Rozbřesk malá Jasmínka milovala. Koukala se na vycházející slunce. Na to jak se paprsky dotýkají trávy a rozzáří rosu. Jako by ránem všechno ožívalo. Ptáčci se líbezně začali protahovat a zpívat tím nejkrásnějším hláskem kterým se vytahovali jeden nad druhým. Louka z tmavě šedé se stávala barevnou. Tamhle zelená travička, tam zase bečí ovečka.

Jasmínka byla víla. A proto ráda v těchto chvílí tančila a zpívala z plna hrdla. Zpívala ptáčkům kteří jí dobrovolně zpěvem i letem doprovázeli. Nikdo kdo uslyšel její hlásek a radování ze života neodolal a přidal se k této velkolepé chvíli. Byla tak okouzlující že přivábila i elfa Ramona. Byl to sice hodný chlapec ale to Jasmínka nevěděla. S elfy se bavit nesměla. Víly a elfové spolu po generace špatně vycházeli. Proč ? To nikdo nevěděl, už tomu tak bylo po staletí.

Jasmínka byla však natolik zabraná tancem že si Ramona nevšimla a dál se bavila. Ramon byl očarován. Nic tak krásného neviděl. Ovšem viděl toho mnoho i když byl ještě tuze malý. Ku příkladu viděl potůčky v kterých se odráželo měsíční světlo a zlaté rybky napodobovaly hvězdy, ovšem dokonce ani tento krásný zážitek se nevyrovnal oné dívce která divoce tančila na poli obklopená zvířátky. Mohla být tak stejně stará jako on. Kolem 5 let s dlouhými černými vlasy a krásnou bledou pletí. Nedokázal jí přirovnat k ničemu jinému nežli k noční obloze a onomu nádhernému měsíci co na na ní svítí.

Elfý chlapec si chtěl s onou dívenkou hrát ale zároveň jí nechtěl rušit. I tak ho nutkání se s onou dívkou seznámit drásalo. Čím déle otálel tím to bylo horší a proto se přidal k jejímu tanci.

Ovšem Ramon nečekal že tím tu mladou dívenku vyplaší. Ta se leknutím rozeběhla směrem k lidskému statku. Už nezaváhal, a utíkal co mu síly stačily. Nabíral na rychlosti ale oproti víle byl těžkopádný. Nebyl zvyklý na výmoly z oraného pole.

Proto mu malá víla utekla. Ramon byl z toho smutný, ale osud tomu chtěl aby právě oni dva byli kamarádi. Nedlouho po tom se totiž opět setkali. Bylo to už v pozdní odpolední hodinu.

Jasmínka zrovna trhala květiny aby mohla pomoci své mamince léčit lidi kteří k ní chodili s ošklivými nemocemi. Náhle však z ničeho nic Jasmínka uslyšela zvláštní zvuk. Prosvištělo něco kolem ní a když se pořádně podívala byl to šíp.

“Komu asi patří,” proběhlo jí hlavou.

“A že to bylo pěkně nebezpečné. S takovouto zlou zbraní by si přeci nikdo neměl hrát. Alespoň to tedy tvrdí maminka.”

Vytrhla šíp ze stromu a začala se rozhlížet, kde že se ten lump asi ukrývá. A hle támhle za tím křovím. Krčil se tam malý elfí kluk. Kdyby Jasmínka byla poslušná holčička, utekla by. Ovšem to by to nesměla být zvědavá víla.

Rázním téměř až lidským krokem došla k elfovy a přísně se na něj zahleděla.

“Elfe,” pravila rozlobeně.

“Copak se takto chová? Vždyť jsi mi mohl ublížit. Ty, ty, ty, že se nestydíš.” Ramon byl zaskočen.

Né jen že ta malá víla neutekla, ona se ho dokonce ani nebála a co víc ona mu vyhubovala. A stále se na něj díval rozlobeně. Přikrčil se.

“O.. O… Omlouvám se.” Vykoktal najednou Ramon.

V tu ránu jako by cosi zapadlo do sebe. Jasmínka se s úsměvem narovnala a začala se smát. “I ty lumpe jeden, přece jenom umíš mluvit, jmenuji se víla Jasmínka a tvé jméno?”

“Ramon,” vydechl úlevou elf.

“Těší mě,” pravila Jasmínka a nabídla elfovi Ramonovi svou bledou ručičku. A on jí s ruměncem a šťastným úsměvem přijal.

A tak začalo zakázané přátelství mezi zlobivým elfem Ramonem a zvědavou vílou Jasmínkou.