Každé ráno otevřu své oči s tím, že někdo je již navždy zavřel. Nadechnu se s tím, že někdo již svou dávku kyslíku do svých plic nenasaje. Každý den se hádám se svými nejbližšími a odstrkuji je od sebe, kdežto někdo jiný by dal cokoliv naposledy si promluvit se svou rodinou a říct jim sbohem.

Ačkoliv o smrti slýcháme denně ve zprávách a vídáme ji různě ve filmech nic s námi nedělá. Je to snad tím, že jsme si na blízkost smrti již navykli? Podle mého názoru ne. Ty lidi, o kterých každodenně slýcháme jsme neznali, neznali jsme jejich sny a touhy. Neznali jsme jejich skutečnou hodnotu, tudíž se pro nás stali jen takovými věcmi, u kterých ani nepředpokládáme, že kdy žili. Jejich smrt odbudeme klasickým: ,,To je hrozné.“ nebo: ,,Štěstí, že se to nestalo mně.“, ale osud toho člověka je nám úplně cizí, v první řadě myslíme na sebe a na naše blízké. Uvedu menší příklad. Právě jste se ze zpráv dozvěděli, že havaroval autobus, který vezl děti na školní výlet. Okamžitě začnete vytáčet číslo vlastního potomka, neboť i jeho třída jela na výlet. Potom, co zjistíte, že tento autobus vůbec nehavaroval oddechnete si a rázem vypustíte strašlivou nehodu z hlavy. Není-li tak?

A pak tu je smrt blízkých. Jednou John Irving řekl: Když vám nečekaně zemře osoba blízká a drahá, neztratíte ji najednou; ztrácíte ji postupně a dlouho – jak plyne čas, přestanou jí docházet dopisy, z polštářů vyvane její vůně a nakonec se vytratí i její šaty ve skříni a prádelníku. Stále přibývá částí, které z ní postrádáte. A jednou přijde den, kdy zvlášť silně pocítíte, že vám nějaká určitá část chybí, a tehdy si uvědomíte, že je pryč, navždycky – a pak zas přijde další den a další určitá chybějící část.

Bolest, jako je tato se ani nedá slovy popsat. Šťastný je člověk, který ji nepoznal. Myslím si, že můžeme o smrti slyšet cokoliv a přesto nebudeme chtít uvěřit, že člověk, který musel odejít, se nám už nikdy nevrátí. Je ale smrt opravdu to poslední, co nás čeká? Nevím, jestli je něco potom, avšak na peklo a nebe nevěřím. Vy ano?

Obvykle, když někdo řekne smrt, představím černotu. Velkou černočernou místnost, kde ani nevíte, kde  je nahoře a dole. A pak prostě přestanete existovat a lidé na vás zapomenou. Bojíte se zapomnění? Chvilku žijete a najednou máte před sebou poslední minutu a vy si uvědomíte, že jste ani nestihli vše, co jste chtěli. O tomhle má život být? O uvědomění si, co chceme, až když už to mít nemůžeme?

Nemyslím si, že bych chtěla žít věčně, já jen nechci zemřít.

Autorka: S. K. Clare