Září  

Ubytovna pro výměnné studenty se nacházela na konci malého přístavního městečka. Mezi velikou budovou, z níž se ozýval hlahol studentů a azurovým jezerem se rozkládal park.  Kilometry upravené zeleně, cypřišové háje se skalkami a jabloňovými sady měly studentům jednak poskytnout dostatek stínů k relaxaci, jednak jim i přiblížit domovinu. Na italském venkově byla auta vzácností. Obyvatele městečka živil především rybolov. Proto také do nedalekého města dojížděli za prací či do školy na kolech. Viktorie tyto výlety milovala. Vlažný ranní větřík jí rozcuchával vlasy, štěrkovitá cesta do oblastní školy vedla kolem pšeničných polí. Teplý vzduch byl cítit praženou pšenicí a levandulí. Od ubytovny na polní cestu vedla pěšinka přes park. Štěrk a písek praskal pod drtivými nájezdy kol. Viktorie často se školním orchestrem pořádala túry po okolí nebo koncerty v ulicích města. Měla ráda pohyb a ruch. Tolik dojmů a emocí žije v ulicích měst.  

V samotě vzpomínala na domov a na člověka, kterého tam zanechala. Jednoho chladného dne na svých toulkách objevila jeskyni. To jediné, co z předešlé přírody před zásahem člověka zbylo. Vchod do jeskyně byl zakryt rozbujelou vegetaci prozrazující, že sem moc lidí nechodí. Z dálky nebylo nic znát, nejvíce se podobala jedné z nedalekých skalek, nikoho by nenapadlo, že se za keři něco skrývá. Tmavý otvor lemovaný mechem zval dívku ke vstupu do temnot. Neodolala jeho volání. Opatrně se protáhla skrze trnité keře a jeskyni si prohlédla zblízka. Nakoukla dovnitř.  

Skrze malý otvor ve stropě se dovnitř probojoval paprsek světla. Malý kužel slunečních paprsků odhalil útulný malý prostor. Ve světle poletovaly částečky prachu, které nepříjemně lechtaly v nose. V zadní části, kam se světlo již nedostalo, vládla nicota. Viktorie se sklonila a proklouzla dovnitř. Stačilo jen pár kroků napříč jeskyní a dotkla se stěn konce. Na samém konci kamenné hrobky se pod jejíma nohama tvaroval jakýsi výklenek. Kamenná podlaha byla suchá, klesla na všechny čtyři, aby vymletý otvor prozkoumala blíže. Otvor byl dost veliký, aby se sem vtěsnalo dospělé tělo. Okolí bylo zaprášené, ale jinak čisté, bez známky lidské přítomnosti, jíž by prozrazovaly odpadky. Drobné tělo se zvedlo do předklonu, více to bohužel strop jeskyně neumožňoval. To bude problém. Manipulovat s těžkým břemenem v tak malém prostoru bude velice těžké. Pozorně si prohlédla otvor v horním rohu jeskyně. Dírkou, jíž stačily za desetiletí vymlít kapky vody, protáhla sotva dva prsty. Na konečcích prstů cítila vlhké teplo. Zřejmě vršek kamenného útvaru zakrývá tlející listí z předešlých let. Vysoukala se zpět na denní světlo a rozhlédla se kolem. Těžkopádně lezla dále nahoru po vnější stěně jeskyně. Chytala se každého malého výstupku ve skále. Brzy se jí naskytl výhled na koruny stromů a zrající plody. Okolí bylo zarostlé vegetací. Zahradník v této odlehlé části parku moc nepobýval. Ideální místo na skrytí něčeho, co by nemělo vyvstat na denní světlo. Shlédla pod sebe na malý výstupek, pod nímž se skrývala jeskyně a pod vchodem do jeskyně varovně trčely větvě křovin. Mrštné tělo seskočilo zpět z provizorní rozhledny. Břemeno váží přes pětašedesát kilogramů, každý svůj krok proto sestupem dolů pozorně zkoumala. Pohledem sklopeným k zemi sledovala horninu pod červenými botaskami. Povrch se nedrolil, sestup by tedy neměl být moc náročný. Balík bude muset spouštět na laně po kouskách, z husté spleti křovin by jej už nemusela vymotat ven. Před vchodem do jeskyně se spokojeně zasnila nad svým dílem. Zdá se, že našla úkryt. Pod lampou je největší tma. 

Dav po mne kamenem hází, nevidíc, že jim láska schází.  

Křičí: vinná, vinná! Jenom proto, že jsem jiná. 

Zvonek nade dveřmi kavárny zacinkal, unavená dívka vešla do vyhřátého prostoru kavárny. Nevkusné plastové stolky a dřevěné lavice kolem nevnímala. Své kroky směrovala k prvnímu stolku u výlohy a zmoženě dosedla na lavici. Od osudného včerejška se procházela po parku s naději ve spásnou myšlenku na záchranu. Pozbyla chuti jíst i spát. Ani čokoláda či víno nedokázali otupit pocity provinění a strachu z budoucnosti.  

,,Dobrý den. Co to bude slečno?”Zeptala se jediná servírka v podniku.  

,,Víno, celou láhev.”Zašeptala sklíčená dívka.  

,,Ehm… jsme kavárna. Můžu vám nabídnout kávu s rumem anebo horkou čokoládu.”Promluvila zaraženě slečna. Viktorie zalitovala, že nezamířila do hospůdky na kraji města. Nechtěla si přiznat, že by tím pouze zpečetila svůj úpadek.  

,,Tak horkou čokoládu s rumem,”zvolila z chudé nabídky kavárny.  

,,Jistě, hned to bude.”Servírka její objednávku vyslechla s očividnou nevolí a na stůl kromě nápojového lístku položila i dnešní výtisk místních novin. Klidně mohla na jejím místě před lety stát Viktorie, ale místo toho přijala nabídku od Švába. Kvůli platu. Svou unavenou tvář si skryla v dlaních, na kloubech levé ruky se vyjímaly krvavé oděrky. Co to jen provedla? V nejnevhodnější dobu podlehla emocím, jimž od Itálie úspěšně vzdorovala. Jak zaplatí účty z nemocnice v postu nezaměstnané?! Své oči osvobodila ze zajetí dlaní a pohlédla na noviny.  

,Marnský týdeník´. Rychle prolistovala zadní stranu s inzeráty. Vzápětí však noviny odložila. Pokud nechtěla kouzlit se smetákem a hadrem, slušnou práci zde nenajde. Viktorie ponořená v hlubinách beznaděje nevnímala cinkot zvonku ohlašujícího nového příchozího.  

,,Slyšel jsem, že jsi zmlátila Tilmana,”ozval se nad její hlavou hrubý mužský hlas, který ji zaskočil.  

,,Tymothy?! Co tady děláš ?!”Vyjekla překvapeně dívka. Naposledy jeho tvář viděla na nemocničním lůžku, zmodralou otoky po jejím napadení.  

,,Šel jsem kolem,”pokrčil rameny a posadil svoje pěkné pozadí na vedlejší lavici. Viktoriiny tváře zrůžověly. Tolikrát Tymothy Wilson hrál hlavní roli v jejích dívčích představách.  

,,Copak jsi už zapomněl, že mezi námi platí soudní zákaz styku?!”Poslední slova zašeptala dívka s respektem. Tymothy se naklonil blíže, až cítila jeho dech na tváři.  

,,Na to se nedá zapomenout, ale já nikdy zákony moc neuznával,” pousmál se uličnicky. Viktorie se s úšklebkem narovnala. Přílišná blízkost muže jí nebyla moc příjemná. Při pohledu na jeho opálenou tvář vzpomínala na jejich první pusu za křovím základní školy. Jejich rty se přiblížily a s hlasitým cmuknutím bylo ceremoniálu konec. Samozřejmě nezapomněli na hlasité fuj a následné otření úst o rukáv. Dnes by za podobné políbení byla šťastná, ale po onom incidentu na to může zapomenout.  

,,Tak jak to bylo ?”Vyzvídal netrpělivě Tymothy.  

,,On se pochlubil?”Pozvedla obočí na důkaz pochybností Viktorie. Obrnila se proti přívalu odsouzení a pomluv, které se jistě brzy po městečku roznesou. Pouze nečekala, že jim bude čelit tak brzy.  

,,On těžko, ale někdo jiný ano,” potvrdil dívčinu domněnku Tymothy. Viktorie si znechuceně odfrkla, v maloměstě se nic neutají. Její společník se však od srdce zasmál. 

,,A co bys čekala? Tady se ani rozbitý talíř neutají,”zasmál se. Viktorie si zasněně natáčela pramen vlasů na ukazováček. Líbil se jí jeho chlapecký smích.  

,,Tak jak to bylo?”Nadzvedl své husté obočí v pobízivém gestu. 

,,Nezmlátila jsem ho. Jenom jsem se ho poněkud silněji dotkla.”Jak velkou míru měla na mysli naznačila mezerou mezi palcem a ukazováčkem. Tymothy se zatvářil pochybovačně.  

,,Já slyšel něco jiného. Ten dotyk byl prý natolik silný, že jsi jím vytvořila výduť ve zdi. V tom případě mám štěstí, že jsem tenkrát dopadl ještě docela dobře,” přejel si dlaní po zhojené čelisti. Několik dní se neholil, malé strniště věrně kopírovalo barvu jeho světlých vlasů.  

,,Lidi si často vymýšlejí a některé skutečnosti přikrášlují,” založila si ruce na hrudi. Pokud napadení šváb ohlásí, může se těšit na další půlrok strávený v claudiině společnosti.  

,,Pravda. Ale naneštěstí já si tu výduť prohlédl. Kdo by tušil, že v tak drobném těle dřímá obrovská síla,” mrkl na ni jedním svým modrošedým okem. Viktoriina reakce na sebe nenechala dlouho čekat a tváře se ji zalily červení. Tymothy natáhl dlaň a pohladil ta dvě líčka barvy přezrálých rajčat. 

,,Vždycky mě uchvacovalo, jak ses červenala,” zašeptal zhrublým hlasem.  

,,Vaše čokoláda s rumem, slečno.”Přerušila jejich intimní chvilku servírka. Viktorie si odkašlala. V krku se ji z dotyku horkých mužských rukou utvořil knedlík. 

,,Děkuji.” Neochotně si svou objednávku přitáhla blíže. Styděla se před Tymothym za svou slabost vůči alkoholu.  

,,Co teď budeš dělat?”Narážel na fakt, že se ocitla bez práce. Viktorie si těžce povzdechla. Dobrá otázka. 

,,Nemám tušení.”Prsty pohladila stránku inzerátů v novinách. Její drobné prsty překryly větší, zhrublé prací se stroji.  

,,Co kdybys dělala u mě v autoservisu? Už dlouho se poohlížím po účetní,” navrhl ledabyle. Nechtěl na dívku svým návrhem v takto tíživé situaci tlačit. Viktorie vyprostila své prsty zpod těžké dlaně a překvapeně vzhlédla od plastové desky stolu. Tvářil se, že to myslí smrtelně vážně. 

,,To přece po tobě nemůžu chtít. Napadla jsem tě…” 

,,Tak pozor!”Přerušil ji tymothyho rozhořčený hlas.  

,,Nikdo mě nenapadl. Měla jsi záchvat, překvapila jsi mě a zakopl jsem. Ty jsi náhodou spadla pěstí na mou čelist,”odpověděl rozhodně. Viktorie nasadila podobný přesvědčivý tón jako před chvílí on. Podle výpovědi u soudu to bylo přeci jinak.  

,,Zajisté a to tak, že jsem ti vyrazila zuby.”Tymothy si mimoděk sáhl na nový chrup.  

,,Každý se jednou dopracujme k umělým zubům. Jen já se k nim dostal poněkud dříve, než jsem čekal,” snažil se odlehčit situaci. Podle mírného dívčina úsměvu se mu to nejspíš povedlo.  

,,A co soudní zákaz styku?” Zeptala se nalomeně. Tymothymu se nedá odporovat dlouho. Uličnicky se pousmál.  

,,Ten vypršel před třemi dny, takže?” Nechal větu nedokončenou.  

,,Takže?” Zopakovala Viktorie. Stále nemohla uvěřit svému štěstí.  

,,Jestli se bojíš o plat, tak ten by jsi měla stejný, jako u Švába. Možná o pár stovek vyšší,” lákal ji.  

,,Takže…kdy můžu nastoupit?”Radost v jejím hlase se nedala přehlédnout.  

,,Třeba hned,” zasmál se Tymothy. Zvedl své pronikavé oči k nástěnným hodinám kavárny a zkřivil rty nelibostí. 

,,No, vlastně hned ne, budu se muset vypařit, ale zítra ráno ti můžu ukázat plac,” zašeptal a naklonil se k ní s bankovkou v ruce. Všiml si však zamračeného pohledu, jímž sledovala bankovku v hodnotě celé útraty i se slušným spropytným.  

,,To ti klidně můžu strhnout z platu,” předem odpověděl na dívčin zdvořilostní odpor. Viktorie sledovala jeho rozložitá vzdalující se záda. Náhle se však zastavil a přes rameno k ní s hranou vážností dodal: ,,Málem bych zapomněl. Pokec s doktorkou Wagnerovou mi prosím tě hlas alespoň dva dny předem. Budu se těšit na naši budoucí spolupráci.”Teatrálně se ji uklonil a zmizel v ruchu ulice. Choval se, jako by zapomněl, že to on ji na ten pokec v podstatě dostal. Viktorii zaplavila vlna radosti a celou její zatemnělou mysl ozářila. Má novou práci! To musí okamžitě oznámit Anně, jistě se k ní už donesla zpráva o její výpovědi. 

Bylo už půl čtvrté, když Viktorie opustila provoněné prostory kavárny a rozhlédla se po ulici. Marnské náměstí bylo již téměř pusté. Lidé se krčili v kabátcích před ledovými prsty větru. Na lavičkách lemujících břízový háj ulpívaly kapičky doznívajícího podzimního deště. Dívka se při pohledu na zledovatělé listí stromoví otřásla chladem a červené tváře ukryla do vlněné látky svetru. V tomto období zemi vždy bičovaly drobné deště, jenž pár minut po dopadu zvěčnil led. Gumové podrážky zimních bot klouzaly po vydlážděném náměstí. Viktorie doklouzala k jedinému autu na parkovišti a s radostí proudící jí tělem poslouchala klidné předení motoru. Prstem se dotkla tlačítka a v okamžiku jí tváře ovanul teplý poryv vzduchu. Auto vyjelo z parkoviště a nabralo směr nemocnice. Ač se snažila svým návalům radostné euforie nepodlehnout, úsměv na její tváři křičel do okolí své radostné poselství. V mysli se jí proti vůli rýsovala pouta k radostné budoucnosti, přesto však tušila veliké zklamání. Velká radost bude vždy vyvážena velkou bolestí. Jsou to sestry, které vždy chodí pospolu a není v jejich silách, aby jedna měla převahu nad druhou. Avšak náhlé opojení z představ o nových radostných výzvách zaplavilo každou buňku těla. Konečně se vše začíná dařit. Má práci! Celou cestu si přehrávala rozhovor s Timothym a nemohla svému štěstí uvěřit. Kdyby se jí zadařilo mohla by znovu nastoupit do školy, samozřejmě pouze dálkově a dokončit si vzdělání. V mysli si vymalovala zářnou budoucnost a celou cestu se tímto obrazem kochala.  

Jakmile vstoupila do provoněných prostor pekařství ve vestibulu nemocnice, měla chuť si vítězně povyskočit. Již nikdy se v podobné prodejně neobjeví jakožto zaměstnanec. Žádné urážky ani ponižování. Byla si jista, že Tymothy bude skvělý šéf. Ven si odnášela oříškové rohlíčky a povidlové koláče, matčiny oblíbené. Sama se odměnila dalamánkem. Energicky prošla prosklenou halou s výhledem do malého přilehlého parku. S úsměvem pozorovala barevné listí, jež opouštělo své místo na slunci a dopadalo na blátivou zem u kořenů stromů. Přesně takhle skončily všechny chmury, v blátě u jejích nohou. Běsy rázem ustoupily do stínu před sluncem radosti, a dokonce se jí i o brunetovi v pyžamu přemítalo snáze. Vzpomínky na předešlé stíny vybledly, ačkoliv asi nikdy nezmizí. Náhle byla plna ochoty odpustit sobě i druhým. Nadšením překřikovala hlas obviňující ji z naivity. Našeptávačům ze stínů a pochyb nebyla ochotna naslouchat, a to zřejmě byla chyba. Viktorie zaváhala s rukou na klice od pokoje. Bude mamka při vědomí? Bude si ji pamatovat? Otevřela dveře. Stolek, postel a židle byly jediným vybavením pokoje. Na světle modrém polštáři ležela neznámá tvář, rozcuchané blond mikádko tvořilo kolem baculatého obličeje svatozář. Ocelově šedé oči skrývala uvolněná víčka. Jindy napjaté rysy tváře byly uvolněné. Viktorie si nepamatovala, kdy viděla mamku tak klidnou a spokojenou, i když za tím nyní stojí tišící léky. Potichu zavřela dveře, místností se nesly jemné tóny přístrojů. Na nemocničním stolku u pacientovy postele zabírala veškerý prostor ohromná kytice. Zdá se, že mamka měla návštěvu v podobě Anny. Malý lísteček se jménem domněnku potvrdil. Viktorie chytila bledou ruku do své a zahřívala prokřehlé a bezvládné prsty. Matčina poklidná tvář budila dojem, že mamka snad v tomto těle už ani není. Kdepak se asi toulá její mysl? Vzpomněla si na poslední matčino slovo. Pohledem zkontrolovala přístroje. Přepadl ji strach, že pouhá myšlenka na slovo “šelma” má sílu zabíjet. Nic se však nestalo.  

,,Vše bude v pořádku,” zašeptala dívka s nadějí. Náhle ji přepadla potřeba se matce vyzpovídat ze svých proher a úspěchů.  

,,Nevím, jestli ti Anna už o tom vyprávěla, ale představ si, že jsem dala na tvé rady. Podala jsem výpověď.”Viktorie se při vzpomínce na ležícího švába na podlaze neubránila úsměvu.  

,,Ale neboj, mám novou práci. Budu dělat účetní v autoservisu. Pamatuješ si na Tymothyho? Ten klučina co mě tahal za uši?”Viktorie se pousmála při vzpomínce na malého nezbedu, ze kterého se v pubertě vyklubal tajný ctitel. 

,,Posílal mi psaníčka, vždy si ho pak vyprovázela se slovy, že na takové harašení je ještě moc mladý.” Viktorie se překvapeně zarazila. Vlastě každý člověk opačného pohlaví, jenž se objevil u jejich prahu, se dal rychle na útěk. Ve většině případů se o to přičinila mamka. Odháněla mladé otrapy z dosahu své dcery a když se konečně dočkala pozvánky na rande, odjela na stáž do Itálie. Kolikrát se na toto téma bavily a hádaly. Nabyla pocitu, že se mamka děsí chvíle jejího partnerského soužití. Pusy ano, ty nevadily, ale něco víc nepřipadalo v úvahu. Chránila ji snad před zlomeným srdcem, jaké zůstalo jí samé po ztrátě manžela? Nebo v tom bylo něco jiného? Viktorie si povzdechla. Celé roky žila v domnění, že mamka je naprosto upřímná, ale zdá se, že i ona má svá tajemství. Smutnou tvář projasnila odhodlanost. Začala nový život a nepřeje si, aby byl vystavěn na lži. Až se mamka uzdraví, byla ochotna říci jí vše o děsech a brunetovi, a dokonce i o Itálii. Vše bude vyřčeno, již žádná tajemství. 

,,Až se uzdravíš, o všem si promluvíme. Mám mnoho otázek a ty toho spoustu nevíš, začneme znovu a spolu.”Rty se dotkla matčiny ruky a s úctou ji položila zpět na postel. 

,,Tak se mi brzo uzdrav.”Pomalu se zvedla, oblékla si kabát a zamířila k východu. U dveří se otočila, naposledy se podívala na klidnou Mariinu tvář.  

,,Potřebuju tě tu,”a s těmito slovy odešla z tiché místnosti.