Čtení je rituál. Začíná to už v knihkupectví, antikvariátu, knihovně, nebo vůbec kdekoli, kde nějakou knihu potkám. Přečtu si nejdřív anotaci, pak očima prolétnu odstavec o autorovi a doufám, že tak odhalím víc podrobností o titulu. Většinou samozřejmě marně.

Doma knihy zařadím na poličku, případně se jim rovnou dostane místa na nočním stolku a mohou začít ty pravé knihomilské orgie. Čtu všude. Neustále. Ze zásob tahám jeden svazek za druhým, někdy namátkou, jindy pečlivě vybírám podle jména spisovatele nebo názvu díla a stejně se málokdy trefím do žánru, který bych v danou chvíli ocenila.

Knihy nejčastěji spojuje nějaký nepodstatný detail. Jeden čas jsem měla podzemní období. Ať jsem sáhla po kterémkoli žánru, vybírala z tuzemských či zahraničních autorů, pokaždé se valná část příběhu odehrávala v podzemí. Jednou to byly umělé tajné chodby, jindy přírodní jeskyně a vydrželo mi to několik týdnů. Dokonce jsem zkoušela požádat knihovnici, aby mi další čtivo vybrala sama, zkoušela jsem číst jen spisovatele, jejichž příjmení začíná na A a párkrát jsem svazky z poličky tahala poslepu. Některé se mi nelíbily, ale ať jsem se snažila jakkoli, děj se pořád odehrával v podzemí. Pak z ničeho nic tohle období samo od sebe odeznělo a nastoupila jiné, neméně specifické.

Vymyslela jsem si proto zvyk. Nevím, jestli nějak pomáhá, ale nemám žádný pádný důvod ho porušit. Pokaždé, než začnu číst, pohladím titulní stranu. Seznámím se se svazkem, navážeme spolu přátelský vztah a teprve potom nalistuju první stránku a…

…mám podezření, že alespoň drobný vliv na můj výběr čtiva to má. Období se mi teď střídají mnohem rychleji a vydrží mi maximálně dva nebo tři svazky.

Autorka: Lenka Martinková