Narodíme se za velké radosti našich rodičů a jejich blízkých. Vidíme kolem sebe samé nové věci (dokud nám nezevšední a nezačneme je považovat za „úplně normální“), učíme se a zjišťujeme, že na světě existuje mnoho skutečností, které můžeme ovlivnit, ale s jinými nám nezbývá, než se smířit, což často působí bolest. Něco ale zůstává neměnné. Přestože mezi sebou lidé vytváří rozdíly a k některým se „osud zachoval méně spravedlivě než k jiným“, v jednom jsme si skutečně rovni a to zůstává neměnné: Každý z tohoto světa odejde (tentokrát za všeobecného smutku) a nijak tomu nezabrání, jiná alternativa v tomto případě není – nelze si koupit dalších padesát let k dobru, ani se umírání nějak vylhat, či utéct.

Přestože lidé vědí, že se nic podobného udělat nedá, stále usilují o to, aby se dostali alespoň o kousek dál k svému cíli. Umírat se nám většinou nechce. Lidé měli snad v sobě odjakživa „zakódovanou“ touhu po nekonečnosti a nesmrtelnosti. Mnoho z nás se chce dožít co nejvyššího věku, pobyt na zemi si maximálně prodloužit. Někdy se to docela daří. Ale přináší nám to opravdu štěstí? Chtěli bychom zde skutečně zůstat navždy?

Pokud jde o mě, představy o nesmrtelnosti mě jako malou děsily. Nedokážu si představit věčný život – vidět, jak ostatní kolem nás umírají, všechno zaniká, každý pocit zažívat pořád dokola, dokud se krásné nestane prázdným, děsivým a divným. Unavila bych se a ztratila veškerý zájem, naději a víru. Nevěřím, že by člověku „elixír života“ přinesl skutečné a navždy trvající štěstí. Myslím, že bychom tak žít nevydrželi, alespoň ne za stejných podmínek.

Zároveň mám ale za to, že smrt nutně neznamená definitivní konec. Mnozí lidé považují víru v posmrtný život za směšnou, sentimentální, iracionální. Nerozumím proč. Odkud berou své přesvědčení? Není nerozumné odmítat něco pouze proto, že to nedokážeme pochopit? Odkdy to, co nevidíme, neexistuje?

Kdysi se mi na internetu podařilo náhodou následující krátký dialog – jde o „rozhovor dvou miminek v děloze matky“:

Věříš v život po porodu?
– Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
– Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
– To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
– No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený- pupeční šňůra je už teď moc krátká.
– Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo…
– Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí – a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě.
– No, já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
– Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
– No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.
– Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.
– Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom…

(www.moje-pravdy.cz)

Co když smrt neznamená zánik a rozklad, ale jen začátek nového života? Možná lásku, radost, krásu a přírodu na zemi vidíme jen jako značně nedokonalý odraz skutečnosti příliš nádherné, než abychom si ji zvládli představit…

Pak má smysl po věčném životě toužit, nebo ne?