Noc jako stvořená pro rej démonů. – napadlo ho, když se zadíval na neutěšenou krajinu. A zima! Zamnul si zkřehlé ruce a vrátil se ke krbu. K legendám o starých časem a hrdinech.

„Z hradu v horách scházela mezi smrtelníky a hrála s nimi své nečisté hry. Nic ji nemohlo zastavit. Mořila kraj, každý ji musel poslechnout, udělat, co jí na očích viděl,“ lidový vypravěč se odmlčel, dlouze se díval na své posluchače. „Až zakladatel tohoto rodu se jí postavil. Za bouřlivé noci se rozjel do kopců, volaje její jméno.“

Silný vítr rozrazil okenice a navál do komnaty spršku sněhu. Mladík s tichou kletbou vstal ze svého místa, přitáhl si plášť blíž k tělu a zajistil okenice závorou.

„Vrátil se za svítání, promrzlý na kost. Bez úspěchu. Prospal celý den a sotva přišel soumrak, nechal si osedlat vraníka a vyjel do houstnoucí tmy. Snad celou noc strávil v sedle bujného koně, opět marně,“ vypravěč ztichl, ze dvora k němu dolehly nejisté kroky.

„Byl posedlý představou, že zbaví kraj nebezpečí. Přestal dbát o svoje povinnosti majitele panství, nestaral se o mladou ženu a malého synka. Noc co noc vyjížděl do vlhké mlhy a vracel se nevyspalý. Dny trávil na lůžku, tvář obrácenou k oknu. Vyhlížel ji. Čekal, kdy vyslyší jeho prosby, ale nepřišla.“

Poleno v krbu se s prasknutím rozpadlo a do komnaty vyvrhlo oblaka jisker.

„Získal si pověst bláznivého hraběte. Vyhýbal se lidem, nemluvil, a když, pak jedině o čarodějnici z temného hradu v horách. Věřil, že tam někde je a sleduje každý jeho krok. Že jednou přijde a vyřídí si s ní všechny účty.“

Vichr vylomil okenici. Zavál dovnitř útržek písně beze slov.

„Byla to noc jako tahle. Hrabě seděl u krbu a poslouchal vyprávění bardů, když vítr rozrazil okenice a na dvoře zazněly tiché kroky. Čarodějnice z horského hradu se mu přišla pomstít. Hrabě vyšel ven a od té doby ho nikdo neviděl…“

Mladík za oknem zahlédl bledou tvář. Vstal a vyšel ven. Jako kdysi jeho děd…

Autorka: Lenka Martinková