Když se naše rodina naposledy rozloučila v obřadní síni na Olšanských hřbitovech se strýcem Emilem, nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš nenápadný strýc měl zařadit mezi zjevení, která v hrobě nenalézají pokoje, či dokonce mezi upíry. Smuteční obřad proběhl bez velkého vzrušení a pláče. Strýc Emil již překročil sedmdesátku, děti po sobě nezanechal. Byl starým mládencem, žil osaměle a s rodinou udržoval jen minimální styky. Po skončení obřadu zůstal spíše pocit melancholie nad míjejícím časem, který do neznáma odnáší vše, co tvoří naše životy, než-li pocit náhlého a nezměrného žalu. Po pohřbu se rodina sešla v jedné restauraci, aby probrala všechny nové události, které se odehrály, neboť naše rodina se schází většinou jen na pohřbech. Nic mimořádného jsme se nedověděli, záhadné události teprve měly nastat.

Týden po pohřbu přišla poštou pohlednice s gratulací k narozeninám strýci Eduardovi, která byla podepsána strýcem Emilem. Eduard, Emilův švagr, byl dojat: „Chudák Emil! Ještě na smrtelné posteli si na mě vzpomněl,” povzdechl si. „Ale je divné, že ta pohlednice šla tak dlouho.” „Asi někde zůstala ležet na poště. To se někdy stane,” pravila teta Tereza. „Ale koneckonců gratulace Ti dorazila včas.”

Tím by byla celá záležitost vyřízena a zapomenuta, kdyby v předvečer svátku tety Terezy 15. října nepřišlo další blahopřání podepsané opět strýcem Emilem. Od jeho smrti již uplynulo více jak sedm neděl a to se tedy nedalo vysvětlit zdržením na poště.

„Jde snad o nějaký hloupý žert?” dumali strýc s tetou, ale na pohlednici poznali písmo i podpis strýce Emila.

Pro jistotu se vzorky písma navštívil strýc Eduard známého grafologa. Ten potvrdil, že vše psala stejná ruka, ale po vysvětlení, že část korespondence byla psána posmrtně, se začal chovat podivně. Stavěl se stále tak, aby mezi ním a strýcem byl stůl, nechtěl ani za své služby zaplatit a viditelně byl rád, když konečně strýc zamířil ke dveřím. Podivné grafologovo chování strýce udivilo a když odcházel po schodech z domu, přemítal, má-li to v hlavě v pořádku. Když se o grafologově zvláštním chování zmínil doma tetě, ta rozhodně zaujala kritické stanovisku k duševnímu stavu: „Člověk, který si dnes nenechá za své služby zaplatit, rozhodně musí být blázen!”

Teta Tereza pak zašla na nejbližší poštu, aby jí řekli podle razítka na blahopřání, odkud bylo odesláno. Úřednice si sundala brýle a zkoumala nezřetelné razítko. „Ano, už to mohu přečíst. To je z té pošty u Olšanských hřbitovů. Víte, kde je? Jestli víte, kde je ta nová… Paní, co je s Vámi?” dodala, když viděla, jak se teta zapotácela.

O dušičkách členové rodiny hleděli na hrob strýce Emila s podivnými pocity, neboť vyšlo najevo, že k svátku 18. října přišlo poštou blahopřání ke jmeninám i jeho synovci Lukášovi. Datum na poštovním razítku bylo dobře čitelné a pohlednice byla odeslána takřka dva měsíce po strýcově pohřbu. Navíc při úpravě hrobu nalezli mezi spadaným listím propisovačku. Bylo to vůbec divné, zaživa strýc Emil mnoho styků s rodinou neměl, zapomínal posílat i pohledy k vánocům, po smrti jakoby se snažil vše svojí pozorností vynahradit.

Největší poprask ale vzbudilo blahopřání k narozeninám tetě Běle ke konci listopadu. Na lístku všichni poznali charakteristické strýcovo písmo, co však vzbudilo největší dojem, byla douška, že ji o narozeninách přijde navštívit. Ovdovělá teta Běla, Emilova sestra, žila po smrti manžela sama v malém bytě ve starobylém domě na Malé Straně. Nebožtíkův slib návštěvy ji pochopitelně nepotěšil, a aby nebyla v bytě sama, půjčila si na noc svých narozenin ve vší počestnosti od tety, své sestry, strýce Eduarda. Nakonec všichni už měli své roky. Jak se ukázalo, nebyl to od tety Běly nejlepší tah, protože strýc Eduard dorazil s dárkem ve tvaru lahve s vinětou koňaku. Láhev sice věnoval tetě, ale o její obsah se začal živě starat sám. Přitom celý večer vykládal různé strašidelné historie, hojně citoval z Moodyho bestselleru Život po životě, takže nebohé tetě Běla šla ze všeho hlava kolem. Pojednou se strýc Eduard zeptal, jestli Emil nepsal, zda přijde sám. Na udivený pohled tety nevinně dodal: „No, já myslel, jestli nepřijde taky s nebožtíkem Tvým mužem, když oba leží na Olšanech.”

Když těsně po půlnoci uslyšeli na chodbě šmátravé kroky a ozval se zvonek, oba strnuli. „Třeba to není nebožtík,” snažil se tetu i sebe utěšit strýc Eduard. „Třeba je to jenom lupič, který se pokouší zjistit, je-li někdo doma. Takových dneska je!” Strýc se vypravil ke dveřím a zeptal se rozechvělým hlasem, kdo je. Zjistilo se, že se nejedná ani o nebožtíka, ani o lupiče, ale o tetu Terezu. „Bála jsem se, že by se nejdřív mohl zastavit u nás. Z Olšanských hřbitovů sem to má při cestě. Tak jsem radši chytila ještě poslední metro,” zdůvodnila svůj příchod teta Tereza. „Naštěstí váš dům nebyl zamčený.”

Do jedné hodiny byli všichni vzhůru, aniž by se událo cokoliv  pozoruhodného s výjimkou toho, že jednou podivně zapraskalo ve starožitném nábytku a dvakrát temně zahučelo ve vodovodu. Pak se všichni uložili ke spánku: teta Běla v ložnici, strýc Eduard s tetou Terezou v obýváku na rozloženém gauči, na kterém jim teta Běla ustlala. Strýci Eduardovi přinesla pyžamo po nebožtíkovi, ačkoliv ten projevil obavy, nebude-li mít Emil výhrady, že si půjčuje věci bez dovolení.

Ráno se probudili nepříliš dobře vyspalí, neboť se jim zdály divoké sny a strýce Eduarda po tom koňaku trochu pobolívala hlava. Po nebožtíkovi nebylo však ani památky. „Je to ale kus nevychovance – ten Emil. Slíbí, že přijde na návštěvu a pak nic… No snad přijde aspoň na vánoce,” zažertoval při loučení strýc Eduard, kterému otrnulo, načež mu obě ženy svorně vynadaly.

Vyšetřováním celé záhady byl pověřen synovec Mojmír, protože je zaměstnán u bezpečnostní agentury. Převzal všechny pohlednice, porovnával písmo, posléze se vydal k poště, odkud byly posílány. Po prozkoumání podal zprávu o rozřešení záhady způsobem, jako by byl legitimním potomkem Sherlocka Holmese. Bylo to vskutku zcela elementární..

Strýce Emila, který často zapomínal na narozeniny a svátky svých příbuzných, přesvědčil k placené službě jeden skutečně podnikavý podnikatel, který si založil pro podobně zapomnětlivé lidi vlastní agenturu. Tak předepsal snaživý strýc všechny pohlednice na rok dopředu a ty byly potom postupně podle kalendáře rozesílány. Když se vše vysvětlilo, ozval se zklamaně osmiletý Honzík, o kterém si dospělí ani neuvědomili, že je poslouchá. „Tak strejda Emil je jen obyčejný mrtvý. A já se ve škole chlubil, že mám strejdu upíra..”

Autor: Josef Procházka