Povím vám příběh, který mě dovedl až sem. Začtěte se do mého “writelandského deníku” a poodhalte má tajemství, která se skrývají za vznikem tohoto blogu. Ostrov Writeland má též svou kouzelnou historii tak jako každý z nás a každý nový projekt ve světě internetu.

Jmenuji se Ester.

Je mi dvaadvacet.

Narodila jsem se 29. listopadu v klášteře u svaté Anastázie. Brr, třesu se ještě teď při pomyšlení, že jsem už jako malá byla znesvěcena a vlastně bych teď ani neměla být, kým jsem.

Jsem čarodějnicí čtvrté kategorie, zvládla jsem získat kámen i ovládnout svou moc během pár let svého života.

Jo to bylo něco, každý mi záviděl, byla jsem někým.

Mám dlouhé tmavě fialové vlasy, pomněnkově modré oči a světlou pleť, ale to se v našem národě rychle ztratí, neboť každý tu je jiný, nikdy se tu nenajde člověk úplně stejný jako ten druhý. Mám svůj osobitý styl, který mě charakterizuje. Někdo by řekl, že je to zbytečné, když se tu nosí uniformy, ale mě to baví, vytvářet si různé kombinace, kterými můžu okouzlit ostatní magické bytosti při večerech strávených společně. Někdo svou uniformu nesundá po celý den, ale já s radostí odhodím ten všední kabát -který jsem si onehdy upravila, přišitím několika ozdob a nakreslením mého znaku na záda- ihned jakmile je k tomu příležitost. Bohužel to bývá zřídka, protože královská rada mívá velmi často různé akce, na které musíme ten pitomý kabát i s kloboukem nosit.

Zrovna dnes se koná jedna z mnoha akcí pořádaných královskou radou, tento den se stal však velkou výjimkou, neboť královna dovolila účast ve vlastním modelu, jelikož touto akcí je ples čarodějů a čarodějnic, kteří jsou v posledním ročníku Bety neboli druhé školy ze tří.

Právě v tomto ročníku se nacházím, spolu s mými kamarády Bernardem, s klukem se kterým jsem se za celá ta léta pokaždé pohádala jen ze srandy, neboť je to něco jako naše hobby. Oba dva máme smysl pro humor a rádi si děláme srandu z našich učitelů a mágů. Vždy jim podstrčíme nějakou návnadu a oni se na ni jako mouchy na med chytí. Bernard je blonďák jeho vlasy mu sahají po ramena, každý pramen má jinou délku a tak to vytváří skvělý dojem objemu. Má oříškové oči a já jsem vždy ráda, když mi ty oči povídají pravdu za něj, protože on mi ji nikdy nepoví sám od sebe, je to můj malý hlupáček. Postavu má vysokou, hubenou ale přesto silnou a neporazitelnou něčími city. Ještě nikdy jsme ho za celá ta léta neviděla s jinou holkou, než jsem já nebo Kristýna, jinak řečeno Kika, která je mi chováním podobná, má ráda čokoládu a hudbu jako já a stejně jako já si vytváří společně se mnou různé stylové kombinace. Kika má rudé vlasy, které jí při světle slunce svítí jako ohýnek v krbu, její oči jsou zelené jako tráva čerstvě posetého trávníku, je štíhlá a velmi krásná proto s ní chodí nejhezčí kluk ze školy a můj další kamarád Hubert. Hubert má tmavě hnědé vlasy ostříhané nakrátko a denně si je upravuje grepovou šťávou, aby mu ofina stála-jako lidským filmovým hvězdám- do super účesu. Hubert má kávové oči, někdy se jich až děsím, jaké v nich bývá tajemno. Má sportovní postavu, neboť je v naší škole vyhlášeným mistrem v Gambalu, což je náš místní sport.

Hrají zde dva týmy proti sobě a účelem je vybít co nejvíce protihráčů. Družstvo, které bude první vybito, prohrává. Vítězné družstvo si přidá medaili na svou polici vítězů. Gambál se hraje i proti jiným školám jako jsou Démoní akademie podzemí, Vílí akademie životného lesa, Skřetí akademie bahenního průplavu a spousta jiných škol z našeho Magického světa.

Magický svět se nachází v jiné dimenzi, než je svět lidí, který mi jakožto magické bytosti navštívit nemůžeme, leč jsou i takové výjimky ve kterých se lze dostat do lidského světa, a proto se ve škole učíme o lidských citech a nástrahách, které pro nás mohou nachystat. Za ta léta školy jsme se dozvěděli, že lidské city nejsou vždy upřímné a bývají často nástrahami, mi máme taky city, můžeme cítit lásku, bolest i smutek, ale na rozdíl od lidí jsou naše city upřímné, dokonce jsou čarodějové s mocí cítit city jiných, mezi ně patří má kamarádka Kika. Kika se snaží, ale bohužel svůj dar se ještě nenaučila ovládat a tak nás neustále napomíná, abychom své city krotili.

Magický svět se rozděluje na několik částí podle škol, naše škola, Čarodějná akademie sovích hor, se nachází na Sovích horách, jak už je známo z názvu akademie. Soví hory jsou daleko od ostatních akademii, nachází se na samotě mezi horami Musu a Neku, známé také jako Hugo a Zoe, nejznámější čarodějové a také jediná dvojčata v tomto světě, žili před tisíci lety, ale legenda praví, že se v době kdy bude království v ohrožení, objeví jejich potomci, kteří budou mít stejnou sílu jako oni a pomohou království k vítězství. Bohužel nikdo téhle legendě nevěří, jelikož akademie i se zámeckým palácem je střežena velkými kouzly a nikdo dovnitř ani ven nemůže. Akademie je položena mezi královským palácem a čarodějnými kolejemi neboli ubytovnou pro studenty. Celé tohle území je obestavěné hradbami a střeží jí draci Střela a Slza, které si královna Agáta koupila ze země Draků.

Akademie má tři patra, v tom nejnižším se nachází první stupeň Alfa, zde studují čarodějové a čarodějky ve věku pěti až deseti let, tato kategorie nejnižších čarodějů se označuje jako první řád. Zde se učí ty nejzákladnější kouzla, kterými se mohou ochránit, ale také zde objevují své dary předků a ty se učí ovládat. Na konci tohoto stupně je vždy slavnostní zkouška a jen ti skvělý studenti ji složí a postupují tak do dalšího stupně vývoje mladých čarodějů, k tomu jim dopomáhá druhý stupeň Beta.

V Betě studují studenti od desíti do šestnácti let a všichni jsou to čarodějové druhé kategorie. Zde se učí lépe ovládat svou moc, učí se obraty sebeobrany, studují dějiny magie, tohle vše pak musí znát při závěrečných zkouškách, které se i tady konají pravidelně, zde se však liší tím, že čaroděj při zkouškách musí ukázat jak skvěle se za ty roky naučil ovládat svůj dar a jen s ovládnutým darem může postoupit do posledního stupně vývoje kouzelníka.

Posledním stupněm je Gama, nachází se zde jen pár těch nejlepších studentů, kteří prošli při zkouškách a mohou si právem připsat titul třetí kategorie. Zde se naučí poznávat své nepřátele, zjistí jak se poznávají víly a skřetové, zjistí čím vším se živí a jak  se jim ubránit. Naučí se zde vše, co mohou na budoucích cestách potřebovat. Po složení zkoušky je na nich jakou cestu si zvolí, někteří se rozhodnou pro rodinu jiní, ti odvážnější se vydají ven, aby našli svůj kámen síly, který jim dá nepřekonatelnou sílu, o které se jim nesnilo ani v těch nejrůžovějších snech. Bohužel ne každý svůj kámen najde, cesta je krutá, nemilosrdná, stává se, že ji nepřežijí, leč to je cena kterou se zde platí.

Já bych na tuhle cestu nikdy nešla. Jsem ráda, že jsem svůj kámen našla čistou náhodou. Bylo mi tehdy třináct. Šli jsme s Bernardem do Zapovězeného lesa, o tomto lese se vypráví, že kdo do něj vstoupí, nikdy odtud už nevystoupí. Obyvatelé lesa si jej ponechají ve svých spárách a časem se z nich stanou také zapovězení lidé. My jsme se odtud však dostali. Nikdo z nás dvou si nepamatuje, co se ten den přesně odehrálo, ale já vím, že jsme se odtud dostali díky mému magickému kameni, který jsem tam našla. Jenže od té doby jsem ho už nespatřila. Když jsem v úzkých cítím jeho ochranu, ale stejně jako někteří čarodějové, svůj kámen nevidím. Říká se, že tím kamenem může být cokoliv, je to spíš jako ochránce čarodějů, dodává vám silu a nepřemožitelnost. Jako důkaz že kámen mám se mi na zápěstí vyryl znak moci, malý plamínek ohně s hvězdou. Přála bych si vidět svůj kámen, vědět jak vypadá, ale to se stane prý jen jednou. Až přijde ten pravý čas. Nevím jestli někdy přijde, ale moc bych si to přála.

Budova pro studenty, kterou hrdě nazýváme hnízdo, neboť je nám v ní dobře jako v domově, se pyšní svou mohutností a nevídanou krásou, obyčejná stavba s krásně zdobenými okny ukrývá vnitř krásu pokojů připomínajících palác. Každé patro obývají studenti, jako patra ve škole, mají svá hesla která je pouští do správných pater. Pokoje jsou po čtyřech a mohou je mít spojené i kluci s holkami.

Náš pokoj se nachází ve druhém patře a je označen číslem třináct  na zlaté destičce. Když otevřu dveře spatřím před sebou velké okno zdobené fialovými  závěsy v barvě školy pod kterým je stul na učení, bohužel však u nás není možné se učit u stolku, ten totiž přetéká všemožným nepořádkem, který jsme natropili, jako každý rok, hned při příjezdu. U každé stěny jsou dvě postele podélně postavěné za sebou oddělené nočními stolky, uprostřed je koberec téže barvy jako jsou závěsy, ladí spolu i s povlečením. Napravo jsou postele Huberta a Kristýny na levé moje a Bernardovi. Každý máme nad postelí poličku, na které máme nejrůznější věci, které nám připomíná domov a nejlepší zážitky ze školy. Pod i nad poličkou mám fotky z rodiny, nebo momenty mého života, na které nezapomenu. Bernard zde má fotografie z rodiny jako já, Hubert zde má plakáty svého týmu  a Kika  obrázky, které sama kreslila.

Napravo od dveří jsou další dveře vedoucí do koupelny. Nalevo jsou dveře vedoucí do naší šatny. Máme ji společnou a proto se někdy stává, že se někdo objeví v šatech toho druhého, neboť se v šatně tak jako v pokoji neuklízí moc často.

Královský zámek ležící vedle akademie, nikdo ho zevnitř nenavštívil, neboť je tam přísný zákaz, ale těm kteří se tam dostali z kázeňských důvodů, padala čelist obdivuhodností, jak je to tam vše přepychové, zdobené zlatem a všechno velké a obrovské. Já však jak předpokládám ze svých výsledků myslím, že nikdy nebudu ta co to tam omrkne z blízka, tím profíkem je u nás Hubert, ten jak je nám známo má naděláno na to, aby byl prvním návštěvníkem, z naší čtveřice, tohoto zámku.

Silný křik draků právě oznámil, že škola nám končí, rozběhla jsem se po chodbě s nadšením být, co nejrychleji na pokoji, kde si dnes s Kristýnou budeme vybírat šaty na dnešní večer, že jsem si ani nevšimla přeplněné chodby a vpálila jsem do nějakého kluka, když se mi nečekaně vynořil ze dveří a já nestihla ubrzdit, celou silou jsem do něj vběhla a oba jsme spadli s velkou ránou na zem.

,,Dávej pozor!” zlobil se na mě kluk s pomněnkovýma očima a na ježka ostřihanýma vlasy, když si bolestí hladil rameno.

,,Je mi to líto, promiň, já nestihla jsem zabrzdit a ty jsi mi tam zrovna vlezl,” omlouvala jsem se mu a stoupala jsem si na nohy, abych mu taky pomohla na nohy. Nabídla jsem mu ruku, ale on stoupl sám.

,,Díky, ale nejsem chudinka stoupnu si i sám, mimochodem, tebe jsem tu neviděl, ty  jsi asi Alfa co?”

,,Lepší být Alfa, než-li hlídačem draků abys věděl,” kluka tím dostanu, protože tohle nečekal. Nečekám na jeho odpověď, ke které by se stejnako neměl a pádím rychle do hnízda.

Chodba je plná a tak mám problém dostat se k bráně bez nějakých dalších srážek se studenty. Když konečně doběhnu k bráně, abych se odsud, co nejrychleji dostala, zastaví mě čaroděj v kabátě barvy školy, tedy fialovém, a pokynutím ruky mě zastaví, poznám v něm profesora hudby a zarazím se otázkou, co po mě může chtít, vždyť na hodině hudební výchovy jsem včera byla, jiný důvod mého zdržování si nedovedu vymyslet.

,,Kampak tak rychle slečno Reiessová?” ptá se hlubokým hlasem a vrásky na čele se mu zkrabatí. Je moc starý i podle vzhledu, má krátké šedé vlasy a dlouhý plnovous,  který odhaluje jeho dlouhý špičatý nos a někdy i zářivě bílé zuby.

,,Chvátám pane profesore Zvonku, už mám dobrých pět minut zpoždění, tak jestli dovolíte nechtěla bych déle meškat,” vysvětlím pohotově a čekám kdy mě pustí. Profesor Zvonek však mou dochvilnost neoceňuje, ba naopak chystá se mě zdržet ještě déle a to se mi nelíbí.

,,Vždyť vyučování vám skončilo a tak nevidím nic důležitějšího, než si vyslechnout svého profesora hudební výchovy.”

,,Mám domluvené s Kristýnou, že si připravíme šaty na dnešní večer,” vysvětlím dotěrnému Zvonkovi svůj spěch a doufám, že to zabere.

,,No dobrá tedy, ale dávejte pozor ať do někoho nenarazíte v tom vašem spěchu,” ani neví, že jeho starosti už jsem měla, měl mi to povědět ještě dřív, než jsem si to vpálila do toho kluka u třídy, ,,a slečno?” dodá když už se otáčím k odchodu.

,,Ano pane profesore?” odpovím slušně, ale očima si zamířím do stropu.

,,Doufám, že jste nezapomněla, že budete zpívat i s tou vaší bandou na úvodu plesu,” Zvonek mi tím skvěle vyrazí dech, očima na něj zpět sjedu a vyděšeným hlasem se zeptám: ,,Cože? My a zpívat? Kdo to řekl?”

,,Já,” převeze mě, ,,řekl jsem vám to všem včera na hodině.”

Zapátrám v paměti, je možné že nám něco takového říkal, ale asi jsme ho pro svou zaneprázdněnost neposlouchali, jsou totiž i takové věci, jako je výběr laků na nehty, které se  výborně řeší při hodině hudební výchovy.

,,Ano už si vzpomínám, nebojte budeme tam včas,” zalžu profesorovi, jelikož vím, že si nevzpomínám a taky vím, že tam budeme jako vždy pozdě. Konečně mě nechal odejít ze školy a já se mohla proplížit kolem tlusté vychovatelky Marty, bohužel nemám takový talent na plížení jako Kristýna, tudíž mě vychovatelka chytla zrovna, když jsem se chystala udělat krok na schod.

„Kampak Reiessová?“  řekla přísným hlasem a zadívala se na mě svýma všude přítomnýma zelenýma očima.

„Do pokoje?“ odpověděla jsem vysokým hlasem, právě načapané osoby při činu.

„Nezapomeň si uklidit i se svými kamarádíčky váš pokoj, máte tam dost velký nepořádek, slušně řečeno, jinak nikam nepůjdete,“ a založila si přísně ruce na prsa.

„Ale to ne!“ zděsila jsem se, nemohla nás nechat ve hnízdě.

„Ale jo, pokud neuklidíte budete tady,“ řekla tak ostře, že bylo jasný, že to myslí vážně.

Udělala jsem krok, ve snaze se osvobodit, ale chytla mě za školní kabát a velmi ostře konstatovala: „Já vás sleduji,“ husí kůže mi naskočila z jejich slov, sleduji vás, zní to děsivě. Ještě že mě pustila, jinak by byla schopná, mě svými rudými oči uhranout. Vypadá děsivě, proto jsme jí dali přezdívku ježibaba, potkat jí v noci, tak dozajista uteču na míle daleko, jen abych ji nemusela vidět.

Strčila jsem klíček do zámku pokoje číslo třináct, ale nešlo mi posunout klíček zcela dovnitř, zkusila jsem tedy otevřít dveře, šlo to, za dveřmi se mi naskytl pohled na velmi nepěknou hromadu všemožných krámů různě poházených po pokoji. Mezi nimi nervózně pochodovala Kika a tvářila se jako by něco hledala. Pohodila jsem školní tašku do rohu pokoje a vstoupila mezi nepořádek, s údivem jsem se podívala na Kiku, která nezaregistrovala mou přítomnost, ani při šlápnutí na něco písklavého.

„Ahoj!“ řekla jsem zvesela.

„Hoj!“ odpověděla mi prostě Kika a dál hledala neznámou věc.

„Můžeš mi říct, co znamená ten nepořádek?“ ptala jsem se a v ruce držela neidentickou věc, která zřejmě patří Hubertovi, jak jsem usoudila z modré barvy.

„Přemýšlím, co si mám vzít na sebe, na večerní ples,“ říká při prohrabování kopy spodního prádla.

„Kvůli tomu jsi musela vyhrabat celý šatník?“ podívám se na zem a mezi věcmi najdu Bernardovo triko, zvednu jej, „myslím, že pánské věci, jsi tam mohla ponechat, ty ti nebudou k užitku.“

„Vše se dá použít,“ odpoví mi k překvapení Kika a v ruce nečekaně svírá růžové šaty s mašlí v pase, „co říkáš na tohle?“

Udělám kyselí obličej, neboť ty šaty bych si nevzala ani na maškarní: „Kde jsi je našla?“ ptám se, protože nejsou ze stylu ani jedné z nás.

„Nebudeš mi věřit, ale byli na tvé hromadě,“ směje se Kika.

Zamyslím se, protože mi nic neříkají, najednou mi dojde jejich majitel, „Já ji přerazím,“ řeknu si z větší části pro sebe.

„Koho?“ ptá se kamarádka, protože ta to nepřeslechla, má totiž uši všude.

„Sestru, musela mi je tam dát, když jsem se balila, jsem zvědavá, co dalšího mi ti lumpové přidali do batohu,“ usměji se při vzpomínce na domov.

„Máš štěstí,“ poví mi, „mít pět sourozenců je skvělé,“ usměje se.

„Ani ne, musíš je hlídat, tropí ti lumpárny, nedají se zastavit a stále vymýšlí nové a nové způsoby, jak tě zničit. Je to otrava.“

„Ale alespoň nemáš jen jednoho sourozence jako já, navíc staršího.“

„Blázníš?“ divím se její odpovědi, „mít tvého bráchu je splněný sen mnoha holek, je úžasný a nádherný. Když hraje na kytaru, je to jako by zpíval bůh, je to nenahraditelný sen…máš štěstí, že sním žiješ,“ rozplývám se nad krásou jejího bratra.

„Nemám, právě proto že je kytarista po něm šílí holky a on si myslí, že je úžasný a že si může vše dovolit, přála bych ti s ním být jeden den v mé kůži a poznala by jsi jaký doopravdy je,“ tohle se mi líbí, bylo by senza vyměnit si s Kikou roli, jenže na nás by to poznali, jsme sice jako sestry, ale každá má hodně odlišné myšlení.

„Hele s tím nepořádkem….máme si to uklidit nebo nás ježibaba nepustí na ples, na ten však musíme, jinak bude Zvonek zuřit, protože jsme ve sboru…víš o tom?“

„Ne,“ řekne prostě a dál se hrabe ve věcech.

„Fajn, jdu si dát sprchu a pak zkusím najít něco vhodného na ples, můžeš to prosím dát do pořádku, než dojdou kluci a pomohou ti v rozkvětu pokoje?“ shrnu svůj plán odpoledne a jdu zkusit najít ručník a mýdlo. Prohrabuji se mezi kopami a jediné co vidím, jsou Hubertovi spodky, něčí kartáček na zuby, krabička s bonbony, kabelku s motýlky, jednu tenisku, tepláky, hůlku, „Pak ji může Bernard hledat,“ prohodím do větru a dál hledám. Vidím další ponožky, ne však moje, tričko s nápisem Super, parfém, polštářek s ovečkou, „Čí tohle je?“ podivím se, na to mi Kika odpoví, „Huberta.“ „O jak sladké,“ usměji se a polštářek odhodím. Konečně najdu pod krabicí s neznámým obsahem svůj ručník a v rohu pokoje na stoličce obklopené dalšími šaty a kalhoty najdu svou kosmetickou taštičku.

Odeberu se do koupeny, kde si napustím vanu pěkně teplé vody s přídavkem mořské soli, kterou k nám dováří z mořského světa. Ještě teď cítím v prostoru vůni moře a chuť bublin, zaskočí mi, vždyť já ty bubliny právě polykám: „Fuj!“ prskám na všechny strany.

„Děje se něco?“ ozve se z vedlejšího pokoje. Vykouknu ze dveří, abych oznámila kamarádce, že jsem v pohodě: „Jen zkouším chuť těch mořských bublin.“

„Hlavně se neotrav,“ řekne Kika z dálky, zatím co si utírám jazyk do osušky.

„Nechutné,“ přiznám si a zastavím tekoucí vodu.

Když jsem vysvlečena, vlezu si do vany a s úžasem se ponořím do vody, která jak zjistím, dosahuje však jen do poloviny vany, zbytek tvoří pěna. Jak tam tak ležím, uslyším rychlé bouchnutí dveří a následně hádající se hlasy Huberta a Bernarda.