Zpátky do minulosti, nebo do budoucnosti?

Když jsem pak šel domů, přemýšlel jsem nad všemi těmi funkcemi hodinek. Šlo by cestovat ještě dál do minulosti? A když ano, jak daleko? A co do budoucnosti? Nezdá se mi to? Co když celou dobu jen spím? Takovéto otázky se mi honily hlavou. Nevnímal jsem svět kolem sebe a kráčel jsem dál. Ani jsem si nevšiml, že jsem už dávno obešel své vchodové dveře do domu. Přerušil jsem své myšlenky, až jsem viděl dodávku plnou sena. Zastavil jsem se a prohlédl jsem si ji.  Chtěl jsem se trochu upustit od těch myšlenek, co se mi pořád honily hlavou. Jaké já měl štěstí. Nebýt toho, že se tam zastavím, neuviděl bych to, co se za chvíli mělo stát. Podíval jsem se na to seno, které bylo v dodávce, a najednou žuch, něco do něho spadlo. Pak se něco z té slámy vynořilo. Bylo to takové černé, ale až pak jsem poznal, že to byl nějaký člověk. Nejspíš muž s tmavými vlasy, ale nebylo to moc poznat, protože je měl plné sena. Na sobě měl šedý kabát, a když vylezl, upoutaly mě jeho sportovní boty. Asi někam utíkal, ale jak se dostal do té dodávky. Možná skočil ze střechy? Proč by to ale dělal? Než jsem se stačil ohlédnout, muž byl pryč. Z domu vylezl malý, tlustý chlap a nasedl do dodávky, s kterou pak odjel. Tvářil se, jako by o ničem nevěděl. Vypadal tak klidně, až to bylo k nevíře. Když jsem se lépe podíval, pochopil jsem, že jsem tento pád viděl asi jenom já. Pak jsem si vzpomněl, že jsem vlastně chtěl jít domů a že už jsem dávno na druhé straně ulice. Naše ulice byla hranicí mezi naším městem Rinhwild a městem Redwill. Proto mi bylo hned jasné, že jsem někde jinde, než jsem chtěl být.

Na konci této ulice byla tabule „Nashledanou Rinhwild“.

Nikdy jsem tento nápis nepochopil, neboť podle mne, nedával smysl. Tabule vypadala hrozně. Byla nejspíš stejně stará tak, jak je tohle město. Některé písmena už na ní chyběla a zelená barva se změnila na šedou. Vrátil jsem se tedy domů. Když jsem vešel dovnitř, Annie tam pořád nebyla. Přišlo mi to divné, jelikož jsem měl pocit, že jsem byl venku už tři hodiny. Pravda ale byla jiná. Byl jsem tam ani ne hodinu, ale já jsem se nepodíval na hodinky, takže jsem neměl ponětí, kolik je hodin. Kdybych to věděl, asi bych neudělal to, co jsem pak udělal.

Uvařil jsem si snídani a přemýšlel jsem, kde asi Annie může být. Začalo mi to být podezřelé. Celkem často teď chodila všude pozdě, pořád někde byla a vlastně nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Možná, že někoho má? Rozhodl jsem se tomu přijít na kloub. Horší bylo, co následovalo pak.

Uvědomil jsem si, že mám ty hodinky. Oblékl jsem si svůj tmavý kabát a nasadil jsem si klobouk. Schoval jsem se do skříně a přetočil jsem čas na šest ráno. Slyšel jsem, jak Annie za sebou zavírá dveře. Otevřel jsem dvířka od skříně a potichu jsem z ní vylezl. Viděl jsem se, jak spím. Pak jsem rychle pospíchal ven z bytu a rozhodl jsem se jí pronásledovat. Potichu jsem se za ní plížil. Schovával jsem se za každý roh, pak jsem ji viděl jít do jednoho obchodu. Počkal jsem chvíli, abych tam mohl jít také. Vešel jsem dovnitř a uviděl jsem, jak tam Annie vybírá ten úžasný nůž, který jsem vždy chtěl. V tu chvíli mi to došlo.

Já hlupák. Ona mi přece chtěla koupit dárek. Uvědomil jsem si to, když už bylo pozdě.

Otočila se a překvapeně, ale tak jakoby naštvaně řekla: „Co tady děláš? Ty mě snad sleduješ?! Proč jsi to udělal?“

Nevěděl jsem, co říct a ona pokračovala: „Jak sis nejspíš všiml, chtěla jsem ti koupit dárek a mělo to být překvapení, jenže ty sis ho zkazil. Neočekávej, že ti to nakonec koupím,“ naštvala se a položila nůž zpátky.

„Vrátím se až pozdě večer,“ otočila se a odešla.

Udělalo se mi smutno. Nevěděl jsem, co dělat a všichni se v obchodě na mě tak divně dívali. Někteří si něco mezi sebou šuškali, a tak jsem raději odešel. Nečekal jsem, že cestou minu své staré já. To jsem byl já ten pán, kterého jsem minul ráno. Vlastně pořád bylo to stejné ráno jako předtím, jenomže já už jsem se tady potloukal nejmíň tři hodiny. Naštěstí jsem měl klobouk a mé staré já mě nepoznalo. No ale byl tam ještě někdo. Bylo tam ještě jedno moje já, které se skrývalo v keři a přihlíželo se tomu všemu. Jedním okem jsem se tam podíval a opravdu. V těch keřích jsem byl schovaný já. Už jsem se v tom pomalu začal ztrácet, který z nich jsem doopravdy já? Vlastně všechno to jsem byl já, jen jinak starý. Ano opravdu, jediné, co nemůže cestování časem ovlivnit, je stárnutí. Můžete zastavovat čas kolik se vám zachce, přetáčet ho zpátky, ale ten čas, který vy jste strávili přetáčením, nebo ten čas, který jste strávili v zastaveném čase, vám pořád přibývá. Ze začátku je to jen pár sekund, pak pár minu, hodin, dnů a pak po delším používání to budou roky. Ale to jsem si ještě neuvědomoval a ani jsem nad tím nepřemýšlel. Byl jsem smutný z toho, co jsem provedl. Vrátil jsem se domů šokovaný a smutný zároveň. Šokovaný z toho, co jsem viděl před chvílí, a smutný z toho, co jsem udělal. Sedl jsem si a přemýšlel. Nad sebou, jak mě jen tohle napadlo, že by něco takového Annie mohla udělat. Moje přemýšlení přerušilo bouchnutí dveřmi.

Ve dveřích jsem se objevil já a říkal jsem: „Annie, jsi doma?“

Rychle jsem se běžel někam schovat. Naštěstí jsem si pamatoval trasu, kterou jsem šel. Nejdříve jsem se schoval do skříně, ale pak jsem si uvědomil, že se tam za chvíli půjdu taky schovat. Tak jsem si vlezl pod postel. Čekal jsem, až moje já půjde do skříně a přenese se v čase. Napadlo mě, že bych ho mohl zastavit a on by nikdy neudělal tu hloupost. Už jsem ho viděl, jak jde do skříně a chtěl jsem na něho zakřičet, aby to nedělal, jen najednou mi před tváří proběhla krysa. Než jsem se stačil vzpamatovat, skříň se už zavřela. Běžel jsem se do ní podívat, ale já už tam nebyl. Zbytek dopoledne jsem strávil vymyšlením, co bude k obědu. Musím se přiznat. Moc dobrý kuchař nejsem, a proto jsem hledal inspiraci v internetu.

Než jsem našel nějaký dobrý nápad na oběd, musel jsem se dozvědět, jak zhubnout během pěti dní a že jsem vyhrál mobil. Po hodině hledání jsem našel dobrý recept na dukátové buchtičky s krémem. Jak už jsem se zmínil, nejsem žádnej kuchař, tak jsem si koupil rovnou už hotové buchtičky. Stačilo udělat jen krém. Ukázalo se, že ani ten krém nezvládnu, tak jsem si ho musel taky koupit. Musím uznat, že to byl výborný oběd z polotovaru. Když jsem tak jedl své veledílo, přišla do domu Annie a že se za všechno omlouvá, že to nemyslela vážně, že byla jen trochu naštvaná. Pak mi ještě řekla, že si klidně vlasy přebarví na blond, pokud se mi to líbí, jen abych ji neopouštěl.

Podíval jsem se na ní udiveným výrazem a řekl jsem: „Nemusíš se za nic omlouvat. Já bych tě přece neopustil. Mně se líbí tvé krásné hnědé vlasy.“ Pak mě objala a políbila.

Něco mi na tom nesedělo. Co Annie donutilo říct tohle? A proč vypadala tak vyděšená? Znovu se mi v hlavě vylíhla řada otázek, na které jsem neznal odpověď. Už jsem to ale dále nechtěl řešit, jelikož jsem byl rád, že se vrátila. Po obědě jsme se podívali na film a večer jsme se šli projít po městě. Chtěli jsme napravit náš vztah. Když jsme se vrátili, tak jsme šli spát, ale já jsem nějak nemohl usnout. Ne proto, že bych pořád přemýšlel nad tímto dnem, ale proto, že jsem měl pocit, že nám někdo chodí po bytě. Poslouchal jsem, kde se co šustne, dokonce jsem jednou slyšel, jak něco spadlo na zem, a pak, jako by někdo byl v kuchyni. Chtěl jsem se těchto myšlenek zbavit, a tak jsem se šel přesvědčit, že opravdu v kuchyni nic není. Uviděl jsem, že tam nikdo nebyl, jen váza, která normálně byla na okně, byla postavena na stole. Když jsem ji posunul, bylo tam vypálené kolečko, proto jsem ji tam raději vrátil. Pak jsem se vrátil do pokoje. Uviděl jsem na svém nočním stolku hodinky a řekl jsem si, že když nemůžu usnout, tak si aspoň můžu vyzkoušet cestování časem. Dal jsem si na sebe svůj župan, aby mi tady nebyla zima, připnul jsem si hodinky na ruku a nastavil jsem na nich hodinu zpátky.

Teď jsem stál nad svým já, které mělo zavřené oči a spalo. Věděl jsem, že se za chvíli vzbudím, a proto jsem urychleně odběhl do chodby. Slyšel jsem, jak se mé já pohnulo. Podíval jsem se do pokoje a viděl jsem, jak sedím na posteli a rozhlížím se kolem sebe. Pak jsem si zas lehl. Šel jsem do kuchyně pro svíčku, jelikož jsem neměl baterku a potřeboval jsem světlo. Snažil jsem se najít svíčku, ale když jsem otevřel skřínku, spadla na zem vidlička. Uslyšel jsem, jak se moje já prudce zvedlo z postele a podívalo se směrem ke mně. Počkal jsem, než si zase lehlo, a otočil jsem se ke skřínce. Uviděl jsem před sebou velkou svíčku. Vzal jsem ji, ale ještě mi chybělo něco, čím bych ji zapálil. Naštěstí byla hned vedle ní krabička zápalek. Škrtl jsem první zápalku, ale oheň mě trochu popálil, tak jsem ji upustil na stůl. Udělalo se tam černé kolečko. Musel jsem to něčím zakrýt a jediné, co bylo poblíž, byla váza. Vzal jsem ji a položil na stůl. To už ale moje já nevydrželo a vstalo postele. Musel jsem se rychle někam schovat, aby mě nevidělo. Schoval jsem se za dveře.  Viděl jsem, jak vchází do kuchyně, odsouvá květináč, chvíli se dívá na černé kolečko. Pak tam ten květináč vrátil a odešel pryč. Je to sice divné, ale byl jsem šťastný, že jsem to udělal. Připadal jsem si, jako bych nevěděl, co moje já udělalo.  

Pak jsem pomalu vyšel ze své skrýše a zapálil jsem druhou zápalku. Tentokrát jsem si dával pozor a už jsem držel zápalku správně. Zapálil jsem svíčku a podíval se na hodinky. Byla přesně půlnoc. Nechtělo se mi ještě spát, ale nevěděl jsem, co budu do rána dělat. Vždyť vstávám až v pět. Pak mě napadlo, že když jde cestovat zpátky časem, tak proč ne dopředu? Povytáhl jsem knoflík a začal jsem s ním točit dopředu. Najednou se začalo rozednívat, až úplně svítilo sluníčko. Takže to znamenalo, že je to vlastně takový „kapesní stroj času“.  Jen něco mi na tom pořád nesedělo.

Jak daleko se můžu přenášet do minulosti, nebo budoucnosti? Dole byla přece jenom datumovka. To znamenalo, že tam byl napsán jen den, ale ne měsíc ani rok. Možná, že na to má být ten kalendář? Otevřel jsem řemínek a podíval se na ten minikalendář, ale v něm nebylo nic zaznamenáno, jen nějaké tečky, ale ne aktuální datum. Něco mi na tom nesedělo. Jenže já musel jít za chvíli do práce a neměl jsem čas na přemýšlení. Uvařil jsem čaj, nakrájel chleba a obložil jej šunkou. Pak jsem šel vzbudit Annie, aby vstala včas do práce. To, co jsem uviděl, mě zaskočilo. Ona už tam nebyla. Podíval jsem se po celém domě, ale nikde ani živáčka. Podíval jsem se na hodinky a bylo šest padesát. Já to přetočil! Ona odchází do práce v šest a já taky. Proto už tady nebyla. Musel jsem vrátit čas o hodinu zpět. Znova jsem uvařil čaj a připravil chleba, ale teď už jsem si zkontroloval, kolik je hodin. Pak jsem šel vzbudit Annie. Teď už tam doopravdy byla. Zeptala se mě, proč ji budím tak brzy, ale já měl pocit, že je to tak akorát. Seděli jsme u snídaně a povídali si, a dokonce jsem si nevšiml, že už bylo šest čtyřicet. Pak jsem se podíval na hodinky a polekal jsem se.

„Vždyť přijdeme pozdě do práce,“ řekl jsem.

„Ale přece tak chodíme normálně,“ odpověděla udiveně.

Připomněl jsem si, že vlastně doopravdy chodíme až v sedm do práce, jenže já věděl, že za chvíli se tady objevím, tak jsem ji musel dostat pryč. Přemluvil jsem ji, abychom šli do práce dřív. Tak, tak jsme za sebou zavřeli dveře a bylo už čtyřicet pět. Tento den jsem si už raději s časem nezahrával, protože jsem nechtěl pokoušet své štěstí.

Jak se vám líbilo další pokračování vítězné povídky?