První díl fantasy ságy, odehrávající se na počátku minulého století v Paříži, mě už na první pohled zaujal stylovou titulní stránkou, připomínající některý z proslavených Muchových plakátů. Dokonce i sama anotace slibovala napínavý příběh, plný kouzel a dobrodružství vzdělaných gentlemanů.
Ve skutečnosti by se příběh na pomezí urban a historické fantasy mohl odehrávat v libovolné evropské metropoli; kulisy Paříže nejsou pro samotný vývoj děje nezbytně nutné, podtrhují však dobovou noblesu a eleganci. Pánové se špacírkami v rukách v klubech diskutují o filosofii, dámy popíjejí čaje ve svých budoárech a přitom jen několik málo z nich tuší, že možná právě v jejich sousedství probíhá souboj nadpřirozených sil. Hranice mezi pozemským světem a Druhým světem, ovládaným vílami, je nebezpečně tenká…
Román se nese ve zdvořilém duchu doby. Místy připomíná některá díla Julese Vernea, jindy evokuje představu geniálního lupiče-gentlemana Arséna Lupina a zaměřením spíše odpovídá sérii Brita Bena Aaronovitche, přesto je čtivý, originální a nezdržuje zbytečně květnatou řečí. Příjemné čtení na dlouhé zimní večery, dalo by se říct, ale závan minulých časů se s postupujícím dějem kvapem vytrácí a v závěru z něj zbyde jen prchavá vzpomínka. Co všechno způsobí několik neobratně zvolených slůvek!
Teď se možná bude zdát, že jde o příběh vhodný spíše pro starší generace. Podle nakladatelství Fragment se do něj mohou bez obav pustit čtenáři už od čtrnácti let a jsem přesvědčená, že by je mohl bavit. Zkušený autor, Pierre Pevel, totiž na stránkách rozehrává zápletku hodnou historek o agentu 007. Ze začátku se mág, pan Griffont, ujímá pátrání po falešném hráči a vzápětí mu o holý život usilují přisluhovači Černé královny. Na čí straně vlastně víc než stoletý gentleman stojí? A co ho spojuje s tajemnou kráskou, Isabel de Saint-Gil, jíž jsou na stopě tajné služby až z Ruska?
V prvních chvílích to vypadá, že autor na scénu přivedl zbytečně moc postav, jejichž jména se zvlášť tuzemskému čtenáři snadno popletou. O několik stránek později se jich zase umně zbaví, aby uprázdněná místa mohl obsadit jinými, aktuálně důležitějšími. Všechny ostatně mají čtenáři co říct a je jen otázkou času, kdy se povede odhalit veškerá tajemství, která jednotlivé aktéry spojují. Mnohdy jde o souvislosti, které by čtenáře ani ve snu nenapadly…
Dalším kladným rysem Prokletí Černé královny je přímá interakce čtenáře se spisovatelem. Nejednou ho přímo osloví, s lehkým náznakem ironie mu podsune nějaký názor, a pak se baví na jeho účet, když důvěřivě spoléhá na neověřené informace. Černá královna přitom jen čeká na nejvhodnější příležitost, kdy by mohla vystrčit drápky…
Autorka: Lenka Martinková
Zdroj fotografií: fragment.cz