Statná mužská postava přitisknutá k ženskému tělu se zachvěla. Těžké boty se pohupovaly v rychlém rytmu salsy. Horkým dechem ovívala potem zbrocený dívčí zátylek, naplňovala přetopenou místnost. Viktorie si nervózně splétala rudé vlasy do copu. Dlaní rozetřela perličky potu na zátylku. Při každém rytmickém zhoupnutí mužského těla v kyčlích ucítila na zádech letmý dotyk hrudě. Nesnášela fronty. A kdo je konec konců měl rád? Lidská těla natěsnaná v malém prostoru jedno na druhém. Jediná bankovní pobočka v městečku moc prostoru nenabízela. Občané tohoto maloměsta měli díky této malé komůrce jediný přístup ke svým účtům.  

,,Další prosím.” Zazněl otrávený hlas. Viktorie zmateně pozvedla hlavu. Před ni se rozprostíral prázdný prostor k ženě za přepážkou. Přeci jen se dočkala. Konečně se odlepila od propocené košile muže stojící ji za zády. Znuděný šedý pohled mladičké pracovnice banky se upřel na nového klienta. 

,,Přejete si?” Dlaní si podepřela unavenou tvář. Viktorie takové tváře vídávala denně. Protáhlé, znavené tváře a vyhaslé oči ji provázely v každém koutku květinářství.  

,,Chtěla bych se u vás informovat o stavu účtu Marie Faltusové. Zde je zplnomocnění,“ podávala Viktorie papír s podpisem její matky v zápatí. Od té chvíle, co Marii diagnostikovali roztroušenou sklerózu, nesla odpovědnost za její život na svých bedrech Viktorie. Zkroušeně si však musela přiznat, že sotva zvládá ten svůj. Slečna obrátila nateklá víčka k počítači. Viktorie si nedočkavě skousla spodní ret. Podaří se ji zjistit více o tajemném dárci? Zapípala tiskárna a slečna loudavým pohybem odtrhla papír s výpisem z účtu a podávala jej Viktorii.  

,,Je to vše?“ Ujistila se slečna za přepážkou.  

,,Ne. Ještě prosím trvalý příkaz na toto číslo účtu.“ Slečna za přepážkou převzala číslo účtu energetické společnosti. Budiž světlo, pomyslela si dívka radostně. Na zátylku ucítila silný poryv vzduchu doprovázen povzdechem. Muž se opět pohupoval v rytmu netrpělivosti.  

,,Teď je to vše. Nashle.“ Slečna za pultem cosi zamumlala a obrátila svou nevrlou náladu k dalšímu klientovi.  

Viktorie s pohledem upřeným do papíru vycházela z vydýchané místnosti rychlými kroky. Procházela transakce měsíční i týdenní. Sledovala pohyb dvaceti tisíc z jednoho účtu na druhý. Peníze se na tuto cestu vydávaly pravidelně každý měsíc, ale posledního tři čtvrtě roku se nedostavily. Proto v poslední době s penězi sotva vystačili. Kdopak je onen štědrý dobrodinec? Tajemný dárce pochází ze sousedního státu! Znalosti o zalesněné zemi známou svým pivem a tvarůžky nebyly valné. Znala ji podrobněji nanejvýš jen z matčiných vzpomínek. Za mlada pracovala spolu s otcem v kuchyni na šlechtickém panství. Tam se spolu seznámili, a dokonce se i v kapli panství vzali. Marie doslova žila pro svou práci panské kuchařky a byla na své umění právem hrdá. Nikdo neuměl uvařit svíčkovou tak jako mamka. Tedy dokud nezapomínala na recepty a jídla nepozbyla chuti. Sůl zaměňovala s cukrem, polévky byly překořeněné nebo plané. Aby netrpěly hlady, převzala vařečku od mamky Viktorie. Marie láskyplně vzpomínala na starý domov. Nejednou Viktorii napadlo, proč jej tedy opustila. Politické důvody to nebyly, finanční také ne a po smrti Viktoriina otce se rodinné vazby zpřetrhaly. A přesto někdo právě ze starého domova, panství, posílá pravidelnou apanáž! Jaké okolnosti dovedly matku ke lži? Proč lhala o vdovské rentě a přídavku na domácnost, kvůli nimž se cítila Viktorie provinile? Viktorie se zmocnil vztek a pocit zneužití. Lhář právě zjistil, že sám je obelháván, pomyslela si hořce dívka. Pocit zrady z dívčina těla vyvanul. Jistě k tomu měla mamka své důvody stejně tak, jako měla ke svým lžím Viktorie. Přislíbila si, že až se mamka uzdraví, propustí svého démona ze zajetí zrcadel. Ukáže ho matce tak, jak jej neviděla ani Claudie. Myšlenky na doktorku Viktorii otrávily. V noci se dostavil znovu běs a podle jejich pravidel by měla ihned Claudii kontaktovat. Pranic se jí do toho nechtělo.  

Půl hodiny poté, co opustila vydýchaný prostor banky, stála Viktorie na břehu nedalekého jezera. Nebe bylo zamračené v temné předzvěsti přicházející bouře. Svět kolem potemněl. Viktorie sledovala šedavou hladinu rozvířenou větrem. Vlnky se pokojně přelévaly přes oblázky. Jakmile se však bouře rozzuřila, vlny nabyly na mohutnosti a s táhlým burácením se řítily vstříc Viktorii. Moc bouře mohla ze dna jezera vynést cokoliv včetně břemen, která je lepší pohřbít a zapomenout. Viktorie se otřásla a přitáhla si kabát blíže k tělu zmítána neutěšitelnou potřebou samoty a zároveň ji tatáž představa naplňovala hrůzou. Nebyl tu nikdo, kdo by ji povzbuzoval, ale ani hodnotil. Nemusela hrát roli spokojené, úspěšné a udržované ženy. Pozlacený obal se dobře prodává, ačkoliv nic neobsahuje. V samotě mohla seškrábnout lak a zjistit že se pod ním nic neskrývá, pouze malé dítě. Které v ní kdysi dávno zemřelo a nyní se dralo na povrch. Viktorie se otočila a zadívala se na starý otřískaný altánek. Kdysi byl natřený na červeno. Cestu k dřevěnému schodišti zakrylo barevné listí z okolních stromů a také malé modré botičky. Zvědavý pohled jí oplácelo malé stvoření v modré mikině. Zelená očka zamlžená slzičkami si ostražitě prohlížela okolí. Viktorie překvapeně zamrkala. Rozhlédla se po okolí jezera, zda nezahlédne nezodpovědné rodiče malého andílka, jenž si pevně tiskl chundelatého medvídka k malému hrudníčku. Vládla tu samota.  

,,Ahoj.“ Oslovila roztřeseně Viktorii dívenka. Zachvěla se zimou a přitiskla si plyšového medvídka těsněji k hrudi. Viktorie si dřepla před malou postavou.  

,,Ahoj, kde máš maminku?” Odpovědí jí bylo pouze šustění větru v korunách stromů. Při pohledu na tenkou látku mikiny vlající kolem drobné postavy si sundala svůj dlouhý kabát. Chtěla do něj dívenku zabalit, ta se ovšem hřejivému dotyku vyhnula.  

,,Neboj, neublížím ti. Musí ti být zima. Kabát tě zahřeje.” Slibovala vemlouvavě Viktorie. Děvčátko zavrtělo zrzavou hlavičkou, přesto si však kabát nechalo obléknout. Viktorie pevně zatáhla zip, aby ani kousíček podzimního počasí nedostal šanci vklouznout pod vyhřátou látku. Kdo proboha mohl pustit takto oblečené dítě do zimy?  

,,Jakpak se jmenuješ?” Dívenka se na Viktorii významně podívala.  

,,Maminka řekla, že s cizími lidmi se nesmím bavit,” vystrčila bojovně bradičku. Viktorie musela skrýt úsměv. ,,A tak je to správné a kde máš maminku?” Zkusila to znovu Viktorie.  

,,Ale ty nejsi cizí.” Pokračovala dívenka, jako by přeslechla Viktoriinu otázku. Dívka se zatvářila překvapeně. Není cizí?  

,, Jak to myslíš?” Dívenka nahnula hlavičku na stranu a pár pramínků ji přepadlo přes drobná ramínka. 

,, Copak si nevzpomínáš? Naše maminka je přeci támhle” Odpověděla se samozřejmostí dívenka. Viktorie sledovala směr, jímž ukazovala drobná ručka svírající medvědí ucho. Zmateně se rozhlížela po rozvlněné hladině jezera. Dívenka si zhluboka povzdechla a chopila se role průvodkyně. Vložila svou drobnou ručku do větší a táhla Viktorii ke břehu jezera. Viktorie nepřítomně kráčela za drobnými nožkami, neohrabaně klouzající po lesklých oblázcích.  

,,Támhle je maminka,” ukázalo děvčátko směrem k oválnému předmětu, jež omývaly vlny rozbouřeného jezera. Viktorie v neblahé předtuše pustila chladnou ručku a pohlédla na překvapivě klidnou tvář rudovlasé dívenky, kterak si spokojeně tiskla svého plyšového kamaráda k hrudi.  

,,Tam je,“ pobízel pisklavý hlásek dívku k dalším krokům. Pod Viktoriinými podrážkami bot zachrastily oblázky. Šumění vln a její přerývavý dech naplnily ztichlou krajinu. Měla dojem, že v dálce zaslechla skřehotat racky. Oválný předmět se prodlužoval a nabyl jasnějších tvarů. Bylo to tělo. Vlhké oblečení se lepilo na nehybné ženské tělo. Viktorie se naposledy ohlédla po klidné dívence zvědavě natahující krk jejím směrem. Viktorie natáhla paži, tělo se otočilo tváří k vyděšené dívce. Ta si přitiskla dlaň k ústům v tiché hrůze. V mrtvolně bledé tváři poznávala ženu ze svých snů; rudé vlasy se jí lepily ke krví potřísněné tváři a mléčné zorničky rozšířené děsem se dívaly za Viktoriina záda. To není možné, není to skutečné! Viktorie potlačila výkřik. Pokud je to pouhý sen, hrozba byla na blízku. Viktorie horečně otáčela hlavou a hledala bruneta v pyžamu, avšak krom dítěte spokojeně pozorující vyděšenou dívku, nebyl nikdo v dohledu. Viktorie couvala od vyplavené mrtvoly s úmyslem popadnout dítě a zmizet z tohoto místa. Pažemi objala drobné tělíčko v kabátu. Chtěla si jej vyzdvihnout do náruče, náhle však ztěžklo. Zjištění, že objímá nohy zabalené v kabátě, zatímco zvýše se na ni pohrdlivě šklebí muž v pyžamu, dívce rozbušilo srdce úzkostí. Polekaně uskočila od muže rozhodnuta mu konečně uniknout. V útěku jí však zabránila překážka za jejími zády, byla v pasti. Dlaněmi klouzala po chladném a hladkém povrchu. Zrcadlo! S úděsem se otočila a náhle se ocitla tváří v tvář svému démonu. Bestie uvězněná v zrcadle se otřásla očekáváním. Rozevřela tlamu, připravena pohltit vše, co ji bude nabídnuto. Viktorii se skrze rty prodral výkřik.  

,,Viktorie klid. Už jsi v bezpečí,” promlouval skrze temnotu povědomý hlas. Zmatená dívka překvapeně rozevřela víčka. Nad hlavou jí poletovali pestrobarevní motýli. Dívčinu roztěkanou mysl zaujal smyčcový nástroj visící nad špičkami nohou oděných v ponožkách. V uších se rozezněly táhlé tóny, jež rozezněl smyčec přejíždějící přes struny. Cítila, jak srdeční tep zpomaluje a krční tepna přestala bubnovat na horkou dívčinu pokožku. Dech se zklidnil na úroveň tonů houslového nástroje a němě doprovázel smyčcové sólo. Claudie zaraženě stiskla tlačítko na přehrávači, místnost se náhle ponořila do vtíravého ticha. Doktorka Wágnerová nasadila profesionální masku rozvážného lékaře, pouze její oči prozrazovaly její skutečné rozpoložení. Nechápala stav, v němž se její pacientka krátce po hypnóze ocitla. Pomocí hypnózy lze odstranit blokády mysli a bludy odezní. Ovšem u Viktorie Faltusové se nic obdobného neodehrálo, ba naopak stav pacientky se rapidně zhoršil. Jako by hypnózou spustila obraný systém, jenž nedovolí proniknout do nejtajnějších zákoutí pacientčiny mysli.  

,,Co se stalo?” Zachraptěla Viktorie. Claudie dívce podala šálek vody.  

,,Co poslední si pamatuješ?” Odpověděla se zájmem Claudie. Na bledé pleti se utvořila vráska mezi obočím značící usilovné přemýšlení. Poslední, nač si Viktorie vzpomínala, bylo jezero a poté platinovou destičku s doktorčiným jménem. 

,,Pamatuji si, jak jsem vešla do ordinace a poté…..nic.” Claudii dívčina odpověď překvapila. Viktorie si roztřeseně přejela prsty po čele ve snaze setřít krůpěje potu a zamyšlený Claudiin pohled.  

,,Nepamatuješ si, co se odehrávalo v hypnóze?” Snažila se navést pacientku doktorka. Viktorii se na tváři usadil překvapený výraz. 

,,Ty jsi mne zhypnotizovala?!” Zeptala se udiveně.  

,,Ano, navrhla jsem tuto možnost na začátku sezení. Souhlasila jsi.”  

,,Ale já si nic z toho nepamatuju! Jenom…” Dívka si nepřítomně přejížděla pěstěným nehtem přes vyprahlé rty. Byl to sen nebo skutečnost?  

,,Jenom?” Pobídla dívku ležící na lehátku Claudie.  

,, Nejsem se jista, jestli to byl pouhý sen nebo realita. Ta holčička…“ Zadusila Viktorie nejistotu hned zpočátku. Ztratila odvahu vynést další smetí ze svého nitra. Claudie dívku povzbudila potěšeným úsměvem.  

,,Vypadala jako já na starých školních fotografiích, jen byla mladší,“ doplnila větu Viktorie.  

,,To pouze potvrzuje naši domněnku. Příčiny běsů pocházejí z tvého dětství. Opravdu si na nic kromě pokojíku nepamatuješ?“ Viktorie zavrtěla odmítavě hlavou.  

,,Možná protože nechceš. Je to obranný mechanismus tvého charakteru. Vzpoura mysli proti bolesti. Pocity bolí Viktorie, tíží nás na srdci, ale je zhoubné se jim vyhýbat. Možná proto ti běsy nedají spát, již nemáš kam uniknout. Období útěku skončilo, nastal čas jednat. Přišel čas opět hrát.“  Utěšovala zkroušenou pacientku Claudie. Viktorii přeběhl přes tvář temný stín.  

,,To není tak lehké Claudie. Mamka tu v minulosti vždy byla pro mne. Obětovala mi mnohokrát sebe samu a teď ji nemám, jak její laskavost oplatit. Hraji a tvořím, tedy jsem. Již nemám odvahu tvořit.  Já nevím, kdo jsem Claudie. Dříve jsem myslela, že úspěchy jsou to, co jsem. Všichni mluvili o mém hudebním nadání. Hra na housle byla snadná jako dýchání a ostatní mě za to obdivovali. Premiant prestižní umělecké školy, se školním orchestrem jsme procestovali mnoho zemí. To vše se nabalovalo a nepřipouštělo možnost selhání. Jak jednou předvedeš nadprůměrný výkon, očekává se od tebe neustále. Já to přijala. Zapudila jsem pocity a ony mě pak dohnaly. Už jsem nemohla hrát. Chvěly se mi prsty. Bez houslí jsem byla nikdo, měla jsem obavu, že to ostatní vědí a jen čekají, až něco pokazím.“ Vydechla takřka jedním dechem Viktorie. Obávala se, že ztratí odvahu přiznat vlastní porážku.  

,,Co se však změnilo? Jaké pocity byly podle tebe zhoubné?“ Viktorie pohlédla na Claudii s vděčností. Ona poslouchala. Nechystala si odsouzení ani nepředstírala profesní sdílnost.  

,,Pocity viny,“ zašeptala s chvějící se bradou dívka. Vzpomínky na září se navracely. Tehdy byla na stáži v Itálii a odehrála svůj poslední koncert.  

,,Něco se tehdy stalo na stáži, že?“ Claudiina otázka dívku rozechvěla.  

,,Ale nebudeme o tom mluvit, pokud nebudeš chtít.“ Ujistila zvedající se pacientku. Viktoriina obrana vůči nepříjemnostem byl útěk. Toho si Claudie všimla již z počátku. Claudie se po krátkém zaváhání postavila, přisedla si k pacientce a v důvěrném gestu ji sevřela rameno.  

,,Teď ti poradím ne jako tvá lékařka, ale jako přítelkyně. Mluvím z vlastní zkušenosti. Tam, kde vše začalo, také většinou skončí. Nemyslím tím Itálii. To byl pouze spouštěč. Tvé běsy pocházejí z hlubší minulosti. Vyprávěla jsi, že matka před lety pracovala na panství. Až se matka uzdraví, udělejte si malý výlet.“  Doporučila doktorka. Viktorie s uslzenými zelenými planinami přikývla na souhlas. Není to tak špatný nápad. Třeba konečně nalezne odpovědi na otázky, jež ji trápí.  

V zámku zarachotil klíč. Mladá žena se svěšenými rameny otevřela prosklené dveře. Rozhovor s psycholožkou Viktorii vyčerpal. Tolik tajemství a lží. Cítila, že se v iluzi vlastního života ztrácí, neví, kdo je. Co charakterizuje Viktorii Faltusovou? Zavrtěla hlavou a raději se zakousla do ještě teplého čokoládového košíčku. V ruce si jich nesla plnou krabici i přesto, že byly středem jejího studu. Styděla se za svou slabost a neochotu postavit se svým pocitům čelem. Ne ona se jim vyhýbala, skrývala se za sladkosti a víno a prahla po činnostech. Jediný důvod, proč pracovala pro květinářství do úmoru. Okolní svět se stal jejím únikem před vlastními stíny, před sebou samou. Překvapeně se zarazila ve dveřích. Ve švábově kanceláři se svítilo. To bylo nezvyklé, obvykle byla prvním obyvatelem květinářství. 

,,Nevím, proč bych vám měl odpovídat. Přijdete si sem a pokládáte mi divné otázky. Jste snad z úřadu?” Zaslechla Kárlův hlas zhrublý podezřením. Opatrně našlapovala směrem ke dveřím švábovi kanceláře.  

,, To zrovna ne. Pouze mne zajímalo, zda jste si něčeho nevšiml. Člověku vašich kvalit jistě nic neunikne a něco takového se zkrátka neutají.“ Návštěvník nebyl rodák. Způsob, jakým vyslovoval samohlásky, značilo, že pochází z mnohem teplejších krajů.  

,,Hmm. A čeho bych si podle vás měl všimnout?“ Kárl jistě přemýšlel, jak z cizince vytáhnout pár bankovek. Jeho nejoblíbenější kratochvíle je hledat špínu na ostatních. Žije na odpadcích druhých, a proto si vysloužil přezdívku šváb.  

,,Podivností kolem Viktorie Faltusové.“ Dívka při zvuku svého jména zpozorněla. Cizinec její jméno vyslovil s neskrývanou důvěrností.  

,,Ha ha. To zrzavé budižkničemu je jedna velká podivnost. Divím se, že ji ještě nezavřeli do cvokárny. Dokonce už má na vrubu i napadení, ačkoliv se mi tomu nechce ani věřit, že by to zrzavé budižkničemu mohlo vůbec ublížit. Vždyť se bojí i vlastního stínu.“ Viktorie nevnímala Kárlovy nelichotivé poznámky a soustředěně naslouchala cizincovým slovům. Neblahá předtucha ji rozechvěla kolena.  

,,Tichá voda břehy mele. O tom jste neslyšel? Slečna Faltusová byla talentovanou hudebnicí se zářnou budoucností a najednou se pod ní propadla zem. Parkety divadel vyměnila za váš omšelý krámek, není to přinejmenším zvláštní?“ Kárl se nad mužovým přirovnáním jeho podniku ohradil.  

,,A není to jedno? Jste snad fanoušek, který teskní po své hrdince či co? Co vlastně chcete?!“ Viktorii znepokojily cizincovi otázky. Ten muž o Itálii něco věděl a vyptával se na podrobnosti zrovna Švába. Člověka nelibého charakteru, jehož největší kvalita spočívala ve znepříjemňování života druhým. Viktorie se dobře postarala, aby se pravdu o Itálii nikdo nedozvěděl. Housle odložila se slovy o citovém vypětí a vyčerpaní, studium přerušila s výmluvou na rodinné problémy. Matka právě onemocněla, a tak nikoho nenapadlo její pravdu pokládat za lež. Teď se tu objeví muž, který prohlédl praskliny v jejím životě.  

,,Informace. Spolupracujete s ní, je vaše druhá ruka. Nebo mi snad chcete říci, že levá ruka neví, co dělá pravá?“  

,,Jo informace jsou dnes drahá záležitost a já nejsem informační centrum Viktorie Faltusové. Takže jestli něco chcete, musíte si to zaplatit.“ Kárlovi z hlasu kapala vypočítavost. Zašustily bankovky. Viktorie by na švábův rozesmátý obličej vsadila poslední peníze. Obchodník se špínou k nezapření.  

,,Co přesně vás zajímá?“  

,,Za jakých okolností k vám nastoupila? S kým se stýká?“ Hlas se cizinci chvěl zvědavostí, ačkoliv se to snažil zakrýt. Viktorii také velmi zajímalo, co vlastně Kárl o ní vypátral.  

,,Přijela se starat o svou nemocnou matku. Nevím proč a nevím odkud. Zjevila se tady nečekaně jako pokuta za parkování. Pár týdnu po nastěhování napadla svého bývalého spolužáka. Byla obžalovaná, a nakonec soud ustanovil zákaz styku. Pak se provalila ta její aféra s běsy. Pobíhala v pyžamu po městě a před něčím utíkala. Prý ji pronásledují stíny minulosti, já tomu říkám strašení ve věži. Nikdo by takovou nevyrovnanou osobu nezaměstnal. Mě se hodil pracovník s časovou flexibilitou, a tak jsem ji přijal. S kým se kromě psycholožky a svým stihomamem stýká nevím. Všichni se jí vyhýbají, nechtějí taky dostat přes hubu jako ten mladík.“ Viktorie žasla kolik střípků z jejího soukromí se švábovi podařilo poskládat.  

,,A co rodina?“ Položil další otázku cizinec. Kárl si potěšeně odfoukl.  

,,To vás bude stát dalších pár stovek. Rodina je trezor, do kterého se těžko dostává.“ Snažil se z cizincovy peněženky vytáhnout další peníze. Na dlouho se mezi oběma muži rozhostilo ticho, než cizinec opět promluvil. Následující slova Viktorii šokovala více nežli Kárla.  

,,To máte pravdu. K mé neteři je takřka nemožné se dostat, pokud tomu sama nesvolí. To má po svém otci. V naší rodině držíme pospolu a velmi těžko neseme, když je někomu z nás ublíženo. “ Cizincův hlas nabral hrubší tón skrývané zloby. 

,,To je vaše neteř?” Kárl skrytou hrozbu, jež náhlá změna cizincova hlasu předznamenávala, pochopil. Cizinec Kárlovu otázku přešel bez odpovědi.  

,,Marii by se jistě nelíbilo, jak její dceru vykořisťujete a mne ostatně také ne.“ Pronesl cizinec mrazivě. Viktorie horečně vzpomínala na rodinu z otcovy strany. Matka o rodinu přišla v deseti letech. Její rodiče odjeli na dovolenou a již se z ciziny nevrátili. Marie o svém zesnulém manželovi nemluvila a o jeho rodině také ne. Viktorii pobuřovalo, že si cizincovo tvrzení nemůže ověřit.  

,,Do toho vám nic není. Pokud se nedohodneme, můžete vypadnout. A nic tu na mě nezkoušejte nebo skončíte na lehátku v nemocnici sv. Augusta vedle Marie.“ Kárlův hlas pozměněný strachem připomínal kvičící podsvinče připravené k porážce. Viktorie švába v duchu proklínala. Nevědomky prozradil cizímu muži, kde se její matka nachází. Cizinec zřejmě zjistil, co potřeboval a odešel. Prozradilo jej bouchnutí vchodových dveří. Malým krámkem se rozlehl řev.  

,,Viktorie! Kde jste?! Máte tu u mě rozpis s denními úkoly a nesnažte se zašívat. Vím, že jste v kanceláři!” Viktorie sebou polekaně trhla. Rychle se přemístila ke dveřím své kanceláře na opačném konci krámku. Právě v čas. Kárl rozrazil dveře své pracovny a ve vzduchu máchal papíry.  

,,Dneska připravujeme výzdobu na svatební hostinu. Nechápu, co to lidi napadá brát se v říjnu, tak máme hodně práce. Máte nějakou odpověď od doktora?“ Viktorie bezmyšlenkovitě přikyvovala.  

,,A co vám řekl?“ Dívka zmateně zamrkala a pohlédla na odulou Kárlovu tvář, kterak nabírá odstín bordové. ,,Vy mě neposloucháte! Tenhle váš výraz mrtvého brouka dobře znám!“  

,,Ale poslouchám. Doktora jsem dnes ještě neviděla.“ Viktoriina odpověď švába zdá se více rozladila. ,,Lžete a pěkně mizerně. Včera jste přeci byla v nemocnici.“ Kárlova pýcha dívce vyrážela dech. 

,,Ano, byla, ale určitě ne pracovně,“ vydechla unaveným hlasem Viktorie. Šváb si dívku měřil s posměchem v očích. Věděl velmi dobře, že život Viktorie se řídí pod jeho taktovkou. On živí její rodinu a pouze díky němu si mohou dopřát pohodlí civilizace. 

,,Říkala jste něco?“ udeřil na dívku ostrým hlasem. Viktorie svá předešlá slova raději zapřela.  

,,Já také nic neslyšel a teď do práce. Nemáme na to celý den. Tady máte další dopis pro doktora, ale jenom do ševčíkových rukou, nikomu jinému,” přikázal tvrdým hlasem. Viktorie opět sevřela v rukou známou obálku, ovšem tentokrát skrze papír cítila objemnější balíček.  

,,Jistě. Jen dnes bych ráda navštívila matku. Návštěvní hodiny jsou od tří hodin.” Informovala s úsměvem svého nadřízeného Viktorie. Tlouštík zbrunátněl a nafoukl své odulé tváře. 

,,Mám propustku od doktorky Wagnerové.” Zamávala papíry tentokrát před Tilmanovou odulou tváří dívka. Šváb prudce vyfoukl vzduch z tváří, až papíry v dívčině ručce zavlály. Zkřivil tvář ve znechucené grimase.  

,,Dobrá. Dejte to sem! A ať už vás nevidím,” s těmi slovy zabouchl dveře dívce před nosem. Viktorie si s vítězným úsměvem do kapsy zastrčila kopii propustky. Švábovi není radno důvěřovat. S myšlenkami na cizince, jenž se představil jako její strýc, odešla do své kanceláře.