Snad každý, koho znám, četl kultovní sérii Mládí v hajzlu od amerického spisovatele C. D. Paynea. Kdysi jsem se o to pokoušela i já, ale autorův styl mě nijak zvlášť nezaujal. Připadal mi příliš buranský, jestli se tomu tak dá říkat. Čím jsem starší, tím častěji po něm sahám a dokonce se občas bavím jeho ztřeštěnými schématy příběhu.

Začalo to před lety Brendou velikou. Dodnes netuším, proč jsem si ji tehdy pořídila, v každém případě, když na mě růžek knihy vykoukl z balíčku a došlo mi, kdo je autorem, měla jsem nutkání ji spálit. Místo toho jsem si paperback přečetla a dokonce zůstal v mojí knihovně.

Na dalšího Paynea jsem narazila před pár dny, když jsem si v městské knihovně vybírala něco k ukrácení dlouhé chvíle. Bez zbytečného přemýšlení jsem si román Neviditelný odnesla domů  a přestože jsem tomu nevěřila, zvládla jsem ji během jediného dne.

V první fázi čtení nenabízí žádnou třeskutě vtipnou zápletku, spíš naopak, problémy běžného života, které mohou potkat kohokoli. Hlavním hrdinou se trochu proti své vůli stává sedmatřicetiletý novinář Axel Weston, toho času dokonale na dně. Je bez práce, probíhá rozvodové řízení, už kdoví jak dlouho nezaplatil hypotéku a splátku na auto… Ví, že by měl začít něco dělat, ale bezvýchodná situace je silnější. To všechno se změní, když objeví, jak se stát neviditelným.

Samozřejmě se rozhodne neviditelnost využívat ve svůj vlastní prospěch. Občas drobná krádež, především však shání snímky hvězd z jejich nejstřeženějšího soukromí, aby postavil na nohy svůj nepříliš lichotivý rozpočet. Co zpočátku vypadá jako idylka a geniální nápad, to se snadno zvrtne. Axel se jednoho dne není schopen vrátit do viditelné podoby. Co víc, na stopě jsou mu chlapíci z FBI a předchozí činy mu zrovna dvakrát nepomohou. Hlavní hrdina se opět (jako by se nedokázal poučit) ocitá v bezvýchodné situaci. Dá se vůbec najít nějaké řešení? Čtenáře napadá jediné, tomu se ovšem Axel Weston chce pokud možno vyhnout.

Není to humor v pravém slova smyslu. Místy nutí k zamyšlení a i potom si člověk říká, jak by to v reálu mohlo dopadnout? Ještě že C. D. Payne v závěru přišel s odstavcem plným vtipu. Anebo ne?  Čím si po dočtení můžete být vůbec jistí?