Dnes jsem našla při prohlídce svého počítače tuto úvahu ze střední školy. Ráda bych se s vámi podělila o svůj pohled na mou budoucnost. Úvaha se jmenuje “Jak budu žít za dvacet let“

Podle mého názoru, je zbytečné přemýšlet o tom, jak budu žít. Nikdo z nás neví, jestli se dožije druhého dne. V dnešní době jezdí spousta lidí opilých za volantem. Ani v ten moment netuší, jak moc nás ohrožují na životech. Jak se potom nemáme bát chodit po ulicích.

Je to sázka do loterie, přežiji dnes?

A nemůžou za to jen opilí řidiči. Stát se nám může cokoliv, jako třeba Filipovi Venclíkovi. Chtěl se pouze zastat bezbranného. Zoufalý feťák, co lační po nové pecce, nás může napadnout a ublížit nám. Jen proto, že mu nedáme to, co on sám chce. V ten moment peníze. Nikdo z nás neví, jak zemře. Ale smrt je rychlá. Nevšimneme si, kdy přijde. Naráz se objeví a už se nemusíme dočkat dalších let.

Jak tedy můžeme snadno odpovědět, jak budeme žít za dvacet let. Je to dlouhá doba. Během které se může udát spousta věcí.

Někteří z nás vidí svou budoucnost velmi slibně. Vystudují školu, úspěšně dokončí maturitu nebo závěrečné učňovské zkoušky. Někteří se rozhodnou pro další studium, jiní pro rodinu. Ať se rozhodneme sebe líp. Vždy nás něco nabádá k tomu, abychom v nitru přemýšleli nad tím, co nás čeká dál.

Za dvacet let už budeme vystudovaní. Budeme mít vlastní práci. Vydělávat peníze. Živit rodinu nebo sami sebe. Budeme mít kariéru v nejlepším.

Sama svou budoucnost vidím velmi pestře.

Až dostuduji, udělám maturitu. Chtěla bych nastoupit na vysokou školu. Jenže chodit do školy každý den se mi opravdu nechce. Neláká mě to. A tak velmi často uvažuji o dálkovém studiu. Zabere mi to taky spoustu času, ale budu u toho mít čas i na své další zájmy.

Během těchto let na vysoké bych chtěla cestovat. A tak doufám, že za dvacet let až budu sedět doma v obývacím pokoji u krbu s vlastními dětmi. Tak že jim budu ukazovat fotografie z mích cest.

Zážitky, které prožiji budu mít sepsané, aby až si někdy vzpomenu na ty léta, abych si o nich mohla přečíst živé texty, které jsem sama psávala, a byli vždy o něčem, co se mi přihodilo.

Ale jak to bude ve světě. Tohle je můj soukromý život, který můžu vidět, jak chci, ale jaký bude potom, to uvidím sama za dvacet let. Třeba bude náhodně stejný, nebo podobný, varianta je taky taková, že bude úplně jiný.

Bude vůbec nějaká bezpečnost na ulicích? Ukažme si prstem, kdo z rodičů nebude mít strach o děti. Žádný! Všichni ho budeme mít.

Dnes se po ulicích potuluje tolik násilníků, vrahů, “úchylů” a jiných podobných lidí. Jaké to bude za dvacet let? No horší. Jestli se s tímhle něco neudělá ještě teď, nikdy to nepřestane. Bohužel není velmi možností, co s tím udělat. Vlastně celkem nic. Lidi jsou divní, když jim rupne v bedně, mají to navždy. A noční ulice? Feťáci, alkoholici i tihle lidé jsou někdy nebezpeční, pokud mají svou potřebu. Nemusí vás vždy ohrožovat na životě jako předchozí skupina lidí, ale mohou být dotěrní svými nevkusnými poznámkami.

Někdy se bojím toho, v jaké době budou vyrůstat moje děti. Dnešní doba není vůbec skvělá, a proto moc nedoufám, že doba bude někdy lepší. Mým názorem je, že doba půjde z kopce. Bude to horší a horší. Dnes stojí chleba téměř třicet korun. Ceny se stále zvyšují. Kolik pak bude stát obyčejný chléb, který si naše babičky pekly doma v pecích?

S dnešním zvyšováním daní, budeme za dvacet let mít nouzi o zboží. Nebudeme mít na nic peníze. Na plyn, elektřinu, vodu, jídlo. Ani na ty drobné věci do školy. Vše bude drahé a pro některé z nás nedostupné.

Platy se snižují, daně se zvyšují. No co je toto za kombinaci? Kdo to kdy vyděl? Chtějí z nás mít žebráky? Lidi, kteří si nebudou moct v ničem užívat. Rodiny, které touží po početném množství dětí.

Nebudou takové. Každý si bude moct dopřát jedno, dvě děti. Víc s tímto přístupem státu neuživí.

Ta druhá strana lidí, ti z bohatší vrstvy, se budou mít dobře vždycky. Mají své kontakty, přátele a své provincie. Každý se bude chtít mít jako oni. Jenže ne každý se narodí do zlaté kolíbky a může si dovolit život v bavlnce. Tihle budou mít vždycky na chleba, vždycky budou mít práci a nikdy si nebudou říkat větu: „Budu mít ještě zítra práci, abych uživil rodinu?“ Ne oni si to opravdu nikdy nepoví, za to mi to budeme z úst vypouštět často.

Už v dnešní době je spousta bezdomovců. Bude tomu tak vždy, ale pokud někdo ve vládě zařídí domovy pro tyhle lidi, bude dobře pro všechny. Oni budou mít střechu nad hlavou, jídlo, vodu a pití, které by tam mohli pravidelně dostávat.

Ubude tak úmrtí v zimních obdobích, které převážně způsobovali bezdomovci, kteří v zimě na lavičkách usnuli a ráno už se neprobrali.

Pro nás to bude také lepší. Už nebudeme potkávat ty ubohé lidi, prosící o peníz nebo o něco, co by jim pomohlo. Ulice budou v noci bezpečnější a klidnější. Oni budou ve svých domovech. Místě, které se jim stane domovem. Který z nějakých důvodů mít nemohou.

A co kultura za dvacet let? Budeme se o ni stále zajímat? Když to bude možné, lidé stále budou cestovat za cizí kulturou do zahraničí. Stále budou chtít poznávat nové země. Chtít procestovat celý svět. Dozvědět se co nejvíc, zažít co nejvíc. Ale hlavně, lidé stále budou jezdit za pohodlím a rekreací. Opalování pod sluníčkem na pláži u šumícího moře. Tyhle pocity se nikdy neomrzí lidem všeho věku.

Přijde mi to, jako bychom se zpátky vraceli do starých dob. Vše se zdražuje a zvyšují se výkony všeho. A až to bude na úplném vrcholu, spadne vše znovu dolů. Na úplnou nulu. Vše se vrátí do starých dob v moderním podání.

Budeme o něco vyspělejší, než lidi před námi, ale za to zničeni vším tím, čím jsme si museli projít.

Podle mě není špatné vidět svůj život za pár let bídně. Viděla bych ho ráda pozitivně, ale cožpak to jde? Je možné vidět něco pozitivního na dnešní době? Kam tahle doba spěje? Dočkáme se na ní něčeho pozitivního a krásného?