Ulici osvětlovaly nejen pouliční lampy, ale i velký kulatý měsíc. Všude se hemžily skupinky dětí v kostýmech a dům od domu klepaly a se smíchem strašily za sladkou odměnu jejich obyvatele.
Sledoval ten mumraj oknem. Stál v setmělé místnosti, ani za nic by nerozsvítil. Dost na tom, že mu sestra vyzdobila verandu vyřezávanými dýněmi a těsně před odchodem v nich zapálila tlusté voskové svíčky.
Neměl rád svátky. Neměl rád děti. Neměl rád nic, jen svůj klid a soukromí. Proto si vybral tenhle dům na konci ulice. Chtěl být sám. Za zahradou začínal hustý les a od sousedů ho dělily vysoké zděné ploty. Zbožňoval tohle místo. Bylo velké tak akorát a vzbuzovalo podivnou bázeň.
Bylo jako on. Děsivé, ponuré a tiché… až na pár nezbytných kusů nábytku vlastně i prázdné. Co odešel z nemocnice, vyhýbal se všem. Přátelům i kolegům… nechtěl nikoho vidět, protože mu neustále připomínali jeho vlastní nesmírné selhání. Dnes to byl rok…
Počítal s tím, že sem lidé budou bát chodit a během pár dnů, kdy se nastěhoval, s radostí zjistil, že je to tak.
Jen sestra neustále oblažovala jeho samotu svou přítomností. Přicházela a odcházela, kdy se jí zachtělo. Nebyl na ni za to zlý, neboť vždy uvařila, uklidila a postarala se, aby mu nic nechybělo. Vyprávěla mu, co se jí přihodilo, vždy ho uměla rozesmát, ale jen co se za ní zavřely dveře, propadl se zpět do své vážné, tiché nálady.
Jak čas pokročil, pobíhalo kolem méně a méně dětí. Za celou dobu se k jeho domu nepřiblížilo ani jediné. Shledával to velice uspokojujícím. Už už se odkláněl od okna, když koutkem pak zpozoroval pohyb…
Za kovanou brankou stálo dítě, holčička, v kostýmu Červené Karkulky, a pohupovala košíčkem. Dívala se na tmavý dům. Nemohla vědět, že je jeho majitel uvnitř… nebo mohla?
Začal se potit, když zvedla ručku a uchopila kliku branky. Zrznutí a skřípání pantů bylo slyšet i přes zavřené okno a on celý ztuhl.
Děvčátko nechalo branku dokořán a pomaloučku kráčelo po kamenném chodníčku k domu. Sledoval se zatajeným dechem každý krůček a téměř se mu nedostávalo dechu, když došlo a ž ke schodům. Zastavilo se a dívalo se na svítící dýně… zvedlo nožku v bílé punčošce a lakované botce, a vystoupilo na první schod… pak na druhý… pak na třetí…
Tiché klapání přes dřevěnou verandu ho ujistilo, že už kráčí k hlavním dveřím… a pak se rozhostilo ticho.
Srdce mu bušilo jako zvon až se obával, že je ten bum-bum bum-bum zvuk slyšet až za dveřmi…
Buch! Buch! Buch!
Klepání se rozeznělo tichým domem. Srdce na chvíli vypadlo z rytmu, než naskočilo v divočejším tempu. Obrnil se proti všemu, co mu bylo nepříjemné. Ovládl se… Vykročil ke dveřím…
Buch! Buch! Buch!
Téměř nadskočil, když se ozvala další série klepání. Uklidňoval se, pomalu dýchal…
Vrz!
To se pohnula klapka, kterou mu házel pošťák dopisy. Dítě nejspíš nakukovalo dovnitř a on dostal neodbytný nápad se přikrčit a na holčičku vybafnout. Téměř už slyšel její pištění a dupání, jak by strachy utíkala od domu…
Takový netvor ale nebyl. Došel potichu až ke dveřím a rozsvítil světlo nade dveřmi. Klapka vrzla, jak ji holčička rychle pustila a čekala, kdo že jí přišel otevřít… Pro jistotu rozsvítil i vevnitř.
Jestli se ho měla bát, tak ať se bojí. Ale na světle! Ještě se podíval na malou misku s bonbóny, kterou tu sestra nechala, prý, kdyby náhodou. Sáhl po klice a pomalu otevřel.
„Koleda nebo trest?“
Děvčátko očekávalo dospělého s běžnou výškou. Když však pochopilo, že bude muset zvednout oči ještě výš, připravil se na zděšený výkřik.
Díval se dítěti přímo do tváře. Všiml si nejprve šoku, s jakým si ho prohlíželo. Nechal ho tedy vynadívat se.
„Vy jste náš nový soused, že jo?“ promluvila holčička roztřeseným hlasem, kulila velké modré oči a s dětskou neomaleností se pokoušela zmapovat a zapamatovat si každičký detail…
„Ano,“ zašeptal.
Usmála se jako andílek. „Jsem Cornelie Adamsová a říkají mi Connie. Bydlíme s mámou a babičkou hned vedle vás.“
„Já vím,“ řekl. Znal ji, protože si neustále prozpěvovala a mluvila, a matka nejednou naříkala, že malou neměli učit mluvit, protože není možné, aby dítě v jejím věku napovídalo tolik, co jejich Connie. Sám dával matce tiše zapravdu, protože Connieino drmolení by nesnesl ani svatý. Obdivoval nejen matku, ale i babičku, že holčičce dávno nezalepily pusu.
„Vy jste pan Sabin, že jo? Maminka mi o vás říkala. Říkala, že na vás mám být hodná a v zahradě nesmím křičet, abych vás nerušila. Neruším vás teď? Vy už jste spal? Byla tu tma, když jsem přišla…“ Nakukovala zvědavě kolem něj a přísahal by, že se jí zvědavostí vrtěl pihovatý nosík…
„Jste tu sám? Byla tu dnes u vás taková milá paní, že jo? Smála se na mě, když šla kolem našeho domu. Pozdravila jsem ji.“ Zvedla k němu sladký obličej a zašeptala: „Můžu vám říct tajemství?“
Shlížel do té krásné skřítkovské tváře, nevinné a bezelstné…
„Mám dnes narozeniny. Je mi pět. Už chodím do školky.“
Nevěděl proč, ale vzal misku s bonbóny a dřepnul si před děvčátko.
„Všechno nejlepší,“ zašeptal a po dlouhé době se opravdu srdečně usmál.
„Děkuji,“ řekla a nabrala si do maličké hrsti pár sladkostí.
„Vezmi si víc,“ pobídl ji.
„Kdepak, pokazila bych si zoubky.“ Usmála se tentokrát naplno, rtíky odhalily dvě řady bílých zoubků… „Máte moc pěknou masku,“ prohlásila naprosto upřímně.
Pomalu polknul a oči se mu zalily slzami.
„To… není…“ Polknul a připravil se na nejhorší. „To není maska, Connie,“ zašeptal a tělem mu projel třes. Rozklepaly se mu ruce…
„Ó!“ Connie vykulila modré oči a nadšenou tvářičku jí smazal výraz šoku. „Promiňte, pane Sabine. Moc se omlouvám.“ Byla bledá a jemu se třásly ruce tak silně, až z nich vypadla i miska s odměnou pro koledníky. Connie sebou při duté ráně trhla a poplašeně se dívala na rozsypané bonbóny.
„Ach, Pane Sabine!“ zvolala. „Všechno se rozsypalo. Posbírám to.“ Postavila košíček na zem a dala se do práce.
Sledoval dítě, jak poctivě sbírá sladkosti do misky. Když měla hotovo, misku mu dala zpět do nastavených, ztuhlých dlaní…
„Hotovo, pane Sabine. A nic si z toho nedělejte. Mně taky občas něco spadne. Tuhle jsem vylila kakao přímo do postele. Mamka řvala jak tygr, honila mě po domě, to vám byla legrace! Byla celá zadýchaná a tak to vzdala. Pomáhal jsem jí to převléknout. A omluvila jsem se.“
Představa té jejich dramaticky vtipné situace mu vyloudila na tváři rozpačitý úsměv.
„Umím zlobit, víte? Ale umím být i hodná. Uklízím si hračky a taky hezky maluju. Přinesu vám obrázek. Namaluju nás dva…“
Díval se na ni jako na zjevení. Od té nehody s ním nikdo kromě sestry nemluvil tak otevřeně, a aniž by se v jeho společnosti cítil nepříjemně…
„Connie? Connie!“
Volání přicházelo od vedlejšího domu.
„Maminka!“ vyhrklo dítě a popadlo košíček. „Moc ráda jsem vás viděla, pane Sabine!“
Nezmohl se ani na slovo, když ho lehce pohladila po téměř necitlivé tváři. „Smím vám přinést ten obrázek?“
Němě přikývl.
Connie mu věnovala sladký úsměv, vyhrkla dobrou noc a utíkala, co jí drobné nožky stačily. Díval se, jak opatrně zavřela branku, a zaslechl, jak ji od vedlejšího domu maminka hubuje.
„Copak jsem ti neříkala, že se pan Sabin zotavuje a nesmíš ho obtěžovat?“ V matčině hlase byly rozpaky a stud.
„Neobtěžovala jsem,“ brblala Connie uraženě. „A byl moc milý. Maminko, kdybys ho viděla!“
„Já vím, Connie. Já vím! Už buď potichu a pojď domů.“ Matka nejspíš dcerku popoháněla…
„Ale mami! Myslela jsem, že má masku a neměl! Ale je moc krásný!“
„No tak, Connie. Pan Sabin byl vážně popálený…“
„Maminko, ale on má ten nejhezčí úsměv a nejzelenější oči, jaké jsem kdy viděla!“
„Cornelie už dost!“
Chvíli bylo ticho.
„Slíbila jsem mu obrázek.“
Byl si jistý, že zaslechl matčino zoufalé zavrčení… „Smím mu přinést obrázek?“ trvala na svém dcerka. „Pan Sabin neřekl ne.“
„Chudák! A co měl asi dělat?“ posteskla si matka.
To ho prakticky opravdově rozesmálo.
Dovedl si představit, jak se ta žena musela stydět. Sice nechápal proč. Nikdy ho nijak neobtěžovaly. Dnešní malé setkání s Connie ho nutilo přemýšlet nad tím, jestli se náhodou přespříliš nelitoval, na místo, aby byl vděčný, že přežil, a že ještě stále mohl něco se svým životem udělat.
Ano! Jeho život téměř před rokem skončil. Cal Sabin téměř zemřel, když s jednotkou hasil jeden z největších halloweenských požárů za posledních deset let…
Cítil, jakoby se dnes znovu narodil. Jakoby to, že otevřel malé prostořeké Karkulce Connie pomohlo otevřít nějaké dveře v něm. Ty, jež ho držely od všeho, co připomínalo život se všemi jeho krásami i těžkostmi…
Potřeboval mluvit se sestrou. Postavil se na nohy, zavřel dveře a pozhasínal. Podíval se na misku bonbónů, jíž postavil zpět na skříňku, a pak po jednom sáhnul, rozbalil ho.
Tu noc spal lépe než jindy, a když druhý den vstal a vyšel před dům, našel na zápraží obrázek, zatížený zeleným kamínkem.
Věděl, že je od Connie.
Byl na něm on v hasičském mundůru a Connie v kostýmu Karkulky. Kompozice i barvy, to vše tak nějak vystihovalo její dětské vnímání reality. Namalovala mu velké oči a široký úsměv, který by mu jizvy normálně nedovolily, a přesto v tom bylo tolik…
Téměř mu bylo do pláče…
Pod obrázkem bylo napsáno kostrbatým písmem:
Já a můj hrdina!
Autorka: Veronika Rakicová