Přelom loňského a letošního roku se nesl ve znamení úspěšného spisovatele Vlastimila Vondrušky a jeho historických detektivek vydávaných Moravskou Bastei MOBOU. Zatímco rok 2016 zakončil Nitranskou branou smrti a Fiorellou a domem ztracených duší, v lednu se na pultech knihkupectví objevily jako nejžhavější novinka Dobronínské morytáty. Rozhodně stojí za přečtení, vždyť známý autor v nich ukazuje zcela novou tvář.

Se začátkem adventu se královský písař, urozený pan Jiří Adam z Dobronína spolu se svými pomocníky, bakalářem Petrem a jeho novomanželkou Rozárkou, vydává na rodnou Vysočinu, kde hodlá na dobronínské tvrzi po rodičích strávit svátky v kruhu nejbližších. Idylku hned po jeho příjezdu naruší přítomnost Adamova neoblíbeného bratrance a do několika hodin Bohem zapomenutý kraj navštíví zločin. Tentokrát se přímo týká samotného vyšetřovatele, vždyť o pomoc ho žádá jeho stará kojná Cecílie. Stárnoucí šlechtic se musí opakovaně vrátit do dětství a přiznat před svými služebníky chlapecké lumpárny, o kterých by správně neměli tušit. Nehledě na to, že ve světle nedávných událostí vzpomínky dostávají docela jiný význam a Jiří Adam nebude jediný, komu se to nebude líbit…

Jestliže většinou Vondruška zůstává věrný svému zažitému stylu a v románech neexperimentuje s neobvyklými slohovými postupy, přijde mi, že se pro Dobronínské morytáty nechal mírně inspirovat Agathou Christie. Svědčí pro to už prostředí samo o sobě: tvrz v horách zapadaná sněhem bezmála do výšky dospělého člověka a blížící se vánice. Začíná hra o čas, kdy každý krok špatným směrem může stát někoho život. V ohrožení jsou všichni, které autor uvedl do děje. Náznak střídá náznak, rovnice se jménem pachatele na místě neznámé nese ovoce…

Kdo by čekal láskyplný happy end okořeněný několika cituplnými výlevy, ten se šeredně mýlí. Pár citlivých vět sice kniha přinese, ale vesměs jde o projevy zlosti a vzteku. V závěru si Vondruška ústy Jiřího Adama z Dobronína nezapomene mírně zamoralizovat, čímž však jedenáctý díl Letopisů Královské komory nijak nezničí.

Že by nakonec opravdu Vánoce, jak se sluší a patří? Toť otázka…

Autorka: Lenka Martinková