Saša Sandras je česká spisovatelka, která má na svém kontě několik dětských knih. Nyní se s novinkou Virtuálně vydala mezi dospělé čtenáře. O dosavadní tvorbě, o nové knize i o plánovaném pokračování jsme autorku vyzpovídali v následujícím rozhovoru.

Jako spisovatelka máte na svém kontě několik knížek pro děti. Je to vaše hlavní parketa?

Spisovatelka je, myslím, silné označení. Psaní mě však velice baví, je to velký relax pro duši. Píši ve volném čase a toho moc nemám.

Psaní pro děti vyšlo ze situace. Když mi odrostly mé děti a neměla jsem ještě vnoučata, usoudila jsem, že bych mohla něco udělat pro cizí děti. Tak vznikla před 10 lety soutěž „S Donem,“ která integruje děti různých schopností, dovedností i handicapů prvního stupně základních škol. Do soutěže se zapojují běžné třídy, ale také děti z dětského domova, děti z Kociánky, třídy do kterých jsou integrováni autisté, malotřídka, třídy děti s poruchou chování, romské třídy, atd. Součástí soutěže je i přečtení knížky, k ní jsem vytvořila s kamarádkami pracovní listy, křížovku atd. Děti prostě plní spoustu úkolů a mně těší, když mi paní učitelky říkají, že děti knížkou žijí, zlepšily se ve čtení a rozšířily si slovní zásobu. Myslela jsem, že první knížkou to skončí, ale děti chtěly pokračování příběhu o bernském salašnickém psu Donovi a tak vznikly postupně další dva díly a následně souborné vydání se čtyřmi díly. Pár výtisků knížky Don jsem zdarma dala do školních knihoven soutěžících škol, děti si knížku při autorském čtení potom mohly koupit. Na školách po mně knížku Don chtějí každoročně, je už několik let vyprodaná. Udělat dotisk knížky plné ilustrací je drahé a dětským nakladatelstvím se do rizika, že neprodají, nechce. Těžko to vysvětluji na školách.

Co vás táhne k dětským příběhům?

Asi to, že se cítím mezi dětmi moc dobře a že jsem tak trochu zůstala celoživotním dítětem.

Aktuálně Vám vyšla novinka Virtuálně, která je úplně z jiného žánru. Proč najednou taková změna?

K psaní pro dospělé mně nabádala kamarádka, malířka Marie Hladná, která ilustrovala moji první knížku pro děti. Přečetla si moji povídku, několik básniček a stále se ptala „Píšeš? Napsala jsi už něco pro dospělé čtenáře? To je tvá parketa.“ Moc se mně do toho nechtělo, ale po rozhovoru do novin s přednostkou Psychiatrické kliniky jsem se rozhodla.

Co byste o knize prozradila?

Děj se odehrává na sociální síti. Setkají se zde dva lidé, kteří by se v reálném životě asi bez povšimnutí míjeli. Samozřejmě muž a žena.

Jde o inspiraci skutečnými událostmi, nebo celý příběh vznikl ve vaší fantazii?

Příběh je fikce, delfínek, Viola ani Felicita neexistují. Děj jsem vystavěla na základě přečtení několika odborných knih, sledování diskuze rodinných příslušníků a partnerů lidí s psychickou poruchou na fórech. V příběhu se objevují i střípky odposlechnuté v hromadné dopravě, drobnosti ze života mých přátel, a i z mého života.

Třeba o Pantanalu mi vyprávěl ilustrátor mé knížky pro děti „Ledňáčci a jejich kamarádi,“ malíř, cestovatel, spisovatel, grafik a přírodovědec Jan Dungel. Jazz, The Beatles a francouzskou literaturu mám ráda já. Také molo v indickém oceánu, o kterém píše na chatu Viola. Malířka krásných žen, o které píše Viola, je má kamarádka Ivana Barazi, která namalovala i obrázky na titulní strany obou knížek.

Jaký je váš vztah k internetové komunikaci?

Nezavrhuji ji, ani jí nepropadám. Přes síť jsem poznala svého učitele meditace, také mladého počítačového nadšence, který mě naučil vše, co vím o počítačích a radil mi, když jsem měla problém. Dále terapeuta z Bohnic, od kterého jsem se dověděla mnoho užitečných informací ohledně závislostí Na chatu jsem se také dověděla o fotografických galeriích, kam od té doby chodím, a vše co o focení vím, jsem se naučila tam.

Přes facebook jsem ve styku s kamarádkami žijícími v zahraničí, na fotkách vidím a komunikuji s rodinnými příslušníky, kteří žijí daleko ode mě. Na sítích trávím ale minimum času, víc jsem tam byla jen při sběru informací pro knížky. Upřednostňuji reálný život a zábavu.

Prozradím, že brzy vyjde i kniha „Deník Jacka Novotného,“ kde se postavy delfínka a Violy opět objevují. Jde o pokračování knihy Virtuálně?

Ano, jde o pokračování, vlastně v určitých okamžicích se děj obou knížek prolíná. Virtuálně je psané pohledem ženy, Deník Jacka Novotného pohledem muže.

Plánujete příběh delfínka a Violy v budoucnu rozvíjet, nebo to knihou Deník Jacka Novotného končí?

Původně jsem zamýšlela napsat trilogii. Stejný příběh viděný mužem, ženou a nezávislým pozorovatelem. V průběhu psaní se děj vyvíjel, závěrem jsem text doplnila o připomínky psychologů a psychiatričky, kterým tímto děkuji za odborné rady. Zůstanu u dvou dílů. Vše, co jsem chtěla sdělit, jsem sdělila.

Kde obecně čerpáte inspiraci na své příběhy?

V běžném životě. Bernského salašnického psa Dona, jsem poznala u přátel a okouzlil mně. Ledňáčka jsem poprvé viděla na fotogalerii. Líbil se mi zbarvením, přečetla jsem si odbornou knihu o jeho životě a bylo rozhodnuto. Pozoruhodný ptáček, je třeba ho chránit. Tak vznikla knížka pro děti „Ledňáčci a jejich kamarádi.“

Že je delfínkova žena nymfomanka, k tomu mě přivedla redaktorka jednoho velkého nakladatelství, které jsem požádala o vyjádření, případně vydání knížky „Virtuálně.“ Na vyjádření jsem čekala půl roku, potom po připomenutí další dva měsíce, abych se dověděla, že děj je příliš vážný, chybí v něm erotika a dnes mají rádi lidé oddechovou literaturu s dobrým koncem. Tak jsem se rozhodla, že delfínkova manželka bude nymfomanka.

Během psaní jsem v nočním autobuse vyslechla rozhovor dvou mladých mužů, bývalých spolužáků, kteří si na škole užívali života a žen plnými doušky. Teď jeden z nich žil s nymfomankou a přestával sex a život s ní zvládat. Tehdy jsem se in natura dověděla, kdo je nymfomanka. Tím se omlouvám citlivým čtenářům, že pár kapitol v Deníku Jacka Novotného je na hranici porna, ale bez nich, by Felicita nebyla nymfomanka, ale pouze sexuálně náruživá žena.

Proč jsem zabrousila k tématu závislostí a psychických poruch se čtenář doví v doslovu knížek.

Jak dlouho už jste literárně činná a co bylo spouštěčem pro psaní?

Na základní i na střední škole jsem byla chválená za sloh a několik mých prací bylo odesláno do soutěží. Později jsem si pomocí čtyřverší vyjasňovala některé své názory na život a lidi, a jak jsem řekla výše, před deseti lety vyšla první knížka.

Jaký máte názor na e-knihy?

Mají mnoho výhod. Nezabírají místo v knihovničkách, na dovolenou si jich můžete vést přehršel, mnoho lidí je čte v dopravních prostředcích nebo kdekoliv při čekání, neboť je mají neustále u sebe. Další výhodou je, že jejich vydání není drahé a tak jsem dospěla k názoru, že je dobré vydat knížku nejdříve elektronicky a pokud by našla své čtenáře, teprve potom se pokusit o knižní vydání. Klasické knihy preferuje hodně mých známých.

Jaké máte vize do budoucna? Čím potěšíte své čtenáře?

Pro radost si budu psát dál, ale vydat knihu je obtížné, zvláště tu klasickou. Začala jsem psát jednoduché rýmovačky pro nejmenší, třeba se budou číst jen dětem v rodině a rodinách přátel.

Chtěla bych v budoucnu vydat knížku o ZOO. Napsala bych krátké příběhy o zvířátkách, děti prvního stupně ZŠ by k fotkám zvířat psaly veršíky. Ty nejlepší by byly součástí knížky, kdyby vyšla.

Pokud se týká literatury pro dospělé, když to na mě přijde, napíši v budoucnu povídku. Je to uzavřený útvar, tak nebude problém, že jedna bude z ledna, druhá třeba ze srpna atd. Kdyby vznikla sbírka povídek, určitě bych požádala o vydání opět nakladatelství KKnihy.cz.  Líbí se mi, že držít sliby, termíny a pro autory je důležité i to, že vydání je laciné, je zajištěna distribuce a o zisk z prodeje se s autorem slušně rozdělí.