Viktorie loudavým krokem došla k vrátkům předzahrádky. Plot natírala společně s mamkou, když jí bylo deset let. Umazala si šatičky bílou barvou a nešly vyprat, byly její oblíbené a tolik se pro ně naplakala. Mamka se ale nezlobila, že neuposlechla a nevzala si staré oblečení. Místo toho navrhla, že je rovnou celé přebarví. Tolik se jí zalíbily, že je odmítala odložit dokonce i v posteli. Prsty zalovila v kapse kalhot, na soumračném světle se zaleskly klíče. Za zády zaslechla skřípění pantů branky.,,Ahoj Viki” Zašeptal nejistě ženský hlas. 

,,Ahoj Anno.” Odpověděla na pozdrav dívka, aniž by se otočila na blížící se sousedku. 

,,Je mi to moc líto. Je to hrozná rána,” drtila skrze rty Anna.  

,,Byla to má nejlepší přítelkyně.” Zaslechla posmrkávání. S povzdechem se zdrcená dívka otočila na sousedku. Ve svém žalu si neuvědomila, že není jediná, kdo ztratil blízkou osobu. Záviděla Anně její schopnost plakat. Bolest z dívky vyplavila pár slz a společně s nimi i srdce. V hrudi jí bil pouze sval nikoliv rodička emocí. Ta zemřela spolu s Marií, tak jak si Viktorie přála. Nemusela již potlačovat žádné myšlenky nebo pocity, žádné totiž nezbyly.  

,,Bude tu bez ní takové ticho.”Zahleděla se Viktorie na malý domek. 

,,Viktorie kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct. Jsem tu pro tebe.” Stiskla postarší žena dívčino rameno a mlčela. Netušila jaká slova by přinesla dívce útěchu. 

,,Nešla bys dál? Nechci teď být sama.” Zašeptala do ticha prosebně Viktorie. Netoužila po společnosti, ale nechtěla se vzdát kontaktu lidského nitra plného pocitů, když to její se jí náhle jevilo tolik pusté. Kolikrát se sama uchylovala do ústraní od ostatních, vyčerpána potlačením vlastní osobnosti ve prospěch druhých, společnosti. V samotě nabývala potřebné energie, zde nebylo nutné cokoliv bránit a zadržovat. Ve světě fantazie, v očekávání budoucího, v lpění a zkrášlování minulého a ve smyslovém pojetí světa nacházela svou útěchu. Cokoliv jiného vzbuzovalo nejistotu a spouštělo řetězec reakcí s jediným výsledkem. Odvrhnutí a následnou bouři zlosti. 

,,Jistě,” zkřivila rty do tvaru vzdáleně podobném úsměvu Anna. Viktorie ucítila na dlani hladkou vrásčitou ruku, kůže připomínající svou hladkostí a křehkostí papír si s věkem přesto udržela jistou pružnost. Pod pokožkou cítila sílu života a rozbouřenou horkou krev. Pohledem sjela drobnou sousedčinu postavu, jež se snažila odemknout dveře plné vzpomínek. Světlé vlasy prokvetlé šedinami se stáčely v jemných vlnách okolo baculatého obličeje. Tmavě modrý pletený svetr rozměrné velikosti zakrýval shrbené tělo postarší životem otrlé ženy. Anna tento rok oslavila své tři a šedesáté narozeniny, sýrový dort pekla své dlouholeté přítelkyni sama Marie. Její matka již nikdy neoslaví své třiašedesáté narozeniny, dokonce ani ty padesáté. Už nikdy se nesejdou sousedé, aby oslavily další rok se svou oblíbenou kuchařkou. Dokonce už ani paní Ševčíková s manželem nezazvoní u jejich dveří a zpoza prahu se nebude linout libá vůně medovníku. Někdo udělal tlustou tečku na čáře života Marie Faltusové a jediný kdo nese břímě této skutečnosti, je Viktorie. Zámek cvakl. 

,,Pojď, udělám ti dobrý čaj.” Zaslechla u dveří přívětivý hlas. Viktorie naposledy nastavila tvář vlahému podvečernímu vánku a vydala se směrem k prázdnému domu. Jen co se za nimi zavřely dveře, dýchlo ji do tváře příjemné teplo. V srdci však střípek ledu roztát nedokázalo. Unavená dívka ztěžka dosedla na pohovku. Náhlá prázdnota jí naháněla husí kůži. Snažila se procítit nějakou náladu, emoci, avšak marně. Uvnitř byl pouze prázdný prostor, kde se míhali myšlenky a ano i pocity ale jí se nedotkly. Pozbyla schopnosti je prožít, ochutnat. Zradilo jí vlastní srdce a zanechalo v plném vědomí přítomného okamžiku. V prázdnotě, s níž neuměla zacházet. Co si teplého se jí otřelo o nohu. Malé zvíře úpěnlivě mňoukalo hlady. Mourek úplně na něj zapomněla. 

,,Vy máte kočku?  Nevěděla jsem, že jste si pořídily mazlíčka. Já vždycky říkala že tak velký dům pro dva je mo..” Anna si ztěžka povzdechla. Položila tác se sušenkami a hrnečky na stůl. Viktorie si přitiskla zvíře blíže k tělu. 

,,Promiň.” Podívala se nejistě na mlčenlivou dívku Anna. Viktorie beze slova vzala nádobku na mléko a přidržela ji u zvědavého kočičího čumáčku. Zvíře, přes svou prvotní nedůvěřivost, se hltavě vrhlo na obsah konvičky. Spokojeně předla a Viktorie konečně po několika hodinách ochutnala náznak emoce. Byla to radost. Spokojeně hladila hebký kožich a čerpala z radostného mlaskání zvířete. Annu dívčina zádumčivost děsila. Očekávala slzy, výtrysk bolesti či hněv ale ničeho takového se nedočkala. V dívčiných očích sídlil někdo jiný. Anna dlouho Viktorii ve svých myšlenkách setrvat nenechala. 

,,Nevím, co se v podobných chvílích říká. Možná jsou tyhle fráze už ohrané, přesto věř mi, že to říkám od srdce. Vím, jak se cítíš. Vše ztratilo barvy a plnost, myšlenky i pocity. Zdá se lepší stav pozorovatele vlastního nitra, nežli si dovolit okusit je a nechat se stáhnout do bolesti. Máš pravdu. Dává ti to možnost volby, ale zároveň se připravuješ o esenci života. Ze srdce vycházejí všechna kouzla a zázraky. Nezapírej jej, jinak o ně přijdeš.”  Viktorie na ni upřela prázdný pohled. Při pohledu do těch prázdných zelených plání se Anna na chvíli zadrhla. Přesně takhle popisovala Marie Viktoriin stav po probdělé noci plné běsů. ,,Kolikrát jsem ji našla schoulenou na gauči nebo zírající na svůj odraz. Anno, v té chvíli to není ona. Připomíná mi Ho více než kdy jindy. Ty běsy ji oplošťují od emocí, bojí se jich. Nabyla přesvědčení, že pocity jsou zhoubné a potlačuje je. Bojím se, že ji ztratím, a to stejným způsobem jako svého manžela. Že mě o ni připraví Ona,” vyřkla své obavy Marie. ,,Kdo Marie? Kdo by tě měl o Viktorii připravit?” Anna nechápala strach čišící z hlasu přítelkyně. Marii to jediné slovo svrbělo na jazyku, ale nakonec bezradně zavrtěla hlavou. ,,Je to moje vina. Tolik jsem ji držela zkrátka ze strachu, aby příliš nepodléhala emocím. Aby ji odvrácena strana pocitů nestáhla dolů a nezamlžila úsudek, že jsem jí o ně připravila. Neviděla jsem svou dceru, ale to, co by se z ní mohlo stát. Ten obraz hrůzy, jsem měla před očima pokaždé, kdy jsem na ni pohlédla. Viděla jsem démona, nikoliv dítě. Co jsem to za matku?” Anna utěšovala zlomené srdce své přítelkyně, avšak každý následný dceřin běs Mariin pocit viny prohluboval. Annu ze zajetí vzpomínek osvobodila naléhavá potřeba napravit křivdu, jež Marie na své dceři napáchala. 

,,Když mi zemřel manžel cítila jsem se prázdná a neznámá tíha mi svírala hrdlo při každém pohledu na jeho věci. Pocítila jsem tíhu emocí, ne pouze jejich radosti a nechala se jimi spoutat. Pak mi docházela bezútěšná pravda, že jsem dospěla do věku, kdy život začal ve větší míře brát nežli dávat.” Pokračovala s nově nabitou odvahou Anna.  

,,Můj syn mi byl v té těžké době velikou oporou. Později jsem pochopila, že pravda v níž jsem celý rok žila, byl klam. Život nezačal brát pouze já to tak vidět chtěla. Vyhýbala jsem se mu, ale stagnace přináší smrt. Víš, Viktorie život je jako vlak, kolem kterého létají motýly. Někdy musíš zpomalit a otevřít okna dokořán, aby motýly mohli dovnitř, ale musíš být ochotná připustit, aby zase vylétly ven. Jeden motýl odletěl, ač tě miloval, ale druhý zase přiletí, jen tomu zkus dát šanci.” Viktorie překvapením procitla ze své strnulosti. Prohlížela si vrásčitou tvář plnou zkušeností a pocítila osten žárlivosti vůči dětem, které tato moudrá žena vychovávala. 

,, Připadám si podvedená. Slibovala, že tu vždy bude pro mě. Spoustu mi toho neřekla a já jí. Připadám si zamotaná do sítě iluzí a nejasností. Tíží mě vědomí, že zemřela se lží na rtech a já nemám možnost, jak to napravit. ” Přitiskla si Mourka blíže k sobě Viktorie. Velice těžko překonávala knedlík v krku, jenž ji dusil. 

,,Už nic nebude jako dřív a to mě děsí.” Zašeptala Viktorie bojácně. Byla to pravda. Ano stýskalo se jí po matce, ale především ji naháněla husí kůži představa, že se vše nyní nečekaně změní. Rozpadala se jí iluze všednosti. A to bylo velmi nebezpečné.   

Září  

V rozhodující den poprchávalo, i nebe plakalo nad dívčiným činem. Temná silueta pomalými kroky mířila ke svahu lemovaném jabloněmi a cypřiši. Přes drobné rameno viselo lano, jehož konec byl přivázán k černému pytli. Objemný pytel za sebou zanechával rýhy v zemi. Ruka si otřela zpocené čelo. Kapky deště příjemně osvěžovaly bolestně staženou tvář. Viktorie trpěla nejen fyzicky ale především psychicky. Jak stoupala společně s balíčkem za zády, cítila se jako mučedník. Kristus ovšem nesl na svých bedrech hříchy celého lidstva. Ona pouze svůj vlastní. Na vrcholku svahu si zmučeně dřepla vedle černého igelitového pytle. Jak se to mohlo stát? Celý týden vše plánovala s chladnou hlavou, bez emocí. Nakonec těsně před cílem ji zaplavily výčitky svědomí. Proč jen do toho prokletého parku chodila?! Slzy skanuly na výstupek rýsujíc se v černém igelitu, připomínající nos. Brzy všemu bude konec a ona se vrátí ke svému starému životu, tolik v to doufala. I když vzpomínky se jí vpálí do nitra po zbytek života. V pěstích sevřela igelit a táhla jej do útrob jeskyně. Podivnou dvojici pozřela tma, jenž uvnitř vévodila. Viktorie poklekla na všechny čtyři, svaly se napnuly námahou a balíček přemisťovala směrem k výklenku. Znala to tu nazpaměť, temnota výklenku pohltila hrůzné tajemství. Prsty ve tmě nahmataly hrubý povrch sádry. Lehký sádrový odlitek přesně pasoval na otvor ve skále. Dlaněmi ohmatávala okraje zakrytého výklenku. Povrch sádrové formy a studené skály byly téměř identické. Pod prsty ucítila hroty spárů. Jemně zatlačila na desku, ozval se zvuk tření kamene o sádru.  

,,Sakra” Malým prostorem se rozlehlo bolestné zasyčení. Zraněný prst si vložila do úst a na jazyku se rozpustila hořká pachuť krve. Kruci. Nesmí tu zanechat žádnou stopu a krev by policii zavedla přímo k jejich prahu. Z kapsy šusťákových kalhot vytáhla promočený kapesník, důkladně otřela okraje bývalého otvoru. Byla si jista že stopy po své DNA smyla, proto urychleně kamennou hrobku opustila.  

Slunce prosvitlo skrze záclony a zašimralo svými odpoledními paprsky dvě postavy. Bledá tvář poznamenaná zubem času nehybně spočívala na rameni mladé ženy. Oči zavřené, obličejové svaly strnulé a světlé vlasy rozcuchané v baculatém obličeji. Bavlněná deka přikryla schoulené tělo stejně tak jako za okny jinovatka zakryla celé městečko. Viktorie unaveným pohledem sledovala nehybnou Annu. Rozechvělou rukou přitáhla přikrývku k povadlému krku ženy, aby tak zakryla důkaz své vinny. Dívka si přejela rozechvělými prsty po tmavých kruzích pod očima a promnula unavená víčka. Sklouzla prsty přes povadlá líčka kolem bolavých rtů a setřela rubínovou tekutinu utkvělou v koutku úst. Rameno jí nepříjemně pobolívalo pod tíhou objemného těla. V paměti matně pátrala po včerejších událostech. S Annou si povídaly celý večer. Příjemná atmosféra u hrnků teplého čaje, zákusků a lahodné večeře, kterou spolu ten večer navařily, rozpustil ledem zaváté dívčino srdce. U stolu pak probíraly nejnovější drby ve městě, vzpomínali na Viktoriino dětství a také na nové začátky rodiny Faltusových. Už si nevzpomínala, kdo přišel s nápadem otevřít láhev vína. Možná to bylo tehdy, když se probíralo matčino vášnivé nadšení pro starožitnosti a víno. Nebo tehdy když Anna vytáhla z útrob sklepa láhev červeného pozdního vína. Ale nejspíše to bylo ve chvíli, kdy se místností rozlehl zvuk osvobozené zátky a aromatická vůně kvašených hroznů. Poté si vzpomínala na úsměvné historky, smích a dokonce i zpěv. Alkohol prolomil ledy v dívčině hrudi a naplnil ji falešnou odhodlaností propustit se ze zajetí zrcadel spolu s démony. Byla sama sebou a vůbec se nepoměřovala s niterním řádem o obrazu sebe samé. Násilně opila hlas, který jí hodnotí a soudí. Soudce a kat se k vědomí probouzeli teprve nyní. Při pohledu na velkou barevnou skvrnu zdobící koberec si vzpomněla na jejich malou nehodu. Viktorie rozhořčeně vyprávěla o své výpovědi v Květinářství a ve svém zápalu připlácla sklenku vína k sousedčině krku. Anna bude mít na včerejší večer bolestivou vzpomínku. Tělo opřené o pohovku se pohnulo. Rozespalé modré pláně se zmateně rozhlížely po pokoji. Svou pouť zakončily na útlé dívčině postavě. Vrásčitou tvář vyhladil upřímný úsměv. 

,,Dobré ráno.” stále pružné tělo se lehce protáhlo. Viktorie si úlevně promnula levé rameno. Ztuhlé svaly bolestivě protestovaly, až uniklo dívce skrze rty nesouhlasné zaúpění.,, Dušičko to jsi mě měla převalit. Já už něco vážím.”Zachraptěla Anna. Při mluvě se jí zkřivila tvář bolestí. Viktorie se svou spolu oslavenkyní soucítila, také při každém polknutí cítila v krku smirkl papír. Doufala, že ji obdobné stavy po školním věku již nepotkají. 

,,To je dobré. Stejně jsem nemohla usnout.” Lhala. Bála se usnout. Jednak by se připravila o opojný pocit svobody a pak nad ní visel stín běsů. Co kdyby muž v pyžamu využil zranitelné chvíle a zaútočil na ni? Anna se protáhla, až klouby zapraskaly, poté zůstalo bolavé necitlivé tělo nehybně ležet opřené o opěradlo gauče. Ztvrdlá kůže věkem necítila hebký dotek bavlněné přikrývky ani měkké polstrování. Anna v klidu tak jako každé ráno čekala, až se její tělo žíla po žíle, sval po svalu prohřejí. Jemná kůže na prstech začala procitat a brnět, tu Anna ucítila plyšový kožíšek malého zvířete. Kočka se uvelebila staré ženě na kolenou a pomáhala svým tělem prohřát ztuhlé chrupavky. Je těžké smířit se s epilogem svého vlastního těla, když duše je stále mladá a plná vitality, zatím co tělo svazují těžké okovy stáří. Tahají jej dolů, každý pohyb je vyčerpávající. Mysl otravuje závist mladým a rozhořčení nad jejich počínáním. Jak plýtvají svým darem mládí neschopni jej plně docenit. Místo aby objevovali, pokořovali svá pružná těla, ničí jej u počítačů a televize. Toto “čestné” místo má patřit jim, starcům nikoliv mladým! A co zbývá jim, jejichž těla pomalu odumírají? Ještě rychleji zestárnout. Nikoliv na těle ale na duchu, vyrovnat věkový rozdíl. To by si Anna ze srdce přála ale při pohledu na Viktorii, s jakou pružností se zvedla z gauče, to nebylo tak lehké. ,,Dáš si semnou snídani? Myslím, že tam je ještě pár máslových sušenek.” Vytrhl starostlivý hlas Annu ze zamyšlení.,, Samozřejmě. Završíme náš večírek černým ranním čajem.” Usmála se Anna. Ovšem i ona sama cítila, že onen úsměv byl falešný od pravého koutku po levý. Nadnesená radost vymizela a přenechala své místo bolestným vzpomínkám. Už se nebude nikdy smát s Marií nad sobotní partičkou kanasty. Viktorie cítila pohaslou bujarou náladu včerejší noci, jež nastala mezi oběma dámami. Nalévala vodu do malé konvičky, ale přesto pohledem hltala židli, kde každé ráno Marie sedávala. Teď tu měla sedět mamka, posnídat se svou jedinou dcerou. Marie by vyprávěla vtipy, jež zaslechla u místní pekařky a poutavé příběhy z pokladnice Mariiných znalostí. Už se nedozví nic. Při této myšlence nevědomky vzhlédla do patra, kde se leskly dveře do matčiny ložnice. Kolik tajemství si vzala mamka s sebou? Anna si všimla hněvivého dívčina pohledu.  

,,Na co myslíš?” otázala se obezřetně  Anna. Nějakou dobu bylo ticho, až se zdálo, že Viktorie snad otázku přeslechla. Poté se dívka přeci jen nadechla k odpovědi. ,, Na to kolik je na světě záhad a jestli je alespoň malá šance, že odhalíme některá z nich.” Řekla zamyšleně Viktorie. Poškrábala se na zátylku a prohnětla bolavé trapézy.  

,,Záhady o nás počínaje a záhady spojené s mamkou konče,” zašeptala pro se sebe dívka. ,,Někdy jsou právě záhady to, co nás drží při životě.” Dočkala se Viktorie nečekané odpovědi. 

,,A některé záhady nám nepřísluší zvědět hned a jiné nikdy. Nejsme-li připraveni.” Viktorie při těch slovech zamrazilo v zádech. 

,,Jak to myslíš?” Anna se upřímně pousmála za celé to podivné ráno poprvé. Konvička s horko vodou cvakla. Nežli Anna překonala cestu mezi gaučem a židlí u stolu, ležela na prostírání snídaně s aromaticky vonícími sušenkami a čajem.  ,,Co kdybych ti povyprávěla svůj oblíbený příběh. Alespoň dodržíme tradiční snídani v tomto domě.” Viktorii přešel po tváři temný stín smutku. Anna nečekala na souhlas a začala s vyprávěním. ,,Kdysi dávno za starých časů krále Šalamouna, byl vystavěn velkolepý chrám. Vstupní bránu vítalo slunce východ a zdobili jej dva sloupy jenž nesly svatá jména Joachym a Boaz. Uprostřed směr západ byl mramorový oltář s pěti zlatými znaky. Lidé z celé širé země putovaly tisíce kilometrů, jen aby shlédli toto velkolepé dílo. Kdokoliv přešel práh chrámu, musel se podivovat nad krásou a důmyslností stavby. Byla nesmírná jako samotné moře, trvalo by dny nežli by jej poutníci prošli celý a přesto bys nikde nenašla svíce. Celý chrám byl obklopen světlem, jakoby jej vyzařovaly samy stěny. Tři učenci ze vzdálené země se o tomto divu dozvěděli a rozhodli se zde dát hold králi a jeho architektovi.” Anna nechala dramatickou pomlku. Viktorie ráda poslouchala její příběhy. Dokázala vás vtáhnout do děje a vy jste prožívali osudy hrdinů společně s nimi. Tak se Viktorie mnohokrát ocitla v roli zakleté princezny, mládence hledajícím štěstí nebo řeckým bohem prožívající lidské strasti i radosti.  

,,Když prošli celý chrám i s jeho podzemními chodbami na zpáteční cestě zabloudili v labyrintu chodeb. Při svém bloudění se dostali do míst, jež lidská noha nenavštívila od dob výstavby. Na rozdíl od svrchní části chrámu zde panovala temnota a chlad. Stěny byly pokryty slizem a tísnivý pocit je doprovázel na každém kroku. Nakonec se dostali do komnaty s velikými pochodněmi po celé délce stěny. Byla to malá komůrka se stěnou celou ze skla. Byla to brána odrážející lidský svět. Dva z učenců chtěli bránu otevřít, nechali se strhnout žíravou touhou vědět. Třetí moudřejší se jim v tom snažil zabránit.” Viktorie napětím ani nedýchala. 

,,Přemohli ho a bránu otevřeli.” Anna se opět odmlčela. 

,,Co za ní bylo?” Vydechla Viktorie s napětím v hlase. Anin levý koutek se mírně pozvedl.,, To nikdo neví. Autor tohoto příběhu nechává konec otevřený. Aby čtenář zapojil svou fantasii a dokončil příběh sám, ” dívka se zaujetím ukousla kousek sušenky. 

,,Já si ale myslím, že tam byl jiný svět.”Pokračovala Anna. ,,Jiná legenda totiž tvrdí, že učenci tenkrát vypustily cosi zpoza brány do našeho světa. Od té doby nás to doprovází. Nespatřené, neslyšené a nezničitelné.” Viktorie s vykulenýma očima sledovala postarší dámu, kterak usrkává čaj. Měla neodbytný pocit, že ten příběh zná. Živě si dokázala představit bránu střežící jiný svět. Dva učence v purpurových kápích držící dveře brány otevřené. Jak lesklá plocha dveří odráží jejich lačné tváře a děsem stažený obličej třetího schouleného v zelené kápi na zemi 

.,,To je krásný příklad toho, že zvědavost je sice zdravá ale v rozumné míře. Člověk by neměl vědět vše, dokud není připraven. Vědomosti mohou v rukách nepřipravených i zabíjet. Pokud připraven je, pravda se odhalí sama a bez námahy.” Anna si všimla neklidu v dívčiných očích. Jemně položila vrásčitou ruku na Viktoriino předloktí.,, Snad jsem tě tím příběhem nevyděsila?” Mírné pobavení odrážejíc se v Anině hlasu Viktorii pobouřilo 

.,,Ne! Jen jsem se zamyslela.” Ohradila se dívka stroze. Viktorii svrběl jazyk od takové lži, samozřejmě, že se vyděsila. Skleněná brána nápadně připomínala zrcadlo a něco nestvůrného co kdysi proklouzlo na svět, vídává ve svých snech.  

,,Je to jen legenda.”Dodala Anna snažící se dívku uklidnit. Nikdy nebyla dobrá lhářka pomyslela si hořce Viktorie. 

,,A co přesně to vypustily?” Zeptala se chvějícím hlasem dívka. Hypnotizovala tenké popraskané sousedčiny rty. 

,,No zpoza té brány.” Dodala při pohledu na Anin zmatený výraz. 

,,To nevím. Cokoliv, démony nebo tajemství smrti.” Pokrčila Anna kyprými rameny.  

,,Co budeš dneska dělat?” Snažila se odvést dívčinu pozornost od brány. Viktorie zhluboka vydechla, malé drobečky od sušenek se rozlétly vstříc okraji stolu. Celou vůlí se snažila potlačit myšlenky na útrapy posledních dní. Svou neochotu čelit překážkám a únavě odvracela se k příjemnostem života. Jídlo, sladké, pití a krásné leč falešné zážitky se staly náhradou života. Byla si toho vědoma, ale neměla odvahu cokoliv měnit. Vydat se do krajiny vlastní duše, kde to vůbec nezná a kde sídlí démon ze zrcadla.  

,,Nevím. Nejspíš půjdu do práce, ty dva dny dokonce týdne zvládnu. A nejspíš se stavím s Claudií na vídeňskou kávu.” Přiznala neochotně. Anino obočí vystřelilo překvapením tak vysoko, až se téměř dotýkalo kořínků vlasů.,, Nevěděla jsem, že tu máš nějakou kamarádku.” Anin údiv se Viktorie dotkla. Není pouze její vinou, že tu místní na ni pohlížejí skrze prsty. Navíc od incidentu v Itálii není schopná navázat užší vztah prakticky s nikým. 

,,Ne, to je moje psycholožka.” Řekla Viktorie s červenajícími se tvářemi. Přepadl ji stud za činy, kterými si psycholožku vysloužila. 

,,Měla by sis někam vyjít.” Zaslechla z dálky Annin hlas. ,, Pobavit se, odpočinout si. Načerpat novu sílu, žiješ tu jako poustevník a ne jako mladá a krásna žena. Syn se mi zmínil, že ve městě se bude pořádat předvánoční jarmark. Bude to prý velká sláva. Stánky, koncerty a dokonce i přidružený filmový festival. Nechceš se tam jít podívat?”    

,,Nato teď nemám ani pomyšlení.” Odmítla zpoza okraje hrnku Viktorie. Annino nadšení výrazně pokleslo a mezi dvěma ženami nastalo tíživé ticho.  

,,Vědělas o tom, že mamka měla v domě trezor?” slyšela se promluvit Viktorie. Anna překvapivě rychle odpověděla. ,,Ano dokonce i o tom tajném otvoru pod kobercem.” Významně poklepala patou na malý kobereček z pravé ovčí vlny. Anně se z úst vydral těžký povzdech. ,,Marie se mě často ptala na svoje věci. Vždycky si všechno poschovávala a po pár hodinách na to zapomněla.” Viktorie s překvapením hleděla na blankytně modré oči potažené zasněným leskem. 

,,Jaký otvor?” Nyní si překvapeně hleděly do očí dvě tváře.  

,,Ty jsi o tom nevěděla?” Anna na chvíli zaváhala, zda bylo správné odhalovat přítelkynino přísné tajemství. Poté na ni však dopadla krutá pravda. Již tu není nikdo, kdo by ji za její upovídanou pusu spílal.  

,,Ne.” Povzdechla si smutně dívka. Toto zdrcující poznání sevřelo Viktoriino srdce v ledovou obruč. Celá ta léta žila s tolika tajemstvími dokonce i ve vlastním domě. Viktorie pocítila náhlý vztek, jenž rozpumpoval zarmoucené srdce novou životadárnou silou. Nečekaně rychle vstala ze židle, až polekala naproti sedící Annu. Sousedka si rozhořčeně utírala ubrouskem vlhkou skvrnu od čaje z nohavic. Stůl se snídaní se od vrásčitých rukou vzdálil a vzduchem prolétli tkané třásně koberce. Viktorie si všimla nepravidelného čtvercového tvaru a zaryla nehty do výrazných spárů.  

,,Co to děláš? Ublížíš si,” zavzdychala Anna. Marie se na tuto skrýš vždy vyzbrojila šroubovákem, avšak hněv dodal dívce překvapivou sílu. Postarší žena s úžasem hleděla na dřevěnou poklopku ležíc u jejích modrých papučí. Mírně odulá ramena se přikrčila v očekávání dívčiny reakce. Světlo světa spatřilo Mariino největší tajemství. Viktorie s hněvem staženou tváří přebírala malý otvor plný sladkostí. Na parkety vedle tmavého otvoru vyskládala nugátové tyčinky, tabulky čokolády a bonbóny. Dvě zelené mrazivé pláně hleděly na provinilou Anninu tvář. Marie z lékařských důvodů měla zakázán cukr. Viktorie úzkostlivě hlídala matčin jídelníček, jídelní lístek visící na ledničce byl toho důkazem. Pokud matce dopřála sladkost, byly to pouze zákusky z nedalekého pekařství, kde cukr nahrazovali medem. Drahé ale za to zdravé zákusky si chutí nezavdaly s klasickými. Viktorie několikrát týdně prohledávala matčin pokoj, přes úpěnlivé prosby vyhodila jakýkoliv inkriminovaný balíček či obal. Netušila jak hluboké byly matčiny deprese. ,,Marii častokrát přepadaly záchvaty smutku nebo tísně. Nedokázalo ji utišit téměř nic krom pravidelného přísunu cukru.” Zašeptali Aniny rty. 

,,I za ta všechna rizika,” dodala při pohledu na hněvivý dívčin výraz. Viktorie se mlčky otočila ženě zády. Anna strnula. Toto jediné gesto vyvolalo ve vrásčité tváři hanbu. Hanbila se za to, že Marii nemohla lépe pomoci. Že ji dovolila, ba ji podporovala k urychlení její nemoci. Viktorie si nevšímala zamlžených provinilých očí a dále se prohrabovala ve skrýši. Dlouhé prsty se dotkly vysušené zvířecí kůže. Viktorie vyzvedla z hlubin otvoru těžký balíček. Byla to kniha. Viktorie našpulila rty, jemný obláček prachu se vznesl za poryvu vánku dívčina dechu. Anna se zaslzeným pohledem sledovala nezvyklý tvar v dívčiných rukou.  

,,Copak to máš?” Zeptala se s novou nadějí na odpověď zarmoucená žena. Viktorie však neodpověděla. Mlčky položila knihu na vzdálený stůl. Anna se těžkopádně zvedla ze židle a nahlédla přes dívčino rameno na míhající se stránky. Polovina knihy byla napsána latinsky. Na první stránce se tkvělo jediné jméno. Michael Mansfeld a starobylý ručně malovaný erb. Prvních deset stran byla sepsána cizím jazykem.  

,,Marie si ji přivezla z panství. Dostala ji jako dárek za věrné služby rodině.” Zašeptaly Anniny rty blízko Viktoriiny tváře.  

,,Já Michael Mansfeld, toho času pán z Adlaru, podávám toto svědectví těm, kdož přijdou. Potomci naši, strážci časů budoucích, obrňte svá srdce. Ať neklopýtnou pod kameny našich hříchů. Mohu jen doufat ve vaše odpuštění za naše činy. Odpuštění za kletbu jest je kladena na vaše bedra. Prokletí předávané z otce na syna a z matky na dceru. Naší vinou zde běsy ožívají, a proto vás žádám, vyhýbejte se sklepení. Ve stínech může číhat smrt, aby splatila náš dávný dluh. Milovaní, až uslyšíte boží hlas: Kde jsi? Neschovávejte se již v křoví, ale vylezte a hrdě zvolejte: Tu jsem, zhřešil jsem. Lituji a začínám lépe. V té chvíli démon ztrácí moc, neboť byl přiznán před tváří boží. Milovaní, tu jsem a zhřešil jsem. Avšak na vás padl úkol začít lépe. Léta páně čtrnácet dvacet dva.” Dočetla první stránku objemné knihy dívka, zbytek byl téměř nečitelný.  

,,Ty ten jazyk náš?”  Ozvala se překvapeně Anna. ,,Mamka mě to učila od mala.” Zašeptala nepřítomně Viktorie. Michaelovo svědectví se jí vepsalo do srdce. Matka ji tu zanechala své hříchy a lži, avšak záleží na ní, zda jí bude následovat nebo začne lépe.