Ztráta v minulosti

Podíval jsem se na postel a uviděl jsem tam něco malého, bílého. Přišel jsem k tomu blíž, abych zjistil, co to je. Byl to papírek a na něm bylo něco napsáno. Asi mi mé já nechalo nějaký odkaz. Zvedl jsem ho a přečetl jsem si to: „Užij si to.“ Vzápětí jsem uslyšel, jakoby někdo vešel do domu. Vešel jsem do chodby a uviděl jsem Časovou skvrnu, jak se dívá přímo na mě. Z jejího pohledu bylo cítit bolest, i když neměla oči. Hned se za ní objevily další dvě Skvrny a pak další otočil jsem se a utekl jsem do kuchyně. Zavřel jsem za sebou dveře, aby se nemohly dostat dovnitř. Šel jsem blíže k otevřenému oknu, ale v duchu jsem doufal, že se dovnitř nedostanou. Bohužel, jak už jsem říkal, štěstí je vrtkavé a ony se dovnitř dostaly. Prošly dveřmi jako duch, jakoby neměly před sebou žádnou překážku. Otočil jsem se a vyskočil jsem přes okno na zahradu. Na neštěstí tam už na mě čekaly další Časové skvrny. Věděl jsem, že svou ruku nemůžu použít, jelikož se proti ní obrnily. Rozběhl jsem se proti plotu a přeskočil jsem ho. Utíkal jsem, co nejvíc to šlo. Otočil jsem se, abych se podíval, jestli jsou pořád za mnou, ale Časové skvrny byly neúnavné a pomalu mi šlapaly na paty. Utíkal jsem dál. Zkoušel jsem v běhu přetáčet čas, ale ony mě vždy vystopovaly. Až příliš dlouho jsem jim utíkal na to, abych ještě mohl běžet dál. Zastavil jsem se a snažil jsem se lapat po dechu. Časové skvrny mě mezi tím doběhly a obklíčily mě. „Teď jsi v pasti.“ řekla jedna z nich. „Máme rozmístěny své kolegy ve všech časech,“ uchechtla se druhá. Věděl jsem, že mají pravdu. Neměl jsem jim jak utéct. „Dej nám ty hodinky a zbavíš se nás.“ Bylo jim jasné, že něco pro ně znamenají. Proto jsem odpověděl: „A nač by vám byly mé staré hodinky?“ „To tě nemusí zajímat,“ vyhrkly na mě, „my už si s nimi poradíme.“ Nějak jsem jim nevěřil. Nevěřil jsem jim, že když jim ty hodinky dám, že mě pustí a ještě méně jsem jim věřil, že s nimi nic nebudou dělat. „Dejte mi chvilku na rozmyšlenou.“ „No dobrá, necháme ti trochu času, ale rychle.“ Všechny Časové skvrny se najednou otočily, ale pořád stály v kruhu kolem mě. „Je vůbec možné jim utéct?“ zeptal jsem se sám sebe. Dal jsem si dolů rukavici a pravou rukou jsem se snažil prohrabávat ve sněhu, který ležel na zemi, ale i to se mi nedařilo. Všiml jsem si, že moje ruka zanechává na zemi nějaké stopy. Začal jsem s ní jen tak kreslit na zemi. Pak se najednou všechno začalo spojovat v jeden kruh. Vzdálil jsem se trochu od něho, protože jsem měl strach. Kruh cely zčernal a začal připomínat portál. „Možná, že mě to zachrání?“ řekl jsem si a skočil jsem do něho. Najednou jsem se objevil ve velké tmě. Tato tma mi už byla známa. Byla to ta samá tma, kterou jsem viděl před nedávnem. Byla to Nicota. Tento krát mi už nebyla tak nepříjemná, jelikož mi zachránila život. Taky tady bylo něco, co jsem před tím neviděl. Byla to ta svítící čára, která vyznačovala cestu k východu. Dal jsem si pryč rukavici z pravé ruky a uviděl jsem, jak moje ruka září. Nicota ji naplňovala. Přemýšlel jsem, jak se mi naposledy podařilo utéct. Jak jsem si vytvořil tu trasu. Abych se rozpomněl, šel jsem se k ní podívat blíž. „Pokud se nemýlím, naposledy mi stačilo jen na to pomyslet a z ruky mi vytekla tekutina,“ řekl jsem si sám pro sebe. „Je možná, abych pomyslel na něco jiného a ono by se to stalo, nebo vytvořilo?“ To poslední slovo povzbudilo moji fantazii. Mohl bych vytvořit například značku? Zavřel jsem oči a zkusil jsem si představit, jak nad čárou stojí značka, která ukazuje směrem k portálu a na ní je napsáno „Východ“. Otevřel jsem oči a uviděl jsem, jak z mé ruky vytéká svítící tekutina a skládá se do tvaru značky. Nakonec se na ní objevil nápis „Východ“. Byl jsem vyděšený, ale zároveň šťastný, protože to by znamenalo, že je to vlastně můj svět. Že si tady můžu vytvořit věci, které jsou v mé fantazii. Je pravda, že ta cedule byla celá bílá a ten nápis byl černý, ale mně to nevadilo. Ta bílá byla taková zářící, jakoby ta cedule byla utvořena ze světla. Pokračoval jsem dále podél svítící čáry, kterou jsem zde utvořil naposledy, abych se dostal k portálu. V podvědomí jsem si představoval, jak si zde budu moct tvořit všechno, co bych chtěl. Byla to strašná myšlenka, ale já jsem si to neuvědomoval. Přemýšlel jsem taky nad tím, jestli Časové skvrny ví, že jsem tady, a čekají tam na mě v reálném světě. Pokračoval jsem dál a ani jsem si nevšiml, že už nejdu vodorovně, nýbrž svisle. Přišel jsem až k portálu a rozhodoval jsem se, jestli mám do něho skočit, anebo tady zůstat. Nakonec jsem došel k závěru, že mě nic tady nedrží a že musím najít Marry.  Skočil jsem tedy do portálu.

Náhle jsem se objevil v reálném světě, ale byl jsem někde jinde, než na místě, z kterého jsem se dostal do Nicoty. Naštěstí nikde kolem nebyly Časové skvrny. Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že jsem se vrátil do toho stejného dne, ze kterého jsem přišel.  Musel jsem začít hledat Marry, ale kde a kdy? Možná, že mám jít do nějakého času v minulosti? Absolutně jsem nevěděl, co mám v tu chvíli dělat. Najednou mě napadl nějaký náhodný čas a řekl jsem si, že se do něho přenesu. Nastavil jsem na hodinkách den, hodinu, minutu i sekundu a zmáčkl jsem knoflík. Nevěděl jsem, jestli je to to, co mám dělat, ale nějak jsem chtěl jít za tím, kam mě vedlo moje srdce. Když jsem se dostal na místo, rozhodl jsem se jít do obchodu, kde pracovala Marry. Kupodivu ještě byl otevřený. Marry tam ale nebyl. Rozhodl jsem se jít zpátky do jejího domu. Zazvonil jsem a ona mi otevřela. Byl jsem šťastný, že jí nic nebylo, ale i tak jsem se jí musel zeptat: „Nestalo se ti něco?“ „Co by mi mělo být?“ odpověděla a podívala se na mě tázavým pohledem. „Nechceš jít dál, Georgei?“ „Ano, velmi rád,“ a usmál jsem se. Marry mi uvařila kávu a dala mi oběd, jelikož si taky vařila pro sebe. Potom se mě zeptala: „Georgei, možná to bude znít divně, ale proč máš tu rukavici?“ Tuto otázku jsem opravdu nečekal. Rychle jsem jí odvětil: „Aaa, to je jen takový zvyk, nerad ji sundávám.“ Marry se na mě podivně podívala, ale pak asi pochopila, že o tom nechci mluvit. Chvíli se ještě tak na mě dívala, ale pak zase začala klasickou konverzaci. Po chvilce mi položila další nepříjemnou otázku: „Kde pořád utíkáš Georgei? A jak to, že si někdy nepamatuješ, o čem jsme mluvili, že jsi mě potkal a že jsme byli spolu?!“ Zorničky se mi zvětšily, jako bych viděl ducha. Zeptala se znovu: „ Tak jak to Georgei?“ Podíval jsem se na ni smutně a řekl jsem: „Tuto otázku ti nemohu zodpovědět. Nepochopila bys to.“ „Jak nepochopila?! Vždyť se tě snažím pořád pochopit, ale ty mi to nechceš dovolit. Pořád někam utíkáš před něčím, před něčím…“ Teď už jsem se jen postavil mlčky od stolu a rozhodl jsem se, že odejdu. Na to se Marry postavila a chytila mě za pravou ruku: „Neodcházej ode mě, když se tě na něco ptám!“ zakřičela na mě a strhla mi z ruky rukavici. Zděsila se, když uviděla, že moje ruka je složena z mnoha částí, které se neustále hýbou a ještě jsou k tomu černé. „Co to je Georgi?“ řekla nevěřícně. „To je snad nějaký vtip? Co…“ najednou přestala mluvit a sedla si. Opřela si hlavu o své ruce a dlaněmi si chytla tvář. „No víš Marry, to je to, co jsem ti nechtěl říct. To, proč pořád někam utíkám a nepamatuji si některé věci,“ řekl jsem smutně. Pak jsem jí řekl všechno. Že mám ty hodinky, kdo jsou to Časové skvrny a jak cestuji v čase. Jediné, co jsem jí neřekl, bylo to, že existuje Nicota. Rozplakala se. Pak si utřela slzy, podívala se na mě svýma smutnýma očima a řekla: „Jdi, jdi a nevracej se. Pokud mi chceš takhle lhát, nemá cenu, abychom spolu dál byli.“ Otočila se a odešla do svého pokoje. Chvíli jsem přemýšlel, co mám dělat. Pak jsem si vzpomněl, že moje já bude při jejím obchodě za několik hodin. Možná ji to mohlo přesvědčit, aby věřila. Otevřel jsem dveře od jejího pokoje a uviděl jsem ji, jak sedí na posteli a dívá se do rohu pokoje. Jemným hlasem jsem řekl: „Dneska budu za několik hodin u tvého obchodu, tedy moje já. Nebude o ničem vědět. Ani nebudu mít rukavici. Nebudu tě skoro vůbec znát. Já, moje přítomné já, budu sedět v kavárně naproti. Klidné se můžeš podívat a přesvědčit, že to jsem já. Můžeš přijít, ale do ničeho tě nenutím.“ Nic neřekla a pořád se dívala do rohu. Pomalu jsem odešel z pokoje. Pak jsem si vzal svoje věci a odešel jsem.

Seděl jsem v kavárně a měl jsem na stole položenou kávu. Neměl jsem na ni vůbec chuť, ale nějak jsem se chtěl opustit od těch myšlenek. Nešlo to. Pořád jsem si říkal, jestli vůbec Marry přijde. Po tom, co jsem udělal… Neměla proč tady chodit. Začalo sněžit a já jsem se zadíval na obchod naproti. Kávy jsem se ještě ani nedotkl, jen jsem čekal na Marry. Stalo se nemožné. Za zamlženým sklem se objevila žena s blonďatými vlasy a v šedém kabátě. Mířila přímo ke kavárně. Zastavila se těsně až přede dveřmi. Chvíli se dívala na dveře, pak si všimla, jak se na ni dívám. Dveře se otevřely a žena vešla dovnitř. Byla to Marry. Ona opravdu přišla. Nemohl jsem uvěřit. Přišla rovnou k mému stolu, sedla si a řekla: „Pokud si ze mě děláš srandu, už ti nebudu nikdy věřit. Ukaž mi tvou ruku, abych se mohla přesvědčit, že máš pořád rukavici.“ Položil jsem ruku na stůl. Pak se na mě podívala, jako by v ní už nebyla ani špetka lásky. Odešla rázným krokem z kavárny a šla k obchodu. Uviděl jsem, jak něco zahlédla za rohem a jak se zaradovala. Zašla za roh a pak jsem ji už neviděl. Díval jsem se pořád na to místo a čekal jsem, až přijde. Doufal jsem, že jsem tam opravdu přišel a že jsem jí neřekl nic zlého. Už jsem si nepamatoval, co všechno jsem řekl. Jak jsem se tak díval, uviděl jsem nějakou temnou postavu, která se najednou začala přibližovat. Přišla až k oknu kavárny a nalepila se na něho. Hned jsem si uvědomil, že to byla Časová skvrna. „My si tě najdeme,“ řekla, a pak najednou zmizela. Porozhlédl jsem se po kavárně a všiml jsem si, že ji asi nikdo neviděl. Věděl jsem, že tady nemůžu zůstat. Musel jsem utéct. Odešel jsem rychle z kavárny a hledal jsem nějaké místo, kde by mě nikdo neviděl. Hledal jsem tak dlouho až jsem po chvíli ucítil za sebou Časové skvrny. Když jsem konečně našel místo, kde nikdo nebyl, dal jsem si dolů rukavici a namaloval jsem na stěně kruh. Vytvořil se portál, do kterého jsem rychle skočil a přenesl se do Nicoty. Byl to nejlepší způsob, jak jim utéct. Tady mě nemohly nikdy najít. „Jak mě jen mohly najít?“ přemýšlel jsem, ale pak jsem si to uvědomil. Já jsem úplně zapomněl, že když se potkám, anebo jsem blízko svého já, Časové skvrny to vycítí a přijdou na to místo. Jen jsem měl takový pocit, že jejich armáda pořád roste. Že by ty Časové skvrny ničily normální lidi? Ubohé normální lidi? Tak jak pana Doughtera? Nemohl jsem tomu uvěřit. Po chvíli jsem si chtěl sednout, ale nebylo kde. Napadlo mě, že zkusím použít zase svou ruku a vytvořit něco. Představil jsem si lavičku, jak je pevná, každý šroubek, každou její část. Když jsem se podíval před sebe, stála tam. Byla celá bílá. Pomalu jsem si na ni sedal, abych zjistil, jestli „funguje“. Nic se jí nestalo. Byla jako každá druhá lavička, jenomže zářila. Seděl jsem tak a přemýšlel. Chtěl jsem se podívat, kolik je hodin, ale zjistil jsem, že ciferník na hodinkách je celý černý. Nevěděl jsem, jak dlouho mám tady být, kdy se mám vrátit zpátky a jestli na mě Časové skvrny nečekají. Po nějaké době jsem na lavičce usnul.