Nač samoty se bát?  Proč ji nemá nikdo rád? Vždyť tehdy nás nic neruší pohlédnout si na duši.  

Obrysy domů maloměstké ulice se skrývaly pod rouškou noci. Jako strážci u malého domku se zahrádkou postávaly nízké vrby. Dlouhé šlahouny se ve větru chtivě natahovaly k drobné postavě. Ta rozhodným krokem prošla bíle natřenou brankou. Zašramotil zámek. Prosklené dveře otevřely svůj vchod do temnoty, jež ji zcela pohltila. Táhle vytí psa doprovázelo její kroky po dřevěné podlaze. Bledá ručka se téměř ztrácela na bílé stěně a nahmatala vypínač. Avšak tma neustoupila. Dívka si zoufale prohrábla ohnivé vlasy. Že na matku vůbec v jejím stavu spoléhala. Měla se o zaplacení účtů za elektřinu postarat sama. Opatrnými kroky prošla minovým polem až ke kuchyňskému koutu. Tedy téměř. Její cestu zastavila dřevěná noha židle v rustikálním stylu a palec u nohy dával o sobě neodbytně vědět. Skrze rty se prodralo zasyčení a vydrala se nadávka.  

,,Sakra, mami!” Poslepu nahmatala chladný kov. Šedé obrysy nábytku osvětlil široký kužel světla. Ihned se vydala do útrob domu hledat pachatele celé této patálie.  

,,Mami?” Odpovědí bylo pouze ticho.  

,,Mami!” Bolestné zasténání vycházející z ložnice rozpumpovalo mladé srdce. 

,, Mami? Jsi to ty?” Dveře do ložnice byly otevřené. Na světlém povlečení se pohnul jakýsi stín. Vrzání dřevěné podlahy pod bosými plošky nohou doprovázelo strašidelné skučení.  

,,Mami ? Je ti špatně? Proč mi neodpovídáš?” Stín se náhle zvětšil. Kužel světla postupně odhaloval výjevy zoufalství. Vyděšená dívka se přiblížila k rámu postele. Ženská postava zkroucená v klubíčku, dlaně křečovitě svíraly noční košili v inkriminovaném místě.  

,, Mami! Co ti je? Kde tě to bolí?!” 

,,Viktorie, strašně mě bolí břicho” Viktorii přejel mráz po zádech. Proboha, jak dlouho už tady leží v takovém stavu. 

,,Neboj. Už volám záchranku.” Z kapsy kostýmku vytáhla do stíny obestřeného prostoru mobilní telefon. Náhle si však uvědomila, že je k ničemu. Prokličkovala mezi nábytkem ložnice k místu, kam si Marie odkládala svůj mobilní telefon.  

,,…je to naléhavé, silné bolesti břicha. Prosím? Ano, adresa je Marns, Salzburger strasse čtyřicet osm. Je to malý domeček hned na rohu ulice, nemůžete ho minout.” Chrlila ze sebe slova. Stín na posteli mezitím zcela znehybněl. Utichlo i sténání. 

,,Honem!“ vykřikla a nedbaje dalších rad záchranářů se vrhla zpět ke své matce.  

Dech se matce ustálil a ani se nedusila. Ztratila pouze vědomí. Zřejmě z vytrpěné bolesti. Vystresovaná dívka vložila své hubené paže pod matčino tělo. Musela ji dostat z domu dříve před příjezdem záchranky, aby se medici nemotali v temnotě ponořeném domě. Bezvládné tělo ženy si vyhoupla do náruče a jistým krokem se vydala k východu. Stresem vyburcovaná mysl pomíjela jakékoliv překážky. Vyšla z domu bez zdroje světla a jakékoliv újmy. Potem zbrocenou tvář ovanul vlahý noční větřík. Roztěkanou mysl osvěžil, a to byla chyba. Síly odešly a svaly povolily. Jako by si až nyní uvědomily, jak mají správně na zátěž reagovat. Viktorie pod tíhou matčina těla poklesla v kolenou. Snažila se ji opatrně položit na čerstvě posečenou trávu. Naštěstí již v dálce houkačka oznamovala příjezd sanitky. Pomoc dorazila právě včas. Z vozu vyběhli muži s nosítky. Na přemístění ženy ze země na nosítka byli zapotřebí dva medici. Dívka na nic nečekala a vtěsnala se do prostoru sanitky. Sevřela jemnou ruku nemocné na důkaz, že není sama a promlouvala tiše k matce. Přislíbila, že vše bude v pořádku. Nebyla si však jistá, kdo z nich dvou to potřeboval více. Marie sebou trhla a tichý hlas šeptající slova útěchy ji probudil z bezvědomí. Na Viktorii se upřel ocelový pohled přetékající vděčností a láskou. Marie vždy věděla, co za poklad se skrývá pod její střechou. Doufala jen, že je dívka dost silná na strastiplné cesty, které ji osud připravil. Nemohla si nevšimnout zvláštního odstínu v očích své dcery. Takové oči již jednou spatřila a nedoprovázelo je nic pěkného. Ty oči ji vyhnaly ze starého domova a rozsévaly pouze smrt. Vlna únavy se přehnala přes vyčerpané tělo a připravilo strachující se matku opět o vědomí. Mezi městskými domy se vyjímala osvětlená nemocnice. Přesně takto si Viktorie představovala v bibli líčené osvícení. Pobíhala vedle nosítek a ani na okamžik nepřerušila jejich spojené dlaně. V tuto chvíli by je dokázala rozdělit jedině smrt nebo příchozí doktor. K Viktoriině nelibosti ji vykázal z interního oddělení. Složila své ochablé tělo na nejbližší židli. Nikdo si jí nevšímal. Nikdo nebral na zřetel, že za neprostupnými dveřmi leží jediný milovaný člověk, který jí zbyl. Ztratila pojem o časoprostoru. V mysli se stále nacházela u dnešního rána. Marie se na svou dceru usmívala, upíjela čaj a chystala dort. Vlny temnot, jež s sebou přinesl noční běs, ustoupily, ale nyní se přes ni opět přelévaly. Nemůže tu zůstat. Doma by mohla mamce zabalit alespoň potřebné věci, hygienu a oblečení. Šedavou pleť zhyzdily starostlivé vrásky. Uvědomila si, že musí zařídit více věcí. Prvně zaplatit účet za elektřinu.  

Martinens byl pyšný na svou pověst, hrdě nosil nálepku nájemného vraha. Ale raději si nechal říkat kurýr smrti. Zvykl si, že se mu raději každý klidí z cesty, hledí na něj s patřičnou úctou a respektem. Nikdy by jej však nenapadlo, že se někdy ocitne v kůži oběti. Provrtávaly jej dva páry temných očí přetékající hněvem. Martinens byl v pozoru. Cítil hrozbu a pach, který dvojice mužů kolem sebe šířila. Smrt mu dýchla do tváře a to jej znejistilo.  

,,Jak to myslíš, že náš plán nevyšel?!” Řval mu do obličeje jeden ze zákazníků se zjizvenou tváří. Už když je spatřil poprvé, byl na pochybách. S jižany si nerad něco začínal, nevědomky si sáhl na jizvu po střelné ráně na boku, má s nimi vlastní zkušenost. 

,,Náš plán byl dokonalý, jen kdyby se objekt dostavil. Nemohl jsem předpokládat, že návnadu sní někdo jiný. Byl to narozeninový dort monsinore.” Zachraptěl se staženým hrdlem do opálené zjizvené tváře. Ostražitě hodnotil své protějšky. Bál se, zda je jeho odpověď více nepopudí proti němu. Prvotní vztek z neúspěchu oba cizince však záhy přešel. Byli si vědomi, že čas nenastal. Pokud ano, vše by vyšlo hladce a cíl by jim sám spadl do klína. Musí vyjít osudu vstříc, avšak jinudy.  Oba cizinci si chvíli mlčky hleděli do tváří. Poté jeden z nich kývl na druhého a místnost opustil. Martinens zbledl. To nevěstilo nic dobrého. Zákazník si zálibně prohlížel potem zbrocenou vrahovu tvář. Neměl typy těchto lidí v lásce. Přespříliš se nechávali strhnout emocemi a vlastním strachem. Chyběl jim nadhled a pozornost k vlastním myšlenkám. Byli zbytečnou přítěží. Vítězný úsměv projasnil italovu tvář.  

,,Mám pro tebe nový úkol. Dokončíš to, co jsi tak zpackal,” promluvil klidným hlasem na svého komplice. Martinensovi z mužova pohledu přejel mráz po zádech. Na znamení souhlasu přikývl. Kdyby mu dobře neplatil, nikdy by tohle nepodstoupil. 

,,Dám ti vědět místo a čas. Ty se tam dostavíš spolu s našim objektem.  A neškodilo by ho trochu napřed vyděsit. Chci, aby se klepal strachy, než dorazím, rozumíš?” Martinens horlivě přikyvoval. Na italově tváři se mezitím mihnul nepatrný úsměv; strach je oddaný spojenec, ale také cesta do záhuby. 

Bylo po půlnoci. Viktorie stála před prahem domu. Rozechvělými prsty otevřela dveře, ani je nestihla zamknout. Položila kabelku vedle botníku. Těžké nohy osvobodila z kozaček a pomalu se posadila na gauč. Za okny vládla tma. Jen slabé světlo pouliční lampy osvětlovalo unavenou dívčinu tvář. Místnost prozářil malý ohníček zapalovače. Byl stejně nejistý jako její naděje. Stačilo tak málo, aby plamínek zhasl. Brzy spodní patro prozářila světla svíček. Viktorie se rozhlédla po svém díle. To bylo lepší. Necítila se tak zranitelně a osamoceně. Nejhorší na tmě je její inspirace. Podněcuje lidskou fantazii k mnohdy děsivým představám. Obraz kuchyňského stolku s narozeninovým dortem, lahví vína a Mariiných perníčků, jimiž Viktorii obdarovávala ve výjimečných okamžicích života, vyhloubil v srdci díru. Viktorie se opět usadila na gauč a zabalila se do bavlněné deky. Bezpečí. Mysl ji zaplavily vzpomínky na matčinu bolestí staženou tvář. Ve snaze vše zapomenout si přetáhla deku přes hlavu.  

Vzpomněla si na druhé sezení s Claudií, její uklidňující hlas ji nabádal ke klidu. Prostor pod dekou patří jen vám. Nic krom světa pod dekou neexistuje. Vaše problémy, škola, nezaměstnanost, běsy, nic z toho není. Nepomáhalo to. Matčin obraz se vetřel do světa pod dekou a převzal vládu. Viktorie ztěžka vydechla, vyskočila na nohy. Popadla talíř plný perníčků upečených k příležitosti jejích narozenin, jež pokoušel Viktoriiny chutě, ve snaze odvést pozornost smyslů od sebe samé. Pohled na úvahy a neodbytné myšlenky odkrývající oponu pravdy o vlastním životě nebyl nikterak příjemný. S vědomím, že opět utíká od reality, se zakousla do perníčku. Slastně přivřela oči. Z opojení chutí ji vytrhl lomoz. Zvuk skřípání kovu o kov se ozýval z patra. Viktorii kousek perníčku ztěžkl v útrobách. Někdo je v domě. Zřetelně nad sebou slyšela kroky. Dech se prohloubil a vlasy na zátylku se zježily. Odložila zbytek sladkého pečiva na stolek. Na úpatí schodiště však zaváhala. Ve spěchu nezamkla a kdokoliv se mohl dostat do domu. K činu ji povzbudila tupá rána a podivné mroukání.  Pravou nohu nerozhodně položila na schod. Nos dívce podráždil nasládlý pach zvířete. Druhá noha se ocitla na dalším schodu. Drobné dunivé zvuky dopadající na podlahu dolehly ke zmatené dívce. Blížily se. Z opačného konce schodiště ji překvapený pohled oplácely dva malé zelené korálky. Mňau, ozvalo se od promočeného tvorečka.  

Viktorie si oddechla a ruku přitiskla k rozbouřenému hrudníku. Jenom kočka. Kočičí hlavička se natočila na stranu a zvědavě si dívku prohlížela. Ve světle svíček se objevila tlapka. Poté černý kožich zakončený rozčepýřeným ocáskem. Viktorie opatrně natáhla ruku v pobízejícím gestu. O ruku se ji otřel vlhký čumáček a poté hřejivé tělíčko. Rychlým pohybem si kotě vyzdvihla do náruče.  

,,Co tu děláš ty malý zloději, hm?“ Promlouvala k vrnícímu kotěti. Jistým krokem vystoupala po schodech a rozhlédla se po šeru chodby. Na odhalené paži ucítila slabý vánek vycházející z matčiny ložnice. Otevřela zprudka dveře, až panty zavrzaly. Skromně zařízené místnůstce vévodila velká postel z dubového dřeva. U postele stála starožitná lampička na bohatě zdobeném stolku. Mamka milovala staré a zapomenuté věci. Marie jim svou péčí vdechovala nový život. Proto také jejich malý domek připomínal starožitnictví. Prstem pohladila zlatý nápis na matčině oblíbené knize ležící na nočním stolku. Bram Stoker. Matka vždy u snídaně vyprávěla hororové příběhy a tenhle patřil k jedněm z oblíbených. Vítr rozfoukal otevřené okenice. Větve vzrostlého stromu zavrzaly o skleněné tabule okna.  

,,Tak takhle ses sem dostala.“ Volnou rukou zavřela okno a zajistila kličku. Zabořila prsty do hebkého kožichu. Kotě zavrnělo slastí, zřejmě bylo na lidský dotyk zvyklé. Viktorie nikdy neměla domácího mazlíčka a to ani na internátu. Mamka tvrdila, že na takovou zodpovědnost není Viktorie připravená. Ale zklamaná dívka v nitru cítila, že to není pravda. V těchto debatách se mamka vždy hájila tak urputně, že dívka nabyla obavy o cokoliv pečovat. Zelené korálky statečně dívce pohled oplácely. Viktorie měla zvláštní pocit souznění. Jako by se dívala na svou přítelkyni převlečenou do černého kožichu. 

,,Utekla jsi? Nebo jsi momentálně bez rodiny jako já?” Zažertovala ponurým hlasem Viktorie.  

,,Nemáme to my tulačky v životě těžké, nikdo o nás ve skutečnosti nestojí. Můžeme se snažit být, jakkoliv užitečné, přítulné, pečující, přesto si lásku okolí nevysloužíme. Nakonec vyčerpané a zneužité odcházíme hledat někoho dál. Někoho, kdo by nás nenutil se přizpůsobovat jeho požadavkům, kdo by nás měl prostě jenom rád.“ Posteskla si Viktorie.  Kočka však dívku zjevně nevnímala a ostražitě sledovala hru stínů před sebou. Pouliční světla sehrála se stíny větví stromu na stěně zvláštní divadlo. Stíny se proplétaly, žily vlastním životem. Kočka v dívčině náručí varovně zamručela. Něco nebylo v pořádku. Viktorie zmateně zatřásla hlavou, až se rudé vlasy rozlétly okolo bledého obličeje. Svaly v mladém těle se napnuly. Byla připravena se kdykoliv rozeběhnout. Stíny nabyly tvarů rukou. Prsty se chtivě natahovaly k děsem ztuhlé dívce. Viktorii se zadrhl dech a zorničky se rozšířily hrůzou. Cítila uvnitř dotyk. Snažilo se to proniknout přímo do duše, pohltit ji. Kočka s hlasitým mňoukáním seskočila z Viktoriiny náruče a nechala dívku napospas jejím démonům. Viktorie nemohla od stěny odtrhnout oči. Stíny nabraly zřetelných obrysů sta rukou a chytaly Viktorii do sítí přeludů. Tiše dívku oslovily jménem. Zašuměl příboj moře. Náhlé horko v krajině srdeční probudilo dívku z podivného stavu. Zaslechla ženský výkřik, jež ji přivedl k plnému vědomí. Ani si neuvědomila, že byl její vlastní. Rychle se otočila k jedinému východu z ložnice a vpadla přímo do mužské náruče. Muž v pyžamu posetém krvavými skvrnami si ji pevně přitiskl k tělu.  

,,Neutečeš mi. Můžeš se schovat kdekoliv a kamkoliv. Najdu si tě. Moře nezapomíná,“ šeptal brunet v pyžamu a bolestivě sevřel dívce ramena. Viktorií zmítal děs. Zprudka odstrčila muže stranou.  

,,Vrahu! vrahu!“ Křičel po prchající dívce. Viktorie zděšeně vyběhla ven z místnosti, duchapřítomně zabouchla dveře a démona uzamkla uvnitř. Rychlými kroky sešla do přízemí a opět se ocitla ve světle a teple. Dlaněmi si zakryla uslzenou tvář. O nohy se ji otřel hebký kožich kotěte. Vzala jej do náruče a rozevzlykala se. Nebude ji dovoleno zapomenout. Nezapomene, že v posledních dnech se stíraly hranice mezi realitou a sněním. Nezapomene na stíny září. Kontakt s hebkým a teplým kožíškem zvířete dívku až neuvěřitelně uklidňoval. Ztrácela pevnou půdu pod nohama. Potřebovala nutně kontakt se všedností. A co je více všedního nežli horké svařené víno, kus dortu a mazlení s vlastním domácím mazlíčkem. Zanedlouho již seděla na gauči s dortem v ruce, usrkávala svařák a druhou rukou hladila vrnící kotě. Viktorie se cítila prázdná a tato nicota dívku pomalu pohlcovala.  

*** 

Ranní paprsky zastihly Viktorii rozespalou na gauči s kotětem na klíně. Dívka si slastně protáhla ztuhlé svaly. Malý tvor tisknoucí se ke své paničce ji napodobil. Včerejší běs zešedl pod nánosem vzpomínek. Dozrála ke chvíli opustit bezpečné přístavy obyčejnosti. Viktorie pohotově vstala z vyhřátého pelíšku a s překvapivou ladností vyběhla po schodech do matčiny ložnice. Jakmile ucítila chladný kov kliky, zaváhala. Co když se noční běs vrátí? Se strachem je třeba bojovat, vzpomněla si na slova své matky. Zavřela oči a ponořila se do světa vzpomínek. Za zavřenými víčky se na ni usmívala matčina vrásčitá tvář s láskou hladící malou zrzavou holčičku. Prstem ji pohladila po pihatém nosíku.  

,,Já se bojím mami!” Zanaříkala holčička. 

,,Neboj, jsem tu s tebou.” Usmála se laskavě matka na své dítě.  

,,Ale co když se strašák vrátí.” Protestovala dívenka přikrčená pod dekou. Zelená očka bedlivě sledovala zákoutí pokoje ponořená ve stínu. Stín znamená nebezpečí.  

,,Se strachem je třeba bojovat srdíčko.” Zašeptala přesvědčivě Marie.  

Snažila se svou malou dcerku naučit vzdorovat strachu. Věděla, že tato lekce bude v budoucnu velmi důležitá. Viktorie s hlubokým nádechem stiskla kliku. Pohledem pátrala po prosvětlené místnosti. Žádné podivné stíny. Proskleným oknem do pokoje prosvítaly paprsky ranního slunce a zanechávaly barevné odlesky na zdech. Viktoriinu pozornost přitáhl kovový lesk na stěně pokoje. Trezor! Při svém včerejším úprku shodila obraz, který jej zakrýval. Matka nikdy nevěřila bankám. Podle jejího názoru byli všichni vydřiduši. Často se zaobírala myšlenkami, kam schovává matka své cennosti. Pozorně si trezor s číselníkem prohlédla. Číselník trčel do prostoru, jako by jej Viktorie snad mohla přehlédnout. Vůbec o trezoru v domě netušila. Skrývala snad matka před ní také nějaká tajemství?  Nedočkavě sáhla po číselníku, avšak náhle se zarazila. Vždyť ani nezná kombinaci. Tak lehké to nebude.

Datum jejího či Mariina narození by bylo moc snadné. Přesto kombinace musela být snadno zapamatovatelná. Paměť Marii selhávala i v drobnostech každodenního života. Bylo to smutné období, ani léky nepomáhaly k návratu její matky. Muselo to být něco, co měla stále na očích. Očima pozorně přehlížela místnost kousek po kousku. Pohled padl na obal matčiny oblíbené knížky. Drákula na ni přímo křičel svou odpověď. No jistě, na charizmatického upíra by nezapomněla nikdy. Román byl napsán roku 1897. Dívčinu správnou odpověď potvrdilo souhlasné cvaknutí trezoru. Na Viktorii se vyvalila hromada papírů a pár bankovek. Papíry se především skládaly ze záznamů z banky. Tak přeci jen měla nějaký účet. Bankovní operace, převody. Viktorie si pozorně prohlédla papír uvízlý v ruce. Dvacet tisíc. Proboha, kdo by posílal takovou ohromnou sumu peněz? Mamka se sice zmínila, že pobírá vdovskou rentu a příspěvek na bydlení, ale že tak moc? Pravidelně každý měsíc ve stejné výši. Proto si mohla Viktorie dovolit drahou vysokou školu. Bylo ji zvláštní, odkud mamka bere finanční prostředky na její vzdělání. Ovšem v posledních letech peníze posílala na účet nemocnice, lékařská péče se co půl roku prodražovala. V zadní části schránky na dívku čekalo překvapení v podobě dřevěné škatule. Byla plná fotografií. Viktorie si s úsměvem prohlížela své školní období. Fotografie dokumentující každý důležitý moment v jejím životě, od prvního nástupu do školy až po přijetí na uměleckou fakultu. Prohlédla celou krabici, ale fotky z ranného dětství nikde. Nechce se jí věřit, že by si mamka nezdokumentovala její první kroky, nebo fotografie z porodnice. Nic takového tady však nebylo. Jako by její život začal až v Marns. 

 

Na cestě životem klopýtám jen o sebe, 

marně čekám, Bože, na tebe. 

V duši pln odsouzení mne a druhých, 

cožpak jsem hoden jen tvých démonů krutých?