V poslední době se hodně rozmohl trend čajoven, kde se podávají různé matcha tea, orientální čaje a dokonce se míchají i s mlékem.

Vždycky pro mě čaje byly takovou poslední záchranou, kdy jsem v zimě přišla domů ze školy úplně bez nálady a ještě k tomu promrzlá z venku. Prostě jsem si udělala čaj asi s tunou cukru, hodila nohy na stůl a dodalo mi to potřebnou energii k celému odpoledni. Je tu ale jeden zážitek, který můj postoj k čaji celkově změnil. Navštívila jsem tedy po dlouhém přemlouvání jednu z těch čajoven, kde Vám naservírují fakt jakýkoliv čaj.

Tak řekla jsem si, že nebudu trapná s klasickým ovocným čajem a pořádně zariskuju. Objednala jsem si nějaký rádoby japonský čajík s mlékem a už po prvním přičichnutí jsem věděla, že tohle nebude úplně to, co potřebuju. Smrdělo to, jako když nevyměníte králíkovi slámu v klícce, která tam byla už fakt dlouho. A taky to tak chutnalo (ne že bych věděla, jak taková sláma po králíkovi chutná).

Ten den jsem se vracela domů s rozhodnutím, že si napravím chuť svým milovaným citrónovým čajem. Ale už jsem se na něj nemohla dívat stejně jako předtím. Myslím, že to bylo zhruba od této doby, kdy jsem přišla na chuť spíše kávě. Ne té obyčejné, ale miluju kávu s karamelem nebo s příchutí lískových oříšků, které si vždycky v kavárnách dopřávám. Ono to s tím čajem nebude asi až tak horké, pořád si ho s chutí dávám, ale kdykoliv se mám rozhodnout, můžu v klidu říct: „No, jsem spíše kafař.“