Již před dobami, kdy se začala psát historie lidstva, se vedlo nesčetné množství bitev, především o moc a rozšíření území. S plynoucím časem se lidstvo stále více zdokonaluje, vývoj postupuje stále ku předu, což je znát na současných vymoženostech civilizace. Neustále se vyvíjí nové technologie, které mnohdy velmi výrazně ovlivňují náš život. Rozvoj techniky samozřejmě nemá jen kladné stránky, ale vždy se najde i nějaké úskalí. V současnosti lidé nevedou bitvy jen o nadvládu, ale také probíhají boje o místo k sezení v dopravních prostředcích.

Výhodou dopravních prostředků je bezpochyby skutečnost, že se nemusíme trmácet několik kilometrů pěšky ani v nepříznivém počasí. Ovšem snášet vydýchaný vzduch a neskutečné množství lidí tlačících se na malém prostranství mi přijde jako dokonalý způsob vyhubit lidstvo. Podobně se museli cítit lidé, kteří za dob holocaustu byli odvedeni do plynových komor, akorát s tím rozdílem, že oni šli na smrt.

Přestože je v dopravních prostředcích poměrně dostatek místa k sezení, je obdivuhodné sledovat na každé zastávce lidi, div že do té tramvaje nenaskáčou, aby obsadili co nejrychleji volné místo k sezení. Starší občané většinou nemají sebemenší šanci si sednout, poněvadž je předběhne mladší generace, které patrně vůbec nic neříká pojem slušné vychování. Samozřejmě, protože výjimka potvrzuje pravidlo, občas se najde někdo, kdo starším lidem uvolní místo, ačkoliv se kolikrát setká s posměchem přátel, pokud se jedná o někoho z řad žáků či studentů. Ale ani tato zkušenost těmto pár jedincům ovládajících zásady společenského chování nezabrání v tom, aby příště pustili opět si sednout staršího člověka.

V dnešní době mě nijak zvlášť nepřekvapí, když nastoupím do tramvaje a vidím, že všechna místa k sezení jsou obsazena mladými lidmi a kolem nich stojí starší generace kymáceje se ze strany na stranu. Bez povšimnutí zůstávají nabádání řidičů: „Děti, mládeži, uvolněte místa k sezení starším cestujícím.“ Nastane ovšem okamžik, kdy starší paní, postávající pár kroků vedle mě, psychicky nezvládne situaci a praví: „To víte, mladí lidé v lavicích stojí, tak si potřebují odpočinout alespoň v tramvaji.“ Tehdy jsem se té větě jen slabě pousmála, prohodila pár přívětivých slov s touto ženou, a nechala ji bez povšimnutí. Ovšem během doby se událo něco, co vedlo ke změně mého názoru k mladší generaci.

A jaké šance k sezení mají lidé o berlích a podobně? Zdravotní problémy se nevyhýbají obloukem ani nám, studentům. A kolikrát tyto potíže vedou k tomu, že musíme do nemocnice na operaci, ačkoli nám to není zrovna po chuti. Toto se přihodilo i mi. Den strávený v nemocnici po operaci kolene mě upevnil v přesvědčení, že všude dobře, doma nejlíp, ale školu lze považovat za druhý domov. Jak to tak po operacích bývá, člověk je nějaký čas neschopen sám cokoli podnikat, i když má k dispozici berle. Ale již po třech dnech jsem cestovala do školy tramvají, protože přece jen benzín není nejlevnější záležitost a dosti zasáhne do rozpočtu rodiny. Kupodivu cesta do školy se nejevila jako problém, a ani pohyb po budově školy mi nečinil nějaké nezvládnutelné obtíže. Ovšem to nejhorší z celého dne mě mělo teprve čekat. Dojdu na zastávku a přijede tramvaj. Není zde příliš mnoho lidí, ale místo k sezení tedy opravdu není. Proč? Studenti totiž jeli ze školy a podle toho to v tramvaji také vypadalo. Když jsem přistoupila do tramvaje, podívala se na mě nějaká studentka, která seděla. Když zjistila, že mám berle, vytáhla kosmetickou tašku a začala se líčit. Dodnes nechápu, zda mě tím chtěla nějak naštvat nebo co vlastně bylo jejím cílem. Najednou ale cítím na rameni nějaký tlak. Otočím se a za mnou stojí starší pán a praví: „Slečno, pojďte se posadit.“ Nevěřila jsem vlastním uším a očím, vždyť ten člověk byl již jistě v důchodu a používal vycházkovou hůl. Snažila jsem se s díky odmítnout, ale má snaha byla marná a zbytek cesty jsme si povídali jako kdybychom byli nějací staří známí.

Tehdy jsem si uvědomila, že s mladou generací to jde jak se říká z kopce. Ale jak je to možné? Je možné, že jistá část viny spočívá na bedrech rodičů. Špatné vychování, které svým ratolestem vštěpují do hlavy určitě nebude jedinou příčinou. Třeba jim nedávají dostatečný příklad. Vždyť i Komenský upřednostňoval výuku názornou metodou. Mnozí mladí lidé jsou ovlivňováni svým okolím. Pokud někdo bude mít nemístné poznámky, když uvolní místo staršímu člověku, je docela logické, že to toho dotyčného již příště odradí a raději zůstane sedět. Ale co když dodržují motto „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“? I to je možné, ale dodržovat je celý život přece není možné. Proč by nemohli udělat výjimku pro dobrý skutek?

Nejhorší je pouze přihlížet chováním mladých lidí v dopravních prostředcích během extrémních letních veder. Je to období, kdy mladí zásadně sedí, poněvadž jsou horkem znaveni a starší lidé opět postávají nad nimi. Ale co chudáci lidé se slabším srdcem a věkově pokročilejší? Vždyť ta horka je zmáhají mnohokrát více než nás. Cožpak si neuvědomujeme, že mohou strašně lehce během tohoto počasí omdlít nebo dostat infartk? Chování mladých lidí je nezodpovědné. Nejsem si jista, zda si uvědomují, jaké následky může mít jejich chování, ale domnívám se, že tak daleko oni nemyslí, žijí pouze přítomností. Není ničím nepřirozeným, že starší lidé stojící v tramvaji omdlévají. Obvykle to končívá tak, že je musí někdo z cestujících vynést na zastávku, položit na lavičku a zavolat záchranku. Ne jedenkrát končí takováto příhoda smrtí. Cožpak si mladí vůbec neuvědomují, že kolikrát nesou jistou část viny na smrti tohoto člověka? Vždyť, kdyby mu uvolnili místo, nemuselo by se to stát a ten dotyčný by si mohl ještě nějaký čas užívat života.

Ale jsem si jista, že v jistém věku si mladá generace uvědomí, že taky zestárne. Bude to zlom, kdy se začnou ke starší generaci, která je samozřejmě vzdělanější, moudřejší, chovat s respektem a snad i vyslyší jejich rady. Jak říká jedno čínské přísloví „Při běhu nechávej starce vzadu, ale jejich rady nikoli“. Mladá generace se má ještě mnoho co učit a právě starší lidé jí mnoho mohou osvětlit. Proč tedy život starších nezpříjemnit, i v dopravních prostředcích, a usnadnit jim tak život, aby nám mohli předávat své rady a vědomosti? Každý člověk se musí zamyslet sám nad sebou a sáhnout si až na dno svého svědomí. Jak se chováme ke starším lidem a svému okolí? A co když se stejným způsobem bude chovat někdo k nám?