Pan Wakles a jeho záhadný příběh: Michal Staś – část 1

pan wakles

Předmluva

„Opravdu máte velký problém,“ řekl doktor. Musel jsem se nějak z toho vzpamatovat. Nic mi nedávalo smysl a já jsem měl pocit, že jsem úplně v jiném světě. Ve světě, který nemůžu ovládat, ve kterém nemůžu cestovat v čase, ale musím se řídit pravidly. Byl jsem ztracen a sám jsem nedokázal rozeznat, co je pravda a co lež. Věděl jsem, že se budu beze svých hodinek nudit. Už jsem nedokázal bez nich být chvilku, natož abych tady strávil bez nich několik dní.

Po několika dnech jsem se už mohl postavit z postele a konečně mě pustili do parku. Snažil jsem si najít nějaké kamarády, ale všichni lidé byli tak nějak „jiní“. Připadal jsem si mezi nimi blbě. Jakoby se mi snažili naznačit, že já patřím mezi ně, co bylo ještě horší. Možná, že jsem opravdu blázen, ale byl jsem přesvědčen, že ne. Nesmírně jsem se nudil, jelikož jediná moje zábava, bylo sezení u mého doktora. Nechtěli mi nic dát, jelikož mě považovali za jednoho z těch bláznů a báli se, že si něco udělám. Jednou, a to bylo celkem nedávno, jsem se zeptal svého doktora: „Pane doktore, co mám dělat. Nesmírně se nudím a ty vzpomínky mám pořád v hlavě.“ „Psal jste někdy něco?“ „Ne.“ „A nechcete to zkusit? Napište knihu o tom všem, co se vám stalo. Pak mi jí dejte přečíst a aspoň bude jednodušší naše léčba.“ „Děkuji, ale jak mám začít?“ „Začněte úplně od začátku všeho toho, co se stalo.“ A tak jsem vzal pero a začal jsem psát.

Nečekané hodinky

Ahoj, jmenuji se George Wakles a rozhodl jsem se vám přiblížit, jak to všechno bylo. Tak jak jsem to zažil já.

Všechno to začalo někdy na Vánoce. Byl zrovna začátek prosince a já neměl ještě žádné dárky. Běhal jsem po obchodech, abych vše stihl nakoupit. Své přítelkyni jsem chtěl koupit šperk, který ještě nikdo neměl. Jediný svého druhu (tak to aspoň tvrdili v reklamě). Byla to krásná diamantová kočka. Měla pozlacený ocas, a její oči byly z rubínu. Vzadu měla nápis Battanori, aby bylo jasné, která firma je výrobcem tohoto skvostu. Ukázalo se, že nakonec v té reklamě měli pravdu. Ve všech obchodech mi totiž říkali, že už je vyprodaná, a prý kdybych přišel o hodinu dřív, tak tam ještě byla. Tu kočku si údajně koupil pán, který vypadal podobně jako já, jenže byl celý od sněhu. Řekl jsem si: „Blázen.“ Vždyť venku nesněží a krásně svítí sluníčko.  Když jsem vyšel z obchodu, začalo zrovna sněžit a já věděl, že nemám ani čepici, ani rukavice. Ve vzteku jsem zapomněl, co mi říkal ten chlap v tom obchodě a přemýšlel jsem, jak se nejrychleji dostat domů. Nasadil jsem si kapuci a rázným krokem jsem šel směrem do svého bytu. Venku bylo pár lidí, ale i ti hledali nějaké místo na schování, aby nemuseli mrznout tady venku. Když jsem tak šel, uviděl jsem lavičku, na které se něco lesklo. Napadlo mě, že možná mám přeci jen trochu štěstí a že je to ten šperk, který jsem chtěl koupit, ale byla by to pitomost, aby ho tam někdo nechal. Přišel jsem blíž a uviděl jsem, že to jsou nějaké hodinky. Vypadaly zajímavě. Byly to hodinky kombinované s kompasem, dole se nacházela nějaká čísla, a mezi jinými ukazovala, kolik je teď aktuálně stupňů. Byl jsem rád, že je tam nastavený přesný čas, a že já nic měnit nemusím. Nasadil jsem si je na ruku a spokojeně jsem si vykračoval domů. Ani mi už nevadil sníh, který jsem ještě před chvílí proklínal.

Další den jsem úplně zapomněl, že nějaké hodinky mám. Až po cestě z práce jsem si všiml, že je mám na ruce. Přišel jsem do parku a sedl si na lavičku, kde jsme měli dohodnutou schůzku s Annie. To byla totiž má přítelkyně. Jak jsem tak čekal zakoukaný do sněhových vloček, přemýšlel jsem, jaké funkce ještě tyto hodinky mají. Podíval jsem se a viděl jsem čtyři tlačítka. Nejprve jsem vyzkoušel to první, které tam stálo tak samotné na levé straně. Po jeho zmáčknutí se šipka kompasu začala otáčet směrem k severu. Po dvaceti sekundách se šipka znovu vrátila na své místo. Pak jsem vyzkoušel modré tlačítko. Šipka kompasu se znovu pohnula, ale pak najednou zůstala stát. Po chvilce zkoumání jsem pochopil, že ukazuje, kdy bude příliv a jak velký. Pak jsem vyzkoušel to červené. To se zase pohnula kompasová šipka, ale teď ukazovala teplotu. Bylo jen 50C. „Brr.“ Ale bylo tu ještě jedno tlačítko. Vypadalo úplně jinak. Takové ozubené kolečko, s kterým se dalo točit. Když jsem ho zmáčkl, rozsvítil se ciferník tak, aby bylo na hodinky vidět v noci. Jenže toto tlačítko se dalo ještě povytáhnout. Už jsem to chtěl vyzkoušet, ale najednou se za mnou ozval jemný hlásek: „Ahoj Georgei, omlouvám se, že jsem se zpozdila. Měli jsme dneska v redakci perný den. Představ si, že nějaký muž skočil z budovy, ale nikdo ho nenašel. Dole nezůstala ani stopa po nějaké krvi.“ „To přece není možné,“ odpověděl jsem překvapeně. „Jak mohl někdo skočit z budovy a pak najednou zmizet?“ Ukázala mi fotku, na které muž padal z budovy a řekla: „Vidíš? Zrovna na tom místě byl jeden z našich fotografů.“  Pak mi ukázal ještě jednu fotku. „Tak a tady je vidět, že na zemi nic není.“ Pak jsme se ještě chvíli bavili o tom, jak jsme se měli v práci, ale když se začalo stmívat, usoudili jsme, že je už pozdě a měli bychom jít domů.

Příští den byla sobota, ale já jsem se snažil vstát ráno včas, abych mohl koupit své milované ten nádherný šperk. Nechal jsem Annie vzkaz, že jdu koupit kafe a nepozorovaně jsem se vyplížil z domu. Zrovna padal sníh, tak jsem se oblékl tak, aby mi nebyla zima. Znovu jsem obešel všechny obchody, ale ve všech mi řekli, že už ho nemají. Zklamaný jsem si koupil kafe a sedl jsem si na lavičku. Podíval jsem se na hodinky a zamyslel jsem se. „Co já budu dělat?“ vzdychl jsem si. Najednou jsem si vzpomněl, že jsem pořád nevyzkoušel to jedno tlačítko. Odepnul jsem si hodinky z ruky a chtěl ho vyzkoušet, avšak najednou jsem uviděl, že řemínek se dá otevřít. Nacházel se v něm minikalendář. Zdálo se, že ho tam nechal předchozí majitel. Ale bylo tam ještě něco. Malý, poskládaný papírek. Rozložil jsem ho a přečetl si nahlas nápis: „Nezapomeň vždy nastavit správný čas.“ Co to asi má znamenat? Vrátil jsem vše zase do řemínku a rozhodl jsem se dál tím nezabývat. Už jsem chtěl konečně vyzkoušet to tlačítko. Povytáhl jsem je a bum! To co jsem uviděl, bylo k neuvěření. Nejenom že se zastavil čas na mých hodinkách, ale on se zastavil i kolem mě! Pták, který zrovna kolem mě přelétal, znehybněl. Děti, které si hrály se sněhem, najednou strnuly. A dokonce i sníh, který padal, najednou se vůbec nehýbal. Když jsem ho zas vrátil zpátky, rozpohybovalo se vše tak, jako by se nic nestalo. Kdyby mě někdo v tu chvíli viděl, řekl by si: „Blázen!“ Stal jsem tam s pusou otevřenou dokořán a díval jsem kolem sebe. Pak jsem si uvědomil, jak asi vypadám, tak jsem se oklepal a rozhodl jsem se jít z tohoto místa pryč. Celou cestu jsem přemýšlel, zdali to byla pravda, nebo se mi to jen zdálo. Měl jsem nutkání to znovu vyzkoušet, ale pořád jsem si říkal, že raději ne. Pak ale nevím, jak se to stalo. Když jsem byl před naším domem, položil jsem si kávu na schody, protože jsem potřeboval najít své klíče. Když jsem se postavil, strčil jsem do kávy, a ta se najednou svalila a vylila se na zem. V tu chvíli jsem vzal hodinky a povytáhl jsem tlačítko. Káva se zastavila a vůbec se nehýbala. Vzal jsem ji do ruky, protože mě zajímalo, jaká bude asi její konzistence. Bylo to takové divné. Jako bych si držel těleso, které je zároveň těžké, ale také lehké jako pírko. Mohl jsem s ní dělat, co se mi jen líbilo. Ani nebyla horká, ale ani studená. Zkusil jsem ji postavit ve vzduchu a ona tam zůstala stát. Bylo to velmi divné, neboť kdo viděl v životě kávu, která se nehýbala a ještě k tomu levitovala ve vzduchu? Spustil jsem čas a káva spadla na zemi. Bylo to ohromující. Ale pak už jsem šel raději domů, aby mě nikdo neviděl. Když jsem přišel dovnitř, Annie už nespala a dělala snídani. Po celém bytě se roznášela vůně volského oka na slanině. Mňam, jak já jsem ho miloval. Vešel jsem do kuchyně a Annie se otočila a řekla: „Tak jaká byla tvá ranní procházka?“ „Byla úž…,“ zasekl jsem se a přemýšlel jsem, jestli mám říct pravdu. Pak jsem se rozhodl, že raději si toto tajemství nechám pro sebe. Co by si mohla o mně pomyslet? „Byla dobrá,“ odpověděl jsem skromně „A co ty? Jak ses vyspala?“ „A v celku dobře,“ odpověděla a podala mi jídlo.

Po zbytek dne jsem přemýšlel nad tím, co všechno ještě tyto hodinky dokážou. Byl bych přemýšlel až do večera, kdyby mě nepřerušilo hlasité zvonění telefonu. Zvedl jsem ho a najednou z něho na mě zařval naštvaný hlas šéfa: „Jak to, že nejsi v bance?! Už tady na tebe hodinu čekám!!!“ „Ach ne.“ Zapomněl jsem, že mám dneska službu. „Omlouvám se, Pane. Hned tam budu.“ V tu chvíli jsem se začal rychle převlékat. Vběhl jsem do pokoje a začal jsem hledat všechny věci. Annie se na mě udiveně podívala a zeptala se: „Kam tak spěcháš?“ „Zapomněl jsem, že dnes musím do banky,“ odpověděl jsem naštvaně a zabouchl jsem za sebou dveře. Kousek před bankou jsem si vzpomněl, že mám přece své úžasné hodinky, tak jsem zastavil čas. Aspoň jsem si to myslel. Běžel jsem dál a všechno se hýbalo normálně. Taky ručička na hodinkách se hýbala. Něco jsem snad udělal špatně? Zastavil jsem se, a když jsem se rozhlédnul kolem sebe, všechno najednou stálo. Když jsem se pak znovu rozběhl, všechno se zase začalo hýbat jako předtím. Pochopil jsem, že když poběžím, tak to fungovat nebude. „Aspoň si trochu odpočinu, když už tedy tolik spěchám.“ Oddychl jsem si a krásným pomalým krokem jsem si vykračoval směrem k bance. Vtipné bylo to, že už byla hned za rohem. Ono je vlastně zajímavé, že když jsem kráčel v tom zastaveném čase, tak je to tak, jako bych chodil ve vodě a vzduch jsem nemohl dýchat, ale jíst. Je to zajímavé, ale velmi náročné. Když už jsem tedy dorazil do banky, zapnul jsem znovu čas a šel jsem se omluvit šéfovi. Pak jsem šel dělat svou práci. Řekl jsem si: „Paráda. Sobota strávená v bance. To jsem vždy chtěl,“ a pokračoval jsem ve své práci. Asi bych se unudil k smrti, kdyby se najednou neobjevila ta záhadná paní. Měla černé brýle, velký tmavý klobouk, který jí zahaloval půlku tváře a dlouhé tmavé šaty. Zeptal jsem se jako vždy „Jakou částku si potřebujete vypůjčit.“ Řekla „Raději rovnou vzít,“ a podivně se zasmála. Takovou odpověď jsem nečekal. Něco se mi na ní nezdálo, a proto jsem si ji prohlédl pořádně. Podíval jsem se a uviděl jsem za jejím páskem zbraň. Rozhodl jsem se využít své úžasné hodinky a vyměnit zbraň za banán, který měl můj kamarád na svačinu. Než jsem se stačil rozmyslet, podivná dáma držela revolver přímo před mým nosem. „Co teď budu dělat?“ Zdálo se, že můj plán asi úplně nevyjde. Ale naštěstí ta hloupá žena řekla, ať jdu dozadu pro ty peníze. Tím jsem dostal dostatek času na provedení mého plánu. Vzal jsem kamarádovi ten jeho banán, vyměnil ho opatrně za pistoli, které jsem se dotýkal šátkem, aby na ní nebyly moje otisky prstů. Nakonec jsem ještě zajistil vchod, aby nemohla utéci. Když jsem spustil čas, vrátil jsem se zezadu s telefonem a řekl jsem, že budu volat policii. Nato žena zmáčkla banán, který se jí rozprskl do tváře. Chtěla utéct, ale dveře byly zamčené. Všichni se v bance najednou začali smát. Za chvíli přijela policie a té jsem předal revolver s jejími otisky. Pak jsem pokračoval ve své práci až do večera, ale teď už jsem se cítil šťastný, že přece jen ty hodinky byly k něčemu.

Po těžké práci jsem se vrátil domů, že si užiji aspoň ten zbytek soboty. No když jsem ale přišel, lehl jsem si do postele a usnul jsem. Ráno jsem se probudil, až někdy kolem poledne. Nikdo nebyl doma, jen na stole jsem našel vzkaz od Annie, že šla nakupovat. Protože jsem měl tu šanci vyzkoušet, co hodinky ještě umí, tak jsem se pořádně oblékl a šel jsem ven. V posledních dnech pořád sněžilo. Aspoň jsem věděl, že hodinky jsou voděodolné. Potkal jsem pána, který pro mě v tu chvíli nebyl důležitý. Znovu jsem vysunul knoflík, kterým jsem zastavil čas. Pak ale nastala ta pravá zábava. Začal jsem točit kolečkem dozadu, a čas se začal taky posouvat dozadu. Ten pán, kterého jsem před chvílí minul, šel pozadu a byl jsem tam i já. Zmáčkl jsem ten knoflík a to, co se stalo před chvílí, se dělo zas. I já jsem tam byl. Rychle jsem se šel schovat za keř a sledoval jsem, co se bude dít. Viděl jsem se, jak si hraji s hodinkami a pak jsem najednou zmizel. Jako bych tady nikdy nebyl. Tato funkce mi otevřela nové možnosti a já jsem zase měl o čem přemýšlet.

Už zítra se můžete těšit na další pokračování vítězné povídky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *