Postel příjemná se zdá.
on zalehne nic nevnímá
Jen s představou jak krásně ona usíná.
Když zavře oči,hlava se točí.
Její líce zbarvené do růžová a halenka dechem rozechvělá.
Cit který k ní je cítěn, opětován nechce ti býti.
Smutný to pohled na kluka, který požaduje její city.
Ráno vstane, s pocitem že svět se zblázní.
Sám s kapkami deště venku brázdí.
Její ladná chůze, podobá se jeho múze.
Potkat ji jen na chvíli.
Dát do toho všechny své síly.
Jakmile spatřil jeho zrak, černý mrak,
jak blíží ona se k domu.
Zakopl na schodu.
Utíkat se nemá, jeho láska tu její hledá.
Přišel k ní, pozdravil a hezky se uklonil.
Rty tmavě rudou rtěnkou natřeny,
Úsměv vykouzlily.
Ano,svět se zbláznil.
Všechno zvrátil.
Co říci smí, nevěděl on sám.
„Mám nebo nemám?“
Ptal se sám sebe.
Bude mne milovat či ne?
Nebo nechce přítele.
Radši mlčeti se dal.
Vše na čem mu záleželo zanedbal.
Její rty, při odchodu se naklonili blíže, pusu na rozloučenou,dala mu, štíže dostává se z transu.
Za pár dní, uviděl jí.
Jak chlapce vedle sebe, za ruku si vede.
Rozlomila se jeho duše,
Jako by ho zasáhl šíp z kuše.
Vyprchal jeho chtíč, po oně dívce.
Nechtěl již sledovat jak spí. Ani její růžové líce.
Nechtěl dotýkat se jejích vlasů,
Líbat na rty plné.
Moc hlasů v jeho hlavě,
Nechtěl už slyšet více
Hvězd na obloze zářilo tisíce
Lehl si pod nebe, nic nevnímal jen své srdce, buch buch buch buch.
Padající hvězdy, komety, měsíce zář.
Na tu její krásnou tvář, bude myslet dál. I kdyby měsíc zakryl planetu zemi, ona bude pořád ta, která byla ta první.
Milovat, znamená chybovat.
Autorka: Eliška Linhartova