Prolog

Za pár let jednomu příteli řeknu, že nejsem náročný člověk; všechno, co bych chtěl, je, aby se mě zrovna nikdo nepokoušel zabít. Jenže to bude až za pár let, teď je teď.

Teď je rok 1992, 3. září, sedmá hodina večerní.

Lokalita – Česká republika.

Místo – nejmenovaná ulice v nejmenovaném městě (protože ani jedno není pro náš příběh důležité).

Asfaltová silnice.

Bicykl.

Bouře nad hlavou.

Do kopce pomalu šlape dvanáctiletý kluk. Tiše při tom nadává. Déšť už se mu probil přes bundu až na kůži; chlapec má pocit, že kdyby skočil do bazénu, nemohl by být mokrý ještě víc. Bouře ho neděsí, má ji rád. Málem by si spokojeně pobrukoval – občas má dost šílené nápady. Nevadí mu bouře a nevadí mu déšť, nevadí mu, že je jak krysa, co vylezla z kanálu. Vadí mu, že ho doma seřvou jako malýho spratka – za to, že jede pozdě, za to, že si nevzal pláštěnku a i pro spoustu jiných pitomin.

Náhle sjede z oblohy blesk, tentokrát níž než dříve, mnohem blíž. Až příliš blízko.

Pohltí chlapce. Nadávky utichnou; zbude jen jasné světlo a déšť a hrom dunící na nebesích…

Blesk zmizí a odhalí pokroucené zbytky kola a chlapce vedle nich. Leží na zemi, nehýbá se, nedýchá. Na sobě nemá ani škrábanec, žádný spálený flek. Přesto vypadá jako mrtvý.

Pár vteřin napjatého ticha… a pak se hruď dítěte pomalu nadzvedne.

Chlapec žije dál… a ten chlapec jsem já.