Vložila klíč do zámku rozechvělá potěšením z následného pocitu bezpečí. Nežli si však stačila vychutnat cvaknutí zámku, dveře se otevřely. Překvapeně se ztrácela v hloubce dvou mandlových očí.  

,,Nečekali jsme tě tady.” překvapením vyhrkl Anthony. V mladé dívce hrklo, zmínil se snad Tymothy o její nynější situaci?   

,,Tymothy něco řekl?” přimouřila podezřívavě Viktorie oči.  

,,Nemusel. Po tom včerejším telefonátu se tvářil celý den jako po pohřbu. Navíc se zmínil o tvé dovolené.” Viktorie při posledním slově obrátila oči v sloup. Proč musí být Tymothy tolik tvrdohlaví?  

,,Jsem v pohodě, Tymothy vždycky přehání.“ Postěžovala si nadneseně Viktorie. Dívka sklopila pohled a nenápadně se snažila protáhnout kolem svalnatého těla. Ucítila jemný tlak na levém rameni. Zahleděla se do hlubokých tmavých očí.  Anthony odmítavě zavrtěl hlavou. 

,,Měla bys jít domů. Dovolená a odpočinek ti jenom prospěje,” poukázal prstem na její tmavé kruhy pod očima. Viktorie sevřela rty, skrze něž se drala šťavnatá nadávka. Odhodlaná probojovat si cestu ke kanceláři, strhla Anthonyho ruku ze svého ramene.  

,,To ti nařídil Tymothy?! Zvládnu se o sebe postarat sama, nepotřebuju chůvu!“ Ujistila jej nevraživě.  

,,Ne, to byla má rada. Před čím se tu chceš schovávat?” Udeřil dívku na správném místě. Ve Viktorii se vzedmula potřeba se před nesmyslnou výtkou chránit. 

,,Neschovávám se. Jsem tu zaměstnaná, tak bych tu taky měla něco odpracovat.“  Anthony odpor jenž jeho slova potvrzoval, očekával a pozvedl provokativně koutek úst ve vítězném úsměvu. Viktorie si jej prohlédla od paty k bujné kštici. Vypadal jako vyhazovač a byla si jista, že se tím určitě i nějakou dobu živil. Neochotně přiznala porážku a ztěžka vydechla.  

,,Nemůžu zůstat doma musím něco dělat jinak se zblázním.”Vjela si zoufalstvím prsty do vlasů.  

,,Musím mluvit s Tymothym a tuhle blbinu s dovolenou mu vytlouct z hlavy.”  Odhodlaně položila dlaň na vypracované rameno a snažila se probít cestu dovnitř. Anthony však její ruku uvěznil a znehybnil. To Viktorii ještě více pobouřilo a hrdlem se jí dralo podrážděné zavrčení. Vycenila na muže mezi dveřmi zuby.  

,,Pusť mě dovnitř!“ Protestovala dívka hlasem zhrublý hněvem. Viktorii zvuk vlastního hlasu zaskočil, zněl jako burácení hromu. Ten zvuk ji děsil ve snech, ten hlas slýchávala od muže v pyžamu. Viktorie v mužské náruči zkameněla. Anthony ji ostražitě pozoroval, pamětlivý na její záchvaty úzkosti, jimiž byla nebezpečná sobě i ostatním. Naklonil hlavu k pravému rameni a pozorně si Viktorii prohlížel, především její oči. Svaly na rukou a na nohou měl napjaté a ruce zaťaté v pěst připraven zasáhnout.  

,,O to si se snažila před pár měsíci vlastní pěstí, bohužel ani tentokrát by ti to nevyšlo. Tymy má tvrdou hlavu.” Snažil se odlehčit tíživou atmosféru a dívku ze sevření svých dlaní pustil. Dlouhé řasy rámující zelené pláně zmateně zavířily. O čem to mluví? 

,,Nebo už nemáš v plánu mu tu dovolenou vytlouct z hlavy?” Připomněl ji její někdejší plán.,,Tymy tu není. Jel si něco vyřídit do města. A navíc dneska je pátek kolem jedné končíme.”Viktorie se zahleděla na nástěnné hodiny za mužskými zády. Ukazovali za deset minut jedna. Zklamaně svěsila ramena. Při pomyšlení prázdného domu, jenž ji čekal, se otřásla chladem. Veškerá bojovnost dívku opustila. Kolem obličeje ji proletěl černý kabát, jenž skončil na širokých mužných ramenou. 

,,Ty už jdeš domů?” Ujistila se plna zklamání.  

,,Jdu, pokud nemáš lepší návrh.” Viktorie strnula. Z hlubin podvědomí se drala k povrchu nejasná vzpomínka. Mamka si po příjezdu své dcery ze zahraničí všimla její odtažitosti. S nikým se nevídala, kamarády nekontaktovala a navíc si povšimla jejích strojených a opatrných pohybů, obzvláště s ostrými předměty. Nejednou ji matka zastihla, kterak nehnutě civí na čepel kuchyňského nože, nebo její nelibosti mluvit o stáži. Mnoha četné otázky dotýkající se změn v její povaze a kariéře hudebnice, které vždy končily hádkou a následným odpuštěním. Po jedné takové hádce se jí mamka snažila promluvit do duše. Měla bys začít žít. Od tvého příjezdu z Itálie jsi jako vyměněná a to teď nemluvím o tvých nočních můrách. Ty nežiješ, ale přežíváš Viktorie. Bojíš se překročit svůj vlastní stín, to ti není podobné. Kde je ta dívka která se nebála stát se tím čím je? Kde jsou tvé sny, které jsi chtěla žít? Kam se ztratila tvá odvaha řídit se vlastními měřítky a pravidly? Viktorie tehdy neměla odpovědi, umlčela hlas své duše, která ji na matčiny otázky dávala bolestivé odpovědi. Nevěděla kdo je, ani v co tedy měla dospět. To nebyly její sny ale sny okolí a profesorů. Nebyla to její měřítka, jimiž se chtěla řídit ale společnosti v níž vyrůstala. Zmatené pokřiky v mysli přeťal jediný odkaz Michaela Mansfelda. Milovaní, až uslyšíte boží hlas: Kde jsi? Neschovávejte se již v křoví, ale vylezte a hrdě zvolejte: Tu jsem, zhřešil jsem. Lituji a začínám lépe. Padlo rozhodnutí. Viktorie si nervózně zastrčila pramen vlasů za ucho, zkroutila rty do tvaru připomínající o a neslyšně vydechla. S novým přívalem vzduchu nabrala i odvahu. 

,,Napadlo mě, že bychom se mohli lépe poznat, když teď budeme kolegové. Mohli bychom si někam sednout.”Vydechla v rychlosti z obavy, aby její slova snad nedohnal stud. Při pohledu na jeho zamračený výraz začala horlivě mávat rukama v odmítavém gestu.  

,,Nemyslela jsem jako rande…. jen..” Zhluboka si povzdechla. Nikdy v životě se necítila tak trapně a to ani tehdy když seděla na lavici obžalovaných v soudní síni. 

,,Teď nechci být sama. Upřímně….  samoty se děsím.” Zašeptala sotva srozumitelně s pohledem upřeným na špičky svých bot. Překvapila ji nečekaná odpověď. 

,,Mě to nevadí. Kousek odtud je kavárna, mají tam skvělý jablečný štrúdl.” Na Anthonyho se upřely překvapené zelené pláňky. Anthony se zeširoka usmál.  

,,Copak?”  

,,Já myslela, že… no..” Snědý muž si pobaveně prohlížel půvabnou dívku zrudlou rozpaky.  

,,Čekalas jinou odpověď že?”  

,,Tak trochu.”Vydechla smírným křečovitým úsměvem na rtech Viktorie. Anthony dívce nabídl nečekaně rámě  Toto gesto Viktorii překvapilo ještě více nežli jeho kladná odpověď. Dávno se smířila se skutečností, že muži jeho ražení vymřeli. Byla to dvojí nabídka a Viktorie ji přijala. Ano tu jsem, zhřešila jsem. Lituji a začínám lépe! Odhodlaně vložila svou ruku do jeho nastavené. Po tváři se mu rozlil přívětivý úsměv. 

,, I když vypadám někdy drsně.” Poukázal prstem na svou jizvu u pravého oka.,,Nejsem z kamene.” Anthony si cestou do kavárny prohlížel útlé dívčino tělo zahalené v tyrkysovém kabátu. Překvapila jej svou vnitřní bouří tak pečlivě spoutanou v okovech opatrnosti. Ten malý střípek vichru, jež vypustil svým odmítnutím vpustit ji do autoservisu, v něm vzbudil zvědavost. Již nejednou se s onou bouří setkal a vždy nesla stejné jméno. Šelma. Anthony galantně přidržel skleněné masivní dveře kavárny. V kavárně bylo příjemné teplo, velká prosklená místnost nabízela útulné a osvětlené útočiště před venkovním chladem. Viktorii uchvátila jeho rozložitá ramena, měl je zhruba stejně široká jako dveře, jimiž za ní vešel. Z pod kožené bundy se rýsovaly vypracované svaly, malé ale pružné. Mladá dvojce prošla kolem servírky, u níž si Viktorie posledně objednávala čokoládu s rumem, k zapadlému stolku. Viktorie se sklopenou hlavou dosedla na lavici. Doufala, že si její poslední návštěvu servírka nepamatuje.  

,,Dobrý den. Co vám mohu přinést k pití?” Mluvila hosteska směrem k urostlému muži.  

,,Já si dám kávu. Viktorie dáš si něco?” Obrátil hlavu ke svému protějšku. Dívku na jazyku poškádlila chuť vína. ,,Dám si horkou čokoládu.” Odbila servírku Viktorie spěšně.  

,,Dnes máme speciálně v nabídce víno. Nebo vám mohu nabídnout čokoládu s likérem jako posledně.“  Dívčinu snahu Viktorie odměnila nevraživým pohledem.  

,,Ne děkuji, dám si pouze čokoládu.“ Odvětila stroze přestože jí tváře hořeli studem.  

,,Nedáš si raději kávu?”  Vložil se do diskuze Anthony. Viktorie nesnášela kofein, probouzel její tělo k životu a to bylo nežádoucí. Potřebovala energii spíše vybít, aby ji měla lépe pod kontrolou, ale bůh ví proč na jeho nabídku kývla. Anthonyho obličej vyhladil zcela spokojený výraz a zatraceně mu slušel. Servírka si jejich objednávku zapsala do notýsku.  

,,Mohu vám nabídnout dnešní specialitu?” Snažila se upoutat pozornost jediné návštěvy kavárny. Ovšem mandlové oči muže pozorovaly rudnoucí Viktoriiny tváře. 

,,Ne děkujeme.” Promluvila Viktorie, když se její protějšek neměl k odpovědi. Anthony si pozorně prohlížel dlouhé lokny zakrývající drobná ramena. Uchvacovala ho rudá záře již vyzařovaly její vlasy, měl pocit, že planou nezkrotným ohněm. Tlustý pletený svetr zakrýval ladné paže a jistě bujné poprsí. Dívčino tělo bylo uvolněné a přesto svaly stažené napětím mnoho prozrazovaly. Napětím zakulacená ramena na svou majitelku prozradila často přihrbený postoj tolik podobný podřizujícím se osobnostem. Avšak napnutá čelist a uvolněný krk to popírala. Způsob jímž držela hlavu vyzýval k odboji, hleděla před sebe nikoliv pod sebe. Při chůzi si povšiml propadlého hrudníku v ochranném postoji, hrudník má být do široka otevřený a uvolněný. Viktorie Faltusová v sobě něco má. Něco úchvatného a děsivého zároveň. Toto poznání jí činilo v jeho očích přitažlivou. Přepadaly jej nutkavé myšlenky týkající se drobné víly, jež se nyní plně soustředila na nápojový lístek. Dlaně jej svrběli při pomyšlení jak hebkou má asi pleť. A co vlasy? Jsou jistě poddajné a měkké jako samet. Zarazil se při myšlence jakou chuť mají její rty. Náhle se však setkal se zelenými pláněmi překypující nesouhlasem. 

,,Proč na mě civíš?”Udeřila Viktorie na muže vyčítavě. Anthony se pousmál, v její skryté bojovnosti se nemýlil.  

,,To muži dělají, dívají se na krásné ženy.” Prozradil ledabyle. Viktorie zmateně zamrkala dlouhými řasami, již dlouho neslyšela od opačného pohlaví cokoliv příjemného. Každý se jí po incidentu s Tymothym raději vyhýbal a zbylému okruhu přátel se pro změnu vyhýbala ona. Ve společnosti se cítila nesvá. Bylo tu mnoho vjemů a také mnoho požadavků na její osobu a Viktorie zmatena sama sebou nevěděla co říci nebo jak se chovat. Stačilo jediné slovo, jediný čin k odsouzení druhými, každou větu od okolí brala jako zkoušku společnosti. Proces hodnocení a porovnávání se sebou, zda je přínosem nebo nikoliv. Toto břímě jí svazovalo jazyk uzly nejistot. Nedůvěřovala svým pocitům, bála se své moci ublížit. Proto se společnosti vyhýbala, ale také po ní toužila.  

,,Řekl jsem něco špatně?” Řekl spěšně Anthony všimnuv si dívčiny náhlé mlčenlivosti a tu jej uhranul odstín jejích očí! Smaragdově zelené, vroubené řasami v barvě vlasů, ale také zraněné, nerozostřené duševní nepřítomností. Byly to oči válečníka bdělého v opatrnosti a uvědomující si své síly. Odhodlání jenž její mysl kotvilo v tomto okamžiku na tomto místě, ji dodával nesmírný půvab.  

,,Ne, jen nejsem zvyklá na komplimenty. Jistě si domyslíš proč.” Přiznala mu zcela otevřeně. 

,,V mé přítomnosti si na to zvykni. Jsem navyklý nazývat věci pravými jmény.” Poškádlil Anthony dívku s úsměvem a jeho protějšek mu úsměv oplatil. V mysli mu tanuly úvahy ohledně plaché bytosti před ním. Varování a řeči, jímž se mu na adresu Viktorie Faltusové dostalo, se neshodovaly s osobností, již měl možnost zahlédnout. Plachost pouze maskovala divou šelmu. Tato žena v sobě pečlivě uzamkla svou osobnost, své pravé já. Snad ze strachu co by mohlo napáchat? Nebo co již napáchalo? Zatoužil znát odpověď. Prozíravě však mlčel a nesnažil se zapříst rozhovor či tlacháním získat její pozornost. Pouze dělal to, co uměl nejlépe,pozoroval. Ticho dívku znejistilo, přesto se stavěla do role líného brouka a nepřevzala iniciativu. Těkala očima po jeho tváři nebo po místnosti. Rukama si neklidně hrála s nápojovým lístkem. ,,Zase na mě civíš a pochybuji, že za tím stojí pouze lichotka. “ Konstatovala po dlouhé chvíli strohým hlasem Viktorie, čímž na jeho tváři vyvolala další úsměv. Anthony se nedivil dívčiným námitkám vůči jeho zaujatostí její osobou. Hlasy rozumu trýznící tělo i duši mu nebyly neznámé. Mohl pouze hádat jaký repertoár předsudků, domněnek na základě osobní zkušenosti a navyklých norem chování dívčina mysl využívá. Sám jimi byl mnohokrát bičován: Jak působím na druhé? Mám pravdu? Mám úspěch? Mají mě rádi? Jsem zvláštní? Vím o tomto tématu dost, abych se neztrapnil? Konám to co se ode mě očekává a žádá? Působím dost bezstarostně a neochvějně? Vyhýbám se konfliktu? Působím tak jak chci, aby mě ostatní brali? Nežli mu došla úsměvná pravda. Je jedno co si o něm ostatní myslí neboť jsou především zaměstnáni úvahami, co si o nich myslí on. Pohled mu padl na její nepokojné prsty proplétající se na stolku, známky potlačované energie. 

,,Smím?” Otázal se a osvobodil její prsty z uzlů nepokoje.  

,,A co?” nedůvěřivě vložila své ruce do jeho nastavené dlaně dívka. Neodpověděl a přitáhl si její dlaň blíže k sobě. Anthony přejížděl prstem po výrazných rýhách na jemné kůži. Zkoumal barvu a strukturu pokožky chladné ručky.  

,,Máš předurčené těžké překážky a boje, které je potřeba vyhrát. Pomoci přátelům, které je třeba objevit a čeká tě osudová láska.” Promluvil při hlazení jedné z čar. Pod prsty se mu divoce vzdouvala tepna a konečky prstů se jí nepatrně chvěly. Byl i vědom její náhlé zranitelnosti.  

,,Takže kromě aut se věnuješ i čtení z ruky?” Snažila se Viktorie smíchem smazat budoucnost, jenž ji svými slovy přiřkl. ,,U nás doma je to dlouholetá rodinná tradice a můj malý koníček. Netušila bys, kolik ti toho tělo může prozradit. Způsob stravování, tvou povahu, tělesnou stavbou napoví o tvém nadání ale i slabostem.” Osvobodil dívčinu ruku ze své.  

,,U vás doma? Odkud vlastně pocházíš?” Zvědavě si prohlížela jeho mírně opálenou tvář. Světlé vějířky vrásek kolem očí, zvýraznil úsměv,ostré rysy přitahovaly pozornost ke světlé jizvě lemující pravé oko. ,,Má rodina se sem přistěhovala ze Sicílie.” Svým přiznáním potvrdil dívčinu domněnku o původu jeho přitažlivé opálené tváře. Viktorie přivřela oči a  vychutnávala si jeho hluboký hlas jenž utišil nepokoje v jejím nitru. Příjemně ji pohladil v uších a rozlil teplo po těle. 

,,Otec vždy snil o cizí zemi, kde by si otevřel restauraci a pekl nejlepší pizzu v širém okolí. Matka uměla vařit těstoviny jako žádná jiná žena, kterou jsem kdy poznal. Tím taky tátu okouzlila, svým jídlem. Celá rodina by se zapojila do společného podniku a on by byl hrdý na své dílo. Bohužel to nikdy neuskutečnil. Pracoval jako policista a jednoho dne se z práce už nevrátil. Matka se i přesto pokusila splnit společný sen a i semnou se usadila v Maďarsku, kde měla příbuzné, ale restauraci nakonec nikdy neotevřela. Sem jsem přišel studovat automechaniku a už tu zůstal…” Anthonyho zarazily Viktoriiny zavřené oči lemované dlouhými řasy, jež vrhaly na její tvář zřetelné stíny. Zhluboka a klidně dýchala, vypadala jako spící Růženka. 

,,Nenudím tě?” Viktorie rozmrzele otevřela oči. Jeho hlas měl na ni až hypnotické účinky. 

,,Vůbec ne. Máš krásný hlas, pěkně se poslouchá. Nepřemýšlel si spíše o profesi vypravěče než automechanika nebo mága?” Dobírala si jej s jemným úsměvem na rtech Viktorie.  

,,Mé příběhy by nikoho nezajímaly, nemají zrovna šťastné konce. A já se raději hrabu v autech než v lidech, ty totiž nekoušou.“ Odtušil Anthony vesele, přestože mu při vzpomínce na krutý úsměv šelmy do smíchu nebylo. Každý den očekával, kdy na ni narazí znovu. Najde svého lovce ať by se snažil ukrýt kamkoliv. Šelma byla stínem na jeho ramenou. Zmínka o kousnutí rozjiskřila atmosféru mezi nimi napětím. Nepříjemně ho pálila pokožka na rukou ale hlavně na stehnech.  

,,Lidi právě přitahují hříchy druhých, v tom mi můžeš věřit. Divil by ses, kolik se toho o sobě ještě dozvím z úst někoho jiného. Tím, že tu sedíš semnou sis právě podepsal svůj ortel. Takže vítej mezi psanci.” Odhalila své nitro nečekaně Viktorie a uvolnila tím napjatý postoj svého protějšku. Anthony dívčin pokus o vtip odměnil úsměvem.  

,,Já mezi ně svou tváří nikdy moc nezapadl, takže ty spíš vítej mezi námi. A když mi psanci jsem se tu tak pěkně sešli, prozraď mi jedno. Co někdo s tvým hudebním talentem dělá v autoservisu? Ve městě je orchestr a působiště Mozarta je daleko co by kamenem dohodil.“ Viktorie tuto otázku očekávala a již měla připravenou uspokojivou odpověď. Nežli však mohla odříkat naučená slova přišla k nim servírka s jejich objednávkou.  

,,Budete si ještě něco přát?”   

,,Ano zaplatím.” Odpověděl Anthony. Viktorie se zamračila a položila horkou dlaň na jeho vytahující peněženku.  

,,To je dobré zaplatím si to.” Při těch slovech se jeho čelo zkrabatilo.  

,,Nesmysl. Co bych to byl za gentlemana, kdybych nechal dámu platit.” Vyndal na stůl papírovou bankovku a mávl odmítavě rukou na servírku, jež se chystala vrátit drobné. Ta s úsměvem odplula na druhý konec kavárny. Viktorie s ruměnce na tvářích usrkla kávy. Tmavě černý mok příjemně zahřál v žaludku a zanechal na jazyku hořkou pachuť. Káva poškádlila nervová zakončení v jejím těle a oživovala její ztuhlé tělo. Náhlý příval energie dívčino nitro sevřel a následně rozvibroval. Nebyla na tento nový pocit života zvyklá. Vždy se snažila udržovat v mírné únavě, aby neprobudila to, co ve svém nitru v Itálii pohřbila. Nepříjemné teplo rozlévající se ji po těle, zaháněla těkavými pohyby nohou a prstů. Anthonymu neunikl náhlý dívčin nepokoj a spokojeně se pousmál. Lidé pod jakýmkoliv tlakem jednají spontánně a on toužil poznat Viktorii, nikoliv její masku pro okolí. Pouze tehdy se Šelma vyjeví. V jeho rodině se odkaz Šelmy spolu s varováním předával po celá staletí. Vzpomínal na fantastické příběhy o stínu, neuchopitelný ale velmi krutý bažící po životech i duších smrtelníků. Zvláštní odstín v očích, jenž její přítomnost prozrazoval, hledal v každé tváři. Dokonce kdysi i v té své. Prstem si přejel po šedivém prameni vlasů, tak jak to dělával vždy, když se ztotožnil se svou rolí lovce. Viktorii jeho pohyb neunikl a pozorně prohlédla úzký pruh šedivých vlasů na jeho levém spánku a pár stříbrných nitek v temné černi. Kolem očí se rýsoval drobný vějíř vrásek. Vrásky smíchu. V šerém světle servisu si nevšimla náznaku stáří jeho oči působily mladě a svěže.  

,,Kolik ti vlastně je?” Zeptala Viktorie zaujata náznaky jeho tělesného stáří. Anthony se zarazil. 

,,Třicet.” Viktorie vykulila oči. Je o dvanáct let starší nežli ona!  

,,A to tě tu zatím žádná neuhnala? V Marns se svobodní muži vytrácejí jako klobásy z udírny. Divím se, že tak dlouho odoláváš.“ Vyhrkla zaskočeně dívka. Anthony pozvedl pobaveně obočí.  

,,Ne, že by zájem o mou osobu nebyl, ale nejsem zrovna rodinný typ. Na rodinu jsem zanevřel ve svých patnácti letech. Byl jsem svědkem toho, jak ti nejvíce může ublížit právě rodina. Ten večer se mi zbořil obraz důvěry v teplo domova. Pochopil jsem i její odvrácenou stranu, jak moc jsem k rodině připoutaný, ovládaný a tím zranitelný.“ Stále se při vzpomínce na temný les zachvěje. Dívka zaujata jeho slovy zapomněla i dýchat.  

,,Viděl jsem matku ochromenou strachem z vlastního syna, změnil ji k nepoznání. Ti dva ztratili lidskou tvář, byli jako zvířata. Ale tak snadno se mé otázce nevyhneš.“ Ujistil nečekaně Anthony dívku hltající každé jeho slovo. Viktorie zmateně zamrkala. ,,Ptal jsem se, co se svým hudebním nadáním děláš v autoservisu? Nemluvilo se tu o ničem jiném nežli o tvé zářné budoucnosti houslistky a nakonec tě potkám u Tymothyho vrat. Nevídané.“ Viktorie několikrát naprázdno otevřela ústa, nežli se vzpamatovala z nečekaného útoku na své soukromí. Anthony cíleně udeřil zcela nečekaně, ve snaze vypudit z dívky pravdivou odpověď. Cítil, že tato otázka je zámkem a zároveň klíčem k její odvrácené straně mysli.  

,,No…já..já jsem.. se musela starat o mamku. Onemocněla a potřebovala péči tak jsem opustila školu a vzdala se místa v orchestru. Nelituji toho to ne, sblížilo nás to. Kdybych to neudělala, vyčítala bych si to, obzvláště teď.“ Povzdechla si smutně Viktorie. 

,,Nějakou dobu jsem hledala práci a nakonec skončila v květinářství jako asistentka majitele. Byl to horor, nepohodli jsme se s majitelem a tak jsem dala výpověď. Nebylo to moc moudré rozhodnutí, protože jsem byla jediná, kdo nás živil. Tymothy se o tom doslechl a nabídl mi práci,tak jsem se ocitla u jeho vrat.“ Shrnula dívka naučený výklad o své minulosti. Anthony pokyvoval hlavou spokojen s jejím vysvětlením.  

,,Aha. Společenská odpověď ale mě zajímá pravý důvod. Jen tak opustit své sny a pohřbít svá nadání, to udělá jen blázen. Nebo někdo, kdo chce utéct.“ Propletl prsty a podepřel si jimi bradu. Jeho pohled jí pronikal do rozbouřeného nitra a rozpoutal v ní vichr dojmů.  

,,Proč by za tím mělo něco být? Mamka onemocněla a já o ni pečovala. Tak by to mělo přeci být ne?!“ Ohradila se dívka rozhněvaně. To ji nebylo podobné. Slova, pohyby, emoce vše bylo pod kontrolou ne však dnes a mohla za to energie, kterou v ní káva a jeho otázky probudily. 

,,U mne se ujišťuješ, zda jsi jednala správně? V tom případě si nejsi tak jistá. Co si provedla tak hrozného, že to zakrýváš maskou milé a oddané dcery. Matčina nemoc se ti hodila, co?“ Utrousil uštěpačně Anthony.   

,,Cos to řekl?“ Vyjekla ohromeně Viktorie. Zasáhla ji náhlá změna jeho chování, veškerá sdílnost a uvolněnost byla ten tam. Anthony tak však činil cíleně. Člověk se vášnivě bije za své slabosti. Nejprve přijde obhajoba, poté posměch nebo zloba. U Viktorie díky nashromážděné energii přišla dříve, nežli čekal. ,,Šokovaná? V tom případě jsem trefil. Nebude to místem odkud jsi odešla ale činem který jsi provedla. Proto ty noční můry. Tymothy měl nejspíše štěstí, že po setkání s tebou skončil jenom s vyraženými zuby. Hmm, musela jsi provést něco opravdu špatného. Otázkou je, jakou výmluvu pro veřejnost vymyslíš teď. Když příčina tvého domnělého úpadku už nežije.“ Zašeptal ledovým hlasem. Viktorie se nemohla smířit s břitkým jazykem, jenž ji tu předváděl. Ne, jeho oči nebyly studeně chladné ale hřejivé a omluvné. O něco mu jde.  

,,Ne, otázkou je co tímhle vším sleduješ. Já nepotřebuju výmluvy to, co jsem udělala se nazývá láska, což tobě očividně chybí.“ Prskla s hraným klidem Viktorie. Anthony nad dívčinou zjevnou urážkou pouze nadzvedl obočí  

,,Chtěla ses seznámit a kontakt s lidmi bolí, je to kontakt se sebou samou a se svými propastmi. Ty to víš a proto se mu vyhýbáš, je to tak? Co je to Viktorie? Cos udělala? Co se ti vymklo z kontroly, že jsi tak přehnaně opatrná?“ Zabodával jí do srdce jednu otázku za druhou. Viktorie vyděšená přesně mířenými otázkami zkameněla. On to ví! Skrytý význam jeho otázek velmi dobře pochopila. Mísil se v ní hněv a panika, až nakonec smetly její pevnou zeď kolem srdce jako lavina.   

,,Viděla jsem vraždu!“ Vyhrkla bez přemýšlení Viktorie. Udivilo ji, že i ve vypětí sil nedokázala říct celou pravdu. Schovala si tvář do dlaní. Odmítala pohlédnout na důsledky, které svým přiznáním vyvolala. Ticho ji zabolelo v uších, udělala by cokoliv, jen aby Anthony ono tíživé ticho prolomil. ,,Ty běsy. Pronásleduje mě démon, kterého jsem viděla v dětství i na té stáži. Život je tak křehký, stačí jediné selhání v jinak dokonalém systému lidského těla a ducha, aby se vytratil život. Smrtelnost a pomíjivost mě pak nutí hledat odpovědi na otázku proč. Nebo se jí bát. Myšlenky, emoce a smysly jsou tolik pomíjivé, jsou věčnou připomínkou smrtelnosti člověka. Svět je pomíjivý, proč tedy toužím po věčnosti?“ Zašeptala do dlaní. Anthony sevřel její dlaně ve svých a odtáhl jí je od zkroušeného obličeje. Zahleděl se ji do smaragdových očí lesknoucí se slzami. Žádný zvláštní odstín v očích. Cítil se provinile kvůli bolesti, které jí vystavil, byl jí dlužen odpověď.  

,,Protože máš duši.“ Pohladil dívčinu smutnou tvář. Tento pohyb oba zarazil. Anthonyho zaplavily myšlenky na hebkost její pleti a Viktorie se rozplývala nad hřejivým dotekem mužské dlaně.  

,,Víš a cítíš, že věčnost je tvým pravým domovem ale nevíš, jak se tam vrátit. Pokud neznáme sami sebe, nevěříme si. Hledáme podporu u druhých, vážeme se k rolím do nichž nás staví, dodržujeme normy společenství, v němž žijeme, ze strachu před sebou. Nemálo utrpení a zmatku spočívá v tom, že sami nevíme, kdo vlastně jsme. Klam okolního světa, že jsme toto tělo a naše myšlenky nebo emoce nám dává pocit jistoty. Bezpečné hranice škatulky ale není to ono! Víš, že nejsme pouze chuť, hmat, čich, zrak nebo sluch. Ne, je tam něco víc. Něco co je krásně ale i temné zároveň. Poznat to a stanout tomu tvář chce odvahu. Sebepoznání nás děsí, je plné nejistot a především bolesti. Strhnout obraz faleše které hrdě nazýváme já, bolí.“ Promlouval tiše směrem k dívce a viktorie jeho slova hltala.  

,,Proto chápu proč se ti ostatní vyhýbají. Nechceš hrát jejich hru na slepou bábu, ale zároveň jsi rozehrála svou vlastní hru na klam. Možná proto tě pronásleduje démon. Půjdeme?” Vytrhl ji ze zamyšlení hluboký hlas. Viktorie zmateně zamrkala.  

,,Myslím že čerství vzduch nám oběma prospěje.” Prozradil při pohledu na její zdrcený obličej. Natrápil ji již dost. Ze židle vzal černý kabát a oblékl si jej přes široká ramena. Poddajná látka se na hrudi při nádechu napnula a zvýraznila prsní svaly automechanika. Viktorii pohled na jeho vypracované tělo rozehřívalo. Jaké by to bylo schovat se do mužské náruče? Cítit teplo a vůni jeho těla. Toužila po ochranné náruči, po místě kam by s důvěrou složila svá břemena. Anthony podržel dámě dveře a zhluboka se nadechl libé vůně jenž zavířila z rudých vlasů. Překvapila jej svým klidem, přestože svými slovy v ní jistě rozvířil zmatek a nezahojené rány. Viktorie Faltusová čerpala sílu z klidu nikoliv z pohybu, to bylo u mladého člověka kypícím vitalitou neobvyklé. Připomíná mu rčení z jeho domoviny: mlčenlivý mistr slyší více, nežli kdyby mluvil. Náhle pocítil touhu mladou ženu poznat blíže, odhalit její střežené poklady. Zavrtěl však odmítavě hlavou. Pouze by ublížil jim oběma. Ona se do jeho světa nehodí, musí být neustále ve střehu a ona by jej rozptylovala. Nemohl by ji dát to, co potřebuje. Svou plnou pozornost a srdce, to bylo nemožné. Viktorie zůstala bezradně stát na rozcestí uliček městečka a nechala se houpat silou větru. Skryla zelené pláně pod víčky a nechala myšlenky plynout za větrem. Tilman, mamka, Itálie, Anthonyho slova a dokonce i běsy zmizely v chladném propadlišti větru. U černých zimních kozaček zašustilo suché listí a obalilo drobné vláčné dívčino tělo. Pár rudých listů uvízlo ve vlasech stejné barvy. Anthony přišel blíže a prsty listy stromů osvobodil z vlnitých vlasů. Viktorie teplý cizí dotek vyrušil z ticha. Dva silné prsty zdrsnělé prací se stroji sevřeli dva malé lístky ve tvaru srdíčka. Prameny vlasů se natahovali po své ozdobě a vlály ve větru jako prapory. Jemné malé vlnky vyprostil z vězení své dlaně. Bože. Jsou přesně tak jemné, jak si představoval.  

,,Lípa. Strom milenců, domov Amora.” Zašeptala při pohledu na dvě srdíčka opouštějíc širokou dlaň. Anthony ztuhl. Na hrudi ucítil příjemné teplo rozlévající se mu po těle. Právě myslel na totéž a síla souznění jejich mysli jej rozechvěla. Nevědomky vztáhl ruku k líbezné tváři zarudlou mrazem. Zavrtěl hlavou ve snaze zbavit se neviditelných pout svazující jej s touto vílou. ,,Tak já půjdu domů. Děkuju ti za společnost.” Řekla s pohledem upřeným do dáli Viktorie. Jejich rozhovor v ní vyvolal nechuť vůči jeho osobě, ale zároveň vděk za jeho odpovědi na otázky které ji trápily. Jeho přítomnost byla nevítaná a vytoužená zároveň.  

,,Smím tě doprovodit domů?” Viktorie na muže překvapeně pohlédla. Příslib jeho společnosti se jí zamlouval.  

,,Jestli nikam nepospícháš?” Zašeptala téměř neslyšně dívka. Anthony zaskočen svou otázkou kývl hlavou na srozuměnou, že nemá a zbytek cesty nepromluvili. Viktorie měla pocit, že jej snad uvádí do rozpaků, netušila, jak blízko byla pravdě. Anthony se v kabátě ošíval a každou chvíli po Viktorie koutkem oka pokukoval. Přemítal, co jej donutilo toužebně vyřknout onu otázku. Dle zvyku své výchovy se ujistil, že známky Šelmy se v jeho okolí nenachází. Ne, Viktorie byla pouze velmi vnímavá, jeho bratři by ji nazvali probuzenou, ale nebezpečí Šelmy v ní neobjevil. Přesto jej svou přítomností a zvláštní myslí dráždila. To co dnes v jejím nitru objevil, nemohlo být všechno, chtěl víc! Tíživé ticho, které se mezi nimi rozhostilo, ji vůbec nevadilo ba jej vítala. Před bílou brankou domku se obrátila na svůj doprovod. Mlčky si hleděli do očí a Viktorii překvapil vnitřní klid obklopující její srdce. Nevšímala si ani tichého cinkotu rolniček v dáli, dokonce ani ježatého stínu natahující se k dívce. Náhle však ucítila tlak na hrudi, bodavá bolest ji trhala na kusy zevnitř. Zabodávalo se to hlouběji a hlouběji do nitra, až bolest docílila k srdci. Srdce pumpovalo zběsile životodárnou tekutinu do celého těla a rozvádělo žhavou lávu po cévkách a žílách. Náhlý tlak v lebce ji z hrdla vytáhl bolestivý vzdech. Prsty sevřela kabát na hrudi. Anthony omdlévající dívku sevřel v náruči.  

,,Je ti špatně?” Slyšela mužský hlas u svého ucha.  

,,Ne. Jsem jenom unavená, je toho na mě moc.” Zašeptala mu do krku. Únava nahradila žhavou lávu proudící jejím prokřehlým tělem. Rudé vlasy jako vodopád muži stékaly přes rameno. Rukama svírala silný mužský krk a bylo jí jedno, že leží v náručí prakticky cizímu muži. Střídavě ztrácela vědomí v úlevném spánku. Anthony si povzdechl a vyhoupl si polo-spící vílu do náruče. Otevřel branku a na chvíli ji opřel o rám dveří.  

,,Viktorie vzbuď se! Kde máš klíče?” Prosil ji příjemný hlas ve snu.  

,,Tady.” Zacinkala svazkem klíčů v hluboké kapse kabátu. Snažila se postavit na vlastní nohy, ale ztratila rovnováhu. Pádu zabránila hřejivá pevná skála stojící za ní. Na boku ucítila pohlazení doprovázený cinkotem železa. Ozvalo se cvaknutí a tvář ji ofoukl horký vzduch nasládlí slaninou a skořicí, vůně v ní vyvolala blažený povzdech. Anthony se zvuku podivil a pozorně si prohlížel spánkem uvolněné ostré rysy tváře, dlouhé řasy házeli na líčka stíny. Stále byla mino,i se spící Růženkou přešel práh a nohou zabouchl dveře. Zamračeně shlédl na své zablácené boty a otočil se na hnědou stopu na bělostném natírání dveří, jež tam zanechal. Ztěžka si povzdechl a otočil se směrem ke gauči. Při rychlé piruetě se dívčiny vlasy rozlétly a zašimrali jej na tváři. Z vlasů se linula příjemná vůně koření a posečené trávy. Anthony neodolal a zhluboka se té vůně naposledy nadechl. Položil drobné tělo na měkký gauč, svlékl ji kabát a boty. Naposledy zatřásl s nehybnou dívkou.  

,,Viktorie?” Jmenovaná však nereagovala. Založil si ruce v bok a nerozhodně si měřil bezbrannou ženu. Přikryl klidně oddychující tělo přikrývkou složenou přes opěradlo. Natáhl tlustou látku až k pěkně vytvarované bradě. Viktorie dávno s ním v místnosti nebyla a tak se cítil nepatřičně tu vlastně bez jejího vědomí déle setrvávat. Naposledy zkontroloval spící Růženku a tiše zabouchl za sebou dveře. Ohlédl se na malý domek s modrými okenicemi. Věděl, že cesta sem se mu vryla do paměti i do nitra.