Štěstí je vrtkavé

Pro svůj osobní klid, jsem se raději rozhodl cestovat víc v budoucnosti. Přeci jen tam mám jistotu, že budu mít kde bydlet. Vrátil jsem se do svého pokoje v hotelu a vzal jsem si peníze, které jsem vyhrál. Znovu jsem si vzpomněl na to, že možná je osud nezvratný. Budoucnost mě zároveň lákala i děsila. Musel jsem si koupit nové oblečení, aby mě tam nepoznalo žádné moje já. Na druhou stranu to byla blbost, jelikož moje budoucí já si bude pamatovat, co jsem na sobě měl. Na to jsem v tu chvíli nemyslel. Koupil jsem si nové rukavice, jelikož ty staré byly poněkud roztrhané. Začal jsem přemýšlet nad „včerejší“ událostí. Jak vědí Časové skvrny, že cestuji časem a co k tomu používám? To znamená, že teď mi budou chtít vzít hodinky, jelikož vědí, že jsou pro mě důležité. Bylo to divné, ale nějak jsem se s nimi sžil. Nedával jsem je dolů z ruky, a když mi je časové skvrny sebrali, cítil jsem se, jako by mi chybělo něco životně důležité. Byl jsem na nich závislý. V té době jsem to netušil. Většinou to tak je, že závislý člověk si nepřipouští, že je závislý. Na druhou stranu jsem byl rád, že mi hodinky vzaly, jelikož jsem zjistil, jak můžu s nimi bojovat.

Rozhodl jsem se, že teď budu zkoumat záležitost s Marry. Dlouho jsem se jí nevěnoval. Zasloužila si moji pozornost, když ona byla jediné, co mě provázelo napříč časem. Byla to jediné, na co jsem myslel. Šel jsem jen o pár dní napřed. Zašel jsem k domu Marry a zazvonil jsem na zvonek. Ještě jsem se podíval pro jistotu do kaluže, která byla vedle mě, a upravil jsem se. Pak jsem se díval na dveře a čekal jsem, než mi Marry otevře. Když jsem uslyšel zacvaknutí kliky, mé srdce se rozbušilo jako o závod. Oči se mi rozevřely a v tváři jsem zčervenal. Ani si neumíte představit, jak jsem byl zklamán, když mi otevřel vysoký svalnatý muž. Zeptal se mě: „Co potřebujete?“ Snažil jsem se tvářit, že mi nic není, ale doopravdy jsem byl velmi smutný. „Nic, omlouvám se. Myslel jsem, že Marry…“ zasekl jsem se. Nevěděl jsem, co mu mám říct. Otočil jsem se a odešel jsem směrem do hotelu. Myslel jsem, že mě má Marry ráda. Nevěděl jsem, že má někoho. Nenapadlo mě, že je tak přirozeně milá na každého. To mi mohlo být jasné, že taková krásná a úžasná žena někoho bude mít. Nějak jsem si myslel, že když znala mé budoucí já, bude chtít být jen se mnou. Možná, že jsem jí něco udělal? Že jsem jí něčím rozčílil, jako Annie? Oh Annie. Tu jsem taky zklamal. Byla to asi chyba, ale já přece tak moc miluju Marry. Annie má stejně teď ještě starého George. V tu chvíli mě napadla strašná myšlenka. Co kdybych ji přesvědčil, aby se snažil, aby starý George zůstal s ní? Nevím, proč jsem se to rozhodl udělat. Šel jsem směrem k mému starému bytu. Schoval jsem se za plot. Počkal jsem, až Annie vyjde. Když vyšla ven, posunul jsem si klobouk, co nejníže to šlo, aby mi neviděla do tváře. Pomalu jsem šel za ní. Vešla do kavárny, kde chodila každý den. Přisedl jsem si k jejímu stolu a řekl jsem hrubým hlasem: „Není důležité, kdo jsem, nebo co jsem, ale proč tady jsem.“ Annie odpověděla: „A nemohl byste si dát dolů alespoň ten klobouk?“ Rychle jsem namítl: „Ne. Už jsem vám jednou řekl, že není důležité, kdo jsem, ale proč tady jsem.“ „Tak dobře.“ odpověděla „Proč tady jste?“ „Chtěl jsem vám říct, že něco v blízké době George změní a už nebude, jako dřív. Bude se chovat podivně, ale vy se bude muset snažit, aby za každou cenu zůstal s vámi.“ „To nemůže být pravda!“ vyštěkla na mě Annie. „Možná to pochopíte, ale doufám, že George neztratíte,“ řekl tichým hlasem. Postavil jsem se a odešel jsem. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak se na mě nechápavě dívala. Doufal jsem, že se něco změní. Vrátil jsem se do budoucnosti. V tu chvíli jsem si uvědomil, že u mě se nezmění nic. Pořád cítím to stejné. Tu stejnou lásku k Marry. Nevěděl jsem, co se sebou. Vylezl jsem na střechu hotelu, ve kterém jsem bydlel, a sedl jsem si na její okraj. Díval jsem se dolů na projíždějící auta a přemýšlel jsem nad tím, co se teď stalo. „Marry už někoho má…,“ povzdechl jsem si, „jak jsem si jen mohl myslet, že by chtěla být se mnou? A co ten polibek? Ona ho nemyslela vážně?“ Takto jsem si tam nadával do větru. Asi jsem čekal, že se něco tím změní? Z těchto myšlenek mě vyrušil podivný zvuk, který vycházel z místnosti za dveřmi na střeše. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak se dveře pomalu otevírají. Vyšel z nich tlustý recepční, mával na mě a něco křičel. Běžel směrem ke mně. Čím byl blíž, tím víc jsem mu rozuměl, co to vlastně na mě volá. „Pane Waklesi počkejte. Neskákejte! Váš život je drahocenný a měl byste si ho vážit.“  Udýchaný doběhl až ke mně. Tam se zastavil, předklonil se a odfrkl si. „Nebojte, pane Doughtere, já jsem nechtěl skákat. Jen jsem si chtěl urovnat všechny věci ve své hlavě.“ Mezi tím pan Doughter nabral dech a narovnal se. Řekl: „Já jsem dostal o vás strach. I tak pojďte raději se mnou, není tady bezpečno.“ a natáhl ruku směrem ke mně. Postavil jsem se na okraj střech a chtěl jsem mu podat ruku, když vtom jsem si všiml něčeho podivného na jeho břiše. Přesněji řečeno v jeho břiše. „Pane Doughtere, co to tam máte na břiše. Je to takové tmavé.“ Podíval se na své břicho a řekl: „To nic pane Waklesi, to bude asi jen nějaké smítko.“ a podíval se zpátky na mě „Pojďte prosím.“ Znova natáhl ruku směrem ke mně. V jeho hlase bylo něco podivného, jako by se neustále měnil, měl více zvuků.  I jeho pohled byl jiný. Takový nemilý, až vražedný. Začal jsem si ho pořádně prohlížet, až jsem si všiml něčeho na jeho rameni. Něčeho černého ve tvaru ruky. To musela být Časová skvrna. To ona ho ovládala. „Ne, já s vámi nepůjdu,“ zakřičel jsem na něho, „nenechám se vámi zlákat.“ To už pana Doughtera opravdu rozzlobilo. Celý začal černat, až vypadal jako Časová skvrna. „Ty s námi půjdeš. Nemáš na výběr. Jsi tady tak sám… Na okraji svého života,“ a zasmála se. Měl jsem pocit, že ví, co se mi stalo. Jakoby žily pořád se mnou. Znova natáhly ruce ke mně. Ano, opravdu ruce. Nějakým kouzlem se jich objevilo na střeše tisíce. Možná i miliony. V tu chvíli jsem si vzpomněl na moji pravou ruku. Dal jsem si rukavici dolů a rozmáchl jsem se svou rukou po nich. Jedna z Časových skvrn moji ruku chytila a začala se smát. „Myslel sis, že ti to znovu projde? To my jsme tvou ruku vytvořili, takže se umíme i proti ní bránit. Můžeš se rozhodnout. Buď půjdeš s námi, nebo umřeš.“ Viděl jsem, jak mi ruka černá víc a víc, a proto jsem řekl: „V tom případě, se raději rozhodnu pro tu smrt,“ a pustil jsem se jeho ruky. Začal jsem padat ze střechy. Bylo to, jako kdyby neměl nikdy nastat konec. Jako bych měl takto padat celý život. Teď mě napadaly všechny věci, které jsem kdy udělal špatně. Proč jen jsem si bral ty hodinky? Asi mě nenapadlo, že s sebou nesou tolik zodpovědnosti. Každopádně teď už byl konec. Padal jsem dolů a pod sebou jsem měl jen betónový chodník. Možná jsem mohl spadnout na cestu? Štěstí je tak strašně vrtkavé. Jednou se člověku daří a jednou padá dolů ze střechy. Nikdy mě nenapadlo, že takto skončím svůj život. Po delší době mi to začalo už být trochu divné. Pořád jsem padal a v dohledu nebyl žádný konec. Všiml jsem si, že je najednou kolem mě nějak moc temno. Už jsem neviděl na auta přejíždějící pode mnou. Nebylo už ani vidět hotel, ze kterého jsem padal. Byla všude jen tma. Jediné, co trochu svítilo, jsem byl já. Zkusil jsem se postavit a nemyslet na to, že padám. Najednou jasem stál ve „vzduchu“. Ani nevím, na čem jsem stál, ale něco mi to připomínalo. Jako bych tady už někdy byl. „To už je konec?“ přemýšlel jsem „Tak takhle vypadá posmrtný život?“ Něco se mi na tom nezdálo. Pořád jsem si snažil vzpomenout, kdy jsem tady už byl. Procházel jsem se sem a tam, ale nic jsem nenašel. Nic… „Už to mám!“ zakřičel jsem a můj hlas se všude kolem odrážel, jako by mi chtěl říct, že jsem tady sám. „Tady to je přece Nicota. Byl jsem tady, když jsem pomohl té paní na přechodu,“ řekl jsem si sám pro sebe. „Jednou jsem se už odtud dostal, tak proč ne teď? Ale jakým způsobem?“ Chodil jsem pořád dokolečka a snažil jsem se najít nějaký východ. Vůbec mě ale nenapadalo, jak jsem se sem dostal? V tom mě najednou začala bolet ruka. Bylo to, jako by se rukavice stahovala a stlačovala ji. Chtěl jsem si ji dát pryč z ruky, ale nešlo to. Bolest pořád sílila a já nevěděl, co s tím. Najednou bolest pominula. Podíval jsem se na ruku a rukavice tam nebyla. Hledal jsem ji všude kolem, ale nemohl jsem ji najít. Chvíli jsem měl pocit, že se mi rukavice dostala do ruky, ale pak jsem si řekl, že je to nemožné. Něco na té ruce bylo divné. Zářila víc, než v realitě. Jako by ta černá byla tady světlem. Když jsem pomyslel na to, že bych se chtěl dostat odtud pryč, vytekla z mé ruky svítící „tekutina“, která vyznačovala nějakou cestu. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem ji následoval. Došel jsem až k místu, kde ta „tekutina“ šla nahoru. Přemýšlel jsem, jak mám dál jít. Přeci nemohu chodit svisle? Hned jak mě to napadlo, už jsem stál svisle. Ani jsem si nevšiml, jak se to stalo. „Něco tu nehraje,“ pomyslel jsem si, „proč vždy, když na něco myslím, se objeví nějaké řešení?“ Tyto myšlenky mě děsily, neboť by to znamenalo, že Nicota vidí do mé hlavy. Následoval jsem „tekutinu“, až do místa, kde skončila. Už nebylo nic dál, jen tma. Co teď? Nějak jsem doufal, že mě zavede k východu. Ještě jednou jsem si lépe prohlédl její konec, ale nic tam nebylo. Klekl jsem si a opřel jsem se pravou rukou o zem. V tom najednou se pode mnou udělalo zářící kolo, které se pořád zvětšovalo, až mě úplně pohltilo. Pamatuji si jen, jak jsem se najednou ocitl na chodníku pod hotelem, ze kterého jsem padal. Bylo to všechno jen sen? V tu chvíli jsem nevěděl nic, jen to, že ležím na chodníku a ukrutně mě bolí záda. Za chvíli se kolem mě objevil hlouček lidí. Pak přijela záchranka a naložila mě do sanitky. Nemohl jsem se ani hnout. Tak strašně moc mě bolela záda, že jsem pořád jen ležel. Podíval jsem se na levou ruku, abych zkontroloval, jestli mám pořád na ruce hodinky. Byly tam. Pak jsem se podíval na pravou ruku a uviděl jsem, že mám pořád na pravé ruce rukavici. Začal jsem přemýšlet, co by se mohlo stát, kdyby mi náhodou chtěli v nemocnici dát rukavici dolů? Možná by mi chtěli ruku vyšetřovat a pak by mě předali vládě, jako nějaké experimentální zvíře. Musel jsem jim nějak utéct. Počkal jsem na moment, když se nikdo na mě nedíval a zastavil jsem hodinkami čas. Stěží jsem se postavil, ukradl jsem jim nějaký gel a pak jsem „utekl“. Až už jsem si byl jistý, že jsem dostatečně daleko a že mě nikdo nevidí, zapnul jsem čas. Přetočil jsem trochu čas dopředu a šel jsem do svého hotelu. Ani nevíte, jak jsem byl v šoku, když jsem tam uviděl na recepci pana Doughtera. Usmíval se na mě, jakoby se nic nestalo. Když jsem si šel pro klíč, zeptal se mě, jestli už jsem v pořádku, že jsem měl nehodu. Já jsem mu odpověděl, že mi nic není a odebral jsem se na svůj pokoj. Vždyť před tím, když jsem tady byl, pana Doughtera pohltily Časové skvrny a teď tady seděl. Nějak jsem neměl chuť mu věřit, jelikož jsem si nebyl jistý, jestli náhodou se nenaučily Časové skvrny přetvařovat. Rozhodl jsem se, že další den zajdu za Marry a řeknu jí, že ji miluji a že mi je jedno, že někoho má. Trochu jsem nad tím přemýšlel, když jsem byl v Nicotě a když jsem padal. A proč zítra, když jsem tam mohl vlastně zajít hned v ten den. Prospal jsem se a pak jsem přesunul čas zpět do toho předchozího dne. Záda mě už nebolela. Nejspíš gel zabral. Hezky jsem se oblékl a vyšel jsem z hotelu. Najednou něco za mnou spadlo. Jak už to tak bývá, byl jsem to já. Přesněji řečeno, moje staré já. Rychle jsem běžel pryč, aby si nikdo nevšiml, že jsem tady dvakrát. Běžel jsem směrem k Marryinu domu. Znovu jsem zazvonil a zase mi otevřel ten stejný chlap. Udiveně se zeptal: „Vy už jste tady zas? Teď už mi řeknete, co potřebujete?“ „Chci mluvit s Marry,“ odpověděl jsem sebejistě. Když Marry přišla, spustil jsem: „Já vím Marry, že možná nejsem ten nejlepší muž na planetě, ale strašně moc tě miluji a chci, abys byla se mnou a ne s tím chlapem.“ Marry se pousmála a řekla: „Hlupáčku. Já tě taky moc miluji, ale tohle je můj bratr, ne můj přítel,“ a políbila mě. Cítil jsem se hloupě. Tak moc jsem si myslel, že někoho má, že jsem se skoro zabil. Jaké štěstí, že jsem skončil v Nicotě. Nebýt toho, asi bych umřel. Pořád jsem ale nerozuměl tomu, co se stalo. Domluvil jsem si s ní schůzku na další den. Nedočkavý jsem přetočil čas, hned na domluvenou dobu. Tentokrát mi otevřela ona a ne její bratr. Usmívala se a tím svým medovým hlasem: „Tak kam mě dneska zavedeš?“ „Dneska jsem si pro tebe připravil jedno své nejoblíbenější místo. Bude to ale překvapení,“ odpověděl jsem klidně. Zavedl jsem ji do restaurace na kraji města. Toto místo vypadalo na první pohled zanedbaně. Nebyli tady žádní lidé a budova, do které jsme šly, vypadala jako stará barabizna, kde nic není. Viděl jsem, jak se Marry zatvářila, když jsem otvíral dveře do této budovy. „Prosím, pojďte dál má Lady.“ „Jsi si jist, Georgei, že chceš jít opravdu sem?“ „Ano Marry, jsem si tím stoprocentně jistý.“ „Tak když myslíš, George,“ a podívala se na mě zhnuseným pohledem. Uvnitř byl cihlový pult, za kterým stál muž ve fraku, a ukazoval na několik papírů, které držel v ruce. „Dobrý den, Pane. Máte rezervaci?“ zeptal se slušně. Já jsem úplné na ní zapomněl. Ale to pro mě nebyl problém. Přenesl jsem se o pár dní zpět. Vlastně jsem zůstal na tom stejném místě. Stál tam ten úplně stejný muž, jen byl oděn ve všedním oblečení. „Co byste si přál, Pane?“ Ani si nevšiml, že jsem se tady najednou tak zjevil. Zarezervoval jsem si dvě místa na tento den a vrátil jsem se zpátky do toho času, ze kterého jsem přišel. Hned jak jsem se tam objevil, řekl jsem: „Ano, na jméno Wakles.“ Zalistoval v papírech, které měl v ruce a řekl: „O ano…Tady to mám. Stůl číslo pět prosím.“ A ukázal na vchod do sklepa. Dolů vedly nádherné schody, pokryté sametovým koberečkem. Sešli jsme po schodech dolů, až jsme došli k velkým dřevěným dveřím. Otevřel jsem dveře, a když Marry uviděla, co se skrývalo za dveřmi, oněměla úžasem. Byla to velká místnost, ve které se nacházely, malé, kulaté stolky, kolem kterých stály čtyři židle. Na stolcích byl položený červený ubrus a na něm bylo číslo stolu. Několik lidí si povídalo, někteří popíjeli víno, ale nejvíc lidí směřovalo svou pozornost na pódium, které bylo na konci místnosti. Opona byla zatažena a před ní stál uvaděč, který cosi říkal do mikrofonu. Našli jsme s Marry stůl číslo pět a sedli jsme si k němu. Objednal jsem nám dvě kávy a moučník. Marry se podívala na uvaděče ve chvíli, kdy řekl: „A teď pozývám na scénu naše speciální hosty.“ Světla ztmavla a zamířily přímo na podium. Opona se rozestřela a na pódium stálo sedm lidí. Tři muži a tři ženy. Jedna dáma začala zpívat a postupně se k ní ostatní připojovali. Nebyl to klasický zpěv, nýbrž acapela. A ne ledajaká. Byla to acapela v rytmu jazzu. Muž napravo dělal bas, jeho přítel vedle něj dělal tenor a kolega, který nejvíc vyčníval, dělal barytón. Žena nejvíc nalevo dělala alt, ta uprostřed dělala tenor a ta, která spojovala muže a ženy dělala soprán. Možná vás napadne otázka, jak to všechno vím? Nu odpověď je jednoduchá. Já jsem byl jeden z nich. Byl jsem ten, co dělal bas. Říkali jsme si „The great jazz“. Možná vás také napadne otázka, jak jsem se tam dostal? Když jsem říkal, že se Marry podívala na moderátora, zastavil jsem čas. Mezi tím jsem došel až k mým kamarádům a postavil se vedle nich. Pak jsem spustil čas. Byli sice trochu v šoku, ale to už nebylo podstatné. Marry vůbec nečekala, že tam budu i já. Byl jsem rád, když jsem uviděl, že se Marry naše hudba líbila, jelikož jsem zjistil při našem povídání, že má ráda jazz a acapelu. Když jsme pozdě večer odcházeli z tohoto podniku, Marry si nás nemohla vynachválit. Tak šťastnou jsem ji v životě neviděl. Před svým domem mi dala polibek na rozloučenou a šla dovnitř. Taky mi to už chybělo. Pořád jsem cestoval v čase, ale dlouho jsem si nezazpíval. Teď jsem se chtěl zaměřit už jen na podstatné věci. Věci, které mě baví. Víc být s Marry…

Další den jsem šel za Marry celý šťastný, že se znova uvidíme. Teď mě měla někam zavést ona. Zazvonil jsem na dveře, ale nikdo neotevíral. Zkusil jsem to ještě jednou, ale pořád nic. Myslel jsem si, že se něco stalo. Obešel jsem celý dům a zjistil jsem, že jedno okno je otevřené. Rozhodl jsem se tedy, že vlezu dovnitř. Dostal jsem se do kuchyně, ale tam nikdo nebyl. Zamířil jsem si to rovnou do koupelny, ale tam taky jsem nikoho nenašel. Nakonec jsem šel do ložnice. Otevřel jsem dveře a sedělo tam moje budoucí já. „Už zase?!“ řekl jsem si sám pro sebe. „Neboj, teď jsem tady z jiného důvodu. Chci ti říct, že Marry odešla se mnou a teď jí mám já. Pokud jí chceš znovu vidět, vrať se do minulosti,“ a pošetile se pousmál. Nevypadal vůbec jako já. Viděl jsem mu zlost v očích a to pousmání, to jsem nemohl být já. Takhle bych se nikdy nechoval a už vůbec bych nekradl Marry. Chtěl jsem se ho zeptat, kde mám Marry hledat, ale on se opřel o postel a najednou zmizel.  Nevěděl jsem, co mám dělat. Marry zajalo mé špatné já a mám jí prý hledat někde v minulosti. Anebo to myslel jinak? Možná, že se tam mám setkat s jejím starým já? V tu chvíli jsem neznal odpověď na tyto otázky, ale jediné co jsem věděl, bylo to, že musím jít do minulosti. Jít tam a setkat se s Marry.