Ty můj smutku, mokré ptáče
někdo uvnitř ve mně pláče.
Dávná vzpomínka na útlá ramínka
děťátko sotva narozené,
ze slz duha nad obzor se klene.
Ty moje vzpomínko…
Maminko?
„Copak je holčičko moje malá,
ty bys plakala, sotva jsi vstala?“
Máminy ruce jsou přístavem
a ukolébají mě – malou bárku,
co šťastně doplula na vlnách spánku
do města Probuzení.
„Neboj se malá, nic to není…“
Autorka: Marie Ondová