Pokud jste se v posledních týdnech ocitli v některém z knihkupectví, mohla Vaši pozornost upoutat kniha americké spisovatelky Harper Lee Postav hlídku. V USA vyšla už v roce 2015, v českém překladu až letos a navazuje na autorčino předchozí veleúspěšné dílo Jako zabít ptáčka z roku 1960, které se dnes již řadí mezi americkou klasiku. Proto než si poběžíte pro novinku do obchodu, určitě neuškodí si “Jako zabít ptáčka” trochu zopakovat nebo pokud Vás tahle kniha úplně minula, zjistit, o co se vlastně jedná.
Děj románu se odehrává v období hospodářské krize (30. léta 20. století) na jihu Spojených států v městečku Maycomb, kde žije osmiletá “Čipera” (Jana Luisa Finchová) spolu se svým starším bratrem Jemem, otcem Atikem a kuchařkou Kalpurnií. Nerada chodí do školy, protože jí paní učitelka v první třídě zakáže doma číst, nosí převážně kalhoty, dokonce se v budoucnu nechystá stát dámou (čímž začne velice znepokojovat svoji tetu Alexandru) a po celý rok se těší na prázdniny, až zase Maycomb navštíví její kamarád/ snoubenec Dill. Tak až na výjimečné události vyrůstají sourozenci Finchovi relativně poklidně…alespoň do určité chvíle.
Mladého černocha Toma Robinsona obviní ze znásilnění bílé dívky Mayelly Ewellové a hrozí mu tak trest smrti. Jako obhájce mu soud přidělí Atika Finche – otce Jema a Čipery. I když se případ zdá předem prohraný, vynaloží Atikus všechny síly, aby svému klientovi pomohl. Přestože proti obžalovanému nikdo nepředloží jediný důkaz a na základě výpovědí není pochyb, že zločin nespáchal, na americkém Jihu, kde stále silně přetrvává rasismus, to nutně nemusí znamenat vysvobození. Příběh sledujeme očima malé Čipery, která se tak kromě svých obvyklých problémů musí vypořádat s nesmyslnou nenávistí namířenou najednou i proti její rodině, nespravedlností a předsudky známých lidí, sousedů, přátel.
Myslím, že obsah uvedeného (velmi stručného) shrnutí zná téměř každý, kdo o knize už alespoň slyšel. I já měla předem určité povědomí o tom, co mě čeká. Právě proto mě (asi stejně jako některé další čtenáře) překvapilo, že soudní proces se po docela dlouhou dobu v příběhu neobjeví. Ve vyprávění holčičky Čipery totiž tvoří jen jednu z epizod (i když samozřejmě důležitou) a se stejným zaujetím nám povídá o svých začátcích ve škole, spolužácích, sousedech, zimě, kdy poprvé padal sníh, prvním setkání Dillem nebo příhodách, které dramaticky prožívali, když se snažili vylákat z obávaného strašidelného domu záhadného plachého souseda “Bubu” Radleyho.
Jako zabít ptáčka v žádném případě nepojednává pouze o rasismu, ale nenápadně rozebírá i řadu dalších neméně podstatných témat (některé z nich s problémem souvisejí velmi úzce, o jiných to tvrdit nelze) – najdeme podněty k zamyšlení například nad silou veřejného mínění, právem člověka na svobodu, vlastní život nebo jen na to “být jiný”, vztahem mezi “obecnou morálkou” a svědomím každého z nás, odvahou jedince, který se rozhodne vzepřít konvencím…Knížka spojuje závažné otázky s líčením obyčejných každodenních zážitků a všechno, co zpracovává, podává s nezvyklou lehkostí a humorem, z velké části zásluhou své drobné vypravěčky. Dětská perspektiva sice dokáže zmírnit a zlidšťovat, ale autorka malé hrdiny dokázala využít i opačným způsobem. Právě když následky dění okolo Atikova “osudového” případu začínají dopadat na Jema a Čiperu, surovost a bezohlednost se umocňuje, i když si ji oni sami neuvědomují nebo ji úplně nechápou, střet přirozené “dětské logiky” a nezkaženosti s předsudky a zaujatostí je podtrhuje.
Harper Lee opravdu živě popisuje prostředí i postavy, dokáže skvěle využít přímé i nepřímé charakteristiky a zacházet s psychologií jednotlivých osob. I jedince, kteří se objevili jen na chvíli (Bob a Mayella Ewellovi, Tom Robinson, pan Dolphus Raymond), jsem si po chvíli dovedla lehce představit, skoro jako bych v Maycombu žila a důvěrně znala všechny zdejší postavičky. Díky propracované psychologii postav na mě silně působil například moment (třebaže na první pohled ne tak výrazný jako jiné), kdy se dospívající Jem těžce vyrovnává s otcovým neúspěchem v případu obhajoby Toma Robinsona. Autorka používá pěkný a ne nijak zvlášť složitý jazyk, v přímé řeči jej přizpůsobuje postavám, takže se mi text dobře četl a výroky jednotlivých aktérů působily uvěřitelně.
Myslím, že existuje nespočetně mnoho důvodů, proč Jako zabít ptáčka stojí za přečtení. Já si knihy vážím především jako krásně napsaného citlivého příběhu o dětství a dospívání.
Základní informace o titulu – Jako zabít ptáčka
- autor: Harper Lee
- v originále: To Kill a Mockingbird
- první vydání originálu: 1960
- překlad: Marcela Mašková, Igor Hájek
O autorce – Harper Lee
Nelle Harper Lee se narodila v dubnu 1926 v Monroeville v Alabamě jako nejmladší ze čtyř dětí, otec pracoval jako právník. V dětství se stal jejím blízký přítelem Truman Capote, později známý spisovatel, autor novely s názvem Snídaně u Tiffanyho, podle níž vznikl stejnojmenný film s Audrey Hepburn v hlavní roli.
Harper se věnovala studiu práva, ale už na střední škole se zajímala také o literaturu. Během studií na University of Alabama v Tuscaloose pracovala v univerzitních novinách, jako účastník výměnného programu strávila léto na Oxfordu v Anglii. Nakonec ale vysokou školu nedokončila. Ve svých třiadvaceti letech odešla do New Yorku, kde získala zaměstnání u letecké společnosti Eastern Airlines, a rovněž opět navázala kontakt s Trumanem Capotem.
Kolem roku 1956 odešla z práce, aby měla dostatek času na psaní. V roce 1959 dokončila rukopis Jako zabít ptáčka. Knihu vydala v červenci 1960 a v následujícím roce za ni obdržela prestižní Pulitzerovu cenu. Dodnes se románu prodalo kolem 40 milionů výtisků. V roce 1962 vznikl na základě knižní předlohy oceňovaný film, kde roli Atika Finche ztvárnil Gregory Peck – za svůj výkon si vysloužil Oscara. (více zde: http://www.csfd.cz/film/12380-jako-zabit-ptacka/videa/?type=5&video=457705#play-video-457705 )
Lee při tvorbě bestselleru pravděpodobně v mnohém čerpala z vlastního života: předlohou pro Atika Finche měl být její otec, postavu Dilla Harrise inspiroval Truman Capote, Čipera se nejspíše podobá malé Harper… (Matka Harper Lee údajně trpěla mentální chorobou a málokdy opouštěla dům, což mohlo podle mého názoru autorku přivést k napsání postavy Arthura “Bubu” Radleyho – tajemného souseda, jehož se dětem nedařilo zahlédnout, protože nevycházel ven, a tak se jej snažily různými způsoby vylákat. Jde však jen o moji domněnku, žádný ze zdrojů informaci neuvádí.)
Harper Lee také spolupracovala s Capotem, vypomohla mu například s článkem pro The New Yorker, který se stal jakýmsi základem jeho díla Chladnokrevně.
Samotné Harper Lee ovšem žádný další titul nevyšel až do roku 2015, kdy se objevila kniha Postav hlídku (v originále Go Set a Watchman). Jde o příběh navazující na Jako zabít ptáčka, odehrává se roky poté – dospělá Jana Luisa (Čipera) žije v New Yorku a přijíždí do Maycombu navštívit otce Atika…Přestože se při čtení přesuneme dál v čase, autorka měla Postav hlídku napsat ještě před vznikem své první knihy, čímž argumentují kritiky, jež práci považují za “méně vyzrálou”. Přestože se jí zdaleka nedostává tak dobrého hodnocení jako klasickému dílu Jako zabít ptáčka, zaznamenala velký úspěch, v USA patřila v roce 2015 k nejprodávanějším.
Harper Lee zemřela 19. února 2016 v Monroeville, bylo jí 89 let.
pro podrobnější informace o životě autorky doporučuji navštívit například: http://www.biography.com/people/harper-lee-9377021
zdroje:
http://www.biography.com/people/harper-lee-9377021
http://www.nytimes.com/2016/02/20/arts/harper-lee-dies.html?_r=0
http://www.databazeknih.cz/autori/harper-lee-4519
http://www.literarky.cz/literatura/cteni/22192-harper-lee-postav-hlidku
Úryvek z knihy
Když táhlo mně na šestý a Jemovi na desátý rok, byl náš letní výběh ohraničen (v dosahu Kalpurniina hlasu) domem paní Duboseové, který stál o dvě čísla na sever od nás, a usedlostí Radleyových, o tři čísla na jih. Nikdy jsme nebyli v pokušení tuto hraniční čáru překročit. Dům Radleyových obývala neznámá bytost, kterou stačilo pouze popsat, abychom se celé dny chovali jak andílci; paní Duboseová byla učiněná saň.
Takové to bylo toho léta, kdy k nám přijel Dill.
Jednou brzy zrána, když jsme zahajovali vzadu na dvorku svou celodenní hru, zaslechli jsme s Jemem cosi štrachat vedle u slečny Ráchel Haverfordové v kapustovém záhonku. Šli jsme se podívat k drátěnému plotu, není-li to štěně — foxteriéři fenka slečny Ráchel byla totiž březí — ale zatím jsme tam našli človíčka, který seděl na zemi a hleděl na nás. Vsedě nebyl o mnoho větší než kapusta. Civěli jsme na něho a čekali, až promluví.
„Nazdar.”
„Jakýpak nazdar,” řekl Jem přívětivě.
„Jmenuju se Charles Baker Harris,” představil se.
„Umím číst.”
„A má bejt?” řekla jsem.
„No, já myslel, že by vás třeba zajímalo, že umím číst.
Jestli potřebujete něco přečíst, já vám to přečtu…”
„Kolik je ti?” vyslýchal ho Jem, „tak čtyři a půl, ne?”
„Bude mi sedum.”
„Tak ze sebe nedělej zázraka,” řekl Jem a trhl palcem směrem ke mně. „Tadyhle Čipera už čte od narození a nechodí ještě ani do školy. Na to, že ti bude sedm, jsi
hezky prťavej.”
„Jsem malej, ale mám hodně roků,” bránil se.
Jem si sčísl vlasy dozadu, aby lépe viděl. „Nechceš jít k nám, Charlesi Bakere Harrisi?” pozval ho. „Páni, to je ale jméno.”
„O nic směšnější než tvoje. Teta Ráchel povídala, že se jmenuješ Jeremiáš Atikus Finch.”
Jem se nasupil. „Já jsem na svoje jméno velkej dost,” odsekl. „Zato ty máš jméno delší, než jsi sám. Určitě o půl metru delší.”
„Jinak mi říkají Dill,” řekl Dill a dral se pod plotem k nám.
„Polez raději vrchem než spodem,” radila jsem mu.
„Odkud jsi přijel?”
Dill byl z Meridianu ve státě Mississippi, je tu přes léto u své tety slečny Ráchel a bude od teďka jezdit do Maycombu každé léto. Jeho rodina pochází z maycombského okresu, matka pracuje u jednoho fotografa v Meridianu, poslala jeho fotku do soutěže krásných dětí a vyhrála pět dolarů. Peníze dala Dillovi a ten šel za ně dvacetkrát do kina.
„Tady kino nehrajou, leda občas dávají na radnici nějaký nábožný filmy,” informoval ho Jem. „Byls na
něčem pěkným?”
Dill viděl Drakulu7 a to odhalení zapůsobilo na Jema tak, že si změřil Dilla s náznakem úcty. „Vypravuj nám to,” vyzval ho.
Dill byl originál. Měl krátké kalhoty z modrého plátna, připnuté knoflíčky ke košili, vlasy měl sněhobílé a přilípnuté k hlavě jako kachní chmýří; byl o rok starší než já, ale proti mně byl skrček. Když nám vyprávěl tu starou báchorku, modré oči se mu zapalovaly a hasly; rozesmál se vždycky nečekaně a vesele; měl ve zvyku tahat se za čupřinku vlasů uprostřed čela.
Když Dill proměnil Drákulu v prach a popel a Jem poznamenal, že film podle všeho vypadá líp než kniha, zeptala jsem se Dilla, kde má otce: „Ještě jsi o něm nic neříkal.”
„Žádnýho nemám.”
„Umřel ti?”
„Ne…”
„Když teda neumřel, tak přeci nějakýho máš, ne?”
Dill zrudl a Jem řekl, ať jsem zticha, což bylo neklamné znamení, že Dill byl vyzkoušen a přijat.
…
2)
Dostali jsme sice od Atika vzduchovky, ale střílet nás učit nechtěl. Základy střelby s námi probral strýček Jack; říkal, že Atika pušky nezajímají. Atikus řekl jednou Jemovi: „Bylo by mi milejší, kdybys střílel vzadu na dvoře do plechovek, ale stejně vím, že půjdeš po ptácích. Sojek si postřílej, kolik chceš, když je trefíš, ale pamatuj si, že je hřích zabít drozda mnohohláska.”
To bylo jedinkrát, kdy jsem slyšela Atika vyslovit, že je něco hřích, a tak jsem se na to optala slečny Maudie.
„Tvůj tatínek má pravdu,” řekla mi. „Mnohohlásci nedělají nic, než že nám zpívají pro potěšení. Neozobávají lidem zahrádky, nehnízdí na sýpkách, ničím nám neškodí, jen zpívají z plna srdce. Proto je hřích zabít mnohohláska.”