V dětství tě učili, jak se chovat, čeho se bát. Zapomněli ti však říci, jak důležité je se smát.  

Kárl Tilman si strčil své odulé prsty do úst. Na jazyku se mu rozlila slaná chuť křupavých tyčinek. Zašustil igelitový pytlík a přerušil rozběsněný řev fanoušků nadávající rozhodčímu. Tilman nadával také. Výnos rozhodčího namířený proti jeho oblíbenému fotbalového týmu ho rozladil. Teď byl na řadě trestný kop na branku protihráče, Tilman se napětím nafoukl. Bleděmodrý svit zrcadlového aparátu osvětlil odulé rty sevřené vztekem a vypoulené oči pozorně sledující fotbalový zápas. Kárl zadržel dech při pohledu na hráče v červeném rozbíhající se po zeleném trávníku proti nastavenému míči. Nevšímal si naléhavého bouchaní na bytové dveře. Tilman se nahl blíže k obrazovce, až se větší obsah sáčku vysypal na starý koberec. Tyčka! Kárl zařval radostí, až se mu blažeností protočily panenky. Radostně sevřel odulou pěst a zamával jí vítězně proti obličeji zachmuřeného červeného hráče. Bouchání na dveře přidalo na razanci. Kárlův odulý krk se na chvíli natočil směrem k hluku. Pro boha matka zase zapomněla klíče a vyrušuje ho v tak důležitý den. Sakra. Kolikrát jí říkal, že když je mistrovství ať vypadne na dva dny z bytu a nevrací se. Zvedat se mu nechtělo a zrovna šlo ve hře do tuhého. Bouchnutí se ozvalo znovu. Ten gól, ke kterému nadcházelo, prostě musí vidět! 

,,Už jdu, chvilku!” Zařval směrem k obrazovce. Odulá víčka ani nemrkala vzrušením, aby mu neunikla ani vteřina toho zázraku koulející se přes celé hřiště až k protější brance.  

,,Jo! Jo! Dělej!” Povzbuzoval hráče v bílém k větší rychlosti. Bouchání bylo neuprosné.,,To snad hoří?! Hned tam budu!” Zaskřípal hněvivě. Tohle je důležitější, matka prostě počká. Noha oděná do bílých ponožek a šortek se napřáhla a vykopla.  

,,Jo! Jo!” Šváb hypnotizoval bílí míč letící vstříc brance a….Golman odvedl práci za kterou jej královsky platí a sevřel míč v náručí. Tilmal si vjel mastnými prsty poseté drobky do vlasů.  

,,To snad není možné! Taková šance a on ji úplně pos…!” Se slzami v očích sledoval, jak bílý hráč klečel před brankou a zdálo se, že snad pláče nad tak promrhaným golem. Tilman plakal také, ale ne smutkem nýbrž zlostí. Takový pako! Měl chuť kopnout toho packala do zadku. Nenávistně hleděl do usměvavé tváře golmana v červeném a toužil mu svým velikým chodidlem šlápnout do obličeje. Utrousil několik nelichotivých poznámek na adresu neschopnosti fotbalových hráčů a jejich trenérů. Ve víru emocí zapomněl na návštěvu, stojící před dveřmi ta se k jeho smůle však stále nevzdala. Bouchání s razancí beranidla se ozvaly znovu., 

,No jo už jdu!” S nevolí se zvedl z křesla a naposledy zkontroloval rozřazení hráčů a začátek nové hry. Rychle toho otrapu vyhodí a do kouká zápas. Vsadil pětistovku na bílý tým. Zdá se však, že to byla pěná blbost, takový hovada snad v životě neviděl! Bouchání se připomnělo. No jo už jsem tam!” Cestou sáhl po vypínači nedaleko stojící lampičky. Pořádně se na toho otrapu podívá. Prudce otevřel dveře a hněvivě si měřil návštěvu oděnou v tmavém kabátu.  

,,Co chcete? Mám zrovna dost práce!” Spustil na návštěvu zhurta. Utřel si odulou dlaní vytékající nudli z nosu a zanechal pod nosem slané drobky tyčinek.  

,,Nepozvete mě dál? Bylo by lepší, kdy bychom to neřešily na chodbě.” Odpověděla chraplavě návštěva. Hluboký hlas Kárla rozechvěl. Nepřipouštěl odmítnutí a nesl v sobě skrytou hrozbu. Kárl si otráveně povzdechl. Do prdele to si nemohl vybrat lepší chvíli na návštěvu! Z obrazovky se ozval jásot fanoušků a přitáhl švábovu pozornost. Sakra! Určitě gól a on ho neviděl kvůli pitomci, co neví, co je za den! Kárl zaskučel jako zraněné zvíře.  

,,Nemůžete přijít jindy?! Nemám čas na vaše kraviny.” Osoba ukryta pod velkou kapucí zavrčela.  

,,Jde o život člověka a to je důležitější než banda hovad běhající za míčem.” Tím si nebyl Kárl jistý. Kdyby si měl vybrat, jestli do koukat zápas, nebo pomoct matce která vypadla z okna, rozhodně by do koukal zápas.  

,,To je věc názoru. Prostě přijďte jindy!” A chystal se zabouchnout dveře. Zrovna fanoušci na tribunách zase křičeli a on nevěděl proč ti pitomci tak řvou. Že by další gól? Na prahu se objevila přízračná černá bota a znemožnila mu únik k obrazovce. Drzý odpor návštěvníka ohodnotil vražedným pohledem.  

,,Ne! Vyřešíme to teď a jednou pro vždy.” Návštěva se drze vpasovala do malého bytu osvětleného slabým světlem z obrazovky. Kárl nad tou opovážlivostí vyprskl snad všechny nadávky, které znal. Návštěvník byl stále skryt stínem kapuce. Jen oči svítily do potemnělého pokoje jako dva citríny.  

,,Vypněte ten randál.” Poručil návštěvník. Kárl si založil ruce v bok. Kdo si myslí, že je?! Nikdo mu nebude rozkazovat. Člověk uvyklý rozkazy vydávat, a ne je přijímat se nadul. Teď skutečně připomínal ropuchu. Osoba zahalena v kapuci nečekala na vykonání jejího požadavku a chopila se ovladače sama. Bujarý křik přehlušilo pískání píšťalky a následné ticho. Kárl zrudl ještě více. V den mistrovství mu nebude nikdo vypínat televizi! Dotyčný si koledoval o pár facek a následný odpočinek v nemocnici. 

,,Co si to dovolujete?!” Rozeřval se majitel tichého televizoru. 

,,Pouze to co jste si dovolil vy.” Odpověděl ledově klidný hlas a zježil mu chloupky po těle. 

,,Co jste vůbec zač?” Založil si tentokrát ruce na zašpiněné a propocené košili. Osoba se znechuceně rozhlížela po malém bytečku. Tvář odvrátila od švába a zkrabatila nos znechucením. Kárl dupl do podlahy, aby na sebe přitáhl pozornost. Taková urážka! Nejen, že byl vyrušen z důležitého zápasu, ale dokonce je i přehlížen. To nestrpí!  

,,Víte vy vůbec že bych vás klidně mohl zažalovat za násilné vniknutí?!” Prasečí očka zasvítila nad vidinou barevných papírů hromadící se v kožené peněžence.  

,,Tomu nevěřím. Protože by se pak žaloba nevyhnula vám.” Ledový příkrov oněch slov zalil Kárla od hlavy k patě. No to snad nemyslí vážně! Návštěvník ho bude vydírat v jeho bytě?! Kárl okusil vlastní medicínu a moc se mu to nezamlouvalo. V okamžiku pochopení natáhl tučný krk a vyhrbil ramena.  

,, Jestli vás poslal Ševčík tak ať to přijde vyřešit osobně a nezaplavuje mě čmuchali.”Sklonil odulou hlavu k zemi a plivl na černou botu návštěvníka. Ten shlédl na svou potřísněnou botu, z níž kanul tmavý hustý hlen. Dva citríny zasvítily zlostným žárem. Kárla rozechvívala skutečnost, že své návštěvě do tváře nevidí. Ze stínu vystupoval pouze dlouhý nos a ty podivné oči. Docházela mu s mlčenlivým hostem trpělivost. 

,,Poslyšte, jestli vás poslal jeden nebo druhej doktorskej tak to můžete rovnou vypadnout. Kdo vlastně jste?!” Poměřil si výšku a váhu nezvaného hosta, který hrála v jeho prospěch. Drapl jej za kabát a chystal se zabouchnout za ním dveře. Zápas už bude nejspíše končit a on neuvidí finále! Host se však nepohnul z místa. Ať s kabátem cloumal, jak chtěl, ale neznámí stál na místě, jako přikovaný. Dva citríny se přivřely do škvírek. Drobná postava odstrčila odulé paže ze svých ramen a obešel Kárla do kola jako sup hledající nejlepší místo k uhryznutí.  

,,Považujte mě za žalobce.” Poté se místností nesl krutý hluboký smích.  

,,A ve vašem případě i za soudce.” Kárl už měl hosta plné zuby, nějaký blázen mu tady vykládá své nesmysly.  

,,Okamžitě vypadněte!” Křikl na kabát a ukázal rukou směr odchodu, až se sádlo na paži rozkývalo.  

,,Mlčte!” Hlas podbarvený hněvem se odrážel od stěn a vracel se doprovázený vrčením. 

,,Co tu na mě křičíte.” Obořil se Kárl zaskočeně. Nestrpěl, aby na něj někdo zvyšoval hlas, stačí, že to má neustále doma prostřednictvím své matky. Jí by nikdy neodporoval. Pro jejího syna je snadné vylévat si vztek na despotickou matku, na svém okolí. 

,, A teď vypadněte. Hned!” Kárlovi docházela trpělivost. Před jeho odulým obličejem se zaleskl stříbrný kov kulatého tvaru. Lakávý lesk však nechával kárla chladným. Host bude muset projevit větší štědrost, kdyby takhle šustil bankovkami, to by bylo něco jiného. Mince uvízlá mezi dvěma drobnými prsty vzlétla vzhůru a host ji zachytil s ženskou elegancí.  

,,Orel. Bude to rychlé.” Krutý úsměv se zaleskl v tmavém otvoru kapuce.  

,,Pro vás.” Kárl se zachmuřil.   

,,Pana. Bude to rychlé pro mě.” Postava se naklonila blíže k vyjevenému švábovi.  

,,A já vnímám čas poněkud jinak.” Kárla ovládlo neblahé tušení. Host rozhodně nepatřil ke čmuchalům, se kterými měl, co dočinění poslední týden. Člověk s citríny stojící před ním byl chladnokrevný a rozhodně odhodlaný. Rychle se vrhl k zásuvce nedaleko stojícího stolku. Zásoba tuku prorostlá na břiše se zakývala a popohnala Kárla k nebývalé rychlosti. Počítal s možností, že někdo si královsky připlatí, aby se jej zbavil.  

,,Pana!” Zaslechl za zády potěšený hlásek. Odjistil zbraň připraven k výstřelu, ovšem mířil do prázdného pokoje. Zhluboka dýchal. Toho otrapu s radostí sejme za ten promeškaný zápas! Pomalu našlapoval a rozhlížel se po mdle osvětleném pokoji. Měl přehled o každém tmavém koutě pokojíku, ale otrapu neviděl. Černý televizor odrážel hnědé křeslo, malou lampičku stojící hned vedle opěradla. Na lesklém povrchu zahlédl za svou kyprou postavou pohyb. Otočil se, ale nikoho neviděl.  

,,Tak kde jsi?!” Šeptal si pro sebe. Srdce mu zběsile tlouklo a čelo se orosilo pod nezvyklou námahou.  

,,Tady” Zhrublý hlas se nesl pokojem jako hromová rána. Poté byl slyšet jen křik a nelidský řev.     

Rámus u vchodových dveří zastihl Viktorii zamotanou v přikrývkách na gauči. Rozespalá mysl se zaostřila a rámus náhle proměnila v naléhavé bušení. Poslední co si pamatovala, byl Anthony u vrátek k domu. Pak na její vzpomínky padla mlha zapomnění. Unaveným pohledem sklouzla na nástěnné hodiny v kuchyni. Čtyři hodiny odpoledne. Když opouštěli kavárnu, byly tři hodiny. Spala pouze hodinu, také se podle toho cítila. Stehenní svaly se ozvaly na protest, když se snažila vstát z vyhřátého pelíšku. Bože Anthony! S těžkým povzdechem si promnula kořen nosu. Vzpomínka na trapnou situaci kdy odpadla Anthonymu přímo do náruče, jí zalila tváře červení. Díky ní jejich křehké přátelství, zřejmě vzalo za své. Bušení se ozvalo naléhavěji, až se skleněná výplň dveří zatřásla. Viktorie si raději pospíšila, nežli se návštěvě podaří výplň vysklít. Cestou ke dveřím odhadovala totožnost dobývajícího se hosta, možná starostlivost dohnala k jejím dveřím Annu. Místo modré pláně s vějířky kolem sousedčiných očí se dočkala zcela jiné modré. Modré policejní uniformy 

.,, Ahoj Viki. Omlouváme se, že rušíme, mohly bychom dál?” Viktorie velmi rychle vystřízlivěla z ospalosti. S místní policií se setkala pouze jednou a to po Tymothyho napadení. Tehdy Roberta, bývalého spolužáka ze základní školy, viděla naposledy. ,, Ale jistě Roberte pojďte dál. Stalo se něco?” Dva muži zákona se pozorně rozhlíželi po malé místnůstce sloužící jako obývák a jídelna. Podívali se na sebe úkosem a nejistě přešlapovali na místě. Po delším tichu se slova ujal Robert.,, Nevím, jak bych ti to řekl, něco takového jsme tu nikdy nemuseli řešit. Náš největší případ byla opilecká rvačka u Montyho a ne…“ Konec věty zanikl ve starostlivém povzdechu. Viktorii jeho zjevná otřesenost  sebrala klid. ,,Stalo se snad něco Anně?“ Vyhrkla se staženým hrdlem Viktorie. Robert by se sem neobtěžoval, pokud by se to netýkalo jeho matky. Po tom incidentu i on se dívce otočil zády a to i přes Annino naléhání. ,,Mamka je v pořádku, tedy po té fyzické stránce, ta novina s ní dost otřásla. Můžeme se tě zeptat na pár otázek?” Ujistil se opatrným hlasem Robert, snad se obával pravdy, jenž by mohl vypátrat. 

,,Samozřejmě. Dáte si kávu?” Nabídla dívka rozechvěle dvou policistům. Svou roztěkanou mysl a nepochopitelné Robertovo chování, toužila udolat v činnosti. Silou vůle se snažila probýt mlhou jenž jí kalila vjemy i mysl, stále nemohla procitnout ve svém těle. 

,, Ne děkujeme, jsme ve službě.” Zklamal její naděje na útěk Robertův kolega. ,,Kdy jsi na posledy viděla Kárla Tilmana?“ Zeptal se Robert vzápětí.  

,, Kárla? Myslím, že to bylo včera na večer, viděl jsem ho nedaleko nemocnice. Teď pracuju v autoservisu, v květinářství jsem skončila před pár dny a od té doby jsem ho neviděla. Tomu čuněti zákon práce nic moc neříká. Tak koho si znepřátelil tentokrát?” Policisté si při jejím časovém údaji vyměnili nevěřícný  pohled.,, Někoho hodně nebezpečného. Byl totiž zavražděn.” Odpověděl kolega místo Roberta. Viktorie zalapala po dechu.  

,,To není možné! Vždyť jsem ho viděla před několika hodinami. Kdo by něco takového udělal? ” Tíha této otřesné zprávy ji posadila na rozválený gauč. Robert si k otřesené dívce přisedl a položil ji v utěšujícím gestu ruku na rameno.  

,,Viki, Kárl je už dva dny po smrti není možné, abys ho viděla včera večer.” Konstatoval s podezřením v hlase Robert. Viktorii jeho zjevná nedůvěra podráždila stejně tak informace, že prospala celý víkend.  

,,Podezíráš mě? Byla jsem doma! Mám na to svědky. S mým kolegou z autoservisu jsme si zašli na kávu do kavárny, servírka ti to potvrdí. Sousedé ti jistě dosvědčí, že jsem za celý víkend nevytáhla paty z domu. Byla jsem vyčerpaná.“  Hájila se rozhořčeně dívka. Není to poprvé, co se setkáváš s policií. Jak dlouho ti to bude procházet? Zaskočil dívku vnitřní hlas a zažehla v jejím nitru obavy.  

,,Nikdo tě nepodezírá. Musíme vzít potaz všechny, kteří se okolo Tilmana vyskytovali.“ Řekl nepřesvědčivě Robert, sundal policejní čepici a nervózně si vjel prsty do vlasů. Přesně takovou barvou se pyšnila i jeho matka.,, Nebudu ti lhát, vražda byla brutální, všichni na okrsku jsme z toho v šoku. Něco podobného jsem naposledy viděl v televizi. Kárl musel někoho hodně naštvat, ty jsi byla jeho asistentka a každá maličkost by nám mohla pomoct. Nevzpomeneš si na něco zvláštního v poslední době? S kým se Kárl stýkal nebo jestli nezjistil něco, čím by si někoho znepřátelil?” Poukazoval na Švábovu libůstku Robert. Viktorie se zamyslela. Není ti to povědomé? V Itálii se policie také vyptávala na zvláštnosti, ale tentokrát tu nemáš bezpečí davu. Co jen budeš dělat? Cítíš, že unikáš spravedlnosti příliš dlouho. I obyčejný mechanik rozpoznal tvou lež, natož zkušený policista. ,,Viktorie?“ Oslovil nejistým hlasem zkamenělou dívku Robert. Viktorie překvapena svými soudy překvapeně zamrkala. ,,Jen vzpomínám. Je to tak týden, nějaký cizinec si zaplatil Kárlovu sdílnost. Vyptával se na..“ Viktorie se zarazila a zvolila raději jinou odpověď.,, Na někoho tady v okolí, že je příbuzný a dokonce Tilmanovi i vyhrožoval. Pak jsem ho viděla jen chvíli v nemocnici. Navíc si Kárl často posílal korespondenci s doktorem Ševčíkem ale co v dopisech bylo napsáno nevím. Bylo to divné. Víš, že ti dva se moc v lásce neměli. Hlavně od té doby co před paní Tilmanovou doktor řekl, že její syn je prase a ten jejich pes odporná nevraživá bestie“ Doktor korpulentní dámu urazil hned potom co se doktorova žena Amanda manželovi svěřila s nechutnými Tilmanovými návrhy. Paní Ševčíková pracovala v ordinaci vedle svého muže jako stomatoložka a Tilman měl zálibu v bílých doktorských pláštích. Dokonce jeden schovával ve skříni v kanceláři. Jak se k němu dostal, to bylo Viktorii záhadou.  

,,Na to si vzpomínám. Amanda Ševčíková nahlásila obtěžování a odcizení pracovního úboru.” Pronesl zamyšleně Robertův kolega. ,,Ale nemyslím si, že by to byl důvod k vraždě. Nemáš alespoň tušení, co by si mohli dopisovat? “ Utnul kolegovi úvahy Robert. Viktorie zavrtěla hlavou, ale v mysli se vracela ke své kabelce, kde ležel zapomenutý dopis pro Alberta Ševčíka. Doktor Švába zmlátil a dokonce si najal i slídiče. Pohlcena spekulací, jenž se jí rýsovala v mysli, přeslechla Robertovu další otázku.  

,,Chápu, že je to otřes. Pro nás byl taky a to jsem ho našli ale teď potřebujeme tvou plnou pozornost Viki. Mohla bys nám popsat toho cizince?“ Dožadoval se pozornosti Robert  

,,Nevím. Nestačila jsem si ho prohlédnout. Můžu jenom říct, že to byl muž ve středních letech a měl zvláštní přízvuk. Jak byl Tilman zavražděn?“ Tu otázku měla na jazyku již dlouhou chvíli.  

,,Byla to hrůza. Když jsme tam přišli, připomínal jeho byt Egyptskou hrobku. Stačilo Tilmana jenom obmotat obvazy. Nešlo o obyčejnou vraždu nebo náhodu, byla to pomsta a dost krutá. Proto jsme z toho všichni mimo. Nedokážu si představit milé místní lidi, jak provádějí takové zvěrstvo.“ Pronesl lítostivě Robert. Viktorie si však někoho představit dokázala. Nikdo by neočekával násilný čin od milého doktora, vzorného občana a manžela, přesto Ševčík popustil uzdu své agresi. Oděrky na jeho ruce a Kárlův monokl to potvrzoval, dílo Tilmanovi smrti poukazovalo na svého stvořitele.  

,,Ani já ne.“ Zašeptala dívka směrem k policistům, stále však její mysl okupovala postava Alberta Ševčíka se skalpelem od krve, stojící nad Tilmanovým tělem. ,,Mohla byste se u nás stavit na stanici a pomoci nám se sestavením podoby toho cizince. Třeba si po čase lépe vybavíte jeho podobu.“ Podotkl chladným hlasem druhý policista. Nepocházel z městečka a proto jím brutální vražda neotřásla, ale tady se místní důvěrně znají. Nevěra, lež či vrtochy mládí se tu neutají a zprávy se tu šíří světelnou rychlostí. Viktorie musela předvést ohromné představení ohledně svého zničeného života, aby mohla v rámci společenských norem obyvatel města alespoň trochu fungovat. Přesto se mnohokrát kolem sebe rozhlížela, zda někdo nepojal podezření ohledně její sítě iluze nebo nedej bože zpochybnil její verzi návratu z Itálie.  

,,Popřemýšlím o tom. Mám teď hlavu jiných starostí, ale jistě se u vás zastavím,“ přislíbila pomoc Viktorie. Nemohla se dočkat, až policisté opustí dům a ona nahlédne do Tilmanova dopisu. Robert snad její tiché přání vyslyšel a kývl na kolegu na znamení odchodu. 

,,Děkujeme Viki za spolupráci. Kdyby sis na cokoliv vzpomněla zavolej a nebo se stav na stanici,“ pronesl mezi dveřmi Robert. Rozešel se k policejnímu autu, ale náhle se otočil na patě zčervenalou tváří rozpaky zpět k Viktorii.  

,,Emm Viktorie….mamka se za tebou nejspíše staví. Od té tragédie není ve své kůži a já ji nedokážu uklidnit. Nepotřebuje útěchu od syna ale od přítelkyně a když Marie… “ Zarazil se, nedokázal vyslovit svou bolet nad ztrátou oblíbené tetičky. Miloval ji jako druhou matku a mrzela jej jeho odtažitost vůči Viktorii. Podlehl tlaku okolního smýšlení o své dávné kamarádce z dětství. Hanba jej zalila od kořínků vlasů po konečky prstů u nohou.  

,,Mohla bys být tak hodná a uklidnit ji? Když ne kvůli mně, tak alespoň kvůli ní.“ Požádal dívku stydlivě. Viktorie si uvědomila Robertovu hanbu a souhlasně přikývla. Nedokázala mu odpustit jeho zradu spáchanou na jejich přátelství, ale dala mu alespoň šanci vyslovit omluvu.  

,,Díky Viktorie. Moc to pro mě znamená.“ Plaše se pousmál a nasadil si policejní čepici. 

,, Dávej na sebe pozor a v noci se raději zamykej,” poučil dívku za chůze. Viktorie chvíli sledovala mizející rozložitá Robertova záda. Skrze přivřené dveře zahlédla odjíždějící policejní auto a postavu stojící přes ulici. Pronikavé světlé modré oči s nádechem jarní zeleně upřeně pozorovaly odjíždějící auto. Ve světle umírajícího slunce se leskly jako dva citríny. Muž, jenž se na viktorii tak horlivě vyptával v květinářství, stál jen kousek od ní a pozoroval ji. V modrozelených mrazivých pláních se odrážela spokojenost. Uspokojoval jej snad pohled na policejní auto odjíždějící od její ho domu? Nebo snad její otřesená tvář? Nyní se ten pronikavý arktický led upřel na její štíhlou postavu. Měla dojem, že se na ni usmívá. Ano, velký úsměv plný jízlivosti mu kolem očí vytvořil vějířky. Viktorie se nevědomky rozešla směrem k mužské postavě, s úmyslem přejít přes silnici, jež je dělila. Překročit konečně hranici nevědomosti. Jakmile se však její nohy daly do pohybu, rozhýbala se i statná postava strýčka. Ne však směrem k ní jak očekávala, ale opačným směrem. Malá chodidla obutá v papučích se dala do běhu, nesmí jí tentokrát uniknout! Rozložitá záda oděná do kožené bundy zmizela za rohem u obchodu se zeleninou. Viktorie přidala do kroku. Nevšímala si pohledů kolemjdoucích a prorážela si cestu davem. Jakmile se prodrala, skrze těla stojící v řadě před malým krámkem strnula. Strýček zmizel. Muž s holou lebkou a postavou z válečných filmů jakoby se propadl do země.  

,,Viktorie?” Zaslechla za zády zaskočený hlas. Nevěnovala mu však pozornost, stále ostražitě sledovala nezvykle rušnou ulici a do těla se jí za kousával nepokoj. To se nemohlo stát, ztratil se jí!  

,,Viktorie?!” Ozval se dotěrný hlas naléhavěji. Zelené pláně i nadále zkoumaly odbočky a malý parčík u silnice. Viktorie se zachvěla očekáváním. Právě se chystala rozběhnout k domnělému strýčkovu úkrytu na druhou stranu ulice, avšak cestu ji zatarasila ženská postava. Viktorie se zahleděla do zčervenalé tváře mrazem a znepokojených hnědých očí. Zafoukal vítr a rozevlál kadeř povědomích hnědých vlasů, Claudie.  

,,Viktorie slyšíš mě?!” Oslovila strnulou dívčinu postavu Claudie, hlasitým hlasem plným opatrnosti. Nechtěla ve Viktorii vytvořit pocit ohrožení a tím spustit obranný mechanismus vedoucí k panice, stresu, či agresi. Viktorie však svou pozornost věnovala mohutným kmenům stromů parku. Mezi obnaženými větvemi pátrala po urostlé strýčkově postavě. Claudie s prodlužujícím tichem pozbývala trpělivosti. Pevně sevřela Viktoriino rameno připravena na odpor. 

,,Klid, vše je v pořádku. Vnímáš mě?” Viktorie se zamračila, nerozuměla významu Claudiiných slov, byť je slyšela. Svou roztěkanou mysl nebyla schopna upnout k přítomnému okamžiku.  

,,Ano, proč bych neměla?“ Odpověděla s hraným údivem dívka.  

,,No běháš tu po ulici bez kabátu, s rozhořčeným ba až vyděšeným obličejem. Připomíná mi to výpověď jistého mladíka u soudního řízení.” Vyjmenovala doktorka své dojmy z dívky krčící se pod náporem mrazu. Viktorie konečně procitla a podívala se v čem, že se to vlastně vydala strýčka pronásledovat.  

,,Není to tak, jak to vypadá! Něco jsem vidě…“ Viktorie zaváhala. A co vlastně viděla? Strýčka nebo muže, který se mu velmi podobal? Náhle její úsudky a vzpomínky ztratily na jistotě. Co když ostatní mají pravdu a ty už přes své lži a iluze nerozpoznáš skutečnost? Co je realita a co sis pouze vysnila? Uvěřila jsi ve vlastní lži a pěkně se do toho zamotáváš. Tyto myšlenky pouze podkopala její počínající nedůvěru v sebe sama. Přesto se svého přesvědčení nehodlala vzdát. 

,,Neviděla jsi muže v kožené bundě a modrozelenýma očima?” Otázala se dívka se zatajeným dechem. Strýc byl přeci skutečný, viděla ho a dokonce se na ni usmíval! Sice ne nijak pěkně, ale byl to zřetelný výraz ve tváři. Podívala se s nadějí na Claudii. Doktorka však její naděje zašlapala.  

,,Ne, nikoho takového jsem neviděla. Stála jsem ve frontě uvnitř Luisova krámku, mají tam teď velké slevy. Zrovna jsem vycházela, když jsi kolem mne proběhla.” Claudie sklopila pohled na žluté chlupy papuček. 

,,V papučích,” Dodala zaraženě doktorka. Viktorie si unaveně povzdechla. Jak dlouho s ní vlastní mysl bude hrát tyhle hry?! Dokud na ně bude přistupovat. Pomyslela si hořce dívka. 

,,Jsi opravdu v pořádku?” Ujišťovala se Claudie. V dívčině tváři pátrala po známkách počínajícího děsu. Žádné rozšířené zorničky ani skelný pohled. Viktorie dýchala pravidelně a zhluboka, držení těla měla přímé a uvolněné. Nikoliv v křeči či napětí.  

,,Co kdybychom zašli k tobě domů daly si čaj a promluvily si o tom, hm?” Navrhla doktorka při pohledu na chvějící se dívku a odmítala jakoukoliv nežli kladnou odpověď. Vžila se do úlohy lékařky pečující o svou pacientku a Viktorie působila dojmem, že péči bytostně potřebuje. Viktorie se naposledy lítostivě zahleděla mezi stromy parku.  

,,Dobře.” Vzdala své snahy a v doprovodu Claudie se otočila strýci zády. Dveře od domu šly snadno otevřít, nebylo zapotřebí ani klíče. Viktorie si neuvědomila z v jakém spěchu vyběhla ven. Claudie si svlékla kabát, jenž odhalil volnou halenku ozdobenou nadýchanými volánky. Viktorie se s povzdechem rozhlédla po neuklizené místnosti. Jaký nepořádek v nitru taký v okolí. Fakt, že toto vidí i Claudie se jí ani trochu nelíbil. Dívčin každotýdenní rituál před setkáním s Claudií Wagnerovou byl narušen. V mysli si každé ráno přeříkávala své naučené fráze o minulosti a očekávání od budoucnosti. Vypořádávala se s nevysvětlitelnými pocity a blokády, které v ní vyvolávaly různé předměty, vůně či melodie. Při pohledu do zrcadla tuhla v děsivém očekávání, co v něm spatří, melodie ukolébavky kterou si mamka někdy nevědomky broukala, jí vháněla slzy do očí. Naopak vůně levandule jí vykouzlila na rtech úsměv a pohled na kolii v jejím nitru rozechvívala struny něžnosti. Nechápala své reakce na tyto podněty a cestou do Claudiiny ordinace se potlačovala pocity sklíčenosti a zmatku. Pár minut před chvílí nežli stane tváří tvář doktorce, se pečlivě připravovala na případné otázky a témata, na která mohlo v jejich sezení dojít. Díky těmto sledům událostí, jež měla svá pevná pravidla zvládala situace a konfrontace každodenního života bravurně. Toužila po jistotě ač věděla, že jí nikdy nemůže dosáhnout. Život je nejistota a pohyb a ty končí jedině v náruči smrti. Ale teď s doktorkou za zády a otřesena z Tilmanovi smrti byla příliš zranitelná a tím čitelná. Claudie se také rozhlédla po pokoji. Rozházené pokrývky na gauči, které dívka horečně skládala, naznačovaly v jakém vytržení je jejich majitelka opustila. Viktorie sledovala rozhlížející se Claudii obezřetným pohledem. Uvažovala, jaká bude její první otázka, na kterou možná nebude znát uspokojivou odpověď. Ženy se vzájemně měřily pohledy a vyhodnocovaly pocity a gesta té druhé. Ticho nakonec nevydržela Claudie.  

,,Co se tam venku stalo Viktorie?“ Otázala se zájmem a usedla na vyklizený gauč. Viktorii pohltila vzpomínka na příchod policistů. Pokud Robert mluvil pravdu a Kárl je dva dny po smrti, pak Claudie o ní musí také vědět.  

,,Víš, že Kárl Tilman byl zavražděn? Byla tu u mě policie a vyptávali se mě na Kárla.“ Claudie překvapena nečekanou odpovědí si vjela nevědomky prsty do vlasů. Tímto pohybem osvobodila z účesu pár pramínků jiné barvy. V hnědých loknách zahořely světle rudé prameny vlasů. Viktorie se zájmem pozorovala náhlý objev. Claudie se zarazila v pohybu. Zjevně si uvědomila, co přitáhlo dívčinu pozornost a urychleně škody na účesu napravovala. Bylo však pozdě a následná dívčina otázka Claudii uvedla do rozpaků.  

,,Ty nosíš paruku?“ Udeřila doktorku na citlivém místě dívka. Claudie se zasmála, ovšem byl v tom nečekaný nádech hysterie. Naivně doufala, že dědictví, jež ji předal vlastní otec, snadno před světem ukryje pod rouškou cizích vlasů. Svůj osud nakonec potkáme na cestě, kterou se mu snažíme vyhnout. Tuto větu často čítávala a slýchávala ve starých příbězích o osudu a životě. Také, že největším nepřítelem jakému může člověk stanout v tvář, je on sám. Jako lékař zabývající se dušemi jiných toto moudro mohla potvrdit. Však ona sama se svému nepříteli raději vyhýbá, nežli aby mu čelila. Jediným pohybem ruky si sundala paruku. Spolu s ní také masku spokojené a úspěšné ženy o níž celou dobu usilovala. Dlouhé vlasy vystřídalo krátké mikádo a nový účes měl stejnou barvu, jakou se pyšnila Viktorie. Dvě rudovlasé ženy seděly naproti sobě mlčky. Viktorie cítila Claudiinu zranitelnost a její mělké nádechy napovídaly o velikém utrpení. Dívka si vzpomněla na společné třetí sezení. Tehdy ji Claudie nečekaně vyzvala, aby si vybrala hračku která se ji nejvíce líbí. V okamžiku zmatení váhavě sáhla po plyšovém zajíci. ,,Před čím utíkáte Viktorie?“ Otázala se poté Claudie a dívku tím dokonale paralyzovala. ,,Zajíc vyvinul pro své přežití obranné praktiky. Splynout s okolím, vyčkávat do poslední chvíle v ostražitosti a kličkovat na cestě životem, aby se tak vyhnul nebezpečné konfrontaci. S jediným cílem, uniknout.“ Viktorii doktorka svými slovy vyděsila. ,,Co by jste si vybrala vy?“ Otázala se Viktorie místo odpovědi. Claudie si s lehkým úsměvem na rtech vybrala opičku, ale nic ke své volbě nedodala. Viktorie pochopila až nyní.  

,,Opice napodobuje druhé, aby zapadla do tlupy. Svou hravostí a neposedností pouze zastírá svou neschopnost čelit překážkám. Zajíc opici velmi dobře chápe,“ dodala Viktorie smířlivě. Claudie se uvolnila a dívce věnovala vděčný úsměv. Viktorie také toužila po někom, kdo by ji vyslechl ale nesoudil, někdo kdo by poradil ale nepoučoval.  

,,Kromě mého manžela o tom nikdo neví. Je snadné vyslechnout jiné, vyhodnotit a poradit ale postupovat podle psychologických postupů sama u sebe je mnohem těžší, takřka nemožné. Kdykoliv se podívám na své vlasy, ztuhnu a vracím se do chvíle, kdy se mi zbořila rodina i budoucnost. Aktivují se blokády v mém těle i myšlenkách a to následně ovlivní celou mou osobnost směrem, kterého se bojím.“ Viktorie pozorně naslouchala a nehnutě Claudii pozorovala. Pohled do dívčiných očí doktorku rozechvěl, nabyly jiného odstínu, byly to oči dravce. Pobízely ji a vytahovaly nejniternější myšlenky na jazyk. Claudie jejich hořkost nemohla z úst smýt a to ani nabídnutou vodou. Tu Claudie pochopila, že opice dluží zajíci náhled na své nitro, tak jak to učinil on. Tím se oné hořkosti zbaví.  

,,Víš můj otec nebyl nejlepší vzor rodičovství. Má matka zemřela při porodu a otec na mou výchovu zůstal sám. Byla jsem to jediné, co mu po jeho milované ženě zbylo. Byla jsem hýčkané dítě to ano, mé dětství je plné šťastných vzpomínek. Otec mě miloval, dokud jsem nezačala dospívat a řídit se vlastními názory. Vzpouzela jsem se jeho představám o společném životě, aktivitách a odmítala plnit jeho ideály o mé budoucnosti. Chtěla jsem to, co chtějí všechny mladé dívky. Najít pana pravého, vzít si ho a mít s ním kupu dětí. To by ovšem znamenalo opustit rodný dům a to se otci nelíbilo. Zakazoval mi stýkat se s chlapci a časem i s kamarádkami. Přesvědčoval mě, že na mne mají špatný vliv, že se ze mě stává celá moje matka. Taky byla sobecká a nechala ho tu s malým dítětem samotného. Řekl mi jasně, jestli se pokusím odejít, mám se připravit na pořádný výprask.” Claudie se zhluboka nadechla. Bolestná vzpomínka stáhla břišní svaly v křeč. Snad si stále pamatovaly bolestivé údery a kopance, které toho večera obdržela.  

,,A já to jednoho dne zkusila. Nikdy jsem netušila, že se jako žena umím tak dobře prát. Můj vlastní donedávna milující otec dostal výprask od vlastní dcery. Přiběhla jsem s pláčem ke svému nynějšímu manželi. S pár šrámy na tváři a modřinami po těle. Se vším se mu svěřila a požádala o pomoc. Pár dní nato jsme se odstěhovali z města a začali žít jako opravdový pár, já byla konečně svobodná. Čekala jsem, že otec nahlásí napadení nebo přinejmenším mé zmizení ale nic se nestalo. Jakoby se po něm slehla zem, ale já nezapomněla a po pár letech se připomněl nečekaně znovu.” Claudie si přiložila ruce k podbřišku, snažila se ochránit dar, o který přišla.  

,,S manželem jsme chtěli jako každý pár založit rodinu ale nedařilo se. Poté lékaři vyřkli tu hrůznou pravdu, při nějaké nehodě jsem ztratila možnost být matkou. Můj vlastní otec mě o tuto možnost připravil, nenávidím ho. Nechtěla jsem, aby mě s ním cokoliv spojovalo, rezavé vlasy měl i on. Je to pro mě znamení hanby,“ přiznala s bolestí v hlase Claudie.  

,,Stejně jako pro mě brunet. Nevím sice kdo to je ale silou kterou na mě působí, mi nahání hrůzu. Ty zelené oči plné nenávisti jsou tolik podobné mým. Někdy čekám kdy se i ty mé rozhoří stejným lačným žárem. Nevím, kdo jsem a troufám si říct, že stejně tak jako to nevíš ty,“ dodala Viktorie zamyšleně. Uvědomila si, že hru na život nehraje pouze ona ale každý v jejím okolí. Dokonce i ti, u kterých by to nepředpokládala. Claudii dívčina narážka neurazila, ba více prohloubila pocit splynutí. 

,, Někdy se nepoznávám, nedělám to, co chci ale to co nenávidím. V mysli mám obraz dokonalosti, ale již mu neumím vyjít vstříc. Je to jako kletba. Opovrhuji prostitutkami, ale sama jsem děvkou společenských norem a svých předsudků. Tyhle niterní zákony vídávám u svých pacientů. Obranné mechanismy, které něco chrání. Lstivou šelmu, která se námi krmí.“ Vydechla Claudie rychle, nežli ztratí odvahu svěřit se o démonu, kterého měla možnost během let své praxe v oboru psychologie zahlédnout ve svých pacientech. Společný takřka zrcadlový osud, jenž sdílela s Viktorií, v ní probudil touhu po souznění. Manžel nikdy plně nepochopí její ztrátu, stejně jako zedník neporozumí dlaždiči.  

,,Chápu tvůj strach z démona uvězněného v zrcadle hlouběji, nežli si myslíš.“ Viktorie však Claudiiny věty nevnímala. Slovo šelma na dívku působilo jako rána bičem. Vzalo život v Itálii, připravilo ji o matku a byla přesvědčena, že onen stín zabil i Kárla. Koho připraví o život tentokrát? Viktorie zahlcena novými pohledy na svou terapeutku i na identické nitro, si náhle uvědomila souvislosti.  

,,Tilman to věděl, že? Snažil se tě vydírat,“ překvapila svou otázkou doktorku. Claudie strnula.  

,,Jak to víš?“ Vydechla a následně se ji dostalo od dívky odpovědi.,, Byla jsem jeho asistentka. Věděla jsem, čím se po celý den baví. Já měla na starost takřka celý podnik, zatímco on se hrabal v soukromí druhých. Jeho matka mu velmi ochotně sdělila kde jaký drb, načež si ho potvrdil a následně zpeněžil. Byla jsi na pomyslném seznamu vydíraných. Významná osoba města,“ vysvětlila dívka. Claudie se ošila, stejná slova slyšela v jedné uličce od odulých Kárlových rtů.  

,,Ano, snažil se mě vydírat, ale neměl nic nežli jeden výstřižek z novin. To nic nedokazovalo. Upřímně očekávala jsem, jak dlouho se svojí povahou vydrží ještě dýchat. Netušil na jak tenké hranici lidskosti se pohybuje. Strach mění lidské chování ve zvířecí. Člověk je v té chvíli poháněn pudy a vzorci chování s jediným smyslem přežít. Lidé ve strachu zabíjejí svou mysl tak proč ne jeden druhého?“ Vznesla Claudie otázku na kterou však Viktorii znala odpověď.  

,,Ano, ale tohle nebylo ze strachu. Strach udeří rychle a cíleně, to vím z vlastní zkušenosti. Způsobem jakým Kárl zemřel je otřesný a značí o záměru. Kárl odhalil něčí nitro a dotyčný na oplátku odhalil jeho. Pouze vrah tuto metaforu vzal doslovně,“podělila se o své úvahy dívka.  

,,Víš co teď bude následovat? Místní ve strachu podlehnou více svým předsudkům. Obávám se, že budeš první podezřelá. Máš za sebou obvinění z napadení, docházíš ke mně na sezení a Marie zemřela za nevysvětlitelných okolností. Nikdo nevěří historce o kuchařce, která by se otrávila jídlem. Navíc jsi Tilmana praštila, což bylo opravdu nezodpovědné, ač si to zasloužil sebe víc,“ varovala Claudie mračící se dívku.  

,,Chceš říct, že i ty mě podezříváš? Mohla bych říci to samé. Však i ty jsi měla dobrý důvod se jej zbavit. A myslím, že jsi nepřímo i něco takového naznačila samotnému Tilmanovi,“ odsekla nahněvaně Viktorie. Claudie se nepodivovala nad podrobnou dívčinou informovaností. Vždyť byla Kárlovou druhou rukou.  

,,Nemusíš hned táhnout do proti útoku. Pouze jsem tě chtěla připravit na stresové podněty, které by mohly vyvolat běsy. Nevěřila bys jak na lidskou psychiku působí společnost, v níž se vyvíjí a žije. Byla jsem svědkem žen i mužů, kteří se hroutili tělesně i duševně pouze proto, že se příliš vázali na své okolí. Poutali se k formám chování a očekávání jaké na ně kladlo okolí. Na tebe bude kladeno břemeno strachu a napětí celého města. Nechci vidět, jak se pod ním hroutíš,“ dodala na vysvětlenou Claudie. ,,Nemusíš mít strach. Místní komunita mě dávno odsunula na svůj okraj, kde na mě jeho vliv tentokrát nedosáhne. Můžou mě vinit z matčiny smrti. Můžou mě odsuzovat za moji minulost, házet po mě kameny pomluv,“ zakroutila dívka hlavou. 

,,Práce u Kárla byla přeci jenom k něčemu dobrá. Naučila mě, že u jiných netolerujeme právě své vlastní nedostatky. Pro mě je každá výčitka přiznání.“  vyzpovídala se viktorie ze své bolesti. Trhaně se nadechovala a prsty si setřela slzu smívající smutek z její tváře. Ne, již nepodlehne soudům. Lituje a litovat bude stále, ale každičký den začne znovu a nejlépe jak to půjde. Claudie se vřela dívčiny prsty a pevně je tiskla na znamení důvěry.  

,,Myslím, že jsi na dobré cestě.“ Usmála se na Viktorii a ta její úsměv váhavě oplatila. O hodinu později kdy se za Claudií zavřely dveře, dala Viktorie průchod své zvědavosti. V rukách mačkala obálku. Sžírala ji touha vědět a zároveň se pravdy obávala. Připadala si jak jeden z učenců před bránou. Otevře-li dveře, čeká na ní poznání a velká moc, není-li však připravena může ji zahubit. Jak tedy poznat kdy před bránou obstojí? Vyhlédla oknem ven a jediným pohybem roztrhla obálku. Rozložila dopis a s hlubokým nádechem se začetla do prvních řádků. Čím déle však četla, tím více v ní zahořel plamen podezření. Když dočetla poslední řádky, odhodila štítivě dopis na stůl. Měla pocit, že ji na prstech ulpěl Kárlův jed. Nyní si byla jista. Albert Ševčík byl vrahem!