V posvátné chvíli ticha,

kdy slyším svůj dech,

lehnu si na kopretinový

koberec.

Obláčky ze rtů

rýsují se jako vzkaz,

na zem padá klíček

ze skla.

Střípky se rozletí

po koberci kopretin,

prsty pohladím jejich

hrany.

V posvátné chvíli ticha,

kdy slyším svůj dech,

vzpomenu na klíček

bez lítosti.