Třebaže má Vlastimil Vondruška každoročně na kontě několik nových knih, těm o alchymistce Fiorelle se věnuje jen sporadicky. Od roku 2006 napsal pouze čtveřici příběhů z rudolfínské Prahy o neohrožené dívce a jejích přátelích z Kožné uličky, kteří si říkají Bratrstvo křišťálu. Když koncem roku 2016 vyšel prozatím poslední díl, Fiorella a dům ztracených duší, neodolala jsem a knihu si pořídila, přestože jsem na dětské krimiromány, připomínající dílo Enid Blytonové, trochu velká.

Sotva jsem dočetla anotaci, obávala jsem se, jestli Vondruška neupravil některé z předchozích děl pro dospělé, aby bylo stravitelnější pro mladší čtenáře, jako tomu bylo u předchozí Fiorelly a hřbitova upírů, do kterého přetavil Olomoucký bestiář ze série Hříšní lidé Království českého. Tentokrát mi na mysli vytanuli spíš Jáchymovští démoni, shodou okolností také novinka loňského roku, která se navíc také odehrává za vlády Habsburků. Ostatně podezření posílila i scéna, v níž se objeví dvojice démonů a vyděsí dceru kupce Hanuše, který se před nedávnem přestěhoval do Prahy.

Nejhorší obavy se nakonec ukázaly být liché. Dokonce jsem v pokušení se autorovi omluvit,, že jsem si o něm myslela něco takového. Naopak, stále je schopný vymyslet nové, originální zápletky a nebojí se ani předhodit témata v dětské a mládežnické literatuře neobvyklé. Do posledního písmenka dostál svým slovům, rekvizity a kulisy používá promyšleně, aby mu vše, co připraví čtenáři, korespondovalo s příběhem. Ale nutno podotknout, že i mistr tesař se někdy utne. Pohlcen psaním Vondruška pozapomněl, že Fiorella, pokud se vydává za chlapce, nosí krátce sestřižené černé vlasy, ale jako dívka používá zlatavou paruku. A teď: je klukem, ale chce prozkoumat hampejz, převlékne se za dívku (oděv si půjčila od své kamarádky) a o vlasech se autor ani nezmíní. Jak takové opomenutí mohlo jinak pečlivé Fiorelle projít? Jedině, že by chtěla tvrdit, že ji v jiném městě potrestali a vyhnali ji odtamtud, ale žádné takové vysvětlení nepřijde.

Jak se děj blíží ke konci, přibývá mrtvých a tragických okolností. Místy to občas vypadá, že případ žádné vhodné řešení nemá, protože kdo by riskoval životy svých přátel kvůli odhalení pravdy? Vondruška navíc umně předkládá stopy, které ovšem straží jako léčky a čtenář snadno uvěří, že se ho pokouší navést na nesprávnou cestu. A nejen to. Na scénu se nebojí uvést nové postavy, které o pár stránek dál chladnokrevně obětuje.

Banda sebeprotřelejších zločinců si na Bratrstvo křišťálu hned tak nepřijde. Během necelých dvou dnů je zřejmé, co se na Starém Městě pražském děje, ale Fiorella se musí ještě postarat o dostatek důkazů, které by zachránily jejího otce, proslulého císařského alchymistu Giovanniho da Ponte, podezřelého z vraždy svého kolegy.

Samotné rozuzlení možná mírně připomíná knihu Fiorella a záhada mrtvého netopýra, ale Vlastimil Vondruška ve své novince více spoléhá na logiku, než dokonale připravené divadelní představení před císařem Rudolfem II. Spravedlnosti je učiněno zadost, ale čtenáři vrtá hlavou poslední, neodbytná otázka:

Dokázal by vrah překonat pověrčivý strach a vykonat zločin na místě a na člověku, ze kterého má hrůzu?

Autorka: Lenka Martinková