Kolem čtvrté hodiny odpolední se mohla Viktorie konečně zvolna nadechnout. Netrpělivě bubnovala prsty o volant jediného dopravního prostředku jejich dvoučlenné rodiny, jež měly s matkou na půl. Pohledem sklouzla na osvětlené digitální hodiny. S povzdechem malinko přišlápla pedál, auto sebou cuklo a nabralo na rychlosti. Znovu si v mysli přecházela obsah brašny s matčinými věcmi. Snad se ji podaří do pokoje propašovat pár perníčků. Cukr sice mohl některé symptomy nemoci ztížit, ale matka byla vždy tak spokojená, že Viktorie neodolala a někdy ji sladkost dopřála. V tuto chvíli je každé povzbuzení velmi cenné. Zrovna chtěla vstoupit do dveří, za nimiž jí matka včera zmizela, když v tom se nečekaně otevřely. Vyšel z nich pohledný muž. Stříbrné nitky protkané v tmavých vlasech okolo uší dodávaly muži na eleganci. Na klasickém bílém plášti se vyjímala jmenovka Albert Ševčík. 

,,Doktore! Dobrý den. Jak to vypadá s mamkou?” Dívčí tělo oděné v šedivém kostýmku zastavilo těsně u doktora.  

,,Viktorie? Dobrý den. Moc jsme toho zatím nezjistili. Vstupní testy odhalily zánět pobřišnice. Jde o gastronomickou otravu,” informoval stručně dívku. Viktorie se zděšeně podívala na svůj doprovod.  

,,Otrava? Ale jak se to mohlo stát?” Muž chlácholivě položil ruku na dívčino rameno. ,, Mohlo se jednat třeba o zkažené jídlo. Rozhodně škodlivé bakterie prošly trávicím traktem. Čekáme na další výsledky vyšetření. Kvůli léčbě, kterou jsme nasadili, jsem byl nucen vysadit Mariiny léky na roztroušenou sklerózu. Je možné, že tě ani nepozná,” varoval Viktorii hlasem plným lítosti. Rodinu Faltusovou pokládal takřka za přátele. Marie obětavě pečovala o žaludky pacientů. Vyvařovala jednoduchá, leč chutná jídla, jež postavila mnoho nemocných zpět na nohy.  

,,Potrava je obrazem ducha. Přijímáme-li špatné, špatné dáváme, dbejme proto toho, co v ústa vkládáme.“ Tímto heslem se vždy Marie řídila. Nepřipouštěla krvavé maso, obzvláště ne pro nejmenší. Násilí plodí násilí, říkávala a krev si pamatuje.  Proto sama navrhla pro tělo snadno stravitelné obilno-luštěninové kaše. Její polévky a hlavní chody zachutnaly především dětem a za uzdravení si vždy vysloužily tvarohový dort na cestu domů. Mariiny kolegyně z přidružené vývařovny těžce nesly odchod oblíbené spolupracovnice do předčasného důchodu. Ani Albert nemohl zastavit ruku zapomnění, jež si odebírala matku a dobrou přítelkyni po kouskách. Snažil se dívce dodat odvahy a naděje. S bolestí v srdci byl nucen přihlížet, jak se neduhy těla živí nejen na svých obětech ale i milovaných.  

,,Chci ji vidět.“ Odhodlání z dívky čišelo a významně pozvedla tašku s věcmi pro mamku. Albert přikývl a podržel dívce galantně dveře. Viktorie se zastavila s rukou na klice. Chtěla mamce toho tolik říci a na mnohé se zeptat. Kdo posílá peníze ze starého domova? Jak je možné, že se tu náhle objevil strýček, o kterém neměla ani tušení? A konečně, co vyhnalo mamku z panství? Měla podezření v matčinu neupřímnost.  

,,Nepůjdeš dál?“ Vyrušil ji z myšlenek Albert. Viktorie s hlubokým nádechem stiskla kliku. ,,Viktorie, zlatíčko,” jmenovanou zaplavila vlna radosti. Poznala ji. Krátké vlasy rozprostřené na polštáři ukrývaly vrásčitou rozzářenou tvář. Všechny touhy po odpovědích se rozpustily v matčině usměvavé tváři.  

,,Mami, jak ti je?” Viktorie pevně sevřela matčiny prsty v dlani a usedla na nedalekou židli.  

,,Bylo už lépe, ale jsem velká bojovnice, nemusíš mít strach,“ pousmála se křečovitě Marie. Marie se dokázala usmívat i v těžkých chvílích. Mnohokrát Viktorie vídávala matku se slzami v očích, ale s úsměvem na rtech. Humor a smích zahání stíny trápení, přesto se Viktorie nikdy smát nenaučila.  

,,Já vím. Spoléhám, že mě nenecháš na pospas Kárlovi a Claudii.“  

,,Jak se má Anna? Určitě jsme ji v noci vzbudily, neptala se?” Mariinu mysl ovládl obraz nejlepší přítelkyně, pouze si nebyla jista, zda její či dceřiny. Viktorie bolestně přivřela oči a Marii tím více znejistila.  

,, Mami” povzdechla si. 

,,Anna je na návštěvě u syna. Dnes jste se loučily, vzpomínáš?” připomněla zachmuřeně dívka. Mariinu tvář ovládl výraz, jenž Viktorie vídávala na matčině tváři často. Překvapení a zmatenost. 

,,Bylo to ono ráno, kdy jste si telefonovaly. Měla jsem noční můru, pak jsme si povídaly u stolu a chystaly dort,” snažila se přivést důvěru k jejím vzpomínkám.  

,,Ano? Jistě někdo volal.” Zašeptala rozrušeně postarší žena. Marně pátrala ve své paměti, nakonec snahu vzdala a mávla rozverně rukou.  

,,Však to je jedno. Jak dopadlo sezení s doktorkou?” Promluvila do zmatené dívčiny tváře. ,,Dnes jsi přeci měla mít sezení, nebo ne?“ Matce hlas zakolísal nejistotou.  

,,Ano měla.“  

,,A? Něco nového?“ Vyzvídala matka s napětím v hlase.  

,,Ne, nic.“ Zalhala Viktorie. Samotnou jí zaskočilo, že tomu sama věří. Marie pohladila Viktorii po tváři.  

,,Tolik mi toho tajíš.“ Matčino podezření Viktorii vyděsilo. Čeho všeho si mamka všimla? Co všechno ví?! Marie si ztěžka povzdechla.  

,,Mám pocit, že se tím nesnažíš chránit mě, nýbrž sebe. A proč Viktorie? Bojíš se snad trestu? Či nesplníš-li mé nebo vlastní požadavky, ztratíš mou lásku? Myslíš si, že ti odepřu jistoty jen pro tvé nedostatky?  Já tě vždy budu milovat Viktorie, ať už plníš mé očekávání nebo ne. Vždy na tebe budu hrdá, ať už plníš společenské normy a obrazy úspěchu nebo ne. Jsi mé dítě. Získala sis mou lásku už jenom proto, že jsi. Neboj si přiznat vlastní chyby.“ Vyznala dlouze své myšlenky Marie. Viktorii se přitom zamlžily oči. Marie si s úzkostí v srdci přitiskla svou dceru do náruče a odhodlaně se nadechla k bolestnému přiznání. Donutily ji k tomu oči, které na ni hleděly v sanitce. Cizí oči zasazené v tváři její dcery.  

,,Pohlédnout na vlastní lži a na svá selhání je bolestivé, ale nutné. Jinak tě pozřou.“ Poslední slovo vydechla matka se zjevnou bolestí.  

,,Nedovol jí to. Bojuj proti ní poctivou pravdou, ne ideálem. Lásku nezaměňuj za vypočítavost, a především dary nezaměňuj za prokletí. Proboha tě prosím, nedovol, aby tě zahubila.“ Viktorii mátla naléhavost v matčině prosbě.  

,,Kdo mami? Proti komu mám bojovat?“ Vyptávala se zmateně dívka. Viktorie matčiným slovům nerozuměla. Tak jako mnohokrát v minulosti, kdy se Marie ztrácela ve světě vzpomínek a iluzí. Přesto tentokrát na ni matka hleděla s úpěnlivou prosbou. Ne, ona si byla vědoma, o čem hovoří! Chce ji něco sdělit! Marie pohlédla na Viktorii pohledem plným zděšení. Vzpomněla si na odstín v očích své dcery, ty oči je dohnaly i tu.  

,,Jí.“ Zašeptala s bázní matka. Náhle se však její šedé zorničky rozostřily. Místnost naplnily pískavé zvuky, jež drásaly ušní bubínky. Monitory od přístrojů kontrolující mariin stav zuřivě blikaly.  

,,Mami!” Vykřikla zděšeně Viktorie. Matka ji bolestivě chytila za zápěstí.  

,,Šelma!“ Viktorii toto oslovení paralyzovalo. Již jednou jej slyšela a již jednou jej doprovázela smrt. Železné sevření na dívčině zápěstí povolilo a probudilo ji z letargie. 

,,Mami!” Ani nevnímala otevření dveří. Cítila jen paže kolem ramen, jak ji vedou na chodbu. Netrpělivě těkala očima po doktoru Ševčíkovi a dveřích od matčina pokoje. 

,,Co se stalo? Co s ní je?”  

,,Neboj, dobře se o matku postarají. Marie se nesmí rozrušovat, má to neblahý vliv na její zdravotní stav. Pojď.“ Vyvedl vzpouzející se dívku z oddělení. Slovo šelma vyslovené matčinými rty znělo jako kletba. Zaklelo Viktorii do okovů děsu. Jen ať se proboha historie neopakuje.  

,,….otrava z jídla není smrtelná, pokud se léčba zahájí včas. Škoda jen, že jsme Marii nenašli dříve.“ Albert si povšiml dívčina skelného pohledu.  

,,Viktorie?“ Oslovil otřesenou dívku.   

,,Neboj se, Marie bude v pořádku.“  

,,Nebude.“ Odpověděla mrtvým hlasem dívka. Šelma je průvodkyně smrti a již jednou Viktorii dýchla do tváře. To jediné slovo v ní zrodilo přesvědčení, že matku viděla naposledy.  

,,Viktorie, naděje umírá poslední. Marie se uzdraví, uvidíš,“ marně se doktor snažil v dívce vzkřísit jakékoliv emoce. Viktorie se jim vždy pečlivě vyhýbala. Dobrovolně se sice vzdala radosti a lásky, ale také jejich sester bolesti a zármutku. Nyní po létech její vyprahlé tělo zaplavil příval silné emoce. Hněv se blýskal v zelených očích.  

,,Mamka volala do květinářství, zřejmě se ji udělalo špatně a nemohla se mi dovolat. Kárl může za to, v jakém stavu se mamka nachází. Zabil mou naději, mé sny a za to bude trpět.“ Pronesla mrazivým hlasem plným odhodlání. Albert se zachvěl pod ledovou bouří, jež se rozpoutala v dívčině nitru.  

,,Viktorie, je snadné na někoho shodit vinu. Stejně tak to může být má vina nebo cukrářky, která dort pekla. Nebuď zbrklá ve svých úsudcích.“ Viktorie však slova útěchy nechtěla slyšet. V srdci jí zněl chór pomsty. Albert se v neblahé předtuše uchýlil k ráně pod pás. Připomněl dívce sled jistých událostí, jež se posledně staly pod nadvládou hněvu.  

,,Hněv je špatný rádce. O tom, co dokáže, ty víš nejlépe. Nenech se jím zotročit.“ Viktorie odvrátila od doktora zahanbeně tvář. Hněv, vede-li se za ruku se strachem, pobízí člověka k pudovým činům. V té chvíli ze srdce vyvěrá živočišná podstata člověka. Může se tvářit civilizovaně, ale uvnitř je stále z části zvířetem. Viktorie se o tom přesvědčila již několikrát.  

,,Máte pravdu, o tom vím své. Ale znám Kárla lépe než kdokoliv jiný. Je to škodná tohoto města, ztrpčuje tu život kdekomu. I vám zasel do srdce nenávist, nemám pravdu?“ Albert pod dívčinou upřímností sebou trhl. Měla pravdu. Vždy dodržoval pravidla své výchovy dobrého člověka. Dobrý člověk má nadhled, je zdvořilý a vždy ochotný pomoci. Nenechá se strhnout hněvem a už vůbec není násilný. Se zahanbením si pohladil bolavé klouby na ruce. Viktorii doktorův pohyb, jímž se doznal ke svým činům, neunikl.  

,,Všimla jsem si nevole ve vašem hlase a znechucené tváře, kdykoliv se o něm zmiňuji. Nepřísluší mi vás soudit, ale to samé nepřísluší ani vám. Budu jednat podle svého uvážení.“ Albert se omluvně pousmál. Viktorie povzbuzená falešnou odvahou hněvu byla odhodlaná k činům. Odvážná opět tvořit.  

,,Budete mne informovat o matčině stavu?“ Ujistila se dívka rázným hlasem. Albert přikývl.  

,,Samozřejmě, cokoliv nového ti ihned sdělím. Tvé telefonní číslo mám zapsané.“   

,,Děkuji.“ Dívčin hlas přetékal vděčností. Rozloučila se s doktorem a vyšla z nemocnice. Na recepci zaslechla známý hlas, stejný, jaký rozmlouval se švábem. U stolku stál muž ve středních letech. Černé vlasy střižené ve sportovním účesu a svaly rýsující se pod sivým svetrem dávaly strýci divoké vzezření.  

,,Je mi líto, ale informace o pacientech podáváme pouze rodinným příslušníkům,“ odbyl mužovy dotěrné otázky ženský hlas. Viktorie se nenápadně zakryla za nemocniční noviny a přiblížila se k recepci. Muž byl natolik zabrán do rozhovoru s recepční, že si nedaleko stojící dívky nevšiml.  

,,Jsem její švagr,“ odvětil sebevědomě strýc. Postarší žena za pultem si zpoza brýlí muže podezřívavě měřila. 

,,Znám Marii osobně a nevzpomínám si, že by se o vás zmiňovala. Její dcera svého otce sotva znala a najednou se tu zjeví jeho bratr. Že jste se tu neobjevil dříve?“ Strýc narazil na maloměstskou společnost, kde se všichni důvěrně znají, navíc Marie byla dobrou duší této nemocnice. Muž nechtěl vyvolávat v místních podezření a ze své neodbytnosti ustoupil.  

,,Vyřiďte tedy Marii mé pozdravy,“ načež se s recepční rozloučil. Viktorie si mohla prohlédnout ostře řezané rysy jeho tváře. Vůbec se nepodobal muži na jediné fotografii jejího otce, kterou vlastnila. Zamyšleně sledovala mužova vypracovaná záda, náhle se v chůzi zarazil a otočil se dívce tváří. Viktorie urychleně zakryla tu svou novinovým plátkem. Chvíli bylo ticho, než se těžké boty opět rozduněly k odchodu. Viktorie si dodala odvahy a opatrně vykoukla. Nikdo na recepci nebyl. Netušila, zda si ji strýc všiml, ale s jistotou mohla říci, že se ke své neteři moc nehlásí. Otázky a nejistoty zaplavily dívčinu mysl a vzkřísily hněv v nebývalé síle. Viktorie pohlédla na svůj odraz ve výplni dveří. Zelené pláně překryl žár ohnivé lávy vzdouvající se jí v hrudi. Lesk drahokamu podobný citrínu pozměnil její oči k nepoznání. Něco se dívalo skrze její zorničky přímo na ni. Odraz rozhodně nepatřil dívce, kterou vídávala denně v zrcadle. Ty oči nesly příslib temných stínu, jež se zmocní každého, kdo se octne v jejich blízkosti. 

Viktorie rázně otevřela dveře zdobené nápisem “Květinový klub Marns”. Květinářka za pultem vzhlédla od své práce. Vykulenými hnědými kukadly sledovala dunivý dusot dívčiných podpatků a nenávistné pohledy, jimiž častovala dveře švábovy kanceláře. Ještě nikdy neviděla Viktorii tak plnou života. Nemohla uvěřit vlastním očím, poprvé za celou dobu, co zde Viktorie otročila, zahlédla na její tváři emoci. Zuřivost. Mladé tělo kypělo zuřivostí a žena tušila, proti komu je namířena. Jakmile dívka zmizela za dveřmi své kanceláře, květinářka si uvědomila svá třesoucí se kolena. Ihned musí dojít pro svého kolegu, tohle nevypadá vůbec dobře. Viktorie se opřela zády o dveře své bývalé kanceláře. Rukou si vjela do vlasů a prsty zaplétala do rudých pramenů. Vždy, když byla nervózní, spletla si dva copy po stranách tváře. Podvědomá příprava k útěku od problémů. Již však utíkat nechce. Byla až příliš dlouho otrokem svých nejistot. Do práce promítala své vlastní nedostatky, a tudíž se nehněvala na zaměstnání, nýbrž na sebe. Tento démon byl propuštěn ze zajetí zrcadel a nyní řádil. Agresivita z poznaného projela dívčiným tělem jako šíp a usmrtila falešnou poslušnost vydobytou strachem. Už nebude hodná holčička toužíc po odměně, však se jí také žádné nedostávalo. Ze stolu sebrala jediný majetek, co tu měla. Společnou fotografii s matkou si zbožně přitiskla k hrudi. 

,,Co tam dělá? Myslíš, že si ublížila?” Zaslechla šepot za dveřmi. ,, Ne! To bychom něco slyšeli. Neměli bychom tam raději jít a podívat se?” Zašeptal druhý nejistě.,,Jdi ty, nechci skončit jako Tymothy,“ ohradil se ženský hlas stažen nervozitou. Pochyby a strach okolí Viktorii pouze rozdráždily.  

,,Co se to tu sakra děje?! Uhněte, co je to za bordel?!” Mezi zaměstnanci se prodral tělnatý majitel rodinného podniku.  

,,Viktorie! Co tam děláte?” Rozhořčený hlas doprovázelo silné bouchnutí na dveře, o něž se dívka opírala. Nebal slušného vychování, jemuž se mu stejně nedostalo a otevřel dveře. Viktorie se otočila čelem k nepříteli, až se ji copy rozlétly na všechny strany. Opovržlivě pohlédla na odulou namodralou tilmanovu tvář. Kárl zbledl úlekem. Ty oči! Rozhlédl se po napjatých tvářích přihlížejících. 

,,Co okouníte, nemáte snad co na práci? Zákazníci čekají!” Dodal si odvahy ujištěním moci nad svými zaměstnanci a malý dav se s mrmláním rozešel. Nepotřebovali, aby jim šéf věnoval přílišnou pozornost. Šváb se otočil k dívce se štosem papírů s denními úkoly. Odulou tvář pomačkanou a pravé oko hrálo všemi barvami duhy.  

,,To je dost, že jdete. Tady máte úkoly a Berný potřebuje vyvenčit.“ Otočil se dívce zády, považujíce vše opět za vyřízené.  

,,Ne!” Jediné slovo zastavilo horu masa v pohybu.  

,,To štěně nikdy neodporovalo jeho vůli,´ pomyslel si.  

,,Co prosím? Řekl jsem, ať to vyřídíte nebo jste mi nerozuměla?” Opět plně věnoval pozornost malému stvoření stojící nesměle před ním. To, co ovšem považoval za nejistotu, byl postoj zadržující výbuch emocí v mladém těle. Nenávist. To jediné běželo viktoriinou myslí. 

,,Já už s prací pro vás končím.”Mluvila klidným a monotónním hlasem. Kárla to děsilo více, nežli kdyby běsnila.  

,,Nezapomínejte, kdo vás a vaši matku živí. Těžko by takového psychopata někdo zaměstnal. Takže koukejte vyřídit, co jsem vám poručil.“  Kolikrát ten tón už Viktorie slyšela, ale nyní nehodlá podlehnout pocitu viny. Už žádný strach ze selhání.  

,,Držte hubu vy ve špíně si libující švábe. Už mám dost vašich vyděračských praktik! Už mám po krk vašeho vykořisťování, nehodlám už svůj čas a život obětovat pro práci v takovém podřadném podniku, který navíc řídí bezcharakterní prase, jako jste vy.” Řev přilákal pozornost zaměstnanců, kteří zvědavě nahlíželi do dveří kanceláře a se zájmem přihlíželi veřejnému lynčování nenáviděného zaměstnavatele.  

,,Co si to dovolujete ?! Tohle je poctivý rodinný podnik mého otce a vy nemáte právo ho urážet….” Tučné pazoury si v obraném gestu založil na prsou. 

,,Poctivý? Je stejně ubohý jako vy!” Zhluboka se nadechla. Tolik slov s Timanem nepronesla za celou svou kariéru u něj. Opovržlivě si měřila tělnatou Kárlovu postavu a snažila se kolem tlustého těla protáhnout. Tilman však nesnesl, aby člověk, jenž ho právě urazil, jen tak odešel a on tu poníženě stál mezi futry prázdné kanceláře. Ztratil by autoritu před zaměstnanci. Fakt, že svůj respekt pohřbil již dávno, jej nezajímal. 

,,Tak to tedy ne. Tohle si ještě vyřídíme,” bolestivě trhnul dívčinou paží. To prase má odvahu se jí dotýkat?! Viktorie hněvivě pohlédla do švábových očí. Zelené hlubiny sálající náhle temnotou se zúžily do štěrbin. Tilman měl pocit, jako by její oči žily vlastním životem a s nenávistí ho pozorovaly.  

,,Okamžitě mne pusť!” Kárl údivem otevřel ústa. Nikdo krom vlastní matky neměl odvahu mu tykat. Došlo mu, že prorazil něco, co drželo dívku po celou dobu zkrátka. Na důkaz toho, že přesto nehodlá ustoupit, zesílil stisk na dívčině paži. Náhle se Viktoriina ruka vymrštila a udeřila tlouštíka do obličeje. Mohutné tělo zanechalo otlaček ve stěně na důkaz důvěrného kontaktu, poté se v bezvědomí svezlo na podlahu. Levé nedotčené oko náhle zmodralo stejně jako to pravé. Nyní připomínal více nežli kdy předtím rozpláclého švába. Viktorie zaraženě sledovala visící tupé na stěně v místě, kde došlo k setkání s Kárlovou hlavou. To měla takovou sílu, že poslala stokilového Tilmana k zemi?   

,,Kurva,“ zaslechla za sebou vystrašený šepot zaměstnanců. Ohlédla se po údivem zbledlých tvářích. Jakmile si všimli dívčiny pozornosti, odstoupili od ní velký kus stranou. Obávali se, aby se Viktoriina agrese neobrátila také proti nim. Klouby na zápěstí se začaly bolestivě ozývat, Viktorie to však nevnímala a překročila mohutné tělo bývalého šéfa. Nevšímala si slov a obličejů přihlížejících prozrazující odsouzení a obezřetnost před jejími reakcemi. Zavřela dveře od jejího starého života a v tu jí došla ona skutečnost. Minulost se opakuje. Je bez práce a porušila podmínku! Napadla člověka! Co to jen proboha provedla?!