Byl to jeden z těch krámků, které na první pohled budily štítivou nedůvěru, nutkavý pocit, který vás nutil přidržet si tašku blíž u těla a s nakrčeným nosem projít co nejrychleji okolo, nebo se možná trochu snažit nahlédnout dovnitř a podívat se, jestli je obchod vevnitř stejně ošklivý, nebo ještě horší než zvenku. Sklo výlohy bylo matné a zapatlané letitými nánosy mastné pouliční špíny. Vlevo dole byla zubatá díra překrytá vetchými novinami z předminulého roku, kdy byl obchod opuštěn předchozím majitelem. Vnitřek výlohy byl ošuntělý, zašedlý a prázdný, až na plastový poutač s tmavě červenými písmeny, které mohly vyprávět o rudé socialistické éře, která už dávno minula. Cedule hlásala jedno velké slovo: Směnárna – a pod tím menší nápis: směňujeme vše. Náhodnému kolemjdoucímu by na tom malém, bezvýznamném slovíčku, jakým tady bylo slovo vše, nepřišlo nic zvláštního; každý je přešel s letmým vědomím, že se to dá na takovém obchodě čekat.

Pokud jste ale věděli víc, ležely na tom jediném slovíčku stovky významů.

Malá, sotva plnoletá dívka se záplavou tmavých vlasů schovaných pod šátkem a kabátem, stanula před obchodem jednoho deštivého listopadového odpoledne. Její tmavě růžový kabátek zářil v šedi ulice jako první jarní květina mezi prasklinami prošlapaného chodníku. Vlasy jí lemovaly obličej v měkkých vlnách a zakrývaly jí bledé tváře. Než se dotkla madla dveří, zhluboka se nadechla pootevřenými ústy. Dotkla se vlhkého kovu a zatlačila. Prosklené dveře se otevřely a ven se vyvalil závan měkkého tepla, které ostře kontrastovalo s lezavým chladem venku. Uvnitř to bylo cítit, ne vyloženě nepříjemně, směsicí vyškrtaných sirek a dohořívajících svíček. Místnost byla malá a šerá, vymalovaná tmavou barvou. Naproti vchodu stály police s knihami a roztodivnými lahvičkami, u kraje potom stálo starodávné vyšetřovací lehátko bez krepového papíru nebo deky. Jeho kolečka byla zabrzděná a jedno se vychylovalo do strany, jako kdyby chtělo odtud pryč.

Naproti lehátku stál dřevěný stůl s křeslem, ve kterém seděl vysoký muž s černými vlasy a tmavým strništěm. Přes svá rozložitá ramena působil velmi hubeně, a když se postavil, aby přivítal nově příchozí, byla jeho výška ještě majestátnější a vzezření elegantnější. Velkýma očima, které vystupovaly z lebky jako reflektory, přejel dívku od hlavy k patě. Pak se usmál.

„Vítej,“ řekl a jeho tvář se změnila mírným, ale přesto potěšeným úsměvem. „Co si přeješ směnit?“

Dívka ztěžka polkla a dodala si odvahy, než promluvila: „Chci…“ odkašlala si, jen rychle, jako kdyby musela ta slova postrčit ven, „chci rovné zuby.“

Muž se usmál o něco šířeji, až téměř vřele. „Ach tak,“ udělal zamyšleně, „aha. Už to vidím. Ano. Ano.“ S těmito slovy se přiblížil, obešel stůl a došel až k dívce. Ta svírala ucho své kabelky a nejistě přešlápla, když se muž zastavil přímo před ní, upíraje na ni své znepokojivě těkající bystré oči.

„Řekni mi, co bys za to všechno dala?“ začal, aniž by z dívky spustil oči. V místnosti bylo šero a ona nedokázala určit, kde – a jestli vůbec – má zornice, jak moc tmavé byly jeho oči. „Dala bys za něj… ledvinu? Oko? Ruku? Vaječník?“

Dívka sklonila hlavu, odvrátila pohled. Když vzhlédla, jeho oči byly pořád namířené na její tvář jako jehličky. „Ano, ano, ano,“ zašeptala.

Nadzdvihl jedno obočí ve výrazu zaujetí. „Cítím, jak moc po tom toužíš. Tohle nebude laciné.“ Dívka znovu sklopila pohled, aby se vyhnula tomu jeho, nepohnutému. „Řekni mi, proč ti na tom tak záleží?“

Sevřela jedno zápěstí druhou rukou. „Podívejte se na mě,“ zamumlala, hledíc všude jinde, jen ne na jeho tvář. „Na první pohled na mě není nic špatně, jenom tohle.“ Mávla rukou ke své tváři. „To kvůli těm zubům, to kvůli nim mi v životě nic nevychází. Kvůli němu jsem ještě nepoznala muže ani lásku, kvůli nim se bojím byť jen setkat s novými lidmi.“

Její oči zamrkaly potlačovanými slzami, slzami, které prolévala celé roky. Muž přistoupil ještě o něco blíž a zhluboka vdechl s přimhouřenýma očima. „Cítím to,“ prohodil téměř nezúčastněně, „cítím tvoje trápení.“ Otevřel oči dokořán. „Ale jsi si jistá, že za to můžou jenom tvoje zuby?“

Dívčina ruka sevřela lem kabátku, jako kdyby si chtěla zakrýt nejcitlivější místo přímo uprostřed hrudi. „Jen se na mě podívejte! Já… kvůli nim jsem ošklivá! Kvůli nim mě nikdo nikdy nemůže milovat, kvůli nim se nemůžu nikomu líbit! Copak vám to nepřijde odporné? Nemůžu s tím nic dělat! Nemám peníze a už ani čas!“

Cítil její bolest a vztek, pramenili z hloubi jejího nitra jako horký pramen, probublávali jí mezi nádechy a prosakovali mezi slovy. Byla to husí kůže na jejích pažích, bylo to bolestné štípnutí pláče někde mezi očima a nosem, které tolikrát musela potlačovat po prohozené poznámce, byl to palčivý, horký vztek při pohledu na svou vlastní tvář v zrcadle.

„Opravdu ti na tom hodně záleží,“ poznamenal muž znovu. „Ale jsi si jistá, že by tvoje… společenské trápení nezlepšila spíš nějaká úprava povahy? Nechtěla bys být víc společenská za cenu pozbytí radosti ze samoty? Víc charizmatická za cenu, že ztratíš své přátele? Víc přátelská, za cenu že ztratíš schopnost být empatická?“

Zavrtěla rozhodně hlavou, nemusela se rozmýšlet. „Jsou to moje zuby!“ zopakovala rozhodně. „Ničí mi život. Nikdo si nedovede představit, jak moc to bolí, když vidím pohledy všech těch lidí!“ vyhrkla rozhořčeně.

Zasmál se její paličatosti. „Cítil jsem už tolik lidské bolesti, že ta tvá mi ani nepřipadá výjimečná. Ale dobrá, dobrá. Tak mi tedy sama řekni, co všechno bys byla ochotna za ně dát? Ruku, nohu? Nebo někoho blízkého?“ Znovu se naklonil a vdechl. „Cítím, že miluješ svoje rodiče jako nikoho na světě.“

„Nemám nikoho jiného, koho bych mohla milovat.“

„Ano. Cítím totéž. Rodiče ne, ty nedáš,“ mumlal si téměř sám pro sebe. Pak se trochu pozastavil, zamyslel. „Říká se, že Bůh miluje všechny svoje ovečky stejně a že je stvořil k obrazu svému, tudíž jsou všechny dokonalé. To ale není pravda, viď?“

Odfrkla. Jako kdyby ještě potřeboval ujištění. „Ne,“ zasmála se hořce skrz sevřené zuby. „Všiml jste si, jak někteří lidé nemají nic, co by potřebovali změnit? Že jsou nedokonalí a zároveň dokonalí? Že jim bylo přáno daleko víc? A pak jsou tady lidé jako já.“ Znovu si odfrkla, tentokrát skutečně pohrdavě. „Mám toho daleko víc než většina ostatních. Jsem pokažená. Nepovedená hračka, které nikdy nic nevyjde. Jako kdyby mě načrtl nezkušenou rukou a pak si se mnou jenom zahrával. Jen se podívejte, jak se trápí, jak se pere, ta směšná malá ubožačka!‘“

Prohlížel si ji s uznalým úsměvem na rtech, nejspíš ho její slova potěšila. „Každý máme něco. Ale máš pravdu. On není neomylný. Každý den dělá chyby, strašné a fatální chyby, které ničí lidem životy. Hraje si s lidmi jako s hračkami a pak je v tom nechá a čeká, jak se s tím poperou.“ Tváří mu problesk vztek, ale byl to jen kratičký záblesk, protože se hned ovládl a jeho tvář získala opět vyrovnaný, povznesený výraz. „A od toho jsme tady my. My Jeho chyby napravujeme. Ovšem, nic není zadarmo.“

Dívka se hořce usmála. „To já přece vím. Dejte mi cenu vy. Napravte Jeho chyby. Napravte Jeho zhýralost, Jeho odpornou škodolibost, kterou páchá na svých dětech.“

Tvář se mu téměř rozjasnila, úsměv se rozšířil, jeho dokonalé zuby se zablýskly v úsměvu. To děvče ho těšilo víc a víc. Musel uznat, že přemýšlelo. Možná až moc, ale přemýšlelo. A proto se trápilo. Proto už nevěřilo Všemocnému.

„Bolest je součástí každého lidského života,“ řekl jí, „stejně jako touha. A někdy se dají jen velmi těžko oddělit.“

Pootevřela rty v hořké grimase, která připomínala úsměv. „Dělejte, co umíte.“

Založil si ruce na hrudi. „Řekni mi, dala bys mi tedy svou ledvinu?“

„Ano.“

„A co takhle oko?“ Přiblížil se ještě víc, dotkl se hladké kůže pod jejím jasně modrým okem, ve kterém byl jen mizivě vidět strach pod vším odhodláním. Věděl, že jí Bůh dal už dost zkusit. Byla zoufalá a chtěla pomoct. Chtěla ji hned, bez hloupého doprošování, čekání a marných modliteb a proseb, které nebudou shůry nikdy vyslyšeny.

„Ano,“ odvětila, aniž by změnila výraz.

„Tak tedy oko…“ zamumlal, „to bys dala. A co takhle vlasy?“ Promnul mezi dlouhými prsty s pěstěnými nehty pramen jejích jemných vlasů. „Byla bys raději celý život chodila s holou lebkou?“

Ani teď nezaváhala. „Ano.“

Znovu se ušklíbl. „Ne, ne. Záleží ti na tom tak moc, že to musí být drahé.“ Přejel ji pohledem odshora dolů a rozhodl se. „Chci za to tvou levou nohu. Od prstů po stehno. To je má cena.“

Dívka se nadechla. Rty se jí zachvěly.

„Bereš?“

Pootevřela ústa a teprve v tu chvíli, jako by si uvědomila, proč sem přišla. Jako by si uvědomila svoje příliš velké a křivé zuby, se kterým se narodila, a které ji trápily už od raného dětství i přes roky rovnátek. Jako by si teď znovu vybavila všechny urážky a vtipy, které zakusila. Jako by si teprve teď vybavila všechnu bolest a hořkost, která jí protékala žilami jako krev.

„Ano,“ řekla po chvíli ticha. „Ano, dám vám ji.“

Teprve v tu chvíli muž odtrhl pohled od její tváře. Pokynul jí ke stolu a z šuplíku vytáhl smlouvu společně s kuličkovým perem s velmi ostrým hrotem. Natáhl se po její ruce. Zaváhala, ale pak mu ji podala. Měl velmi studené prsty. Ona také. Natočil její ruku dlaní vzhůru a bodl do měkkého bříška ukazováku. Tiše sykla bolestí, pak ale pochopila a uchopila pero a podepsala. Podepsala vlastní krví smlouvu, která měla opravit to, co Bůh pokazil.

Probudila se na lehátku. Zamžourala kolem sebe a chvíli trvalo, než jí došlo, co se stalo a kde je. Jako první se dotkla své tváře. Přejela opatrně jazykem po zubech, dosud schovaných v ústech. Pak rozevřela rty a dotkla se zubů rukou.

Skutečně. Skutečně, po ošklivě velkých zubech nebyla ani památka. Vyrovnaly se, zmenšily. Pohled jí padl do zrcadla, které bylo přistavené u postele. Dívka cítila pod prsty rovné, hladké plošky. Její vada, její nedostatek, její velké, odporné zuby se zmenšily, proměnily se. Roztáhla rty do širokého úsměvu a oči se jí zamžily slzami vděku. Pak sklopila pohled a dotkla se levé nohy.

Místa, kde by levá noha měla být.

Nahmatala hrubé stehy, hluboké jizvy ve zvrásněné kůži. Úsměv jí na okamžik poklesl společně s rukou, kterou si ohmatala pahýl. Slzy se vylily z očí jako řeka. Pak se ale znovu usmála.

„Spokojená?“ zeptal se muž s mírným úsměvem a podával jí berle. Přehodila nohu přes okraj lehátka. Berle byly velmi vysoké, musela je snížit. Muž ji pozoroval.

„Tyhle tu zbyly po jednom muži,“ prohodil žoviálně. „Dal všechny svoje zuby za to, aby zase mohl normálně chodit.“

Autorka: Tereza Vlčková