O hodinu později poté co se za Annou zavřeli dveře, usedla Viktorie u vychladlého šálku čaje. Prsty přejížděla po tvrdé kůži, zřejmě hovězí podle libé vůně vznášejíc se kolem knihy. Na tehdejší dobu velice drahý artikl. Koneckonců pro šlechtický rod, jímž Mansfeldové do dneška jistě jsou nic nemožného. Zalistovala knihou v naději, že zde objeví něco důležitého. Proč by byla jinak tak dobře schovaná. Jak se jí před očima míhaly stránky, víčka pojednou ztěžkla. Opřela záda o tvrdé opěradlo vyřezávané židle a ulevila unaveným očím. Zřetelně cítila ztuhlé svaly a rozhodně to nebylo jejich včerejším malým večírkem. Obklopovala ji obava z nočního děsu. Únava, emocionální vypětí, stres, živná půda pro noční můry. Ucítila jemné pohupování. Sklopila oči k zemi a zahlédla přední nohy židle zejíc v prázdnotě. Ani si neuvědomovala, že se pohupuje, s těžkým dopadem se nohy setkali se zemí. Neovládá své tělo vědomě, to není dobré znamení. Vždy si zakládala na strohých leč praktických pohybech, vše mělo svou logiku a řád. Podvědomé reakce těla nepřipouštěla, byly příliš nebezpečné. Nebyla si jista, kdo podvědomé pohyby vede. Pocit únavy zaplavil dívčino tělo a vléval se do údů. Opět neodhadla své síly a tělo bolestivě protestovalo. Vzdorovala únavě. Spánek vnímala jako nemoc těla a nadbytek energie jako nebezpečí. Snění boří hradby, jež si vytvořila, poráží strážce úsudků i pohybů. V té chvíli k ní promlouvá podvědomí a tam číhá On. Muž v pyžamu se svým démonem. Náhle obraz kuchyně nahradila temná hradební chodba. Sluneční paprsky se probíjely skrze těžké závěsy zakrývající okna. Chodbou se nesl zpěvavý dívčí hlas. Malé děvčátko v nařasených modrých šatičkách vesele poskakovalo po kamenných dlažbách chodby. Stále si prozpěvovalo veselou melodii. Dlouhé rudé vlasy poskakovaly po drobných ramínkách. Děvčátko dohopkalo na konec chodby a vzhlédlo. Zpěv ustal a drobná ramínka se roztřásla. Objala si drobný hrudníček a zkřivila rtíky, v němý pláč. Muž přibitý ke dřevu ve tvaru kříže a s krví potřísněném těle v děvčátku vyvolával děs. Proč si tatínek na zdech vystavuje takovou hrůzu? A proč to tomu pánovi někdo udělal? Za zády zaslechla povzdech. Srdíčko v hrudi se rozuteklo do žaludku, kde nepříjemně tížilo. ,,Eliško, když se kříže bojíš, tak proč na něj hledíš?“ Promlouvala k bledé dívence žena se záplavou hustých vlasů barvy rozžhavených uhlíků. Dívenka věnovala poslední znechucený obličejík ke spasiteli a schovala tvář do matčiných černých kalhot. Eliška pod nohama už necítila tvrdé kameny podlahy ale hřejivou náruč ženy.  

,,Odpovíš mi?“ Děvčátko se zamyslelo a odpovědělo otázkou.  

,,Kdo je ten pán? A proč ho babička všude má? Tatínek ho má dokonce i ve spižírně.“  

,,Ty chodíš tatínkovi do spižírny?“ Dívenka se zalekla. To je špatně? Maminka se zlobí tak asi ano. Zavrtěla hlavou. Matka se ovšem zatvářila rozezleně. 

,,Lhát se nemá. Copak chceš, aby ti druzí lhali též?” Dívenka opět zavrtěla hlavinkou. Matka si povzdechla nad zvědavostí své dcery. Kam může, tam vecpe své malé ručky. Žena se otočila tváří ke spasitelovi.  

,,To je Ježíš Kristus. Spasitel světa. Obětoval se pro lidi, aby se mohli stát lepšími. Dobrovolně podstoupil muka a smrt. Tím zrušil staré zákony, které vládly nad lidmi. Osvobodil nás.“ Ozřejmila totožnost muže na kříži dívence. Dívenka nad matčinými slovy nevěřícně zavrtěla hlavou.  

,,To se tam přibil sám? Jak to udělal?“ Žena se nad dětskou nevinností pousmála. Objeví se tu zranitelné, a tak čisté. Odhalují pravou povahu člověka. Dokážou být milosrdné ale i nebývale kruté. Jsou sami sebou a nehledí na následky, někdy ani na ty druhé. Mají totiž dar pravdy.  

,,Ne, nepřibil se tam sám. Byl to trest za jeho učení o lásce a dobrotivosti.“ Dívenka si založila ručky na hrudníčku.  

,,Já to nechápu. Učil o dobrých věcech a potrestali ho. Učitelé ve škole taky učí a je nikdo netrestá. Proč by někdo trestal za lásku?“ Sotva větu dořekla, hned si na ni odpověděla. Svou upovídanou pusinkou nepustila matku ani ke slovu.  

,,Už chápu. Láska je špatná že?“  

,,Přijde ti špatná? Copak ti není příjemné, když si s tatínkem hrajete? Nebo když se objímáme, povídáme si?“ Vyvedla z omylu malou dívenku matka.  Dívenka rázně přikývla. Milovala hry s tatínkem na zoologickou zahradu nebo na cirkus. Především když mohla být krotitelem lvů a béžová kolie jménem Rexi divá šelma. 

,,Vidíš láska není špatná jen je málo pochopená. Lidé se jí totiž bojí. Milovat to chce odvahu….“  

,,Já jsem odvážná, protože tě miluju a tatínka taky a Rexi a..“ Žena přitiskla dlaň na drobné rtíky a zastavila dívčin slovní průjem.  

,,Nech mne domluvit. Napovídala ses dneska u oběda dost. Ani zeleninu jsi při tom nestíhala jíst.“ Dívenka se při pomyšlení na zelenou hmotu dobývajíc její talíř zašklebila.  

,,Mít rád a milovat není totéž, Eliško. Milovat znamená přijmout. Nejen to dobré ale i špatné.“ Pohlédla významně na spasitele.  

,,Milovat sebe stejně jako druhé. Když se ti kluci z vesnice posmívají, znamená to, že jim nebudeš ubližovat. Přijmeš je s dobrým i zlým.“ Dívenka se nespokojeně zavrtěla.  

,,Ale oni si to zasloužily. Neměli nám říkat čarodějnice.“ Vyhrkla spokojeně. Rtíky se ji rozvlnily v úsměv při vzpomínce na Otu. Největší rváč z vesnice se rozplakal ženským pláčem po jejím zásahu do palce. Ani nové boty nezabránily bolestnému setkání s její tvrdou patou. Kluci, jimiž se obklopoval, se mu celou cestu domů posmívali, že ho vyřídila malá čarodějnice. Žena se nad zjevnou dceřinou pyšností zamračila.  

,,Nikdo si nezaslouží bolest. To si pamatuj.“ Poučila dívku rázně matka. Dívenka se zatvářila provinile. Chvíli nad matčinými slovy přemítala. Vybavila se ji tatínkova bolestně stažená tvář.  

,,Ty miluješ tatínka?“ Otázala se nesměle dívenka. Žena okamžitě odpověděla.  

,,Samozřejmě.“  

,,Maminko a i toho pekelníka?“ Zašeptala s bázní dívenka. Žena ztuhla. Z červených tváří se vytratila barva a láskyplný úsměv zmizel.  

,,Jaký pekelník?” Vyhrkla žena s obavou.  

,,No říkala jsi, že milovat znamená přijmout. Co ten pekelník, s nímž tatínek mluví?” Žena se nervozně ošila. Zastrčila si rudý pramen za ucho a přitiskla si drobnou postavu blíže k tělu. Přemýšlela, kdypak svého otce přistihla v jeho stavu, kdy nevnímal své okolí a ani sám sebe.  

,,Toho se nemusíš bát. Když se nebudeš bát, nic ti nehrozí.” Dívenka nespokojeně škubla nohou. Maminka to stále nechápe.  

,,Ale tatínek je hrdina a bojí se. Babička říká, že tatínka stravuje. Co to znamená?” Matka se zamračila takové téma není pro dítě.  

,,Stravuje ho strach ne pekelník. Strach srdíčko je malá smrt. Někdy mění lidi v nepoznání.“ Pronesla lítostivě žena. Dívenka pohladila maminku po unavené tváři a přitiskla se k její hrudi.  

,,Ptala ses mě, jestli miluju tatínka. Miluju i s jeho pekelníky. A stejně jako Ježíš, věřím v dobrotu a vítězství lásky. V to jediné světlo, které nikdy nevyhasne.“ Dívenka se podívala na maminku s obdivem.  

,,Ty se pekelníka nebojíš? Ani sklepení?“ Vydechlo děvčátko nedočkavé odpovědi.,,Nebojím a ani sklepení.“ Žena se na dívenku přísně podívala.  

,, Ty ale nikdy nechoď do sklepení. Tato místa nejsou pro malá děvčátka ano? Slib mi to!” Důrazný hlas se nesl chodbou a vracel se k dívčiným uším. Dívenka se přikrčila.  

,,Slibuju.” Matka políbila zvrásněné čelíčko, jež se pod jejími rty vyhladilo.  

,,Maminko?“ Sebralo děvčátko odvahu a nejistě maminku oslovilo. Tížila ji vzpomínka na tatínka hledícího do zrcadla. To, co spatřila ji vehnalo hrůzu do těla. ,,Ano?“ Přitáhl dívčinu pozornosti matčin hlas.  

,,Copak Eliško?“ Děvčátko se zhluboka nadechlo, až látka živůtku šatiček těsně objala drobný hrudníček.  

,,Já toho pekelníka viděla. A začínám se tatínka bát, protože se na mě někdy dívá jako on.“ Slzičky se rozkutáleli po zarudlém obličejíku. Vzpomínala na žár v tatínkových očích lačně sledující svou dceru. Někdy jej zaslechla i vrčet stejně jako vrčí Rexi. Ten ryze zvířecí zvuk, ozývající se zpoza dveří do jejího pokojíku dívenku děsil. Ležela v postýlce schoulená pod dekou a ani nedutala, dokud stín za dveřmi nezmizel.  

,,Mrzí mě, že tatínka nemiluju. Bojím se ho.“ Zanaříkalo děvčátko. Vyřčená pravda rozplakala i rudovlasou ženu.  

,,Šššš.“ Pevně si přitiskla roztřesenou dívenku do náruče.  

,,Není to tvá chyba. Není to tvá chyba.“ Šeptala matka hlasem poznamenaným pláčem. Ne. Byla to její chyba. Zklamala jako manželka. Ztrácela svého muže a nyní jej pozbývala i jejich dcera v roli otce. Dvě těla klesal k zemi. Matka s dcerou v těsném objetí oplakávaly společnou ztrátu. Viktorie zprudka zvedla hlavu. Unaveně si protřela oči a rozhlédla se po místnosti. Kamennou chodbu vystřídala moderní kuchyň. Telefonní vyzvánění však zůstalo. Rychle se vrhla k aparatuře a nedočkavě sevřela malý telefon. 

,,Prosím?” Zaskřehotal ženský hlas. Viktorie si překvapením sáhla na hrdlo svůj hlas nepoznávala.  

,,Viki jsi to ty?” Zdá se, že ani volající jej nepoznal.  

,,Tady Tymothy. Chtěl jsem se zeptat, jak se máš?” Tymothy mluvil nezvykle pomalu, jako by opatrně volil slova.  

,,Ahoj. Mám se dobře.” Pročpak asi volá? Zalétla očima na nástěnné hodiny. Půl jedné! Hrome měla být v práci, úplně na to zapomněla. Nervózně stiskla spodní ret mezi zuby. Bolest vytryskla a přehnala se celými ústy, zaplavila jí překvapující úleva. Odkašlala si.  

,,Vím že jsem dneska nepřišla do práce ale mám teď starosti….” nastalo ticho. Má mu říct o mamce? Ví o tom a proto volá?  

,,Nemusíš se omlouvat v takové situaci je to normální. Kdybys….kdybys cokoliv potřebovala klidně přijď za mnou.” Sakra. Jak se to dozvěděl?  

,,Ty víš co se stalo? Jak to?!”Vyštěkla do telefonu. Rázem se za svou přehnanou reakci zastyděla. Ticho na druhé straně její pocit trapnosti znásoboval.  

,,Promiň. Je to všechno ještě čerstvé.”  

,,To nic. Chtěl jsem jen, abys věděla, že do práce chodit nemusíš. Nejen proto, že ze zákona máš nárok na volno, abys vše zařídila, ale také aby ses s tím no vyrovnala.” Tymothy zřejmě s podobnou situací nemá zkušenosti. Slova z něj lezla jak z chlupaté deky.  

,,Ne to nevadí. Potřebuju něco dělat, nemyslet na to.” Přerušila jeho nejasné blekotání.  

,,Jo dobře. Cože? To nepřipadá v úvahu. Nedokážu si představit, co bych v podobné situaci dělal já.” Rozhořčeně vyhrkl. Tahle rozprava jí přišla poněkud podivná. Jako by se nejednalo o smrt její matky ale o prohru oblíbeného fotbalového týmu.  

,,Tymothy já si vážím tvé starosti o mě, ale jsem v pohodě, vážně. Nemusíš se o mě strachovat.”   

,,Útěcha mi moc nejde viď?” Přiznal s neveselým smíchem Tymothy.  

,,Ale snaha se cení. Jsem ráda, že jsi zavolal i když v poněkud nevhodnou dobu,” Viktorii se nezamlouval pocit lítosti, jež rozhovor s přítelem vyvolával. 

,,Kdykoliv tě tu rád uvidím mimo pracovní dobu samozřejmě.” Jeho tvrdohlavost jí brala dech.  

,,Já se zítra ukážu. Tak ahoj.” Ukončila hovor dříve, nežli začal obhajovat svůj skvělý návrh s dovolenou a také se chtěla odstřihnout od pocitů, které v ní probouzel. Bylo však pozdě. Hradby popraskaly a hrozily, že se zhroutí. Zaplavila ji vlna lítosti. Litovala lží, jež před matkou vyslovila. Litovala činů, jimiž matce i ostatním ublížila v dobré víře v jejich právo či dobro. Litovala sebe. ,,Lítost je kulhavý posel. Přijde pozdě ale právě v čas pro nový začátek. Sebelítost ale pouze nosí její šaty, nemá s ní nic společného. Odsuzuje nás, trýzní a zamezuje růstu. Neposune tě nikam jinam nežli zpátky.“ Claudiina slova při společném sezení. Viktorie tehdy vypila hořký šálek potlačovaných emocí až do dna. Plakala nad svým strachem a selháním.Bála se svobody. Přesně tomuto se toužila vyhnout. Pečlivě zvolená slova, pohyby, doplňky všednosti. Vše mělo jediný záměr, zabránit pocitu prohry. Náhle ucítila nepříjemné trnutí v žaludku, téměř okamžitě se ozvalo hladové zakručení. Viktorie je vítala jako spásu.  

Dvoukřídlé dveře se neslyšně otevřely a pohlcovaly své návštěvníky bez možnosti návratu.  Mlčenlivé postavy táhly před sebou svá břemena a jejich strnulé tváře se výsměšně odrážely ve skleněné výplni stěn. Jakmile se však jednou dveře za zády tiše zavřely, jiným směrem, nežli vpřed nebylo možné projít. Viktorie si u stojánku převzala břemeno, za které dokonce podala peněžní zástavu. Podpatky zaklapali po dlažbě v předsálí a vyčkávala, až se dveře otevřou s trpělivostí, jíž odsouzenec čeká na průchod do cely. Dveře zaznamenali dalšího strávníka, jehož je potřeba pozřít a otevřeli svou náruč s falešnou vřelostí. Rudovlasá dívka prošla otočnou zábranou s nákupním košíkem po svém pravém boku. Oba byli schváleni za přijatelné. Její postava hladce prošla vymezeným prostorem, jenž někdo z rozmaru navrhl. Návrhář neměl zřejmě v lásce plnoštíhlou část obyvatelstva. Břemeno připomínající useknutou rakvičku klouzalo po dlažbě pomocí třech koleček. Kdykoliv se kolečka setkala se spárou dlažby, vydala zvuk připomínajíc vlak jedoucí po kolejích. Čtvercový chrám moderní doby, kam zavítají staří, dospělí především mladiství byl osvětlen malými bodovými hvězdami. Vydávaly tolik jasu, jako kdyby hořely, a přesto jejich světlo bylo ledově bledé. Místo jednoho oltáře či pultu zde byly nesčetné pultíky a skříně po celém obvodu stavby, dokonce i v mezi prostoru. Vytvářely tak uličky a rozcestí kde na sebe obyvatelé naráželi. Rudovlásce to trochu připomínalo ovčinec. Ovce zahnané vlkem mířící na konec bludiště. To chutě a nejasné touhy je sem nahnaly. Za protějším pultem se vynořila kudrnatá bělovlasá hlava, jenž tento dojem umocňovala. Viktorie minula umělou imitaci kraví hlavy lákající zákazníky ke koupi hovězího masa. Kritickým okem zhodnotila čerstvost vystavených kusů a vydala se k ostrůvkům s pečivem. Hledala cokoliv, co by ji zbavilo náznaků mysli. Podněty smyslů, které by odvedly pozornost od kruté přítomnosti. Cukr a alkohol byly jasnými vítězi. Zamířila ke stojánku s vínem, ale nic nebylo uspokojivé. Její díra v srdci si vyžadovala velkou záplatu a víno zahánělo pouze muže v pyžamu. Na pocit ztráty však bylo krátké. Váhavě vztáhla ruku směrem k vodce. Opravdu klesla tak hluboko? Zahleděla se do průzračné láhve s alkoholem, a to co tam zahlédla, její záměr upít se do nevědomosti zmařil. Viděla šelmu. Stejného démona, který ji děsil ve snech, se skrýval v láhvi čekaje na osvobození. Ne ona nebude ten, kdo jej vypustí. Odvrátila se i od láhví s vínem a raději si nabrala plné hrsti čokolády. Rozhlédla se po okolí a nalomeně přeci jen do košíku přidala sladký vaječný likér. Lidé se vyhýbali tělem i pohledem. Nedej bože, aby někdo vyslovil přání dobrého dne, ihned se mu na pamětnou dostalo nesmělé a sotva slyšené odpovědi. Zdůrazněné nehezkým pohledem, jímž zpraží každého drzouna. Tyto dvě slova jsou vyžadována jedině u pokladny, tam kam patří. Lidská těla natěsnaná ve frontě u masa a sýrů se netrpělivě pohupovala. Matka rozhořčeně usměrňovala své ratolesti od halasného křiku, nervózně se ohlížející po davu. Snad si jich nikdo nevšiml, neviditelnost je žádaná obzvlášť zde. Skupinka mladých dívek předvedla to nejlepší, co skrýval jejich šatník a dávala na odiv vlasy nepřirozeně lesklé a vonné chemickou úpravou. Stála v hloučku a světlo z mobilních telefonů osvětlovalo obličeje plné líčidel. Dívka prošla kolem a otřela se o kabelku jedné z dívek. Dívky počastovaly tuto drzost tichými komentáři o odřeném kabátě a zkráceným ba pokřiveným slovem sociální, aniž by znali jeho pravý význam. Rudovláska cítila chvilkové trapné rozpoložení nad slovy mladé skupinky, ale mávla nad tím rukou. Pýcha je skvělý koberec nad nejistotami. Sama jím kdysi zakrývala strach z nepoznaného a agresivně hájila to, v co vlastně ani nevěřila. Nabrala pár potravin z pultu. Vedle dívky se otevřely dvoje kovové dveře a s rachotem narazily do železného nákupního košíku.  

,,Dávejte pozor! Copak nevidíte, že tu jsou dveře?!” Počastoval ji otrávený hlas. Rudovláska vzhlédla k uhrovitému obličeji zalitý červení.  

,,Promiňte,” přisunula košík blíže k tělu. Mladík si cosi šeptal pod fousy. Viktorie nesnášela velké obchodní domy, tak neosobní. Bohužel v tento den nemá nikdo jiný otevřeno. Kolem prošla robustní dáma s hlavou nesoucí vysoko nad ostatní a z kabelky pověšené kolem ramene se ozývalo vrčení. Podobné vrčení ji doprovázelo na dlouhých procházkách setmělými ulicemi města. Viktorii oblil studený pot z neblahé předtuchy.  

,,Á Viktorie! Kdepak jste se nám toulala, Bernýmu se po vás stýská.” Zaslechla za zády viktorie melodický hlas. Bože jen to ne! Viktorie se překvapeně ohlédla po vysokém sopránu bývalé operní pěvkyně. Robustní dáma na ni shlížela na oko rozzlobeným výrazem.  

,,Paní Tilmanová.” Vydechla Viktorie zmučeně a obdarovala postarší dámu křečovitým úsměvem. Paní Tilmanová otevřela kabelku a vyndala malého psíčka s šedivým knírem lemujíc černý čumáček. Pes zavětřil a dal se do zběsilého štěkotu. Lidé se otáčeli po hlučné dvojici, jenž ruší posvátné ticho.  

,,No kdo pak to je? Je to tvoje kamarádka?” Zašišlala ke kabelce. Viktorii oblil pot při pohledu na rozzuřené a rozmazlené zvíře.  

,,Tak kde pak jste byla? Syn se nezmínil, že máte dovolenou. To víte, mě staré matce se nesvěří ale je to hodný chlapec jen má smůlu v lásce. V jeho letech jsem měla dávno nárok na druhé dítě a on pořád nic.” Se zájmem si měřila štíhlé tělo mladé dívky jako by si jej představovala ve svatebním. Viktorii se zvedl žaludek, pouze nevěděla, jestli z neurvalé narážky nebo z představ, že by tato žena přivedla na svět dalšího Tilmana. Rozhodla se ukončit nepříjemný rozhovor. Shrbená záda narovnala s odhodláním smetnout poslední zbytky starého života.  

,,Nemám dovolenou,” odvrátila se Viktorie od korpulentní dámy, než jí stačí domluvit rande se svým synem! Paní Tilmanovou však dívčina strohost neuspokojila. Robustní postavou stejných rozměrů jako byla jejího syna dívce zatarasila únikovou cestu. Odmítala vzdát se jediné ženy vyskytující se tak podezřele často ve společnosti jejího syna.,,Ale nepovídejte. Neviděla jsem vás celé čtyři dny ani v našem krámku.” Rty natřené sytě rudou rtěnkou se našpulily.  

,,Mám na spěch.“ Drtila ona slova mezi stoličkami dívka. Šedé oči paní Tilmanové, orámované silnou vrstvou černé tuže, se přivřely. Malý knírek nad horním rtem se zkrabatil. Viktorie si uvědomila, že dámu právě urazila. Paní Tilmanové se neodporuje a rozhodně se nepřehlíží!  

,,Dělám teď někde jinde s prací pro květinářství jsem skončila.” Udeřila paní Tilmanovou na citlivém místě. Dáma se zatvářila šokovaně a přitiskla si malého psíčka k hrudi. Ten tento akt okomentoval vyštěknutím a následným zakousnutím do nadýchané šály své paničky. Paní Tilmanová si však ničeho nevšímala krom rudovlasé dívky před ní. Pomalu se ji rozplývaly iluze o svatebních zvonech.  

,,To snad ne! Vy jste se s Kárlem pohádali? On je někdy horká hlava ale jistě se mu to v hlavě uleží a vše se vyjasní, nebojte. Má to teď těžké, a dokonce byl nedávno přepaden! Všimla jsem si, že má monokl. Očekávala jsem vás u nás doma, že se o něj postaráte. Ale teď je mi to jasné.” Hájila svého syna s urputností jí vlastní. Ráda řešila vztahy jiných a nabyla přesvědčení, že v lidských vztazích je oprávněnou odbornicí. Však již tolik párů našlo díky ní v sobě své zalíbení. Pouze u vlastního dítěte se jí to stále nedaří. Chytila Bernýho pod tlapkou a vymotala jej z široké šály, kde zatím psíček vyrobil velká oka.  

,,Já mu domluvím. A kdopak by nám venčil Bernýho tolik se pro vás navyl.” Ujišťovala vyděšenou dívku. Viktorie v návalu paniky zvedla obraně dlaně před svým košíkem.  

,,Ne to není potřeba vážně.” Vyhrkla Viktorie vyděšeně. Dáma přivřela šedé oči. Jistě jí se neodporuje. V domnění jakou nedělá pro svou budoucí snachu službu, se hrdě napřímila.,,Nebojte drahoušku, já to urovnám. Mě Kárl poslechne, vždyť jsem jeho matka. Také mě poslechl, když jsem mu doporučovala, aby vás zaměstnal a nevšímal si těch ohavných pomluv kolem vás. Vy jistě nejste blázen a to napadení? Pche. Já bych se tak pozdě večer neupraveného chlapa také bála. Byla to sebeobrana a ten soudní proces? Taková fraška! Navíc jste dobrá duše. Zahodit svou budoucnost umělkyně pro svou nemocnou maminku, je opravdu záslužné. Kdo by to lépe pochopil nežli já? My umělkyně musíme držet pospolu. ” Upravila si teatrálně šálu paní Tilmanová.  

,,Za dvacet minut mě tu Kárl vyzvedne tak co kdyby jste tu počkala se mnou a vše urovnáme. Co vy na to?” Pozvedla blahoskloně zápěstí, očekávaje slova díků. Staré návyky těla vítající své posluchače a obdivovatele nevymizejí. Dívce pomalu docházela trpělivost. Viktorie se rozhodla pro rychlé přetnutí ženiných iluzí.  

,,Já o to nestojím. Já jsem podala výpověď! Chci začít znovu.” Rozezleně odpověděla dívka s opatrností. Paní Tilmanová měla pusu leckdy rychlejší nežli uvažování. Však ona donáší svému synovi nečerstvější zprávy ze soukromí obyvatel městečka, z nichž Kárl poté těží.  Paní Tilmanová se nafoukla jako ropucha. Nikdo neodmítne nabízenou pomoct a obzvláště ne od ní. Zjihlým výrazem si prohlížela bezradnou dívku. Nedbala řeči Viktoriina těla, jež prozrazovala rozčilení nikoliv skrývaný bol. Chuděra rozchod s jejím zlatíčkem ji tolik zasáhl. Důvěrně položila buclatou dlaň na o polovinu menší dívčino rameno.  

,,Já vás chápu dušičko přišla jste o matku, mimochodem upřímnou soustrast a rozchod bolí všechny. Ženy nejvíce ale proto přeci nemusíte být tak zatvrzelá. Vše se dá napravit, když se chce. A vám to spolu tolik sluší, byla by škoda šlapat si po vlastním štěstí. Kárl je dobře zaopatřen. Byt je po rekonstrukci, ideální prostředí pro začínající pár. Vlastně jsem se divila, že vám doposud nenabídl návrh k přestěhování. Však já si můžu těch svých pár věcí přestěhovat do přízemí a vám přenechat celé horní patro.” Viktorie si zoufale připlácla ruku k obličeji. Berný se plesknutí lekl a znovu se rozdováděl. Viktorie zatoužila po láhvi vína. Jejími útrobami se chlad se střídal s horkem a na jazyku cítila štiplavou chuť kouře. Roky potlačované emoce se v ní divoce vzdouvaly. Stále se jí někdo snaží navléct do svých rolí a paní Tilmanová tak činí značně netaktně.  

,,Paní Tilmanová  nechápu, kde jste přišla k tomu, že s vaším synem chodím. Ale mezi námi nic nebylo a není! Je to hrubián, co se neumí k lidem chovat. A nejsem jediná, co si to myslí, ty monokly mluví za vše. Však taky dostal, co si zasloužil. ” Prskla dívka paní Tilmanové divoce do tváře. Jmenované oči zešedli snad ještě více. Zuby skousla spodní ret. Dokonce i berný bolestně zavyl, aby dodal na dramatičnosti situace.  

,,Co si to dovolujete! Můj Kárl, že je hrubián? To je odporná pomluva. Je to citlivý hoch plný porozumění. ” Významně si pohodila kabelku s berným a otočila se k odchodu. Ovšem takové štěstí Viktorie neměla. Robustní postava se otočila na podpatku, až se berný roztočil kolem baculatého ramene. V návalu rozhořčení vyřkla pravdu o svém skutečném mínění o Viktorii.   

,,Vy…vy jste blázen! Soud by neměl takového člověka vůbec pouštět mezi lidi. A bůh ví, jak to bylo s vaším studiem, jistě vás vyhodily! A to jsem vás málem přivítala v rodině! To by si Kárl býval dal takovou štěnici dotáhnout domů. Do slušné rodiny!” Opovržlivě shlédla drobnou postavu hrdě se tyčíc za železným košíkem.  

,,Pojď berný s takovou nevděčnicí se nebudeme zahazovat. Kdyby vaše matka žila, styděla by se.” Vyfoukla z odulých rtů vzduch a dívku zmínkou o matce ranila. Berný rozhodnutí své paničky doprovázel vrčením a kňučením. Viktorie věřila, že se mu bude stýskat po jejích botách a kabátech. Zakroutila nad výstupem paní Tilmanové hlavou a vydala se ke kase.  Fronta tu byla ještě delší nežli u uzenin. Viktorii sžíraly vidiny budoucích důsledků rozhořčení paní Tilmanové. Pomluvy, výmysly a zlořečení, to z úst korpulentní dámy může očekávat. Lidé, jež se od dívky odvraceli se budou odvracet o to více a nový přátelé nejspíše také. Pocit osamění se prohloubil. Vyskládala zboží na černý gumový pás a přihodila raději další dvě tabulky čokolády. Pokladní monotónním dobrý den nabízela slevovou kartu a naučeným sloganem přesvědčovala zákazníky o jejích výhodách. Po stejně monotónním ne děkuji, následovalo tolik očekávané na shledanou. Rychlostí blesku vystřelila k východu. Dvojdveří propouštící své napravené hříšníky se otevíraly na Viktoriin vkus příliš pomalu. Teplý vítr vířící z klimatizace ofoukl rudou ofinu a umocnil přechod z civilizace do studeného a nepřátelského venkovního světa. Vítr zafoukal. Igelitové tašky, jimž prodavačka obdařila zákaznici zašustily. Podzimní atmosféra prosakovala za nehty. Sotva dosedla do vyhřátého auta, zavrněla jí kabelka. Telefon! Rychle hmátla po malém aparátku a pevně jej stiskla v dlani.  

,,Viktorie, nemám pro tebe dobré zprávy. Bude lepší, když se posadíš.“ Hlas Alberta Ševčíka plný opatrnosti a jeho následná slova dívce podlomil kolena. 

Září  

Slečna Gromichová svolala studenty a personál ubytovny do velké místnosti, sloužící jako studovna. Halas a tichý smích v místnosti náhle utichl. Přítomnost dvou zástupců zákona měl sílu biče, jež se dotkl každého z přítomných. Obzvláště rudovlasé dívky krčíc se v koutu místnosti. Někteří studenti odvraceli pohledy, jiní s hrdě pozvednutou hlavou hleděli na příchozí trojici. Slečna Gromichová si nervózně zastrčila pramen tmavých vlasů za ucho. Z povinnosti, jež ji nyní čekala, nebyla nikterak nadšená.  

,,Utište se prosím. Musím vám bohužel oznámit znepokojující zprávu.” Svou větou vzbudila v mladých lidech zájem.  Rozhlédla se po stovkách zvědavých očí, jež ji pozorně sledovaly. 

,,Přišla nás navštívit místní policie. Hledá se ztracená žena ze školního personálu. Je to velice důležité. Proto vás žádám, abyste po pravdě odpovídali na všechny otázky. Děkuji.” Spokojeně se otočila k dvěma vysokým mužům u dveří.  

,,Jsou vaši pánové.” Ze stínu vchodových dveří vystoupili dva muži oděni v policejních uniformách. Stoupli si do prostřed místnosti, aby na tamní společnost dobře viděli.  

,, Dobrý den. Jmenuju se Martinens a tohle je můj kolega Frimans. Vyšetřujeme zde zmizení a prosíme vás o spolupráci.” Promluvil ke skupince tmavovlasý Ital. Mladý pohledný muž se tvářil přísně, na vážnosti mu dodávala růžová jizva u pravého oka. Jeho kolega vytáhl z kapsi uniformy fotografii.  

,,Tato žena je pohřešována už týden. Naposledy byla viděna, jak míří do vašeho parku.” Menší z dvou policistů podal fotografii nejblíže stojícímu chlapci.  

,, Neviděl ji někdo z vás toulat se po okolí?” Odpovědí mu byla pouze záporná zavrtění hlavou. Náhle se však vztyčila paže do vzduchu. Viktorii se rozbušilo srdce.  

,, Myslím, že jsem ji viděl na zelené stezce. Mířila k jezírku.” Odpověděl mladý student s ruským přízvukem.  

,,Ano. Na té stezce jsme našli stopy krve.” Ptvrdil jeden z policistů. Zmínka o krvi vyvolala mezi student znepokojivý šepot. ,,Utiště se prosím. Jistě nejde o nic závažného. Chci vám jen připomenout, že ubytovna je opatřena kamerovým systémem a jediný východ z komplexu je u vrátnice.” Snažila se uklidnit znepokojené studenty slečna Gromichová a vrhala přitom káravé pohledy k policistům.  Viktorie však znala slepá místa v hlídaném okruhu, a dokonce i tajná vrátka z komplexu. Avšak více ji znepokojila slova policistů o stopách krve. Zašilhala po řezné ráně na dlani a znuděným plynulým pohybem schovala ruce do kapes. Dívka s rukama v kapsách napodobovala rozjitření v mladých tvářích.  

,,Klid prosím.” Zasáhla do rozruchu slečna Gromichová ostrým hlasem. Místnost rázem utichla ale tiché diskuze mezi studenty nebylo možné utišit.  

,,Neviděl jste zda byla sama nebo v doprovodu?” Navázal policista na předchozí mladíkovo přiznání. A je to tady! Viktorie si byla jista, že rodina pohřešované po svém členu vyhlásí pátrání. Dokonce počítala i s návštěvou policie. Přesto se vnitřně třásla. Co když něco pokazila? Zapomněla na detail, který je zavede přímo k ní. Vedle stojící studentka ji podávala fotografii ženy, jež velmi dobře znala. Blonďaté vlasy stažené do uzlu, srdečný úsměv dominoval ostrým rysům opálené tváře. Viktorie podala fotografii sousedovi třesoucí se rukou. Ty hnědé oči z tváře ženy se na ni vyčítavě dívaly! To ona mohla za to, že již nesevře své dvě děti v náručí. Na jejích rukách ulpělo bahno viny.  

,, Ne, vlastně…” Viktorie nenápadně pokukovala po chlapci. Viděl snad něco? 

,, Viděl jsem ji s nějakým starším mužem.” Dívce spadl kámen ze srdce.  

,,Víte jak vypadal?” Zdálo se však, že policisty odpověď ani nezajímala.,, Bohužel byla tma, moc jsem toho neviděl. Vím jen, že ….”pokračoval mladík v barvitém popisu. Policista s jizvou se na Viktorii upřeně zahleděl. Okolí pro dívku náhle přestalo existovat. Ten temně hnědý pohled dívce rozbušil srdce a připravil ji o dech. Nesl jasnou zprávu. Vím to, provinění máš napsané na čele. Přílišná snaha zapadnou, je právě nápadná. Vím, kolik energie tě stojí být normální a tvá nepřirozenost tě prozradí. Ne dnes, ne zítra ale již brzy. Běsy stínů to bude tvůj trest.  Viktorie se pod náporem onoho sdělení zachvěla a raději odvrátila zrak. Němé přiznání policistu uspokojilo a kývl na kolegu.  

,,Děkujeme za pomoc. Dávejte na sebe pozor a po setmění nevycházejte moc raději ven.” Rozloučili se s nimi strážníci. Bouchly dveře a bylo slyšet slečnu Gromichovou kterak studenty seznamuje s novými bezpečnostními opatřeními. Viktorie úlevně vydechla, přesto jí policistův pohled hluboce otřásl. Nemohla uvěřit, že ji ten ohavný čin prošel a bez následků.  Nikdy dříve ji otravný šum hlasů studentů nepřišel tak uklidňující.         

Sémě nejistoty ve mně klíčí. Duše hlasem hněvu na všechny křičí. 

Viktorie zastavila v zapadlé uličce a strnule hleděla před sebe. Stále slyšela doktorův hlas oznamující pozůstalé děsivou novinu o těle její matky ležíc v chladícím boxu v pitevny. Lékaři mají podezření, že smrt její matky souvisí s případem otrav v nedalekém městečku. Chtějí potvrdit či vyvrátit, zda případy spolu nějak nesouvisí. Viktorie se s nebývalou bojovností pustila do hádky s mladým medikem. Dokonce výčitkami zahrnula i doktora Ševčíka. Vždyť Marii osobně znal! Jak může dopustit také zneuctění dlouholeté přítelkyně, oblíbené kuchařky a její matky?! Albert ale nyní zastával roli lékaře nikoliv přítele. Přesto jeho hluboký bol ze ztráty prozradily oči. Viktorie však kromě své křivdy a hněvu nic jiného nevnímala. Ona zpráva v její hrudi vzkřísila jiskru pocitů ale především zlosti. Po výtrysku jejích emocí se uklidnila a zkoušela si prosadit svou jinak. Prosila, smlouvala, ale nic nebylo platné. V zájmu veřejné bezpečnosti bude její matka rozřezána a prozkoumána. V hlavě se jí vybavilo rozjeté tělo žáby, jíž kdysi zkoumala na silnici před domem. Bylo jí mdlo. Namáhavě vyklopýtala z auta a vrhla se do stínů ulice. Neohlédla se, nehleděla kolem sebe, v mysli měla pouze jediný cíl. Ulevit své bolesti. Moc dlouho ji každý přehlíží včetně jí samotné. Příliš dlouho se obětovávala pro druhé, plnila jejich požadavky a na své potřeby zapomínala. Kdo je? A co duše v tomto těle opravdu potřebuje a jak to získat? Jaké poklady nebo propasti ukrývá? Už nechce sloužit tělu a mysli, vždy ji za službu odmění pomíjivou radostí, pro něž obětuje cokoliv. Už dost! Hněv na okolí i sebe samou vtěsnala do běhu. Rozeběhla se setmělými ulicemi města, tentokráte ne ze strachu ale ze svobody. Běžela, dokud ji nepálily plíce a neztěžkly nohy. Poprvé od Itálie se cítila svobodná a plně si vychutnávala každý doušek rozbolavělého těla. Běsy, Itálii, muže v pyžamu, ponížení, jež se ji dostávalo u švába a matčinu zradu vtěsnala do svých nohou. Už sotva popadala dech. Opřela se o nejbližší zeď. Pocit svobody zmizel a Viktorii pomíjivost pocitů rozladila. Vztekle kopla do nedalekých popelnic a ty se za hlasitého lomozu rozsypaly. Z rohu tmavých zdí zanesených sazemi z předešlé topné sezony vyběhla černá kočka. Chlupy zježené, ocas v pozoru nadávala v kočičí řeči rušiteli své odpolední siesty. Zelená očka se důvěrně podívala na rudovlasou dívku opřenou o zeď. Pod krkem jí zdobila bílá skvrna podobná medaili. Mourek! Jak se dostal, tak daleko od domu?  

,,Mourku.” Vyhrkla vyčítavě dívka. Kočka zacítila, že její výlet byl prozrazen a rychle se vydala za plot nedaleké zahrádky přitisklé ke stěně vysokého domu.  

,,Mourku!” Viktorie obdařila kočku šťavnatou nadávkou. Všichni ji opouštějí. Z pronásledování posledního živoucího tvora její domácnosti ji odradily dva hlasy. Ženský, podmanivý připomínající vánek s chladnou razancí vraha promlouval k těžkopádnému hrubému. Druhý z hlasů poznávala, křičel na ni v květinářství několik let. Pomalu se přibližovala k rohu nedaleké uličky skrývající rozhádanou dvojici. 

,, Nemáte právo mě vydírat, jeden kus papíru nic nedokazuje.” Odpovědí byl mektavý smích, připomínající starou kozu.  

,,Ale dokazuje. Kdo by to byl řekl, že tak významná osoba města čelí obvinění z napadení. Co by to mu asi řekla doktorská komora nebo vaši pacienti hm?” Zdá se, že Kárl trávil svůj čas tím, co mu šlo nejlíp. Vydíraní.  

,,Nemáte žádné přesvědčivé argumenty, proto si necháme tento rozhovor na někdy jindy.”  Zašustila látka a bolestí prosycený povzdech dolehl k dívčinu úkrytu. 

,,Pusťte mě!” Vyhrkl rozhořčeně jemný hlas.  

,,Buď to zaplatíte nebo se to dozví celé město. Ztratíte svou reputaci a důvěru to chcete?!” Tilman se nažil zoufalým pokusem vydolovat peníze z cizí peněženky.  

,,Nenechám se vydírat takovým prasetem. Doufám, že ten, co vám udělal ty monokly přijde dodělat co začal.” Vydíraná osoba procedila poslední větu skrze zaťaté zuby s jistým upokojením.,,Co tím myslíte?!” Kárla ženina poznámka vyvedla z míry a pustil svou oběť ze sevření.  

,, Je nemorální doufat v něčí bolestivou smrt, ale při pohledu na vás mě veškerá morálnost opouští.” Žena využila Kárlovu strnulost a mířila k východu z uličky bez jediného ohlédnutí.  

,,Ještě jsme neskončili! ” Rozčiloval se hlas vyděrače. Viktorie si dokázala představit brunátný ropuší obličej vyděračského bývalého šéfa. Zaklapaly podpadky.  

,,Ale ano skončili a vy si dávejte pozor. Jednou se vám ta vaše hnilobná povaha vymstí a já mohu jedině doufat, že budu blízko, abych se tím pohledem pokochala. Hezký večer.” Podpatky mířily k Viktorii. Přitiskla drobné tělo do stínu ulice a sledovala pohupující se rudé mikádko. Viktorie ještě nikdy neviděla člověka, který by tak bravurně vybruslil z nepříjemné společnosti Kárla Tilmana. Hned na to se objevila zavalitá postava se vztyčeným prostředníčkem směrem k odcházející osobě. Dva tmavé kruhy kolem očí a pleška nezakryta tupé díky nimž Tilman připomínal mývala. Viktorie se neubránila pochechtnutí. Zavalitá postava se zastavila v pohybu. Oči se zúžily, v temném lemování víček se ztrácely. Viktorie si přitiskla dlaň k ústům skrze prsty přerývavě dýchala.  

,,Slyším jak dýcháš ty kryso.” Pomalu se vydal směrem odkud zaslechl šramot. Viktorie ztuhla ještě více. Sakra.  

,,Vylez ven! Vím, že jsi tady?!” Vykřikoval ropušák do tiché uličky rozezleně. Jeho hřmotný hlas se odrážel od kamenného zdiva a vracel se k dívčiným uším nepodobné ranám hromu. Viktorie se nepohnula ani když Tilman sáhl za roh ulice. Dokonce ani, když sevřel pevně v pěsti drobný kabátek a vytáhl malou postavičku. Viktorie překvapeně sledovala výjev před sebou. Tilman držel nad zemí malého liliputa. Mužíček kopal nohama a přidržoval si kovbojský klobouk, který se mu třásl v rytmu otřesů Tilmanovy paže. Mužíčkova hlava bimbala jako zvoneček dopředu a dozadu. Malá pěstička se vymrštila a udeřila ropušáka do tučného břicha to se však jen zavlnilo a s Tilmanem to ani nehnulo. Uličkou se nesl pronikavý výkřik plný bolesti a následné cupitání malých nožiček.  

,,Ty zmetku! Počkej, až tě dostanu do rukou nepomůžou ti ani svatí!” Křičel za mužíčkem. Z konce ulice se ozvalo výsměšné prdění.  

,,Máš pěknej průser Kárle.” Zaskřehotal hlas. Mužíček zamával jakousi černou krabičkou směrem k vypouleným ropušákovým očím. 

,,Doktor ti dal jasně na srozuměnou, abys je nechal na pokoji. Jestli neposlechneš, tohle se dostane na policii. Tady si už ani neškrtneš!” Mužíčkovi zmizel úsměv ze rtů. Tvář připomínající hlavu koně zbledla snad ještě víc. Úlekem si přitiskl krabičku k hrudníčku a vydal se kolébavým krokem na útěk před rozběsněným býkem. Kárlovo tlusté tělo se dalo do pohybu s nečekanou rychlostí.  

,,Já tě dostanu ty šmejde!” Levou rukou si tiskl poraněné místo na ruce.  

,,Já mu dám kousat hajzlíkovi jednomu.” Šeptal si pro sebe Kárl. Ohlédl se po ulici a vydal se pronásledovat mužíčka v kovbojském klobouku. Viktorie konsternovaně vyšla ze svého úkrytu. Doktor? Jediný doktor, s nímž se Tilman v poslední době stýkal byl Albert Ševčík! Dokonce si najal i slídiče! Viktorie pomalu vykoukla zpoza rohu a naskytl se jí pohled na rušnou ulici. Lidé v hloučcích uhýbali mohutným ramenům kyprého majitele květinářství. Bíločerný kabát se houpal z leva doprava v rytmu nadměrných nohou. Náhle se Kárl otočil takřka na patě a napřáhl tučnou paži. Otevřel odulá ústa a širokou ulicí se nesl sípavý křik. Kolem bíločerného kabátu se prohnala malá motorka. Kovbojský klobouk se ztrácel za malými řídítky, malý batoh se kymácel ve větru na drobných zádech soukromého očka. Lidé pohoršeně pokyvovali hlavou a malou motorku zakryly svými těly. Tilman jako smyslů zbavený se rozeběhl novým směrem. Viktorie se přitiskla zády k cihlové zdi. Kárl proběhl kolem dívky nevšímaje si ničeho jiného nežli mizející motorky v dáli. Viktorii vnitře potěšilo, že někdo, kdo ji navlékl těžké boty ztráty má mnohem větší starosti. S potěšeným úsměvem rýsující se ji na rtech se vydala zpět k autu. V oparu zadostiučinění se rozjela vstříc poslednímu domovu, jenž ji zbyl. Práci.