V pevnosti Tyryama se jí říkalo Zadní branka; nacházela se asi čtvrtinu obvodu vlevo od hlavní brány. Používali ji špióni a zabijáci. Z venku prakticky nešla otevřít. Přesto u ní vždy stáli alespoň dva vojáci.

Blížila se půlnoc a skřetí tábor obléhající Tyramu už utichl.

K Zadní brance vedla uzoučká ulička. Na jejím konci se právě někdo objevil.

„Ach, to jsi ty, Dilfore?“ vydechl jeden ze strážných, když poznal nově příchozího. „Co tady děláš?“

„Nic moc. Zdravím, Serabo,“ kývl na druhého strážce a zimomřivě se zatřásl. Složil ruce a začal si je třít a dýchat na ně. „Docela kosa, co? Uklidni see,“ protáhl, když viděl podezřívavý pohled prvního z mužů, „jen se procházím. Nějak nemůžu usnout.“

U branky nebyla žádná lucerna; strážní ji k ničemu nepotřebovali. Proto si strážný všimnul Themise teprve v okamžiku, když už stál téměř u něj. „Kapitán,“ syknul a okamžitě strnul v ukázkovém pozoru.

„Teda chlape, jednou jsem viděl vojáka, kterého od hlavy k patě provrtalo kopí, ale musím říct, že nestál tak rovně jako ty,“ zabručel Themis a s úsměvem začal vojáka obcházet. Když se mu dostal do zad, cosi cinklo (jako když obuch narazí do přilbice) a voják se sesunul k zemi.

„Co to – !“ druhý strážný se otočil čelem k Themisovi, kopí napřažené. Pak mu došlo, jakou udělal chybu. Pustil si Dilfora do zad… a Dilfor byl kapitánův přítel…

***

Gardur přikvačil hned, jak byli oba strážci mimo. S sebou nesl žebřík.

„Pojď mi pomoc,“ houkl na něj Themis, který se zatím mordoval s pěti ocelovými závorami, které tarasili branku. S Gardurovou pomocí je lehce sundal dolů.

„Pořád si říkám, jestli bychom je nemohli vzít sebou,“ řekl Dilfor. Očima pozoroval Serabu. Bylo mu… kolik přesně, šestnáct?

„A věřil bys jim, že neudělají chybu? Že nás neprozradí?“ připomněl Themis.

„V takové situaci? Pro Agripu, ani sobě nevěřím, že neudělám chybu.“

„Tak to bys tu měl raději zůstat.“

„Hej,“ syknul Gardur, „přestaňte tam kvokat jako na tržišti a hejbněte prdelí.“ Položil žebřík přes šestimetrový příkop, který pevnost obcházel. „Tak lezte, lezte.“

***

Nepřátelský tábor byl chráněn kouzly, které měly odhalit vetřeelce. A kouzelníci z pevnosti Tyryama připravili amulety, které špehy před kouzly ukryli. Dilfor amulety pomáhal vyrábět. Tři z nich ukradnul.

Tábor nebyl chráněný před útokem zvenčí – armáda démona Auerona byla příliš velká na to, aby ji někdo mohl napadnout ze zálohy. Jedinou ochranu mu skýtal val ze zašpičatělých kůlů. Co deset kroků pochodeň. Co dvacet kroků strážný.

Kompanie překonala asi kilometr otevřeného prostoru. Naštěstí byla zatažená obloha. Zabalili se do černých plášťů a splynuli s temnotou. Zatavili se až před hranicí světla, přesně mezii dvěma hlídkami.

„Dilfore,“ zašeptal Themis. A kouzelník se dal do díla.

***

Fouká silný vítr, pomyslel si Dilfor. Ledový, ostrý, štiplavý, nadouval jim pláště jako chlípný výrostek koukající hospodským pod sukně.

Cítil energii tábora, klidnou a nehybnou, spící. Přesto byl opatrný, nechtěl spustit ochranná kouzla. Bylo to asi tak snadné, jako hrát si na schovku v plátovém brnění.

Pozvbudil větry a nasměroval je proti nejbližší pochodni. Zablikala a zhasla jako nemocná světluška dokonávající za letu. Žádný ze strážců tomu nevěnoval pozornost.

***

Proplétali se polem zostřených kůlů tak rychle, jak mohli. Strážci naštěstí nebyli pozorní, a tak se všichni tři dostali do skřetího ležení.

Ta nejtěžší část cesty je ovšem teprve čekala.

Tábor nešlo obejít, museli projít skrz. Aby to bylo možné, museli vymyslet lest. Kompanie se rozhodla předsírat, že patří k arkonům – elitní jednotce zabijáků. Naštěstí všichni znali základy skřetí řeči.

Stejně to byla sázka do loterie.

***

Největší stan stál uprostřed tábora. Jeho stěny byly rudé zvenku, černé zevnitř. Neměl jediné označení, ale poblíž – co nejdál od nepostižitelné aury smrti, která místo obcházela – vždy čekali dva arkoni.

Uvnitř stanu panovala tma. Vzhledem ke své velikosti se jeho prostory zdály neuvěřitelně prázdné. Stál tu jen dlouhý stůl, celý pokrytý napůl svinutými svitky, a… trůn. Byl mohutný, zdobně vyřezávaný do podob démoních hlav – kreace zrůdných tvarů, spletená do geniálního propletence těl, evokovala šílenství duše i zrůdnost těla. Na něm spočíval démon Aueron, bradu opřednou o pěst, a oči měl zavřené.

***

Kompanie se rychlým krokem přesouvali skrze ležení. Držela se ve stínech, snažila se zůstat neviděna, ovšem jen do té míry, aby neuškodila své roli sebevědomých zabijáků – těch, kteří předávají zprávy samotnému Aueronovi. Dlouho jí to vycházelo. Narazili přesně na tři strážce. Kdkoliv je spatřil, urychleně strnul v pozoru a rozklepal se jako novorozené vlče.

Pak jednou špatně odhadli trasu a vešli na náměstíčko. Tehdy se k nim štěstí obrátilo zády.

***

„Kudy teď?“ zašeptal Dilfor, zatímco se rozhlížel kolem. Na druhém konci náměstíčka, uprostřed ocelové mříže, spali sargoni – oranžoví ještěři, tak z poloviny velcí jako vlci, nadměrně agresivní a krvežízniví.

„Nevím,“ odpověděl Themis. „Pojďme… tudy.“

„Arkono!“

Nečekaný výkřik je přimrazil na místě. Gardur se otočil a tehdy – smůlo smůl – mu vítr srazil kapuci z hlavy.

Proti nim stál arkon. Opravdový arkon. A arkonů bylo jenom pár. Navzájem se dobře znali.

Themis zareagoval první. „Zabte ho!“ křikl, tasil meč a skočil. Ačkoliv byl rychlý – zatraceně rychlý – nebyl dost rychlý. Ještě dřív, než dopadla rána, rozezněl se táborem jekot poplachu.

***

Skřet Di´armatic sebou trhl, jak se mu do uší zařízla polnice. Na nohou byl během pár vteřin, v koženém brnění, za pasem meč, v rukou sekeru, bosý, protože skřeti boty nepotřebovali.

Spolu s pěti spolubojovníky vyběhl ze stanu do tmy a zmatku tábora. Nechal se strhnout proudem davu, pak se odrazil od povaleného trakaře a vyskočil na sargoní klec.

Ty malé bestie už byly vzhůru a divočely, vrhaly se proti Di´armaticovým nohám a snažily se je roztrhat, jenže železné pletivo jim v tom bránilo, tak si aspoň šlapaly po hlavách a kousaly se do ocasů.

„Držte huby!“ okřikl je Di´armatic a ony zaútočily o to silněji. Skřet už si jich nevšímal. Našel nepřítele.

Uprostřed Zvěřince – tak se říkalo náměstíčku, kde se uchovávaly klece s válečnou zvěří – stáli tři muži v černých pláštích, zády k sobě, připraveni se bránit. Pod jejich nohama leželo bezhlavé tělo. Kolem plály pochodně.

Dva z mužů vyšli nepřátelům vstříc. Světlo se odrazilo od obnažených čepelí. Vzápětí začali skřeti umírat. Oba muži bojovali zatraceně dobře. Jen ten třetí se do boje nezapojil, stál na místě a –

Třetí muž pozvedl ruku a namířil ji Di´armaticovým směrem. Potom s ní sjel mrazivě modrý výboj.

Di´armatic nad ničím nepřemyslel a seskočil z klece. Proto už neviděl, jak se proud světla rozdělil do menších pramínků a rozeběhl se ke všem klecím v okolí, jak do nich narazil a propálil v nich díry.

Skřet se překulil a v mžiku zas stál na nohou. Co se stalo, mu došlo ve chvíli, kdy uviděl prvního sargona, osvobozeného, stojícího na vrcholku klece, jak si ho se spokojeně měří zarudlýma očima.

***

„Dilfore!“

„Ještě chvíli, snažím se.“

Kouzelník si nevšímal svých přátel, ani nepřátelských hord. Zbytečně by ho to rozptylovalo. Dokonale klidný si vybral další cíl.

***

Obři. Občas meřili až osm metrů, ale nebyli o moc chytřejší než zvířata. Černá legie s nimi podle toho zacházela.

Bitva je nevzbudila, dál spokojeně spali, na krku ocelový obojek, dlouhým řetězem připoutáni k zemi.

První magický paprsek přeřízl řetěz. Druhý obrovi vypálil oči.

***

Noc protrhl agonický řev. Obr se bil tlapami do hlavy. Byla rudá krví. Spalovala ho bolest, neviděl a to ho přivádělo k šílenství. Znovu zařval a rozeběhl se. Že mu něco může stát v cestě, ho vůbec nezajímalo.

***

„Kurva!“ vykřikl Di´armatic.

Sargoni se k němu škrábali jako obří mravenci. Nemohl s nimi bojovat, bylo jich moc.

Píšťalka! Jedině píšťalka Honáků, kteří se o sargony starali, mohla Di´armatica zachránit. Ale žádný Honák v dohledu, píšťalka zrovna tak, a skřet měl jenom ubohou sekeru a ubohý meč a žádný štít, bohové, žádný –

O támhleten stan se opírá štít.

Di´armatic popadnul kapkovitý štít a přiklopil ho na sebe jako pokličku na hrnec. Pak přišel první náraz, když na štítu přistál sargon.

Někdy tehdy obr vykřikl poprvé.

***

Co nedokázala polnice, kouzla, třeskot zbraní a skřetí křik, dokázalo obrovo bolestivé zařvání. Ostatní obři se začali probouzet. Začali hučet a rvát za řetězy v zoufalé snaze pomoci svému soukmenovci. A okovy praskaly. Nebylo jisté, zda vydrží.

***

Ležení zachvátil chaos. Obří křik byl tak hlasitý, že dolehl až do Tyryamy. A v pevnosti se věci daly do pohybu.

Jediný, koho se nic z toho netýkalo, byl démon. Aueron poklidně spočíval na svém trůnu a spal. Tedy… alespoň to jako spánek vypadalo.

***

„Catemarule!“ vykřikl Aueron. „Co se děje?“

Byl to jistý způsob duševní komunikace, který nyní vedli; způsob, který jejich vědomí zavedl na místo, kde všechno bylo temnotou a temnota byla vším. Aueron, Rudý ještěr, stál uprostřed ničeho. Přestože však okolí vládla tma, viděl druhého muže. Catemarul nebyl démon. Nebyl to bůh. Byl to serafín, bojovník boží, svým způsobem jenom druhořadá mocnost, která by ho neměla zajímat.

Jenomže Catemarul byl snad jediný, který se svojí mocí blížil Vládci démonů. Alespoň v tomto světě. V různých světech se moc jednotlivců měnila.

Pokud z něj Aueron neměl strach, určitě k němu cítil určitý respekt. Byl ovšem natolik chytrý, že to nedal nijak najevo. „Tak mluv!“ křikl.

Catemarul se ušklíbl. „Vládce očekává hlášení. Jak postupuje invaze?“

„Postupuje podle plánu. Co by chtěl slyšet? ,Dnes jsme obsadili hlavní město, zítra dobudeme Rozemor?´“

„To by nebyla špatná zpráva,“ odtušil Catemarul. „Vlastně by byla výborná. Hlavně pro tebe. Mám tě totiž srozumět s tím, že Vládce není spokojen. Abych trochu zjednodušil jeho slova, říká, že se flákáš, Auerone.“

„Snažíš se mě urážet, serafíne?“ Aueron dal Catemarulovi najevo jeho technickou podřízenost.

„Ne, jen vyřizuji vzkazy,“ ušklíbl se Catemarul, pořád dokonale klidný. „Vládce ví, kde se v současnosti nachází tvé jednotky. Chce, aby padla Viara. Do deseti dnů.“

„To se nedá stihnout!“

„Ty to budeš muset stihnout. Budeš muset – “

„Počkej!“ Aueron strnul. Jako by se zaposlouchal do hudby, kterou může slyšet jenom on. „Musím jít,“ řekl po chvíli. „Hned.“ A zmizel.

***

Prosím, nech mě přežít do dalšího dne, modlil se Di´armatic. Nech mě přežít do dalšího dne a já každého muže, kterého zítra zabiji, zabiji ve tvém jménu. Prosím… Borore, prosím.

Tři těžké nárazy a škrabání drápu po dřevě a oceli, jíž byl štít pobitý. Několik těžkých úderů (jak sargoni mlátily do štítu čumákem) a pak všechna váha zmizela. Snad si ještěři (jak se sargonům běžně říkalo) nalezli lákavější cíl.

Di´armatic se dosud neodvažoval vylézt zpoza štítu. Ležel na zemi, celý zpocený, a třásl se jako by měl pakostnici.

Díky, Borore. Díky.

Kdyby někdo zjistil, že se modlí právě k vládci bohů, byl by Di´armatic neprodleně popraven. Di´amratic to stejně dělal. Lepší než se modlit k démonům, jak bylo skřetím dogmatem. Di´armatic démony viděl. Věděl, že neposlouchají.

Ale Boror ho teď zachránil a on mu za to obětuje několik životů. O Bororovi se sice mohlo říkat, že je to mírumilovný bůh, ale není to pravda. A Di´armatic byl jeden z těch, co to vědělo.

***

Údery seker, létající třísky.

„Rychle, rychle.“

Zmatek v táboře donutil skřetí strážce opustit jejich původní stanoviště; takže si narychlo zmobilizovaní Tyryamští sekerníci mohli nikým nerušeni pokecat s opevněním tábora a udělat volnou cestu jízdě.

***

„Dilfore!“ Pro Themise bylo těžké přeřvat okolní vřavu.

Potom, co sargoni napadli skřety, podařilo se kompanii probojovat z náměstí – až se dostali ke koňské ohradě. Jen málokterý z démoních poskoků mohl jezdit na koních. I tak se jich v ohradě nacházelo přinejmenším padesát. Divočeli, házeli sebou a kopali na všechny strany. Přiblížit se k nim teď by znamenalo sebevraždu

Teda ne pro všechny. Rozhodně ne pro slepého obra, který se hnal jejím směrem.

„Dilfore!“ vykřiknul Themis znovu a tentokrát si jej elf všimnul. Themis bodl prstem směrem ke koním.

Lukovi to došlo okamžitě.

Další paprsek sjel temnotou a ohrada se v jednom místě roztříštila. Koně vyrazili ven jak voda z proraženého džbánu. Ne všichni to stihli.

***

Prorazí nám cestu, uvažoval Themis, zatímco si znovu házel kápi přes hlavu. Budou jak povodeň, která roztrhá vše, co jí bude stát v cestě. Následný zmatek bude už dokonalý – a ve zmatu se již snadno ukryjeme.

***

Tábor se proměnil v bojiště.

Propuštění sargoni zaútočili na vše, co nemělo čtyři nohy, ocas a oranžovou kůži. Skřetí krev tekla proudem. Oslepený obr zcela podlehl šílenství a rozmašíroval vše, co mu přišlo do cesty. Pak se podařilo jednomu z obrů přetrhnout svá pouta…

Skřeti pospíchali k srdci zkázy. Některým se do cesty postavili ještěři, jiným jeden z obrů, dalším zase splašené stádo koní, které se prohnalo táborem jako rozbouřená řeka a zamířilo do polí.

A tři dezertéři ukrytí v arkoních pláštích se dostali do bezpečí za hranicemi ležení.

Někdy mezitím sekerníci dokončili svoji práci a do tábora vtrhla Tyryamská jízda.

Sotva první jezdci překročili pomyslnou hranici démoního tábora, rozezněly se poplašné systémy. Ten hluk dolehl i k démonovi.

***

„Logare, co se děje?“ vykřikl Di´armatic na svého spolubojovníka. Nemohl ho označit za přítele. Skřeti nemají přátele. Přítel vám nakonec místo uctivého polibku na tvář prokousne krční tepnu.

„Do tábora vtrhli jezdci a řítí se městem jako požár! nemůžeme je zadržet! Viděl jsem to ze strážní věže!“

„Jen jezdci?“

„Za nimi pěšáci!“

„Kolik?“

„Nevím! Desítky!“

„Kudy.“

„Co?“

„Kudy jedou!“

„Hlavní silnící,“ tak říkali nejširší ulici, která dělila tábor na dvě poloviny, „ale u každé širší odbočky se jich několik odpojuje!“

„Sežeň elitáře,“ rozkázal Di´armatic. Tak si mezi sebou říkali Arkauerono, nejlepší mezi bojovníky.

„Jak asi?“

„Náš signál, ty tupá hlavo. Víš co, táhni do pekel, seš na nic, koukej mi sehnat co nejvíc pík a co nejvíce tupců ze sargoního žrádla, ať máme koho postavit koním pod kopyta, a všechny je shromáždi na hlavní silnici. Tam kde zazní náš roh. Jasný? Tak jasný?!“

„Jo, jo…“

„Tak di už!“

„Jo, jdu na to.“

***

Zatím ještě klidný, Aureon opustil hlavní stan. Pak rozepjal svá majestátní křídla a zařval. A útočníci se roztřásli. Zařval podruhé a ti nejzbabělejší odhazovali zbraně. Zařval potřetí a mávnul křídly a vznesl se do vzduchu – a zarazil se sotva pět metrů nad zemí. Jako by mu někdo kolem krku utáhnul smyčku a chtěl ho strhnout dolů. To na démona zaútočili kouzelníci z Tyryamy. Jenže si ukousli větší sousto, než kdy mohli zvládnout…

***

Di´armatic pádil ke generálnímu stanu elitářů. Na stole ležel roh Ara, jehož kouzelný tón nešlo přeslechnout. Di´armatic ho sebral a uháněl zpátky.

Zastavil se v prostřed hlavní ulice, v její severní části, dosud ještě daleko od nepřítele. Zvedl roh ke rtům a zadul. Z útrob rohu se vydral hlasitý, čistý zvuk, který vibroval celým tělem. Skřet zatroubil podruhé. A potřetí. A počtvrté. A elitáři přišli. A spolu s nimi přišlo i sargoní žrádlo a přineslo píky a kopí, luky, kuše i šípy.

***

„Kapitáne,“ řekl jeden z tyryamských poručíků předtím, než zaútočili na démoní tábor. „Jestli to nevyjde… Tyryama padne. Ztratíme příliš mnoho mužů. Ten zbytek pevnost nedokáže ubránit.“

„Já vím,“ odpověděl kapitán. „Takže to prostě musí vyjít.“

***

Řítíte se v před, Tyryamská jízda, drtící příval kovu, ocelový proud, břity mečů, štíty, smrt. Vítá vás prázdná ulice, nepřítel nikde.

Zahlédl někdo pohyb ve vedlejších uličkách?

V tom, tak třicet metrů před vámi, ze stran vyskákají skřeťáci. Třímají kopí a oštěpy a píky a dlouhé, zašpičatělé kůly.

Do prdele!

Zaklekli, nezdá se, že by se chystali utéct. Jste už jen deset metrů od nich a chcete uhnout, jenže není kam, protože vlevo i vpravo jsou jiní jezdci a ti mají zase po stranách stany, a za vámi se řítí další koně a jejich páni nevidí nebezpečí, které číhá v čele.

Ještě máte naději, protože před vámi stojí skřeti. Slabí, zbabělí. Třeba selže jejich vůle, zesláblé paže upustí kopí a oni dají se na útěk.

Ještě pořád máte naději…

***

„Stůjte chásko, teď není cesty zpět! Kdo ustoupí, toho zastřelím“ Di´armatic svíral v rukou luk a svá slova myslel vážně. Řval a povzbuzoval muže, které nikdy neviděl a kteří se tak náhle dostali pod jeho velení.

Nikdo neustoupil.

Pak jízda narazila do pík a jezdci byli vyhozeni ze sedel a přišel chaos, masakr, smrt. Z bočních uliček vyskákali skřeti a začali pálit šípy do zad jezdcům, kteří dokázali zabrzdit svá zvířata.

Pak konečně Aueron porazil Tyryamské mágy a uvolnil se z pout a znovu zařval – a tehdy i ti poslední, co přežili, pozbyli naděje. Zemřeli do jednoho.

Di´armatic seděl na zemi a modlil se k Bororovi. Děkoval mu a sliboval, že obětuje další tisíc hlav pro jeho věčnou slávu.

Jeho pozoruhodný výkon, kterým prakticky zachránil tábor, neunikl pozornosti jistého muže. Byl to arkon. Jmenoval se Tian.

***

Během hodiny se defenzíva změnila v ofenzívu. Během deseti dlouhých hodin plných boje pevnost Tyryama padla.