Tam, kde nejhlubší je les

Čerstvě napadaný sníh křupal pod botami obalenými liščí kožešinou a převázanými koženými páskami. Rozložité, sněhem zatěžkané větve starých smrků se skláněly až k zemi a kam oko dohlédlo, rýsovala se mezi vrásčitými kmeny jen příkrovem haluzí zastíněná bílá prázdnota.

Rozhlédl se okolo sebe. Porost byl stále hustší a jediné stopy, které spatřil, byly ty jeho. Čas odvál doby, kdy se lesem proháněla divoká zvěř a skákali zajíci, kdy nemusel zacházet stále hlouběji do temného, ve zlověstném rytmu bijícího srdce hvozdu, aby pro svou rodinu zajistil večeři. Rychleji se zde stmívalo a únava přicházela snáz. Dýchl si na ruce, aby prohřál zkřehlé prsty. Na povrchu těla se třásl zimou, uvnitř svíral jeho žaludek ledový pařát strachu. Říkalo se, že se v lese usídlil zlý černokněžník, proto prý všechna zvěř utekla. Zvířata vždy vycítí hrozící nebezpečí.

Po jeho pravici se náhle z jedné větve svezla kupa sněhu. Rychle se otočil, luk připravený.

Les zašuměl.

Přikrčil se, tětivu nataženou ke koutku úst. Zaslechl zapraskání dřeva a mezi dvěma pokroucenými keři zahlédl šedý kožich. Vystřelil dřív, než na to stačil pomyslet. Šíp prolétl mezi větvemi a jeho svištění zakončilo bolestné zakňučení.

Odhrnul nejbližší větev a mrzutě se oklepal, když mu studící poprašek sněhu napadal za krk. Udělal několik váhavých kroků.

Na olysalé sněhové pokrývce zářila krvavá skvrna. Napjatě se rozhlédl a pod nedalekým smrkem spatřil cosi šedivého.

Ne, to nemůže být pravda! vydechl hrůzou, když přistoupil blíž.

Ve stínu starého smrku ležela nahá žena téměř stejně bílá jako sníh. Tělo měla zakryté vlčí kožešinou a z boku jí trčel šíp s jeho letkami. Přerývaně dýchala, zatímco se kožešina barvila rudou krví. Když k ní přiklekl, zvedla k němu slzami zalité, jantarové oči. Chvíli se na něj vyděšeně dívala, pak se strach proměnil v údiv. Zamyšleně zvedla své bílé ruce před obličej, jako by je viděla poprvé v životě. Pak odvrátila pohled k šípu vyčuhujícímu z jejího boku. Tvář se jí stáhla utrpením, jako by si až teď, když zranění spatřila, uvědomila bolest, kterou jí způsobovalo.

„Já… já…“ vykoktala. Roztřesenými prsty si přejela přes ústa a ještě jednou si prohlédla své tělo. Lovci po chvíli došlo, že pravděpodobně vůbec nechce zjišťovat vážnost svého zranění. Spíše to vypadalo jako zájem nad křivkami, které vidí poprvé v životě.

Připadal si jako hlupák. Spletl si ženu se zvířetem! Ale co tu dělala sama uprostřed lesa. A nahá? Evidentně mu vyčetla tu otázku z pohledu, protože se nadechla a chraplavým hlasem pronesla: „Zachránil jsi mě.“

Lovec zvedl překvapeně obočí.

„Zlý černokněžník mě zaklel do podoby vlčice,“ dodala na vysvětlenou. Ještě jednou nechala své svádivé oči putovat po svém bledém těle. „Ztráta krve, ten šok, nevím, ale něco z toho zřejmě způsobilo, že se to kouzlo vytratilo a já se proměnila opět v ženu.“

Lovci se zasekl hlas v hrdle. Tak přece byly ty povídačky o zlu ukrytém v lese pravdivé! pomyslel si. „Musíme do vesnice. Seženeme felčara, který se o vás postará.“

„Ne!“ vyhrkla a bolestivě si stiskla bok. „Musíme zachránit moje děti!“

„Děti?“ zeptal se lovec nechápavě.

„Musíš je zachránit! Udělej to pro mě, prosím,“ promluvila hořečnatě. „Podařilo se nám utéct, teď se schováváme tady v lese. Jako vlčice jsem se neodvážila přiblížit lidským sídlům, bála jsem se, navíc bych stejně nemohla nikomu vysvětlit naši situaci. Neuměla jsem poprosit o pomoc. Ale teď můžu a prosím o ni tebe.“

„Ale jste zraněná, můžete zemřít,“ namítal lovec.

„Jestli zemřu, zemřu jako žena. To je dar, v jaký už jsem nedoufala. Ale nebudu mít klid, dokud neuvidím, že jsou mé děti v pořádku.“

Nemohl odmítnout, nemohl nic namítat. Ačkoliv se nechtěl pouštět do boje se zlým černokněžníkem, do boje se svým svědomím se mu nechtělo pouštět ještě víc.

Mlčky přikývl, co nejšetrněji zvedl zraněnou ženu ze země a podepřel ji. Byla lehká, na kost vyhublá a třásla se zimou. Přehodil přes ni vlčí kožešinu, navrch ji zabalil do svého pláště. Přitiskl si ji k sobě a pocítil hřejivý příval hrdosti. Ačkoliv přišel o svůj plášť, zima mu náhle vůbec nebyla.

Čerstvě napadaný sníh křupal pod botami obalenými liščí kožešinou a převázanými koženými páskami. Rozložité, sněhem zatěžkané větve starých smrků se skláněly až k zemi a kam oko dohlédlo, rýsovala se mezi vrásčitými kmeny jen příkrovem haluzí zastíněná bílá prázdnota.

„Jsem ti vděčná,“ vydechla do vlčí kůže zabalená žena, než přinutila lovce zastavit, aby si odpočinula. Zranění přestalo krvácet, přesto byla ve tváři ještě bělejší než prve, třásla se a zhluboka oddechovala.

„Musí ti být zima,“ sklopil zrak k jejím bosým, ve sněhu zabořeným nohám.

Zakroutila hlavou. „Nedělej si starosti. Po takové době ve vlčí kožešině jsem zvyklá na všechno. Nejhorší věcí ale bylo lovení. Pronásledování kořisti, prokousávání hrdel, to prasknutí a následná kovová pachuť krve v ústech, rvaní svaloviny, křupání kostí,“ mluvila nepřítomně, pohled měla zamlžený. „To je to nejhorší v kůži vlka. Ale ty jsi také lovec?“

Přikývl.

„A dnes jsem byla kořistí já. Nic neříkej,“ přerušila ho rychle zvednutím ruky, než vůbec stačil otevřít pusu k pronesení svých námitek. „Zachránil jsi mě, tak to vidím já, a jestli zachráníš i mé děti, navždy pro mě budeš hrdina.“

Lovci se na tváři objevil ruměnec, ale připsal to ledovému závanu větru.

„Pojď,“ pokynula hlavou. „Už to není daleko. Tady jsem nám udělala doupě, zatímco jsem se vydávala na lov. Ale v okolí ubylo zvěře a já se musela odvažovat stále hlouběji do lesa. Všichni jeleni, srnci i hlodavci jsou pryč.“

„Prý za to může černokněžník,“ pronesl.

S úšklebkem si povzdechla. „Jistě, černokněžník,“ přikývla se zvláštní směsicí smutku a zamyšlení. „V lese se ale nachází mnoho nebezpečných tvorů. Nevíš, co všechno jsem tu v kůži vlčice spatřila.“

Lovci při tónu, jakým tu větu pronesla, přeběhl po zádech mráz.

Čerstvě napadaný sníh křupal pod botami obalenými liščí kožešinou a převázanými koženými páskami. Rozložité, sněhem zatěžkané větve starých smrků se skláněly až k zemi a kam oko dohlédlo, rýsovala se mezi vrásčitými kmeny jen příkrovem haluzí zastíněná bílá prázdnota.

Les se před nimi náhle rozestoupil a oni stanuli na malém paloučku, v jehož středu byl pod sněhovou pokrývkou schovaný vyvrácený kmen. Jeho kořeny trčely do vzduchu jako vzepjaté bědující ruce a mezi nimi zela černá, hluboká nora.

„Děti!“ zavolala žena po lovcově boku. V temné prohlubni pod kořeny se objevila šedivá, chundelatá hlava zvědavého vlčete. Vlče mátožně vylezlo na sníh a za jeho zády se ihned objevilo další. Postupně se z nory vyplížilo pět mladých vlků. Všichni stáli v hloučku ve sněhu, vyčkávavě upírajíc žluté oči směrem ke své matce a k lovci.

Muž nervózně přešlápl z nohy na nohu. Co teď? přemítal zoufale. Vlčí máma po jeho boku ale nezaváhala. Kousek od něj odstoupila, pomalým pohybem nechala jeho plášť sklouznout na zem, za to vlčí kožešinu si těsně semkla rukou pod krkem. Vlčata se kolem ní okamžitě seběhla. Byla vyhublá a zoufale kňučela.

„Děti! Jsme zachráněni!“ V jantarových očích se jí zalesklo. „Po dlouhé době konečně pořádná večeře,“ dodala. S těmi slovy se nahrbila, vyskočila do vzduchu a v letu se proměnila v krvežíznivou vlčici.

Autorka: Klára Kubíčková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *