Sněžilo. Konečně se dostavil býlí kůň, jenž rozvezl po kraji zimu. Křehké vločky dopadaly na hlouček lidí v černém a naleštěné dřevo rakve. Marie milovala sníh, nenechala si ujít první příležitost, aby se svou dcerou přivítala zimu stavbou sněhuláka. Marie jej pak pasovala na hrdého ochránce a strážce jejich malého domku. Viktoriiny vzpomínky na první sněhovou nadílku projasnil vždy smích a radost při společné koulovačce nebo výrobou andělíčků. Byť z obdobných dětských her vyrostla, slavností pasování sněhového rytíře dodržovala každičký rok. Poprvé zůstane malý domek bez ochránce. Královna usnula věčným spánkem a princezna ochromena náhlou samotou neměla na pasování sílu. Kněz dokončil slavnostní řeč a Zdeněk objal dívku konejšivě kolem ramen. Viktorie to však nevnímala. Upřeně hleděla na jámu v zemi, kam opatrně spouštěli tělo její matky. Byla ponořena v minulosti, ve chvílích, kdy její matka stále žila. V dívčiných vzpomínkách stále vyvařovala lahodné dobroty, smála se, strachovala se o svou dceru a zapomínala na své věci. Vzpomínky byly tak živé. Zdálo se, že se prolínají s přítomností a matka vlastně nikdy svou dceru neopustila. Viktorie se rozhlédla po účastnících pohřbu. Anna tiše plakala opřená o rameno svého syna. Hořkými slzami splácela vzpomínky na skvělou přítelkyni. Manželé Ševčíkovi i s Claudií stáli opodál a smutně shlíželi na poslední cestu Marie Faltsové. Tymothy se tvářil vážně, ale prozradila jej třesoucí se brada. Veškerou sílu vynaložil na potlačení vzlyku, jenž se mu dral z hrdla. Zaměstnanci autoservisu měli skloněné hlavy a tiše vzdávali úctu zemřelé. Dokonce i Anthony se přišel rozloučit, byť Marii osobně neznal. Viktorii překvapilo, kolika srdcí se její matka dotkla, tolik lidí přišlo Marii doprovodit na poslední cestu a projevit své city k ní. Viktorie nic necítila kromě hněvu. Matka ji opouštěla v lžích a nejasných odkazů, které tu své dceři zanechala. Proklela ji svým posledním slovem. Šelma se jí vysmívala z náhrobku, který dívka sama vybírala. Náhle se jí zdál nedostatečný, nevyjadřoval výstižně Viktoriino rozhořčení nad útěkem své matky. Lovkyně vzdala svůj boj proti stínu, jemuž zasvětila svůj život. Jak jinak si vyložit, náznaky, informace a fotografie v kované skříňce? Měla pocit, že pohřeb se jí snad ani netýká. Cítila se hostem ve vlastním životě. Avšak lidé přicházející k dívce s tichou útěchou na rtech ji vyvedli z jejího omylu. Ne, v tomto poslední představením koloběhu života měla hlavní roli. Potřásala si jednou rukou za druhou a cítila se hloupě. Další divadelní představení, které bylo třeba odehrát, scénář sestavený z tradic a mínění veřejnosti. Byla by mamka spokojená? Marie vždy odsuzovala uniformní smýšlení a jednání, tak neosobní a neodvážné. Stejnými slovy komentovala Viktoriinu snahu zapadnout v pubertě mezi své vrstevníky. Líčidla a oblečení, které schválily její kamarádky, včetně vět a slov, jimiž se snažila vydobýt si místo mezi nimi. Být přijata a oblíbená, mít své místo na slunci. Rozhodla se stát se osobností a odvážnou pro matčinu památku. Dovolila si malý prohřešek vůči tradici a místo květin vhodila na rakev vařečku s oblíbeným hrnečkem. Marie žila jako kuchařka, tak nechť žije v posmrtném životě tak i nadále. Rozhlédla se po tvářích přihlížejících s hrdě vztyčenou hlavou. Očekávala odsouzení či pohoršené výrazy, ale byla mile překvapena souhlasnými tvářemi. Anna dokonce její iniciativu napodobila a přihodila ještě ručně vyšívanou chňapku. Poté se malý hlouček rozešel k odchodu. Viktorie zůstala ve své prázdnotě sama, jako již tolikrát.  

,,Počkám u auta.“ Zašeptal směrem k zádumčivé dívce Tymothy. Pevně jí stiskl rameno na důkaz podpory ale ani se na něj nepodívala. Smutně si povzdechl. Viktorie vyčkávala na samotu. Přistoupila k čerstvému hrobu a nechala slzy hněvu stékat jí po tvářích.  

,,Proč jsi mi to neřekla? Věděla jsi, o čem se mi zdá a nic, jsi neřekla! Lhala jsi mi, když jsi tvrdila, že si na nic dramatického z mého dětství nevzpomínáš. Kdo byl ten brunet? A kdo jsem já?“ Vyčítala smutným hlasem kamennému náhrobku.  

,,Kde teď mám zjistit odpovědi?“ Posteskla si Viktorie a otřela své vlhké tváře. Její emocemi zamlženou mysl probudil pohyb. Mezi náhrobky se proplétal muž v černém kabátu. Tvář skrytou pod rouškou stínu elegantního klobouku.  Zastavil se před matčiným náhrobkem a uctivě sklonil hlavu, avšak svou tvář dívce neodhalil. Viktorie náhlý přízrak nedůvěřivě sledovala.  

,,Kdo jste?“ Oslovila muže s kloboukem Viktorie. Muž, však na verbální dívčiny projevy nereagoval. Stál u náhrobku a v tichém odevzdání mlčel.  

,,Vy jste mamku znal?“ Zkusila znovu navázat kontakt dívka. 

,,Zajímavé, jak se historie opakuje.“ Promluvil dunivým hlasem muž směrem k náhrobku.  

,,Prosím?“ Zdráhala se Viktorie jeho slovům uvěřit. Směr, jímž se rozhovor stáčel, se ji vůbec nelíbil. Navíc přítomnost neznámého v ní vyvolávala mrazení. Svědomitě před ní skrýval svou tvář, hlavu stále sklopenou k zemi. Mužova ramena se roztřásla. Viktorie si nejprve myslela, že pláče ale z pod klobouku se rozezněl chladný smích.  

,,Dnes jsi pohřbila svou odvahu, před časem svou sebedůvěru. Pravda neměla takto pěkný náhrobek, pokud betonovou rakev nepovažuješ za důstojné místo k odpočinku.“ Pronesl muž jízlivě. Viktorii se šokem nedostávalo dechu. Ten smích už slyšela!  

,,Ale já nespím,“ odporovala muži roztřeseným hlasem dívka. Muž se zasmál a vzhlédl. Jeho totožnost dívku nijak nepřekvapila, avšak přesto roztřásla jejím tělem. Zděšení se přelilo pře dívčina ramena a uvěznilo její nohy v betonu strachu.  Muž v pyžamu s krvavými skvrnami na noční košili na ni hleděl dvěma citríny planoucí lačným ohněm a blížil se!  

,,Jaký je rozdíl mezi sněním a bděním?“ Pronesl sladce a malými krůčky se rozešel k zmítající se dívce. Démon z říše snů a zrcadel si přišel pro svou kořist, již příliš dlouho mu uniká. Příliš dlouho po ní hladový.  

,,Máš strach?“ Optal se nevěřícně démon skryt za lidskou tváří. Viktorie zavřela víčka. Odmítala na posla pekel pohlédnout.  

,,Zrovna ty. Vrah, který se neštítí připravit o život vlastní dárkyni života. Odporné zabít vlastní matku.“ Hlas se přibližoval a jeho slova vyvrtávala v dívčině srdci díru.  

,,To bych ani já neudělal.“ Vydechl dívce do tváře. Viktorii stékaly slzy hořkosti pod ranami biče, jimiž ji muž svými slovy uštědřoval. Sevřela v pěsti kabát na hrudi, bolest v srdci byla nesnesitelná. Muž pohladil strnulé rysy drobného obličeje.  

,,Otevři oči. Nebo se bojíš pohlédnout pravdě do očí?! Přiznat si, že jsi vrah?“ Vyslovil sladce přízrak. Viktorie zavrtěla odmítavě hlavou, ale přesto neodolala pokušení pohlédnout trýzniteli do plamenných očí. Místo něj jí u nohou ležela stvůra. Rozevřela chřtán a vrhla se po dívce. Viktoriino tělo sebou trhlo bolestí, zmateně se rozhlížela po vnitřku vybavení auta. 

,,Jsi v pořádku?“ Tymothy oči nespouštěl z cesty, přesto po dívce po kradmu vrhal starostlivé pohledy. Viktorie si unaveně přejela rukama po tvářích a posteskla si nad vlastní trýznivou myslí. ,,Ano,“vydolovala ze sebe namáhavě Viktorie. Stále očekávala, že ji z auta vytrhne muž v pyžamu a předhodí ji démonu. Vrah. Novou roli, jenž ji přiřkl sám démon. Ano byla vrah. Odvrátila od přítele z dětství tvář. Snažila se před ním skrýt vypálenou značku zatracence na jejím čele a v očích.  

,,Spala jsi vůbec?“ Otázal se starostlivě Tymothy. Viktorie zavrtěla hlavou.  

,,Snažila jsem se ale nedaří se mi zavřít oči,“ obhajovala svůj strach ze snů a oprávněně. Sotva usnula pěti minutovým blaženým spánkem, již této nepozornosti brunet využil. Viktorie poznávala cestu k domku a nečekaně se ji zprotivil. Nepotřebovala péči ani samotu, hladověla po odpovědích.  

,,Mohl bys mě hodit do rezervace?“ Vyřkla z nenadání své přání nesměle. Tymothy povytáhl překvapením obočí.  

,,Proč? Snad tam nejdeš za tím chlapem!“ Vyhrkl rozhořčeně. Narážel na strýcovu ponuku k rodinné sešlosti v chatce, jenž měl v pronájmu. Viktorie si stále vybavovala jeho naléhavý hlas.  

,,Nechceš se ke mně stavit? Povzpomínali bychom na rodinu, popili dobrého vína. Mám s sebou pár fotek, mohly bychom si je společně prohlédnout.“ Lákal ji na rodinné setkání Zdeněk. Zprvu odmítla, ale nyní se jí jeho návrh zdál neodolatelný.  

,,To přesně chci,“potvrdila odhodlaně Viktorie. Tymothy zaparkoval na příjezdové cestě vedoucí k malému domečku a přísně si dívku měřil.  

,,Viki, je to v podstatě cizí chlap. Co o něm víš? Natančí si sem jako květinka a tvrdí, že je tvůj strýc. Nenapadlo tě, že to může být úchyl? Nebo kriminálník!“ Prohrábl si černé prameny v zoufalém gestu odmítající hnout se od domku o píď.  

,,I kdyby je to má jediná rodina. Nemyslíš, že mi prořídla už dost?“ Hájila svého strýce rázným hlasem odmítající jakákoliv odpor.  

,,Nemusíš mu hned kupovat letenku zpátky jen buď opatrnější. Uvažuj nad tím, prosím,“ nabádal ji k opatrnosti Tymothy naléhavě. Chápal její pocit osamění, ale také přehlížela svou snadno zneužitelnou zranitelnost. Viktorie však odmítala nechat se zviklat pochybnostmi. 

,,Tymothy buď mě tam odvezeš ty, nebo tam půjdu pěšky. To bys dovolil, abych takovou dálku šla sama a v mrazu?“ Využila jeho starost o ní ve svůj prospěch. Odpovědí ji byl jeho nalomený pohled.  

,,Prosím,“ zašeptala podmanivě Viktorie a vydechla mu svou prosbu těsně před tváří. Tymothy k jejímu překvapení nepřítomně pokýval hlavou.  

,,Dobře ale kdyby se cokoliv dělo. Zavoláš a to hned!“ Poučil dívku poraženeckým hlasem. Viktorie se vesele usmála. Tymothy neochotně otočil klíčkem ve startéru.  

Září 

Dnes se zdržela ve městě kvůli mohutným oslavám devatenáctého září, kdy místní lidé slavili Zázrak sv. Januária. Byla to zajímavá podívaná plná iluzí a pestrobarevných kostýmů. S úsměvem na tváři vzpomínala na vůni vína a marcipánu. Smích mladých lidí a rozpačitý taneček s pohledným Italem dívce stále vířil myslí. Teplý větřík ovlažil rozpálené dívčiny tváře. Nad korunami stromů skomíralo sluneční světlo a nebe nabralo odstínů Viktoriiných vlasů. Zašramotil štěrkovitý povrch stezky. Dívka ztuhla a rozhlédla se po své samotě. Tep cítila bubnovat až ve spáncích a dech se krátil. Nestíhal zběsilé tempo, v jehož rytmu tlouklo mladé srdce. Křečovitě sevřela umělohmotná řídítka a opřela se o vypůjčené kolo. Šramot se blížil následované dunivými ranami. Kolem vyděšené dívky se prohnali rozjaření studenti na kolech, mávali praporky a foukali do frkaček. Viktorii úleva zaplavila celé tělo. Smích skupinky cyklistů se nesl rychle tmavnoucí krajinou. Zapomněla, že v této zemi se velmi rychle stmívá. Nasedla na kolo urychleně zkrátit cestu mezi ní a ubytovnou. Cestu ji však zatarasila hubená postava oděna v dlouhém černém kabátě. Hnědé oči ostražitě sledovaly zkamenělou dívku. Viktorie pomalu ve ztuhlých rysech tváře poznávala onu ženu z pláže, Laura.  

,,Buonasera,” pozdravila zdvořile dívka ženu v černém. Ovšem nedočkala se žádné odezvy. Viktorii ženina strnulost naháněl husí kůži. Žena před něčím očividně váhala a oči se jí leskly zadržovanými slzami. 

,,Mi disipace,” omlouvala se v rodném jazyce Laura šeptem. Viktorie brzy pochopila význam jejích slov. Laura vytasila zbraň a namířila hlaveň na dívčinu hruď. Viktorie se rychle vzpamatovala, vrhla proti ženě těžké kolo a dala se na útěk. Za zády se jí ozvala šťavnatá nadávka. Viktorie vběhla mezi nedalekou houštinu právě včas. Těsně kolem uší jí prosvištěla kulka a zabodla se do kůry stromu. Viktorie se prodírala křovisky a kmeny stromů, k vyšší rychlosti ji povzbuzovali blížící se kroky a tiché výstřely tlumené tlumičem. Viktorie sotva popadala dech a opřela se o kmen stromu, aby nabrala sil. Opřela se dlaněmi o kmen jehličnanu, v kmenu uvízla kovová injekční jehlice se zářivou fialovou kapalinou v ampulce. Podobné střely používali pro uspání divoké zvěře lovci. Lovci šelem. Ta žena byla očividně blázen! Obezřetně vykoukla z pod svého úkrytu. Okolní krajinu poznávala. Sešly z hlavní cesty na zelenou stezku vedoucí k jezírku. Tmavé stíny okolních dřevin uvrhly stezku do tmavého hávu skýtající dobou skrýš pro případného útočníka. U vedlejší borovičky se pohnula větev. Viktorie se instinktivně otočila za zvukem, ale nepřítel zaútočil z opačné strany. Na krku ji zastudil chladný kov hlavně zbraně. Nežli žena stačila stisknout spoušť, mrštná dívka se sehnula a udeřila ženu do břicha. Laura se zlomila v pase a zbraň jí vypadla z rukou. Viktorie nechápala, jak dokázala, tak rychle zareagovat. Nestačila se však ze svého vítězství dlouho radovat. Laura se vzpamatovala a zaútočila znovu, tentokrát nožem. Její údery byly rychlé a přesně. Viktorie se stěží vyhýbala ostrému hrotu nože, adrenalin proudící ji v krvi zbystřil smysly a reflexi. Netušila však, že čím více se hýbe tam rychle se unaví a pak bude zranitelnou. Nůž zasvištěl vzduchem a zasáhl svůj cíl. Krvavá skvrna se rozlila na hrudi a rukojeť nože trčela z kabátu. Laura nevěřícně sledovala vlastní ruku držící rukojeť nože, předloktí ji svíraly drobné prsty dívky. Viktorie reagovala instinktivně. Jakmile zahlédla paži napřaženou ke smrtelné ráně, zkroutila ženě paži a ta naběhla na vlastní zbraň. Laura zalapala po dechu a druhou dlaní se zachytila lehkého dívčina svetříku. Viktoriina vyděšená mysl nemohla uvěřit svým činům. Ztuhlé sousoší kleslo k zemi, pod Laurou se podlomila kolena a u úst se objevila krvavá pěna. Viktorie toto děsivé představení sledovala se slzami v očích. Nedokázala pochopit co se stalo! Laura zachraptěla ve smrtelné křeči a naposledy vydechla u dívčiných nohou. Zděšená dívka se zadívala na své krví potřísněné prsty. Zabila člověka! Je z ní vrah matky dvou dětí! Celé dvě hodiny seděla Viktorie na bobku objímala si kolena, sledovala chladnoucí tělo ženy z pláže. Rudé rty během té doby vybledly, hnědé oči se zakalily. Viktorie hypnotizovala rukojeť tyčíc se z ženské hrudi a náhle ji přepadly stíny následků posledních chvil. Zabila živou bytost, člověka! Jestli to někdo zjistí! Samozřejmě, že to zjistí, policie vyhlásí pátrání a až najdou tělo, zatknou ji. Ta hanba a co bude s mamkou? Kdyby tělo zmizelo vyřešilo by to všechny potíže. Bez důkazů není čin! Omluvně se podívala na bezvládné tělo. Stáhla si z ramen svetřík a obmotala jim ztuhlé ženiny dlaně v úmyslu odtáhnout břemeno do skrýše, ale kam je ukrýt, aby je nikdo nenašel? S námahou dotáhla své břímě k nedalekému svahu. Propast obložená nefritovým mechem na jejímž dně trčela vysoká houština. Shodila ženino tělo dolů a zaházel listím a cypřišovými větvemi. Se slzami v očích sledovala, jak jehličí zakrývá ztuhlý obličej plný překvapení. Výraz zvěčněn ve smrti dívku bude pronásledovat do konce života. Kriticky si prohlédla své dílo, dlouho tu zůstat nemůže. Tělo brzy někdo objeví a stopy je dovedou přímo k ní. V mysli se Viktorii rodil plán. Ano. Teprve nyní se stala vrahem.   

Viktorie věnovala poslední pohled Tymothymu, který házel hněvivé pohledy na statnou strýcovu postavu. Tymothy si všiml dívčina vděčného pohledu a vlažně se pousmál. S těžkým povzdechem se od dvojice odvrátil a pomalu vycouval po příjezdové cestě od chatky. Skřípot odjíždějících pneumatik v dívce vyvolalo mrazení. Sotva jim zmizel Tymothy z dohledu objal Zdeněk dívku kolem ramen. 

,,Jsem rád, že jsi přijala mé pozvání.“ Zašeptal ji do ucha potěšeně strýcův hlas. Viktorie se na něj s úsměvem obrátila.  

,,I já. Přinesla jsem pár drobností z rodinné historie, mohlo by tě to zajímat.“ Poukázala na svou plnou brašnu. Zdeněk její nápad odměnil vstřícným úsměvem a vedl ji do útrob vyhřáté chatky. V této pozdní sezóně byli široko daleko jedinými obyvateli rezervace. V krbu malé místnosti plápolal oheň a ozařoval svým teplým světlem skromné vybavení chatky. Jedna postel, malý gauč a kuchyňský koutek s jídelnou. Koupelna se nacházela hned vedle oddělena dveřmi. Zdeněk přešel do kuchyně a vytáhl talíř se sušenkami.  

,,Podle starého babiččina receptu. Nediv se, jsme pekařské plémě, našimi žilami koluje kuchařská krev,“ odpověděl na překvapený dívčin výraz.  

,,Taky jsem něco přinesla. Tvarohový nebeský dort s perníčky,“ pochlubila se svým výtvorem Viktorie. Nežli Tymothy neochotně vyplnil její přání, vtrhla do kuchyně a sbalila všemožné cukrovinky, které po nocích pekla. Odmítala poddat se spánku, toužila pokořit své potřeby, a to i tělesné. Tělo však proti takovému zacházení protestovalo a bolestivě připomínalo každý sval v těle. Pleť ztratila barvu a zešedla, kruhy pod očima vysílaly signály o pomoc. Viktorie však ke všem těmto projevům devastace byla hluchá a slepá. Zdeněk neváhal a zakousl se do nabízené dobroty. Slastí protočil oči a pochvalně zamlaskal.  

,,Teda nic takového jsem v životě nejedl. Už teď se za ty sušenky stydím,“ pronesl pochvalně směrem k neteři Zdeněk. Viktorie se potěšeně usmála. Celou hodinu si vyměňovali nejrůznější recepty a hodnotili dnešní trendy ve stravování. Strýc odběhl ke svému kufru pro kroniku rodinných receptů s fotodokumentací pokrmů a kuchařek. Viktorie se zvláštním pocitem mrazení usedla za jídelní stůl. Chtěla toho strýci tolik říct a na mnohé se zeptat.  

,,Mám spoustu otázek.,“ připravila strýce na budoucí záplavu svých dotazů. Do brašny doma zabalila kroniku rodu Mansfeldů a neopomněla ani kovanou krabičku, samozřejmě také pár fotek z dětství. Už vytahovala objemnou knihu z brašny, když ji v pohybu zastavilo strýcovo pevné sevření. Překvapeně vzhlédla k ztvrdlým rysům jeho tváře a ledovým očím. Z náruče ji vzal brašnu a odnesl ji na gauč.  

,,Nebudeme si přeci kazit večer otázkami a hovory o té věci, že ne?“ Uhádl její záměry Zdeněk. Viktorie zklamaně svěsila ramena, přesně to měla v úmyslu. Byl to také jediný důvod, proč tuto cestu podnikla.  

,,Zvláštní, já bych na ní nejraději zapomněl a ty po Ní naopak bažíš,“ promluvil zamyšleně směrem k dívce.  

,,Protože mamka mi tu zanechala mnoho otázek ale málo odpovědí. Nevím si rady a zoufale potřebuju pomoc,“ vyslovila rozechvěle Viktorie. Už měla plné zuby tajemství a polopravd. Chce znát celou pravdu! Zdeněk pokýval hlavou, ale ke slovu se neměl. Z kuchyňské linky se ozval mobilní telefon. Viktorie k němu kmitla pohledem a při nekonečném vyzvánění se v ní usadila nejistota. Něco bylo špatně.  

,,Ty to nevezmeš?“ Překvapila Viktorii Zdeňkova netečnost vůči volajícímu. Náhlá strýcova mlčenlivost dívce na klidu nepřidala. Muž z dívky nespouštěl zamyšlený pohled.  

,,Víš docela jsem si tě oblíbil a věř, že tohle dělám nerad.“ Zdeněk se uvolnil ze strnulosti a zkracoval pomalu mezi nimi vzdálenost. Viktorie náhle pochopila. Pravda v ní zakořenila a vyhnala své výhonky strachu.  

,,Ty nejsi můj strýc, že ne?“ Ujistila se překvapivě klidným hlasem. Zdeněk se zastavil těsně před dívkou překvapen jejím klidem. Očekával křik, strach nebo útok ale ledový klid člověka jistý si svou převahou ne.  

,,Ne. Bylo těžké probít se tvou nedůvěrou, tvá intuice ti radila správně,“ poukázal na její počáteční nedůvěru. Viktorie se však stále zdráhala uvěřit dalšímu klamu.  

,,Ale jak to, že si potom toho tolik věděl o Šelmě? A i o mně?“ Hodlala využít nečekanou mužovu sdílnost. Muž se hrdě pousmál. 

,,Nebylo to těžké. Věděl jsem, odkud pocházíš a zahrát roli milujícího strýčka nebylo nemožné. Na internetu a sociálních sítích jsem se dozvěděl dost na to, abych pokořil tvou nedůvěru. Měla by sis dávat pozor na to, s čím se s ostatními podělíš. Mohli by to využít proti tobě,“ poučil pobledlou dívku před sebou. Mobil umlkl a Viktorie se odhodlala k činu. Hbitě se vymrštila ze židle a dobře mířenou ranou na čelist si probila cestu ke koupelně. Muž překvapen náhlým útokem se stačil ráně vyhnout, ale už nestihl dívce zabránit útěku. Když zaslechl cvaknout zámek od koupelny hlasitě se zasmál dívčinu zoufalému pokusu.  

,,Kam chceš tady utéct? Chata je daleko od města i od silnice a vchod hlídám já, takže ti dám na vybranou. Buď to půjde po dobrém a v klidu tu počkáme na mého zákazníka anebo to půjde po zlém. Pak ti slibuju, že to bude hodně bolet,“ ujistil svou oběť mrazivým hlasem a chopil se sekerky, u naštípaných polen u krbu, s úmyslem se k dívce dveřmi probít. Viktorie si vjela zoufale prsty do vlasů. Co proboha bude dělat? Telefon je v brašně a ten psychopat zatarasil jedinou cestu k úniku. Plakala nad svou bezvýchodnou situací. Proč jen Tymotyho neposlechla?! Ostří sekery se zakouslo do výplně dveří a pomalu ukrajovalo z pomyslné barikády. Její útočiště moc dlouho mužovým nájezdům vzdorovat nevydrží. Bezradně se otočila kolem sebe a hledala únik nebo cokoliv co by ji pomohlo. Bránit se nemělo šanci, on byl očividně profesionál a ona sotva umí zvednout pěsti. Opřela se zády o studené kachličky a svezla se odevzdaně k zemi. Kolena si přitáhla k hrudi a se slzami v očích sledovala, jak dveře za mohutného praskání povolují. Ne, nechtěla vidět, jak se probíjí přímo k ní a pak vráží sekeru do jejího těla. Schovala tvář do kolen a nechala se pohltit hněvem nad svou hloupostí a zoufalou situací. Muž překonal poslední odpor a dveře jediným silným úderem vyrazil. Potěšeně shlédl na malé klubíčko schoulené v rohu u vany. Očekával větší odpor vzhledem k její bojovné povaze, kterou měl tu možnost zahlédnout. Nevadí, alespoň to má bez práce. Vzpomněl si na požadavek zákazníka ohledně dívčiny vyděšenosti a již v hlavě plánoval své velkolepé divadlo plné hrůzy a děsu. Pomalu se blížil k plačící dívce. Stoupl si nad ní a sebe jistě uchopil topůrko sekery pevně do dlaní a pozvedl ji nad hlavu v úmyslu ji pěkně vyděsit a poté spoutat. Zarazil jej však podivný zvuk. Zvířecí vrčení ozývající se od schouleného klubíčka pod jeho nohama mu zježil chloupky na zátylku. Dívčiny nohy se nečekaně vymrštily a bolestivě jej udeřily do žaludku. Síla nárazu jej odhodila na jídelní stůl. Zalapal po dechu a odplivl krev nahromaděnou v ústech. Překvapně pohlédl mezi futra dveří na přihrbený stín připravený k útoku. Rychle se vzpamatoval a chopil se své zbraně. Neočekával takovou sílu od drobné dívky, ale nehodlal se nechat znovu překvapit.  

,,Dobře, takže to půjde po zlém,“ zašeptal si pro sebe nájemný vrah. Nepostřehl však následný dívčin útok a další náraz jej odhodil zpět k zemi. Omráčeně se snažil postavit na nohy, ale něco jej tížilo bolestivě na hrudi. Viktorie jej silně tiskla pravou nohou k zemi jako motýla. Nedokázal pochopit, jak jej mohla přemoci pouhá žena. Snažil se zbavit jejího nátlaku a osvobodit se, ale dívka byla vůči jeho ranám netečná. Stála klidně nad ním s nohou na jeho hrudi a shlížela na jeho zmítající se tělo lačným pohledem. A ty oči! Svítily z její podivné tváře jako dva citríny! Pousmála se nad jeho zděšením a odhalila dva vystouplé špičáky, její úsměv podobal se vlčímu. 

,,Do prdele,“ okomentoval její podivnou tvář muž. Ty podivné oči naposledy viděl na stránkách kraje, jemuž vévodila legenda o Šelmě a teď se mu tu zhmotnila přímo před očima.  

,,Ano, drahý příteli. Bude to velmi bolet, už se nemůžu dočkat,“ zachrčel rudovlasý démon potěšeně. Uvěznila jej pod sebou a hladově se naklonila nad jeho divoce se zmítající hruď, přímo nad srdcem. Náhle se místností roznesl nelidský řev plný bolesti a praskání kosti. Každý, kdo se odváží vniknout do revíru Šelmy, zaplatí krvavé mýtné. 

Anthony ukryl dodávku ve stínu vzrostlého dubu a okolních křovisek. Martin nespouštěl oči z obrysů chatky rýsující se v šeru před nimi. V oknech se svítilo, byli tu tedy správně.  

,,Něco mi říká, že tam bude pěkná spoušť. Z té chatky mám mrazení v zádech,“ ošil se nad svými úvahami Martin.  

,,Musíme být opatrní. Viktorie je hodně opatrná a až překvapivě bdělá,“ varoval přítele před nebezpečím. Jejich společná návštěva u Claudie Wágnerové dopadla nevalně. Prohlédli dům, prostudovali i nalezený doktorčin deník ale nic co by poukazovalo na přítomnost Šelmy, nenašli. Anthony již pozbýval nápadů či východisek a pouze se děsil chvíle, kdy démon zaútočí znovu. Celým srdcem prosil vyšší síly, aby mu seslaly odpověď a ony jej nečekaně brzy vyslyšely. Martin narazil na Claudiin pracovní diář s poznámkami ohledně terapie pacientů, včetně Viktoriiny léčby běsů. Popisky snů, běsů, pocitů a odborný náhled na ně je přivedly sem. Anthony celou cestu přemýšlel, jak snadno se nechal oklamat. Podlehl dívčiným uhrančivým očím, její duše bojovníka byla tolik lákavá, že přehlédl zjevné.  

,,Nebyla to tvá vina. Ta potvora je prohnaná a ty tu jsi sotva rok. I tak jsme ji našli překvapivě brzy,“ Martin se snažil přítele uvolnit ze smyčky pocitu selhání, jež se mu utahovala kolem krku.  

,,Výmluvy jsou důkazem amatéra a já jím rozhodně nejsem. Nemůžu si to dovolit,“ poukázal na břemeno jejich poslání Anthony.  

,,Druhé pravidlo: Nikdy nepodléhej systému odměn a trestů. Vždy se řiď vlastními hodnotami. Mám tě na krku už přes čtyřiadvacet let a znám tvé hodnoty. Lítost minulého k nim rozhodně nepatří,“ připomněl bratrovi překvapeně Martin. Anthonyho jeho poznámka povzbudila k otázkám. Proč se cítí k Viktorii provinile? Co onen výrok soudce vyvolalo? V mysli si přecházel podrobně druhé pravidlo lovce. Systém odměn a trestů je v člověku silně zakořeněn a pěstěn již od dětství. Pokud se dítě podřizuje nárokům rodičů, učitelů a příslušníkům společenství, v němž žije je odměněno náklonností, laskavostí a pozorností. V opačném případě jemu něco uzmuto, od výhod například televizi nebo počítač, až po náklonnost rodičů a podporu společnosti. V tomto sytému člověk vyrůstá v dospělého člena společnosti snadno ovladatelného díky trestům a odměn. Stává se skvělým zaměstnancem, ideálním partnerem či vlastencem. Záleží na zvoleném nátlaku a záměru. Pocit viny a strach ze ztráty udržuje systém při životě a jediným východiskem je odpoutat se. Stvořit si vlastní hodnoty a sám se trestat a odměňovat. Anthony dnes po mnoha letech sklouzl do systému odměn a trestů.  

,,Nelituju minulosti, každičký detail co se udál mě dovedl tam, kde jsem teď. Jen mě přepadla obava, jestli už přece jenom nestárnu,“ přiznal se Anthony. Martinovy zacukali pobaveně koutky úst. 

,,Snad mi nechceš tvrdit, že máš v plánu se usadit? Ty? Nedokážu si tě představit, jak sekáš trávník před malým domkem, vaříš v restauraci Italská jídla a snad dokonce vyměňuješ pleny,“ poukázal na přítelův starý sen s vlastní pizzerií Martin. Anthony pozvedl obočí a pohlédl na přítele úkosem.  

,,Zas tak starý se necítím.“ Anthony pohlédl na hodinky.  

,,Jsme tu dost dlouho na to, aby měla možnost zaútočit. Takže moment překvapení je na naší straně,“ upozornil přítele rozechvělým hlasem Anthony. I jemu chyběl pohyb. Martin odjistil zbraně a neslyšně se vytratil do noci následován svým kolegou. Proplížili se kolem okna a nahlédli do nitra chatky. Na zemi v kuchyni ležel tmavý stín a hýbal se. Anthony gestem přivolal přítele k sobě a rukou poukázal na dveře, byly posety krvavými otisky drobných rukou. Martin si vyměnil s bratrem pohled, oba došli ke stejnému názoru. Šelma se probudila. Anthony vykopl dveře a Martin namířil zbraň směrem, kde vytušil obyvatele chatky. Strnul však v pohybu a citelně ucítil v krku vlastní žaludek. Anthony se připojil k příteli a prohlédl si krvavé dílo umělce potulujícího se zřejmě někde poblíž. Martin obdivně hvízdl.  

,,To je teda spoušť,“ ohodnotil Martin uznale a snažil se vzpamatovat z otřesu. Muž ve středních letech s tváří staženou hrůzou a vytrpěnou bolestí ležel na podlaze v kaluži vlastní krve. Z hrudě trčely úlomky žeber a na očích měl dvě mince. Splátka převozníkovi a odpustek v jednom. Martin se nemusel ujišťovat, zda se jednalo o útok Šelmy. Díra v místě kde kdysi tlouklo srdce, byla jasným důkazem.  

,, Musí být blízko. Ty to tu ukliď a já se po ní podívám.“ Zaúkoloval přítele Anthony. Martin pokrčil rameny, vzal do ruky láhev se zbytky vína a do hrdla vecpal látku. Z kapsy kabátu vytáhl zapalovač a hořící pochodeň vhodil k nebožtíkovi.   

,,Hotovo. Já půjdu na sever je tam silnice, ty se zkus podívat po lesích,“ navrhl Martin a vydal se na cestu. Anthony bratra napodobil a vběhl mezi kmeny stromů. Pozorně sledoval zmrzlou zem, uši nastražené a smysly v pohotovosti. Dlouho bloudil v lesích bez výsledku, raději se zastavil a uvažoval. Jestli v dívčině těle vládne Šelma má ji pravděpodobně za zády a sleduje jej. Jeli však Viktorie při vědomí, bude zmateně a vyděšeně pobíhat kolem. Raději by uvítal střet s bestií nežli s vyděšenou a plačící ženou. Za sebou zaslechl tichý smích, otočil se tím směrem odhodlán k výstřelu. Šelma byla na blízku! Jeho očím vzdorovala však neproniknutelná tma a poskytovala nebezpečné bestii svou skrýš. Zvonivý smích se opět rozezněl, tentokrát zprava. Hrála si s ním! Anthony odmítal přistoupit na její krvavé hry a uvolněně sklonil hlaveň k zemi. Dával tím Šelmě najevo, že pro něj nepředstavuje nebezpečí. Znehodnotil její lovecké a trýznivé umění, na kterém si zakládala. 

,,Tentokrát se bude smát beran a vlk bude plakat,“ zašeptal do ticha noci lovec. Odpovědí mu bylo zlostné zavrčení. Zkazil její hru! Anthonyho zvuk prozrazující vlčí hněv potěšil a dal najevo svou niterní radost. Šelma rozlícena lovcovým klidem, a dokonce i úsměvem hrající mu na zjizvené tváři, ztratila trpělivost. Anthony se hbitě otočil za záda a vystřelil. Právě včas, drobné tělo neslyšně dopadlo do hromádky sněhu. Anthony obezřetnými kroky mířil k nehybné postavě. Špičkou boty otočil dívku na záda a ujistil se zda, nebezpečí pominulo. Viktoriina uvolněná tvář nabyla nečekaného půvabu. Ano takto vyobrazili dávní umělci v katedrálách anděla smrti. Se smutným úsměvem vytáhl svou střelu z dívčiny hrudě. Takhle to skončit nemuselo, kdyby byl býval opatrný. Mělo mu dojít, že Viktorie se svou odbojnou duší bude pro Šelmu lákavou kořistí. Však i jeho dívčino nitro přitahovalo, přislibovalo mnoho střežených světů s nevyčíslitelnými poklady. Konečky prstů se dotkl malého mateřského znaménka na šíji. Zvedl dívku do náruče a přitiskl si ji těsně k hrudi. Její srdce pod anestetiky bilo tiše a klidně. Dech hluboký a tvář nezvykle uvolněnou. Obraz nevinnosti. Rozešel se zpět k dodávce a pohledem zkontroloval chatku v plamenech, u které postával tmavý stín. Martin zaslechl výstřel a vydal se zpět na smluvené místo. Ruce vztažené k jazykům olizující poslední zbytky stavení, si ohříval prokřehlé prsty.  

,,Kde ses tak dlouho zdržel? Výstřel zazněl před dvaceti minutami a sem je to tak patnáct minut chůze tempem důchodce,“ káral na oko Martin svého bratra, aniž by se odvrátil od hořících trosek.  

,,Byl jsem tady se slečnou na kávě,“  odpověděl mrzutě Anthony. Martina nevrlý Tonyho hlas zarazil.  

,,Stalo se něco, že jsi nevrlý jak starý jezevec?“ Otázal se s neskrývaným zájmem a otevřel zadní dveře dodávky. Anthony opatrně uložil spící dívku na polstrování a přikryl její prokřehlé tělo tlustou dekou. Pečlivě jí zabalil nohy, aby tak předešel podchladnutí.  

,,Musíme zavolat velmistrovi a pranic se mi vývoj okolností nelíbí,“ postěžoval si Anthony. Martina bratrův požadavek zaskočil. Velmistrovi řádu, k němuž oba náleží, volají pouze v krajním případě. Anthony tiše zavřel dveře dodávky a uzamkl masivní zámek. 

,,Tohle není Šelma, ne taková jakou ji známe. Viktorie má na krku mateřské znaménko. Pochází z kraje, kde ta věc zabíjí už po celá staletí,“ odpověděl na přítelův výraz plný otázek. Martin zbledl. Čím více duší Šelma pozře, tím se stává silnější a kraj rodu Mansfeldů poskytl démonu mnoho svých duší. To činilo dívku velmi nebezpečnou.  

,,Kódování je stále stejné?“ Ujistil se Martin bratra, zamračeně hledíc na dveře dodávky. Anthony němě přikývl. Přepadla jej náhlá starost o dívku klidně spící v dodávce. Čeká ji mnoho zkoušek a utrap, jenž si na ni Šelma chystá. Vymanit se z područí démona je velmi namáhavé a neuvěřitelně bolestivé. Touha po svobodě vyžaduje stálou odpoutanost, nadhled a neutuchající bdělost. Mnoho náboženství světa se zabývá oním démonem, mají stejný úhelný kámen, obdobný cíl ale jinou cestu. Někteří Šelmu krotí askezí, meditací, poznáním, jiní dobrými skutky. Mnoho cest však vyžaduje totéž: snahu a víru. Břemena, která možná není Viktorie schopna unést.  

,,Přes hromadu byrokratických keců jsem se nakonec spojil přímo s velmistrem a chce s tebou mluvit osobně,” vyrušil Anthonyho z úvah naléhavý Martinův hlas. Anthony převzal telefon do rozechvělých rukou, v krku se mu usídlil knedlík a připravil jej o dech.  

,,Otče?“ Oslovil uctivě osobu na druhé straně telefonu. 

,,Synu, Martin mě již informoval o vašem velice zajímavém nálezu. Je to pravda?“ Ač hlas nasvědčoval, že velmistr je již v letech, tato zpráva jej omladila mladistvou zvědavostí a netrpělivostí.  

,,Ano, mé zdroje skutečně uvádějí, že pochází z kraje Mansfeldů. Navíc má znaménko, Šelma bude velmi silná. Mám obavu, že ani dívčin bojovný duch ji od nástrah neuchrání,“ vyslovil své úvahy na hlas Anthony.  

,,Pravý bojovník již nemusí bojovat Tony. Stejně jako mistr meče se pozná podle toho, že jej nikdy není nucen vytáhnout. Vnitřní síla je jeho zbraní, přesto riziko nepřehlížím.“ Velmistr se odmlčel v zamyšlení. Anthony dal průchod své netrpělivosti a podupával nohou, byl velmi zvědav, jakou další cestu si pro ně osud připravil. Nebyl jediný, Martin se zvědavě přitiskl k telefonu z druhé strany.  

,,Osud si nepřeje, abychom dívku uvítali mezi námi. Někdo vyzradil sídlo řádu a naše aktivita se nezamlouvá zdejší společnosti. Byli jsme nuceni opustit svůj domov a navrátit se do starého sídla na posvěcené půdě. Šelma, o které hovoříš, by byla příliš velkou zátěží. Ne, pro dívku je přichystána jiná cesta. Zrada z vlastních řad, nález Šelmy i odkaz k jejímu domovu určuje další postup. Dívku seznamte s její situací, získejte si její důvěru a poté ji odvezte zpět domů. Do kraje Mansfeldů,“ poukázal velmistr na domov, který měl na mysli.  

,,Otče, je to moudré rozhodnutí? Tam je ta věc vlastně doma a bude těžké ji porazit na její půdě,“ odvážil se zpochybnit velmistrovo rozhodnutí Anthony. Martin nenápadně dloubl přítele do žeber, aby mlčel.  

,,Právě proto drahý synu. Čím více bojuješ, tím více se blížíš k prohře. Velký tlak vyvolává stejně silný protitlak. Pouze cesta středem a rovnováhou tě dovede k cíli. Proto Šelmu zavezte tam, odkud vzešla a ona sama i její okolí vám napoví, jak ji porazit. Největší síla může být zároveň největší slabostí, na to nezapomeň Tony.“ Velmistrova důvěra v jejich schopnosti lovci otřásla. Otcova moudrost v Anthonym zaklíčila a rozvíjela se ve vlastní krok a plány.  

,,Nezklameme vás,“ ujistil velmistra o jejich odhodlání Anthony.  

,,Já vím, že ne. Buďte bdělí a za každou cenu zabraňte dívčině pozření. Nechť vás síla doprovází. A Tony? Řekni Martinovi, že je neslušné poslouchat hovory k nimž nebyl přizván.” Velmistr se smíchem ukončil hovor. Anthony se s úsměvem na rtech obrátil ke kyselému výrazu svého bratra.  

,,Nejsem zrovna nadšený z povýšení z lovce na chůvu. Doufám, že je Viktorie opravdu tak bojovná, jak tvrdíš. Bude mnohem jednoduší, když na tu potvoru budeme tři.“ Martinovi se jeho nové poslání nezamlouvalo. Mezi lovem a bojem se Šelmou byl veliký rozdíl. Nechtěl si procházet útrapami, jimiž si již jednou úspěšně prošel. Nad bolestí, jež se rýsovala v blízké budoucnosti, se otřásl. Anthony povzbudivě poplácal bratra po zádech.  

,,Nebude to tak zlé, alespoň si připomeneme její nástrahy,“ utěšoval zamračeného Martina.  

,,Paráda,“ utrousil v odpověď Martin a podával zmatenému Anthonymu koženou brašnu. ,,Tohle jsem našel v chatce a určitě to nepatřilo oběti,“ dodal na vysvětlenou.     

Teď jsi poznal, kde se kryje. Její jméno je bestie. 

Jak to dopadlo? Stáhni si povídku v pdf. a dozvíš se KONEC!

STÁHNOUT