Sedím hluboce zabořená do sedačky v obýváku, v ruce nervózně žmoulám sytě růžovou foukačku – takový to trapný udělátko, do kterého když fouknete, tak se napne úzká papírová kapsa a udělá to „tůůůůů“ a s výrazem „nejradši bych tu nebyla“ poslouchám, jak mi ostatní vesele a zplna hrdla zpívají „zvééédněte číše, dóóóó velkééééé výše“ zdvihajíc pohárky naplněné levným šampaňským až kamsi k lustru. Je sobota 27.srpna a všichni se tu sešli jen kvůli mně. Důvod? Slaví moje 30. narozeniny. Haha, jako by vůbec bylo co slavit! Vždyť se na mě podívejte – je mi třicet, nemám chlapa, v práci jsem se zasekla na pozici asistentky ředitele, trčím v bytě s mojí mladší sestrou, která dle svých slov právě teď prožívá to nejlepší životní období, což se projevuje divokými večírky, známostmi na jednu noc a drinky zdarma, nemluvě o nočních návratech v podnapilém stavu, kdy se buď sama, nebo s doprovodem snaží nezbourat nábytek v předsíni a k tomu všemu jsem si předevčírem našla první šedivý vlas. Je toho trochu moc na obyčejnou holku z malého města, jejíž dětské a totálně naivní sny se rozplynuly jako pára nad hrncem hned po maturitě, kdy ani jedna z vysokých škol, na které jsem posílala přihlášky, neprojevila zájem o mou přítomnost a já tak skončila jako tuctová prodavačka v supermarketu.

„No tak! Přej si něco!“ sestřin alkoholem rozjařený hlas mě vytrhne z nudného přemítání o mém zoufalém životě, ve kterém neúspěch střídá neúspěch. Oči všech přítomných mě sledují a čekají, až trapně sfouknu svíčky – třicet hřejivě plápolajících plamínků není taková hračka sfouknout, jako když vám bylo 5 a narozeninový dort tak trochu zel prázdnotou – a v hlavě tiše odříkám narozeninové přání. Nechci je zklamat a vyslechnout si půlhodinové kázání tetičky Marty, že tohle je přece tradice, tak ať nedělám ofuky, proto se zhluboka nadechnu a s tvářemi napěchovanými k prasknutí jako hodná holka vyfukuji směrem k hořícím svíčkám a nerozvážně v duchu vyslovuji přání „hlavně vy pitomý svíčky zhasněte hned, ať se tu nemusím ztrapňovat podruhé“. Svíčky zhasnou do jedné a mě vzápětí dochází, že jsem si právě bez rozmyslu vyplýtvala jediné narozeninové přání – takže žádný chlap, žádná nová práce, žádné zvýšení platu ani stěhování do vlastního bytu. No nic, tak třeba za rok.

Když vyprovázím posledního hosta ze dveří a již po desáté mu do rukou cpu krabičkou plnou zákusků se slovy, že tolik sladkého pokušení je na jednoho až dost – a hlavně by si tolik cukru pohrálo s čísílky, na která se každé ráno nelibě dívám, když stoupám na váhu – v hlavě si pohrávám s otázkou, jak naložit s načatým večerem. S pohledem na hodinky usuzuji, že půl 11 večer ještě není hodina hodná cesty do postele – a už vůbec ne v případě, když se do ní chystáte sama – a moje kroky tedy míří do obývacího pokoje, kde si nalévám skleničku zbylého šampáňa, do druhé ruky beru tácek s brambůrkami a s ovladačem mezi zuby se zavrtám do křesla a zapínám televizi. Jelikož nepočítám s kdovíjak zajímavým programem, chvilku jen tak bezmyšlenkovitě přecvakávám z kanálu na kanál, usrkávám to levné – i když se čtvrtou skleničkou už mi ten patok nepřipadá tak hrozný – šáňo a upřímně ani nevnímám všechny ty filmy, seriály a reklamy, které se míhají na obrazovce a které mě přesvědčují o nezpochybnitelných účincích pracího prášku, jenž si každá svědomitá hospodyňka s sebou tahá snad i do divadla.

Moje myšlenky se ubírají směrem těch třiceti prožitých let, vzpomínám na své dětství strávené na malém městě, kde každý každého zná a o každém ví úplně všechno, lidi si vidí až do talíře a jeden druhému závidí a hlavou mi běhají vzpomínky na základní školu i střední, kde jsem zastávala roli šedé myšky bez sebemenší známky sex-appealu, která tradičně sedávala v první lavici a na ostatní působila jako nezajímavá šprtka, jenž k dokonalé vizáži knihomolky chyběly už jen čtyřky dioptrie a rovnátka, ale jinak jsem byla horkým kandidátem na největšího loosera třídy. S hořkou vzpomínkou na středoškolská léta usrkávám ze skleničky, v ústech nechávám alkohol převalovat po jazyku a posouvám se v paměti dál k práci v supermarketu, kde jsem strávila dlouhé tři roky v oddělení ovoce a zeleniny, což do mého života přineslo absolutní nechuť k většině odrůd, nutno dodat, že vedení ironicky přehlíželo veškerou mou snahu a já tak nejenže nedostala možnost změnit pole působiště, ale navíc jsem nějaké ohodnocení nepocítila ani na výplatě. Jak smutné.

Znovu upiji další lok šampaňského a s další várkou bublinek směřujících do mé hlavy trpce přeskakuji následující pracovní příležitosti zahrnující dva roky na recepci místního tříhvězdičkového hotelu, dlouhý rok v call centru, kde jsem díky neustále se opakující písničce málem přišla o zdravý rozum nehledě na skutečnost, že jsem ještě půl roku poté měla panickou hrůzu někomu zavolat, aby na mě okamžitě nespustil, ať si ty předražené produkty strčím – v tom lepším případě – za klobouk. Po této zkušenosti jsem si dala rok pauzu a jediným mým úkolem bylo podávat sestře suché kapesníčky, vyměňovat prázdné kelímky od zmrzliny a poskytovat 24 hodin denně rameno k vyplakání, protože zrovna ukončila svůj první vztah a jak už to tak u těchto školních lásek bývá, vypadalo to přinejmenším na konec světa.

V 27. letech, kdy už si člověk myslí, že pobral veškerou moudrost světa, jsem začala pracovat v nakladatelství, kde se počáteční nadšení a chuť pustit se s vervou do jakéhokoli úkolu rychle vystřídala se zklamáním a pocitem absolutního nenaplnění – a tady moje přemítání končí, s posledním douškem šáňa a hlubokým povzdechem usuzuji, že můj život postrádá sebemenší smysl. S pohledem na prázdnou lahev – a dalších 5 stojících hned vedle konferenčního stolku, které se nikdo neobtěžoval uklidit – sama sobě přiznávám, že toho mám tak akorát, proto odkládám sklenici na stůl a mírně vrávoravým krokem odcházím do ložnice, kde sebou plácnu na postel – jak dlouhá, tak široká – jako pytel brambor.

Třicítka na krku, moje práce mě nebaví, už mám dost všech těch zpackaných vztahů, které skončily ještě dříve, nežli vůbec stihly začít, roky utíkají nezastavitelnou rychlostí a moje biologické hodiny pomalu tikají – houby tikají, doslova tlučou – na poplach. S obličejem zabořeným do polštáře a slinou stékající z otevřeného koutku úst po dni plném narozeninových písniček, nekonečného potřásání rukou a přání všeho nejlepšího konečně usínám.