Ten den pršelo. Šel jsem pomalou chůzí z práce domů a vlastně ani nevěděl, jestli o to stojím. Děsila mě myšlenka, že ji tam uvidím, že ji jednoduše nedokážu ignorovat. Miloval jsem ji, vlastně ji pořád miluji, ale hlavou se mi honí milióny věcí. Jak věřit člověku, který se vedle Vás každé ráno probouzí, který dovolí, aby se pro Vás stal vším, co máte a potom to všechno zahodí. Nechtěl jsem ji ani vidět. Stál jsem pod okny a díval se na ni, jak tančí na hudbu, který vycházela z gramofonu. Byla tak krásná! Ruce se mi třásly a odemknout byt byla najednou nejtěžší věc na světě. Políbila mě přesně tak jako poprvé. Nevěřil jsem, že to udělala, že by toho byla schopná. Odložil jsem kufřík, plášť a klobouk. Pořád se na něco vyptávala, ale já neměl ani chuť odpovídat. Nalil jsem si kávu do šálku, přilil mléko do šálku s kávou a vhodil cukr do bílé kávy. Cítil jsem na sobě její oči, které jakoby říkaly: „Promluv už konečně.“ Doufala, že odpovím, ale namísto odpovědi se dočkala šedého dýmu. Vyfoukl jsem kouř z úst.

Nedokázal jsem to. Oblékl jsem se a zabouchl za sebou dveře. Slyšel jsem její náhlý pláč a tak moc mě to zraňovalo. Nechtěl jsem aby trpěla. V podvědomí jsem tušil, že by nebyla schopná něco takového udělat. Tak moc jsem jí chtěl věřit až jsem zaklepal.

Dnes jsem ten nejšťastnější muž. Málem jsem přišel o někoho jako je ona. Ten den jsem se chystal požádat ji o ruku. Věděl jsem, že už nikoho nikdy nebudu milovat více. Jenže jsem uvěřil bláznivému klamstvu, kterým se mě snažil obohatit můj přítel. „Byla ti nevěrná, Steve. Sám jsem to viděl,“ říkal. Stydím se za to, že jsem jen na chvíli uvěřil.

Klekl jsem si a ona otevřela. Byla nádherná, i když zrovna plakala. Požádal jsem ji o ruku a na ten moment nikdy nezapomenu. I když je to dávno a její tvář zdobí vrásky, pokaždé když se vedle ní probudím, zamilovávám se znova a znova. Jako poprvé.

Autorka Veronika Adamčíková

Photo by rawpixel.com on Unsplash