Od severu k jihu se protahovalo moře. Bylo mu krásně modro, a proto modře pohupovalo vlnami a modře se usmívalo.  Nad ním se klenulo žhnoucí sedmikráskové nebe a jeho žlutý pestík  vyílal do všech stran své bílé a pálové okvětní lístky. Některé se v triolách snášely dolů a inspirovány tou všudypřítomnou modří vyťukávaly na hladinu tiché blues.

Dlouho, nekonečně dlouho trvalo to ťukavé pianissimo. Až jednou ho přehlušilo jakési trylkující vrčení. Pozvolna sílilo, trylky se zrychlovaly a zanedlouho se na obzoru objevila stará, černá, místy zrezivělá a oprýskaná mercedeska. Před sebou modrou hladinu bíle čeřila a za sebou ji bíle linkovala. Dojela do místa, kam dopadaly akordy těch nejpálivějších lístků, a tam náhle zastavila. Moře se k ní láskyplně modře přitulilo a čekalo, co se bude dít. V nastalém tichu se opět ozvalo ťukavé blues.

Z okénka auta se vysunula chlupatá ruka s teploměrem a zase zmizela. Potom se s vrznutím otevřela přední dvířka. Vyhlédl z nich lidský tvor neurčitého věku. Dlouhý plnovous mu sahal až po pás a vlasy mu splývaly do půli zad. Velké břicho měl vtěsnáno do plátěných těhotenských kalhot. Obcházel svoje vozidlo  ze všech stran a v rytmu přitom pleskal svýma ploutvovitýma nohama o modrou hladinu. Potom zdvihl kapotu a něco hledal. Mohl použít jen jednu ruku, neboť druhá mu nedávno uschla a odpadla.  Na jejím místě sice vyrůstala nová, ale zatím jen dětsky maličká. Konečně vytáhl provazový žebřík, spustil ho pod vodu a pomalu sestupoval dolů, až se ztratil v mořské modři. Okvětní lístky  stále nerušeně hrály své blues.

Za chvíli vyplula na modrou hladinu dvě velká vajíčka. Potom se vynořil i lidský tvor. Z vlasů, vousů i zplihlých kalhot mu crčely kousky moře. Usedl na zadní sedadlo, strčil své ploutvovité  nohy do chladivého modra, vyndal velké šídlo a kus kůže a začal šít. Když došil, okvětní lístky už tolik nepálily. Místo pestíku se na nebi točil velikánský zelený meloun. Náhle se sforzátovým zahřměním praskl a rozpadl se vedví. Z obou půlek začala vytékat osvěžující červená šťáva a se zurčením stékala po bílých lístcích do modrého moře. Moře se začervenalo a upejpavě se napilo. Okvětní lístky dohrály své blues a nechaly se omývat melounovou červení.

Lidský tvor vstal, došel mo červenomodré hladině k vajíčkům a navlékl jim kožená pouzdra. Pečlivě sešil otvory, ujistil se, že je vše v pořádku a vrátil se k autu. Žebřík uložil na své místo a uschoval i kůži a šídlo. Potom usedl za volant a ještě jednou pohlédl k vajíčkům. Nato mercedeska chrčivě nastartovala a začala se vzdalovat. Bylo úplné ticho.

Dlouho se vajíčka houpala na hladině, zahřívaná sedmikráskovým nebem. Až jednoho dne cosi slabě puklo a dva malé živůtky se draly na svobodu. Na švech kožených pouzder vykoukly zaječí uši  nůžek a rytmicky zastříhaly. Kůže se rozhrnuly a ven se vypotáceli malí tvorečkové s ploutvovitýma nožkama. Hřáli se na rozprostřených kůžích, poslouchali tiché blues a čekali. Moře je s velkou láskou houpalo. Radost a modrota se v něm rozlévaly do všech stran.

V dálce opět trylkově zavrčela mercedeska.  Tentokrát proťala modré moře bílou rovnou čárou a zastavila přesně u tvorečků. Přední dvířka se znovu s vrznutím otevřela a od volantu se naklonil lidský tvor. Láskyplně vzal své potomky do náručí a něžně je pohladil. Když je postavil na hladinu, tvorečkové svými ploutvičkami legračně capali. Moře se samým blahem modralo od hladiny až po dno. Ale protože už pestík na nebi melounověl, spustil tvor motor a pomalu se rozjel. jeho potomci se chytli za ruce, rozhrnovali nožkama hladinu jako lopatkami a velkými skoky uháněli za mercedeskou.

Když zmizeli v dálce, nebe sforzátově zahřmělo a z puklého melounu se vyřinuly proudy červené šťávy, kterou vyprahlé moře tentokrát pilo plnými doušky.

A na skalnatém útesu nad mořem seděl  Gershwin a divil se.