První část šestisvazkového autobiografického románu – Můj boj: Smrt v rodině

První část z celkem šestisvazkového autobiografického románu popisuje na více, než třech a půl tisíci stranách život Karla Ova Knausgarda – norského spisovatele, který se už ve svých 40 letech rozhodl pro sepsání vlastních memoárů. Někteří tento jeho počin považují za velmi domýšlivý a narcistní. Ano, možná skutečně ano, ale i tak se z hlediska profesního jeho rozhodnutí skutečně vyplatilo. První díl s provokativním titulem Můj boj byl přeložen do více, než dvaceti světových jazyků a jen v Norsku se prodaly statisíce výtisků.

Kniha je pomyslně rozdělena do třech částí. První z nich líčí skutečnosti, které autora vedly k sepsání tohoto románu. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jak na mě autor působí. Pravda, je značně arogantní, trochu odtažitý, ale i přesto má jisté charisma, které mě upoutalo. Nicméně pokud jste se u počtu stran zarazili a pomysleli jste si, že to bude neskutečně zdlouhavé, měli jste pravdu. Nejednou jsem se rozmýšlela, jestli knihu nezaklapnout a neuložit hluboko do knihovny. A to zejména v části druhé, kde Knausgard líčí svoje dětství. Ano, chápu, že je pro příběh důležitá i tato etapa a to zejména pro pochopení vztahu mezi otcem a synem, ale i tak pro mě bylo neskutečně náročné se touto částí „pročíst“.

První díl sliboval jeden velký zvrat a to smrt otce. V okamžiku, kdy otec skutečně zemřel, se kniha stala něčím naprosto odlišným, než jakou se do té doby jevila. Otec, který byl před svou smrtí těžkým alkoholikem žijícím společně se svou matkou, byl pro Knausgarda evidentně velmi rozporuplnou osobou. Sám nevěděl, jaké city k němu chovat, jak se při zjištění o jeho smrti cítit,… A když dorazili do domu otcovi matky, nastal zvrat. Před vydáním knihy u nás jsem kdesi četla, že vydání knihy znamenalo pro autora zpřetrhání některých rodinných vztahů a právě zde jsem pochopila proč. Knausgard si při vypravování nebere servítky, odkrývá choulostivé detaily z rodinného života, nezdráhá se čtenáři vylíčit vše do posledního detailu. Upřímně mě text naprosto šokoval a ohromil, a i přesto, že autor, na rozdíl ode mě, považoval za nutné uvádět mnohařádkové seznamy názvů kapel, spolužáků nebo dokonce i čistících prostředků (???), rozhodně sáhnu po dílech, které budou následovat.

Celkově hodnotím knihu jako velmi dobrou a pouze kvůli zdlouhavým a, pro mě, přiznám se, nudným pasážím, dávám 70%.