaklepání na dveře, které Ludmilu vytrhlo z jejího snění. Otevřela je a do tmy pokoje vletěl havran, jenž ve svém  zobáku nesl svitek pergamenu. Obletěl pokoj a usedl na opěradlo židle, přičemž svitek upustil na stůl.

Ludmila k němu přešla, rozvinula ho a přejela pohledem, přestože nedokázala pergamen přečíst, věděla, co v něm stojí.

„To je jistě smlouva, kterou mi posílá Belzebub,“ řekla Ludmila a havran souhlasně zakrákal.

„Je tam to, o co jsi žádala,“ znělo jí v uších.

,,Podepiš a budeš mít svého muže zpět u sebe!“

„Dobře,“ souhlasila Ludmila. ,,zástavou ti tedy budiž má duše?“ havran zakrákal.

„Podepsat ti to mám jistě svou krví,“ zašeptala Ludmila. Havran pokýval černou hlavou, strčil ji pod křídlo a vytrhl z něj jedno brko, které upustil vedle svitku.

„No, jak chceš, udělám to,“ řekla, řízla se do prstu a podepsala se vlastní krví, čímž zpečetila svůj osud i svou smrt.

Dívala se, jak havran opět odlétá, svitek v zobáku, a skoro ucítila vlastní zkázu, když máchl naposledy svými křídly a vyletěl z místnosti. Úzkost jí svírala hrdlo, když ulehala zpět na lůžko, jako by se měla zadusit.

Ráno ji uvítalo do slunečného dne, přesto ji u srdce mrazilo. Ztěžka se nadechla a tu si vzpomněla na včerejší noc. Bože, dej , ať to vše byl jen sen, pomatení smyslů, nějaké halucinace z toho všeho bolu. Ač se snažila přesvědčit sama sebe, že k ničemu nedošlo, že vše byl opět jen sen, cítila, že pravda je jiná. Nyní si uvědomovala nebezpečí, které jí hrozí od podzemí. Věděla, že prodala svou duši za něco, co jí ďábel stejně nedá. Byla hloupá, že věřila jeho smlouvě, byla hloupá, že ho vůbec vyvolala. Jak jen mohla?!! Vyčítavě hleděla na svůj obraz v zrcadle, jak jen mohla…

Druhý den šla do obchodu, a když se vrátila, našla svou přítelkyni Klaudii ve svém domě. V prvním okažiku se podivila, ale pak si vzpoměla, že jí dala klíč.

„Jak se cítíš?“ zeptala se jí Klaudie a pozorně ji sledovala upřenýma očima.

Ludmila se přímo nevyjadřovala, pouze pokrčila rameny.

„Volali z úřadu. Vojáci prý našli Horymírovo tělo v lese, tak ti ho přivezou. Budeš ho mít opět u sebe,“ oznámila jí.

„Ten parchant!“ ucedila skrze zuby Ludmila a statečně se bránila slzám.

„Cože?“ zeptala se nechápavě Klaudie.

„Ale nic,“ odpověděla Ludmila, „akorát mi připomeň, že nemám věřit bytostem s rudýma očima a cokoli podepisovat vlastní krví. Sakra!“

Klaudie ji udiveně poslouchala: ,,Můžeš mi to prosím nějak vysvětlit?“

,,Ne, to nemůžu,“ Ludmila sledovala špičky svých bot a cítila, jak se z ní něco vytrácí. Podlomily se jí nohy, vytrácelo se to  zlehounka, pomalu, už neslyšela, co jí Klaudie šeptá, když jí držela pevně v náručí a skrápěla ji  slzami. Pak na obzoru zahlédla sama sebe, a potom ji zahalilo rudé ticho….