Obraz č. IV.

/Přichází na scénu Michaela a Denis, extravagantně oblečení. Denis v ruce baseballovou pálku. Trochu opilí. /

Denis:                   Chodíme spolu.

Michaela:            Fakt?

Denis:                   Pět týdnů.

Michaela:            Pět týdnů?

Denis:                   Klape nám to v posteli.

Michaela:            Klape?

Denis:                   Miluju jí.

Michaela:            Velká láska.

Denis:                   Chodím s ní, protože je prostě skvělá.

Michaela:            My spolu chodíme?

Denis:                   Je bílá jako smetana. Miluju bílý holky. Bílý drsný holky. Němky.

Michaela:            Mám slepenou pusu. Asi té medoviny na tržišti bylo trochu moc.

Denis:                   Ukradl jsem dvě flašky medoviny. Prodavač viděl, jak si je strkám pod bundu, ale jen jsem mu trochu pohrozil a hned sklonil hlavu. Měli jste vidět ten jeho výraz!!!

Michaela:            V té jeho partě nácků je jeden kluk. Má na hrudi vytetovaný jméno své bývalé přítelkyně, přijde mi to romantické.

Denis:                   VOLÍM ÚSVIT! Máš s tím problém vole?

Michaela:            Vánoce… Celkem nuda. Vlastně všechno to je celkem nuda.

Denis:                                  Jmenuju se Denis Zuboň a je mi dva a dvacet živím se drobnými krádežemi. Baví mě šukat, a mlátit cikány bejzbolkou. Holky nemlátím. I když si to hodně lidí může myslet. Za tohle bych pravým hákem poučil o životě každého zmrda, kterej to dělá. Koukám po ženských a imigrantech. Už se těším, až někomu rozkopu ksicht ve jménu Alláha.

Michaela:            Jmenuju se Michaela Pepřeková  je mi devatenáct, chodím na gympl a všichni kluci po mě jedou.

Denis:                   Všichni po ní jedou, a ona miluje mě.

Michaela:            Nemiluju.

Denis:                   Je tak drsná.

Michaela:            On je hloupý. Chybí mi napětí. Chybí mi láska, chybí mi vzrušení. Všechno je tak debilně monotónní. Chybí mi BÝT zamilovaná. Chybí mi něžný dotek. A tak nějak to asi zakrývám tím, že si hraju na drsňačku. Přitom bych se chtěla zachumlat do peříček a být jedno malý opeřený kuřátko, co se o něj mamča stará. /směje se tomu/ jsem fakt blbá. Nevím proč se s ním tahám, možná jsem si myslela, že to bude zábava. Ale je to den ode dne větší opruz.

Denis:                   /zamilovaně se usmívá/ Kuřátko.

/Jako střihem se dostanou do situace, kdy přicházejí na nádraží a smějí se. Denis, dominantní vyřvává své repliky tak aby si ho každý všiml. Anička sedí zatím zády k němu tak, že on jí nevidí do tváře. /

Denis:                   Normálně nahoře je napsaný… „Miluju tě – princezničko, navždy tě budu milovat.“ Vapadá to čerstvě. Někdo to tam musel sprejovat dneska.

Marek:                 Kde na hoře?

Denis:                   Tady … na tý cestě za náma.

Michaela:            Na Jantarový stezce.

Marek:                /na Denise/ Co ti na tom připadá tak vtipného?

Denis:                   Naivka, ty vole… Ten kdo to tam psal, musel být hodně mimo.

Michaela:            Normální kretén… Jak někdo může tvrdit, že s někým bude celý život.

Denis:                   Přesně. Přesně. Celý život!

Michaela:            Hej! /Na Marka/ Hej ty! Neznáme se odněkud?

Marek:                                 Chodíš se mnou do školy.

Michaela:            Chodí tam samí idioti.

Kristýna:              Nasprejovat něco takového na zem, může jedině nějaký hloupý cigoš.

Denis:                   CIKÁN? Kde?

Kristýna:              Tam sedí jeden.

/Denis jde pomalu k ní, pohrává si s baseballkou v ruce. Dotkne se jí pálkou hlavy ona se lekne a rozsype se ji všechna marihuana. /

Anička:                 Co děláš ty čuráku? Nevidíš, že balím brko? Dávej si pozor!

Denis:                   Co ty černá hubo!

Anička:                 Udělala jsem ti snad něco?

Marek:                 Nechej ji být. Nic neudělala!

Anička:                 To tys mi kreténe, rozsypal ganju.

Denis:                                  Máš veliké štěstí, že seš ženská, já ženský nemlátím, jinak by ses už tady válela v krvi. VOLÍM ÚSVIT! Máš s tím problém vole?

Anička:                 Já nemám problém s ničím.

Denis:                   Tak to máš kurva štěstí. Svině.

Anička:                 Už jsi skočil?

Denis:                   Ještě ne.

                                               /Anička si zívne. /

Kdybys nebyla ženská tak bych tě poučil o životě. Naklepnul bych si tě levačkou a pravým hákem bych bodnul přímo do středu tvýho vesmíru. Ťuk, ťuk. Jak říká Rudiš.

Michaela:            Dobrý frajere, už stačí jo?

Denis:                   Copak, dávám mladý kázání.

Michaela:            Nech ji být.

Denis:                   Fajn.

                                                /Pauza/

Kristýna:              Hele nenasprejovals to náhodou ty?

Marek:                                 Já? Co?

Kristýna:              Ty. Ten nápis nahoře.

Marek:                                Ne? Jste debilové?

Denis:                   Ukaž batoh.

Marek:                                Nebudu nic ukazovat! O čem to sakra mluvíte?

Michaela:            No ták.

Denis:                   Dělej kurva! Nedělej ze sebe hrdinu, ty vole.

Marek:                                 Vůbec se ke mně nepřibližuj ty kreténe. Jsou tady kamery, vidíš? Nemůžeš mi nic udělat! Policie by si tě našla!

/Po všeobecném rozruchu, Denis udělá, že se zklidnil. A že si teda nebude nic dovolovat, a v té chvíli kdy divák si bude myslet, že k ničemu nedojde se Denis s nepředvídatelnou zběsilostí vrhne na Marka. Začne mu brát batoh, povalí ho na zem. Absolutní šikana. Všichni se smějí. Nikdo mu nepomůže. /

Denis:                   Nažer se toho bláta co je tady! /směje se/

                                               /drží ho při zemi, leží na něm tak, že nemůže dýchat./

                               A teď se přiznej, žes to byl ty, jinak tě nepustím.

Marek:                 Kokoti hlavo vymrdaná.

Denis:                   Dělej, přiznej se.

Marek:                 Dej mi pokoj zasranej fašoune.

Denis:                   Přiznej se!

Marek:                 Nemůžu dýchat.

Denis:                   Řekneš to?

Marek:                 Ano nasprejoval jsem to já.

                                               /Už s batohem. Na Pána X. / Co je ty pane důležitej co na mě tak koukáte. Chcete se taky prát. Beztak jste stejnej čurák jako tady hrdina.

Michaela:            Co má v tom batohu?

/Denis vyndává věci z batohu, najde v něm papíry, které padají na zem a Marek je okamžitě sbírá. Jeden černý sprejovací sprej. Všeobecné uvolnění nálady, smích/

Kristýna:              Takže to je to tvoje velké umění jo?

Michaela:            Tak kdo je ta „princezna“? /Směje se. /

Kristýna:              Není to žádná černá mrdka, že ne?

Denis:                   Ta holka se mi líbí. Volíš úsvit?

Kristýna:              Nevolím vůbec.

Denis:                   Měla bys.

Kristýna:              Mám politiku pěkně hluboko.

Marek:                                Jste kreténi. Vrať mi ten batoh.

Denis:                   Nedám!

/Pan X se poprvé za celou hru pohne, nastaví ruku, ať mu Denis dá batoh, on mu jej dá. Pan X ho předá Markovi. Vrátí se do předchozí pozice. Následující reakce. /

Denis:                   /šeptá/ Kdo to kurva je?

Kristýna:              Nevím. Ale je divnej. Jen mám pocit, že už jsem ho někde viděla. /Všichni si ho prohlížejí. S panem X to ale vůbec nic nedělá. /

Anička:                                /stranou na Marka/ Z toho si nic nedělej…  Promiň, že jsem se tě nezastala.

Marek:                 To je fuk.

Anička:                 Promiň.

Marek:                 Jsem v pohodě jasný?

Anička:                 Vím jaké to je být šikanovaný. Taky mi to dělali.

Marek:                 Táhni!

Anička:                 Aha. /Podává mu nezapálený brko. /

Marek:                 Nechci.

Anička:                 Tak to rozpal, pomůže ti to.

Marek:                 Nechci nic!

Anička:                Hele! Už to jede.

/Změna temporytmu, všichni až na pana X si berou všech svých pět švestek, nachystají se k vlaku, aby do něj nastoupili. /

Kristýna:              Konečně.

Michaela:            Vzal si to cukroví?

Denis:                   Jaké cukroví?

Michaela:            Cukroví pro babičku.

Denis:                   Jo tohle.

Michaela:            Do prdele, neříkala jsem ti snad, ať ho vezmeš?

Denis:                   No jo. Ale…

Michaela:            No tak tam pro něj pěkně skočíš.

Denis:                   Sněhová pusinko…

Michaela:            Jsi strašný debil. Nedokážeš ani splnit jednoduché úkoly, které ti zadám sakra.

/Když jsou všichni nastoupení v řadě a čekají, až vlak přijede. Vlak nezastaví a projede dál. Ticho, všichni nechápou. Koukají jeden na druhého. /

Anička:                 Aha, tak to nebyl náš.

Denis:                   Já se ti omlouvám.

Michaela:            To bych si teda vyprošovala! Jsi největší blbec, kterého znám.

Denis:                   Ale –

Michaela:            Je to tak, co si o sobě zatraceně myslíš?

Denis:                   Pusinko…

Michaela:            Rozcházím se s tebou.

Denis:                   Cože?

Vlakové hlášení:              Hlášení o zpoždění. Vlak číslo 6754 České dráhy, ze směru Ostrava hlavní nádraží, který dále pokračuje ve směru Kunčičky, Kunčice, Vratimov, Paskov, Frýdek-Místek pravidelný příjezd 15:55 … bude na svém příjezdu asi 600 minut opožděn… Důvod zpoždění: Neočekávané zastavení vlaku osobou, která se octla v kolejišti, při projíždění vlaku. Konec hlášení.

/Ticho. Všichni jsou několik vteřin v šoku, že nejsou schopni jakkoliv reagovat./

Kristýna:              Zkurvené české dráhy, v jednom kuse nějaký sebevrah!

Michaela:            To si nemůžou ti debilové vybrat jiný den na to kdy skákat pod vlak? Než na štědrý večer?

Kristýna:              Debilové! 600 zasraných minut!

Marek:                 Kurva už!

Anička:                                 Cájk, klíd. Nějak bude.

Marek:                Jak se mám asi doprdele dostat do beskyd?

Denis:                   Míšo, myslím, že bychom si to měli ještě promyslet.

Michaela:            Dej mi telefon, potřebuju si zavolat taxíka.

Denis:                   Já nemám kredit.

Michaela:            Vidíš? To jsi celý ty, nemáš vůbec nic. Nemáš ani ten podělaný kredit v telefonu. Nemáš nic, protože jsi totální nula, a nebudeš mít ani mě.

Denis:                   Ale já…

Kristýna:              Kurva, to jsem přesně nechtěla. Budu mu muset dát vědět, že zůstávám v Ostravě.

Marek:                 No kašli na to…

Kristýna:              Nojo.

Denis:                   Někdo tady učitě bude kredit mít. /koukne se na Marka. / Dělej, dej mi zavolat.

Marek:                 Nedám. Je pořád ještě zmrzlý, špatně funguje!

Denis:                   Dělej!

Michaela:            Jen mu ho dej.

Marek:                 Ok. /podá mu mobil. / Zavolej si taxíka, pak mi ho ale vrať, prosím.

Denis:                   To ještě uvidím.

Marek:                 Číslo na taxíka tam máš uložené.

Denis:                   A-B-C-D Heleme se, on má strašně vtipně uložené kontakty. /projíždí adresář/ M-N-O-P /zastaví se/ Princeznička? /směje se/ To je ona? To je TA, P R I N C E Z N I Č K A?

Marek:                                 Okamžitě mi ten mobil vrať! Dělej!

Denis:                   Počkej, já ji jen zavolám, a řeknu ji, cos pěkného pro ni nasprejoval! /směje se. /

Marek:                 Vrať mi ho dělej. Okamžitě mi ho vrať! Ty kreténe!

/Denis volá. Marek mu chce telefon vzít, ale uvědomuje si, že už je to k ničemu.  V té chvíli začne Michaele vibrovat mobil. Ona ho nespokojeně vytahuje. Marek se na ni upřeně dívá. Ví moc dobře, co to pro něj znamená. Michaela se chvíli kouká na ten vibrující mobil. Zvedne ho. /

Michaela:            Halo?

Denis:                   Tě zdravím, mám pro tebe …

Michaela:            Halo?                                            

/Ticho. Dojde jim to. /

Michaela:            Tys…

Marek:                 Vraťte mi ten mobil sakra.

Denis:                   Ty – Ty parchante, ty jedeš po mojí holce?

Marek:                 Dej mi ten telefon.

Denis:                   Ty kurva kutíš do mojí holky?

Marek:                 Nechej mě být.

Denis:                   Pojď si pro něj, a já tě trošku poučím o životě, zmrde zmrdskej.

Michaela:            Tys…

Marek:                 Jo.

Denis:                   Jestli se ještě jednou podíváš na mojí holku tak –

Michaela:            Nejsem tvoje holka do prdele.

Denis:                   Ale – to – přece.

Michaela:            Nejsem! Udělal jsi pro mě někdy něco takového?

Denis:                   A co dneska ty medoviny?

Michaela:            Tomu říkáš důkaz lásky?

Denis:                   Ale –

Michaela:            Jak se jmenuješ.

Marek:                 Mára.

Michaela:            Ahoj, já jsem Míša. To jsi nasprejoval pro mě?

                                               /Marek kývne. /

                               To pro mě ještě nikdo nikdy neudělal. Víš, jak se jmenuju celým jménem?

Marek:                 Michaela Pepřeková. Chodíš do vedlejší třídy.

Michaela:            Jo. Můžu si teda zavolat toho taxíka?

Marek:                 Můžeš- Můžu si tě přidat na facebooku?

Michaela:            Můžeš.

Denis:                   My už jako spolu nejsme?

Michaela:            Ne.

                                               /Denis pláče. Pan X jen kouká./

Anička:                 Chceš si zahulit?

Denis:                   Cože?

Anička:                 Pomůže to.

Denis:                   Dobře.

                                               /sednou si spolu, rozpalujou si brko, povídají si. /

Kristýna:              Hele, a jak ty máš v plánu se tam dostat k vám?

Marek:                 To nevím. Třeba zkusím stop. Ale vlastně domů vůbec nechci.

Kristýna:              A nechtěl bys… třeba jít k nám?

                                               /Vytahuje telefon./

Marek:                 Ne, vy si určitě budete mít se svým klukem co říct.

Kristýna:              To je dobrý, já mu dám bídu… ale až zítra, dneska to nechám, dneska už to nedám.

Marek:                 Počkej, takže to vážně chceš? Abych k vám šel?

Kristýna:              Jasně ty vole!

Marek:                 A nebude to tvému klukovi vadit?

Kristýna:              Tak to je mi úplně jedno.

Marek:                 Přemluvilas mě. /s úsměvem/

Kristýna:              To teda nebylo moc těžký. /směje se/ Divej sedmnáct zmeškaných hovorů a osm nepřečtených zpráv.

/zvedá telefon k uchu. Chce volat. Telefon zvoní, ale nikdo to nezvedá…/

Proč to ten debil nebere, má telefon vždycky u sebe.

                                               /Zkouší to v tichosti znovu. Stále nic. Drží se napětí./

Marek:                 Co se děje?

Kristýna:              Nevím. /pomalu/ Čtu si ty jeho zprávy, je to zmatené a nesmyslné.

Marek:                 Co ti píše?

Kristýna:              / ! pomalu ty věci pojmenovává! / Něco o adělích, o lásce, mracích, o hlíně, pekle a… o kolejích?

Marek:                 A jak to chápeš.

Kristýna:              Já začínám mít strach.

                                               /Zkusí znovu zavolat – nic. /

Já začínám mít strach.

Marek:                 Ty snad myslíš. Že…

Kristýna:              To ne. To ne. To ne. To ne.

Marek:                 Určitě je v pořádku. Neměj o něj starost.

Kristýna:              To není pravda. To nemůže být. To ne. To ne.

                                               /Vrhne se na Aničku, povalí ji. Ona to vůbec nečeká./

                               Ty svině, ty svině, ty svině! Tys to všechno pokazila!

Anička:                 Já? Co?

Kristýna:              Tys s ním šoustala! Mrcho.

Anička:                 S kým.

Kristýna:              Se Šimonem!

Anička:                 Cože?

Kristýna:              SE ŠIMONEM BILINOU, Spala jsi s ním!

Anička:                 Šimon Bilina? Neznám…

Kristýna:              Cože?

Anička:                 Žádného Šimona Bilinu neznám.

Kristýna:              Fakt ne?

Anička:                 Ne.

Kristýna:              /Kristýna pláče. / Promiň

                                               /Všichni na ní koukají, po chvíli k ní přijde Pan X./

Pan X:                   /říká latinské věty/ Et sic missio esset. Hoc est mandatum eius. Iudicium.

Et sic missio esset. Ego potest non eum. On mě sem poslal. Už nechtěl, abych byl s ním. Poslal mě radši za tebou. Ať na tebe dávám pozor, protože tě tolik miloval. Teď moje směna skončila a já odletím za ním, povyprávět co se tady stalo. Byla to jeho volba, já za to nemohu. Jsou vánoce a jeden ten zázrak za nějaký čas si dovolit můžu. Sbohem.

                                               /Odejde ze scény. /

Anička:                 Hej, jsem tak zhulená nebo ten chlápek letí.

Michaela:            Co to sakra? On vzlétává!

Marek:                 On letí!

Kristýna:              Co jsem to udělala!

Marek:                 On opravdu letí!

Kristýna:              Zázrak.

Anička:                 On letí!

Denis:                   To je šílené.

Anička:                 Jaktože mě už nechceš zmlátit.

Denis:                   Já nevím.

Marek:                 Buď člověk musí věřit na zázraky, nebo mu život musí připadat nudný.

                                               /Scéna se pomalu stmívá. /

Vlakové hlášení:              Z důvodů zpoždění osobního vlaku číslo 6754 České dráhy, ze směru Ostrava hlavní nádraží, který dále pokračuje ve směru Kunčičky, Kunčice, Vratimov, Paskov, Frýdek-Místek pravidelný příjezd 15:55, předpovídaná doba zpoždění je 600 minut Vám bude v tento vánoční čas puštěná koleda pro zkrácení času. Přejeme příjemné čekání. České dráhy.

/Pustí se Tichá noc, nebo nějaká podobná koleda. Lidé chvíli poslouchají, potom se postupně jeden za druhým ztrácejí ve tmě… Najednou, když na scéně není už nikdo začne skladba blbnout, sekat se, a vypadávat, až nakonec uplně kixne. Vchází Vlakové hlášení. (vlakový hlasatel)/

Vlakový hlasatel: /kopne do rozhlasové tyče. A rozhlas se zase nahodí zpátky. S ostravským přízvukem/ Jsou vánoce a je to všechno na hovno jako každej jinej den.

/potemňuje se, vlakové hlášení tam zůstává až do tmy. A koleda zní srkz děkovačku./

 

                               /konec/