Září 

Pár dní po svém nečekaném objevu v parku začala skrýš zařizovat pro budoucí návštěvu. Musela si počínat opatrně. Kdyby si jí kdokoliv všiml, vše by bylo ztraceno. Pomalu aranžovala okolí jeskyně tak, aby nikdo nepoznal, co se skrývá pod nánosy štěrku, listí a písku. Nežli zmizela ve tmě úkrytu, kriticky si prohlédla své dílo. Vše vypadalo přirozeně a nenásilně. Nyní vyvstal větší problém. Jak sem přinést balík, aniž by si toho kdokoliv všiml? Samozřejmě, akci stěhování bude muset provést brzy ráno. V noci Itálie ožívá. Místní obyvatelé dohánějí to, co přes den kvůli vysokým teplotám zameškali. Ulice se hemží mladými lidmi mířících za zábavou. Ovšem všimla si, že brzy ráno obyvatelům síly docházejí a do parku moc často nechodí. Avšak na mysl ji vyvstala představa další svízelné situace. Jak se nepozorovaně vytratit z ubytovny? Naštěstí záhy pomohla spolubydlící. Ukázala ji tajný nehlídaný východ z budovy. Vyprovodila ji s vědoucím úsměvem a slovy:  

,,Taky tudy chodím.” Viktorii na malou chvíli zatrnulo. Měla snad Mishell podezření? 

,,Užij si večer, pak mi o tom Romeovi musíš povyprávět.” Mrkla na ni a zabouchla ji dveře před nosem. Následující ráno se objevila před známým kamenným útvarem. Odhrnula keříky a zmizela v útrobách skrýše. Natáhla si teplé rukavice. Když jí mamka pomáhala s balením, nebrala na zřetel, že tady jí umrznutí rozhodně nehrozí. V tuto chvíli byla však za rukavice vděčná. Klesla na kolena a doplazila se jako pravý dobrodruh k zadní části jeskyně. Těžkou brašnu si s úlevou shodila z ramen. Z kapsy plátěných kalhot vytáhla krejčovský metr. Balík měří sto šedesát dva centimetrů a otvor o deset méně. Bude tedy nucena skrýš trochu upravit. Chvíli se v baťohu přehrabovala, než si nářadí vyskládala u klečících nohou. Vše si vyrovnala s precizností chirurga, každá pomůcka měla své místo. Patřičné náčiní nakoupila ve městě cestou ze školy ještě týž den. Ve velikém nákupním středisku zavítala do koutku pro kutily. Výhoda větších nákupních středisek se skrývala v anonymitě, přes pokladny projde denně tisíce lidí. Kdo by se zajímal o mladé školou povinné děvče? Největším nepřítelem se ovšem stal kamerový systém, jímž byla vybavena každá prodejna. To ovšem mohl vyřešit převlek. Paruka a sluneční brýle. V Itálii nic neobvyklého. Do nákupního košíku přihodila i jiné zboží. Nákup se skládal z obyčejných věcí, byl sice drahý, ale líný pohled pokladní, jež markovala zboží, Viktorii ujistil, že kamuflážní obsah nákupu zvolila dobře. Kdyby k pokladně zavítala policie, nikdo by si nevzpomněl na drobnou dívku. Jako první mezi prsty sevřela malou sbíječku, nový model na baterky. Vydržela bez napájení hodinu a půl, to snad bude na úpravy stačit.  

Svým smyslům otročíme, v nitro své však nevidíme. Žel mnohdy pozdě spatříme, že je vůbec nevlastníme. Štěstí pocity a krás, že vlastní nás. 

Potemnělá krajina brzkého rána přivítala svého jediného návštěvníka sprškou ledové vody. Viktorie zamračeně pozorovala své promočené boty i přesto, že se do nového dne vydala vybavená deštníkem. Cítila u špiček ponožek nepříjemné vlhko. V zelených pláních se odrážely ranní červánky osvětlující vrcholky střech a komínů. Plná naděje a nadšení přebrodila kaluže k plechovým vratům garáže. Dívčinu tvář staženou nervozitou osvítil neonový nápis oznamující vchod do autoservisu. Potlačila emoce radosti vzdouvající se jí v hrudi a s hlubokým nádechem stiskla malý výstupek na kamenné zdi. V útrobách dílny se rozezněl jemný cinkot zvonku a zaslechla těžké podrážky bot energicky mířící jejím směrem. Kovové dveře zavrzaly, skřípavý zvuk vyvolal v útrobách nepříjemné chvění. Na malý okamžik pod tíhou pocitů přivřela víčka. Ve vzniklém otvoru zahlédla snědou překvapenou tvář. Viktorie se zahleděla do karamelového pohledu, jenž ji připravil o řeč. 

,,Dobrý den. Přejete si?” Vyrušil ji z obdivování krásně tvarovaných mužských očí zvučný hlas. Viktorie byla paralyzována jeho pohledem. Dlouhé řasy vrhaly na jeho tvář stíny, kdykoliv je přivřel. Nejvíce však upoutaly její pozornost oči barvy pražených mandlí. Byly to oči válečníka.  

,,Ach ano. Jmenuji se Viktorie Faltusová. Máme s Tymothym domluvenou schůzku.” Zašeptala stále v oblouznění. Jeho tvář byla tak povědomá. Měla ji vpálenou do paměti odjakživa, ale teprve nyní nabrala jasné obrysy. Neznámý si dívku měřil stejným pohledem plným údivu.  

,,Aha. Vy jste ta nová účetní, tak pojďte dál. Tymothy je vzadu.” Galantně jí přidržel dveře. Viktorie vešla kovanou bránou do jiného světa, jenž ji již na první pohled okouzlil. Po stěnách kdysi zářících bílou barvou, se táhly tmavé šmouhy a plakáty nejnovějších automobilů. Bedýnky s nářadím se povalovaly snad v každém zákoutí. Celé místnosti dominovala dvě obnažená auta přistavěná nad propadliště. Viktorie s úžasem sledovala celé to hemžení. Řezavé skřípání brusky až po dunivé sténání ohýbaného plechu.  

,,Tymy, hledá tě tu nějaká slečna!” Snažil se muž překřičet halas brusky. Snědý muž nebyl místní a jeho přízvuk jen potvrzoval, že pochází z teplejších krajin než těchto. Nenechala si ujít jediné příležitosti pohlédnout na jeho tvář. Stala se pro ni magnetem.  

,,Už jdu!” Zpoza gumových pneumatik vyskládaných do komínů v rohu dílny vyšel sám velký šéf. S úsměvem na tváři mířil vstříc své budoucí zaměstnankyni.,,Tak jsi přeci jen dorazila,” zasmál se uvolněně Tymothy. Cestou k dvojici stojící u dveří si kusem hadru spokojeně utíral mastné ruce od oleje.  

,,Omlouvám se, že jsem tě ve svém království nepřivítal sám, ale vážně potřebuji pomoct od odborníka přes faktury.” Nervózně si projel už tak rozcuchanou záplavu vlasů.,,Tak pojď, představím ti kluky a tvůj kutloch.” Položil ji jemně čistou dlaň na kříž. Viktorii překvapilo, jak nelibně nesla odloučení od dveřníkovy společnosti. Tymothy napřáhl paži jeho směrem.  

,,S Antonym se už znáš. Je to náš nový expert přes převodovky.” Jmenovaný roztáhl své plné rty do přátelského úsměvu. Viktorie si nervózně zastrčila pramínek vlasů za ucho, náhlé horko ve tvářích dívku zaskočilo. 

,,Viktorie,” podala mu na přivítanou ruku. V místě, kde se jejich pokožky setkaly, cítila příjemné brnění. Antony překvapením ucukl. Cítil onu jiskru snad také? Tymothy jemně zvýšil tlak na jejím kříži a donutil ji tak odvrátit se od snědého cizince.  

.,,Tohle je Andreas a támhle Dominik. Ti nejlepší automechanici a vypravěči vtipů jaké znám,” představil ji dva pány ve středních letech. Muž pyšnící se světlým plnovousem vylezl po schůdcích z propadliště. 

,,Dominik,” natáhl velkou dlaň směrem k dívce. Viktorie ji s úsměvem na tváři přijala. 

,,Viktorie,” zašeptala. 

,,A tenhle fešák je můj synovec Andreas,” představil vousáč menšího automechanika s umouněnou tváří. Jmenovaný se na strýce zašklebil.  

,,Podal bych vám ruku, ale nemyslím, že byste byla nadšená.” Poukázal na své špinavé dlaně zvrásněné těžkou prací v dílně. Ty dlaně by se zajisté krásně vyjímaly na jejím oranžovém svetru. 

,,Ne, to skutečně nebyla,” ohrnula Viktorie nos. Malou místnost dílny naplnil smích. Při pohledu na chrup, jež zářil z umouněné Andreasovi tváře, se Viktorii roztáhly rty do malého úsměvu. Takovou to rodinnou atmosféru v květinářství nikdy nezažila. Lidé se zde usmívali, jejich těla nebyla strnulá napětím či únavou. Nikdo ji nepozoroval pod drobnohledem netrpělivě očekávajíce, zda se nedostaví jeden z jejích záchvatů, přestože o nich jistě každý v dílně věděl. Kdo by si také nepamatoval ženu, co napadla jejich šéfa. Přesto se nikdo ze strachu nevyhýbal kontaktu s ní. Cítila se tak volná.  

,,Tak pánové, nebudeme slečnu děsit víc, než je potřeba. Pojď, ukážu ti tvou kancelář.” Rozloučila se s kolegy a mířila směrem, jímž uháněla rozložitá záda majitele autoservisu. Za vyskládanými pneumatikami se skrývala útulná kancelář s potřebným kancelářským vybavením. Pohledem přejížděla po malém stolku a polstrované židlí na kolečkách. Krom překvapivě zánovního počítače a skříně na kartotéku nebylo v kanceláři jiného vybavení. Místnost osvětlovalo pouze malé okénko v zadní části kanceláře, ale i to bylo více, nežli měla k dispozici u Švába. Tymothy si nervózně odkašlal. 

,,Vím, že to není bůhví co, určitě jsi zvyklá na lepší…”Promluvil s provinilým výrazem v očích. 

,,Ne! Je to perfektní. Víc než stůl, počítač a pár kartoték stejně nepotřebuju,” otočila se s úsměvem vstříc překvapenému majiteli. Toho však vědomí, že Viktorii nemůže nabídnout více nežli malý kamrlík s neuspořádanými dokumenty, uvádělo do rozpaků. On si moc na fakturování nepotrpěl, raději se věnoval plechovým miláčkům, bohužel i tuto práci bylo potřeba zastat. 

,,To jsem rád, ale varuju tě, moc jsem dokumenty v kartotéce netřídil, takže tam bude slušný bordel.” Opět si nervózně vjel prsty do vlasů. Viktorie se nečekaně rozzářila. ,,Nevadí, hned se dám do toho. Alespoň si odpracuju tu čokoládu.“ Pohlédl do jejích zelených očí přetékajících nadšením a věděl, že udělal dobré rozhodnutí. Od té osudné noci, kdy jej napadla, neviděl na její tváři úsměv. V mysli mu vyvstalo jejich poslední setkání, kdy ji neúmyslně poslal k soudu a následně k psycholožce. Vzpomínal na vyděšenou dívku běžící pouze v pyžamu, zorničky rozšířené strachem neustále po něčem pátraly v soumrakem zešedlé krajině. Tehdy ji popadl za paže, snažil se ji utišit, ovšem překvapil ho silný úder mířící na jeho čelist. Poslední, co si pamatoval, byla roztřesená dívka pokračující ve svém zběsilém úprku a také… Tymothy zatřepal hlavou, to se mu jistě jen zdálo. Byl sice tenkrát omráčený, ale přísahal by, že v odraze výlohy odrážející dívku omdlévající hrůzou zahlédl temný stín s očima v barvách citrínu plné chtivosti, dívající se dívčiným směrem. Na malinký okamžik se zahleděly i na něj, ovšem to už upadal do bezvědomí. Tymothy se opět zahleděl směrem k Viktorii, jež si se zájmem prohlížela rozházené dokumenty na stole. Působila zranitelným dojmem, a přesto se v ní skrývala obrovská síla. Zasloužila si chvilku pokoje a tenhle malý kamrlík je to nejmenší, co pro ni mohl udělat. 

,,Tak já tě tu nechám uklízet.” Tymothy se zahleděl do zelených plání přetékajících vděčností a přikývl na znamení souznění. Byl si velmi dobře vědom, čím si získal její vděčnost.  

Viktorie si prohrábla vlasy a založila poslední šanon s daněmi na své místo. S hrdým pohledem se rozhlédla po svém novém pracovišti, po generálním úklidu se kancelář rozjasnila a zvětšila. Papíry a dokumenty ze stolu zmizely a odhalily vyleštěné truhlářské dílo. Dřevo zazářilo v odraze osvíceného monitoru. Viktorie však stěží udržela myšlenky jen v malé kanceláři autoservisu, ani činnost nedokázala odehnat palčivé vzpomínky posledních dní. Starý domov se znovu připomínal, a ještě k tomu v podobě údajného strýce. Vzpomínky na Itálii ožívají více nežli kdy předtím a muž v pyžamu? Ze světa stínů k ní přichází čím dál častěji, jako by ji chtěl něco připomenout. To není náhoda. Nic není náhoda! Viktorie si po delší chvíli přemítání nedokázala zpětně vybavit, v kterém že okamžiku se odhodlala mrknout na internet. Možná tehdy, když pohledem zavadila o kolonku znázorňující připojení k internetu. Nebo když naplněna zvědavostí dosedla do kolečkového křesla. Anebo když se drobné ženské prstíky nerozeběhly po tmavé klávesnici za účelem práce? Ať už se to seběhlo jakkoliv, panovalo v ní napětí a tiché odhodlání. Z moře vzpomínek lovila jména a místa, jež se vázala ke starému domovu.  

Vybavila se jí situace, kdy padla zlomová otázka: ,Proč ostatní děti ze školy mají tatínky, pouze ona ne?´ Tehdy si vyslechla tragický osud svého otce. Pracovitý milující člověk zavalen při stavební práci kusem kamene. Osiřelá rodinka tuto tragédii těžce nesla, a proto se rozhodla změnit bydliště i národnost. Smutný vzpomínkový večer završily s mamkou hrnkem horké čokolády a ta poté vyprávěla historky o malé zrzavé dívence, jejímž zeleným studánkám propadl na panství každý. Především milující otec, jenž se hrdě hlásil k tomuto malému ďáblíkovi. Opravdu byla otcova smrt jediným důvodem jejich odchodu? Z úvah ji vytrhl modravý nápis. Viktorie se zachvěla napětím. Přešla všeobecné informace o místu a hledala zmínky o panství. To, co objevila, rozechvělo dívku hrůzou. Místo bylo opředeno mlhou záhad a prastarých běsů. Historie panství byla velice bohatá především na požáry a záhadná úmrtí jeho majitelů. Jakoby na onen kraj nebo snad samotný šlechtický rod padla jakási kletba. Monitor zaplavily kopie z novin. Nesčetné vraždy či záhadná zmizení se táhnou snad již od příchodu šlechtické rodiny do kraje. K panství náleželo nejzachovalejší souhradí v kraji. Pozorně si prohlížela fotografii honosného panství s béžovou fasádou. Štuku zdobily ornamenty jako vystřižené ze starobylých chrámů. Okolí panství obepínala prostorná neupravená zahrada. Pokud mamka skutečně pracovala v panské kuchyni, není divu, že na ono ponuré místo nerada vzpomínala. V místní komunitě se tradovala legenda o pokladu významné hodnoty, jenž střežil pekelný pes. To budou nejspíše ty zmíněné prastaré běsy. Dole pod sloupkem byla dokonce zveřejněna malá dobová olejomalba znázorňující pekelného psa. Temný stín bez určitého tvaru připomínající pomíjivý kouř s krví zalitými drápy a tesáky. Nejděsivější však byly hluboké oči zářící z černočerné temnoty, jež se Viktorii dívaly skrze duši. Dívce se zježily chloupky na rukou a zátylku. Ty stejné oči ji děsily i ve snech! Byly to oči démona uvězněného v zrcadle!  

,,Zde běsy ožívají,” přisliboval titulek pod podobiznou.  

,,Viktorie, dneska už budeme končit,” zahlaholil mužský hlas. Dívka, jež rozšířenými zorničkami hltala osvícenou obrazovku monitoru, zprudka vstala, až rukou zavadila o svou kabelku položenou na stolku a její obsah se rozsypal po zemi. Tymothymu se k botám dokutálelo pouzdro růže na rty. Dlouhé mužské prsty objaly pouzdro a tvář lemovaná tmavým strništěm se rozjasnila chlapeckým úsměvem.  

,,Snad jsem tě nevystrašil,” prohodil.  

,,Spíše jen překvapil.” odporovala rozmrzele Viktorie. Dívka poklekla a horečně sbírala své věci rozházené po podlaze. Natáhla prsty, aby se zmocnily papírové obálky. Byl to poslední dopis od Tilmana, jenž měla předat Ševčíkovi, a právě si jej prohlížel nejzvědavější chlap ve městě. Tymothy pouze zahlédl bělostný papír skrčený v útrobách obálky a překvapeně sklouzl pohledem na Viktoriinu spokojenou tvář. Onu obálku si horečně zandávala do plného výstřihu. Tam ho snad nenapadne lézt, alespoň v to doufala. Tiché vrnění počítače přerušil hluboký upřímný smích. Překvapený výraz na mužské tváři vystřídal úsměv od ucha k uchu. Tymothy vzpomínal na malou rudovlasou dívenku, kterak si své oblíbené hračky před ním schovává do malého výstřihu trička. Pouze tentokrát už nejspíš nehrozí, že by z pod trička vypadly zase ven. Viktorie si na svůj zvyk z dětství zřejmě vzpomněla také, neboť se i její tvář projasnila úsměvem. 

,,Že by psaní od tajného ctitele? Mám žárlit?” Poškádlil ji dlouholetý kamarád.  

,,Určitě,” odpověděla s úsměvem Viktorie. Náhle však přítelova tvář povadla a s pohledem upnutým na monitor se rozechvěl.  Jeho oči potemněly. To nevěstilo nic příjemného.  

,,Tymy?” Jmenovaný si nervózně vjel prsty do vlasů a neochotně odtrhl od monitoru zrak.  

,,Já…” Zbytek věty zanikl v dlouhém povzdechu, jenž vypustil skrze sevřené rty. Nejistě se zahleděl do zelených plání, kde se rodila panika. Viktorie zmateně sledovala ruměnec rozlévající se po ostrých lících tmavovlasého muže.  

,,Pochopím, když se o tom nebudeš chtít bavit, ale už od našeho nečekaného setkání tehdy na ulici…” Dlaní si přejel přes čelist, aby dal dívce na vědomí ,které setkání má na mysli.  

,,…mě na jazyku svrbí otázka.” Viktorie zaskočeně zamrkala.  

,,V tom tvém úprku jsi mě oslovila cizím jménem.” Viktorie zadržela dech. Z onoho večera si nepamatuje vůbec nic. Pouze děs prostupující hluboko do těla.  

,,Jaké jméno?” Sebrala odvahu pohlédnout do minulosti.  

,,Nevím jistě. Než-li jsem se nadál, ležel jsem na zádech, ale znělo jako Šel nebo Šela.” Viktorii přejel mráz po zádech. Ano nějaké jméno si vybavovala. 

,,Šelma.” Zašeptaly dívčiny rty nepřítomně.  

,,Ano, to je to slovo! Jaký význam má pro tebe slovo šelma?” Viktorie překvapeně zvedla hlavu. To slovo ji doprovázelo v Itálii a zdá se, že matka jej znala i ze starého domova, jak tomu právě nasvědčuje i podobizna na internetu.   

,,Nevím. Z té noci si toho moc nepamatuju,“ zašeptala se sklopenou hlavou. Dívčino tělo zkamenělo děsivou předzvěstí. Šelma byla jako zaklínadlo osvobozující temnoty ze stínů srdce a mysli. Tíživé ticho přerušilo vyzvánění telefonu. Tymothy dívce věnoval omluvný úsměv.  

,,Prosím,“ ozval se osobě dožadující se jeho pozornosti tvrdým hlasem.  

,,Ano je tu,“ odpověděl náhle jemným sametovým hlasem. 

,,Samozřejmě, vyřídím,“ přislíbil s pohledem upřeným na Viktorii. S těžkým povzdechem zaklapl telefon. Viktorie na něj upírala vědoucí pohled. Právě ono zaklínadlo bylo řečeno a jako už mnohokrát tak i dnes si jistě vyžádalo své oběti. Viktorie v hloubi duše nechtěla nic vědět, toužila uniknout od bolesti, která ji jistě čeká.  

,,Volala Anna. Byla se za tvou matkou podívat a máš prý co nejdříve přijet do nemocnice. Nic víc neřekla,” potvrdil její domněnku dutým hlasem. Annino poselství určitě nevěstilo nic dobrého. Viktorie se zachvěla pod tíhou temných mračen stahujících se nad jejím životem. 

Zadýchaná rudovlasá žena proběhla nemocniční chodbou. Její zběsilý útěk zastavily až dveře pokoje, jemuž dominovaly štítky se jmény pacientů. Marie Faltusová hlásalo temně černé písmo na štítku. To jediné dávalo povědomí o ženě, jenž zde leží. Pouze jméno ovšem pro dívku držíc kliku bylo vším. Viktorie nedočkavě otevřela dveře a vzniklým otvorem pátrala po blond vlasech své matky. Jediné, čeho se dočkala byla prázdná a úhledně ustlaná postel. Peřina nejevila jakékoliv známky přítomnosti pacienta. Nikdo zde nespal a z tácu ležící na stolku nikdo nejedl. S rostoucí dírou v srdci překročila práh pokoje. Kde je? Kde je sakra její matka? 

,,Viktorie?” Zaslechla za zády šepot. Pomalu se otočila čelem k příchozímu. Srdce naplněné nadějí doufalo v opětovné setkání s milovanou osobou. To však nebylo možné. Zoufale zatoužila po sklence vína nebo alespoň tabulky čokolády. Cokoliv, co by ji vysvobodilo ze zajetí emocí. Bolestivých emocí. Doktorova jindy usměvavá tvář byla stažena v podivné křeči a oči se leskly vypětím. Osvěžující šedou nahradily ledové pláně, jež se nepříjemně zakously do dívčina nitra. Viktorie kroutila hlavou v němém odporu. Ne! To se nemohlo stát! Albert sklopil zrak k zemi. Nemohl snést pohled na člověka, jehož důvěru zklamal. Zklamal jako doktor i jako přítel. Neznatelně zakroutil hlavou a tímto gestem potvrdil dívčiny obavy.  

,,Je mi to líto Viktorie. Dělali jsme, co jsme mohli.” Zašeptal sklíčeně. Dívce se při těchto slovech rozběhly slzy po tváři. Povolila si pocítit emoce, poslední pocta její matce, ač si předsevzala, že k tomu již nikdy nedojde. Emoce ubližují, tuto domněnku si potvrdila již v Itálii a připomněla nedávno s incidentem v květinářství. Vyprahlými žílami proudila neovladatelná energie. Bloudila jejím tělem a rozeznívala zaprášené struny. Byl to pocit ztráty. Ještě nikdy, kromě svého starého života hudebnice, nic cenného neztratila. Dnes jí osud uštědřil tvrdou ránu, kterou nebyla schopna ustát.