Před lety jsem si umínila, že se blíž seznámím s literárním dílem Jana Wericha. Měla jsem sice naposlouchané jeho pohádky, ale tušila jsem, že to není ani zdaleka jeho jediná tvorba. Pak jsem potkala nové vydání Italských prázdnin, podepsané právě jménem umělce z Kampy, pořídila jsem si ho a neměla jsem odvahu se do útloučké knížečky začíst. Zlom přišel až na Nový rok, odhodlání se posílilo předsevzetím, že konečně přečtu všechnu nasyslenou literaturu, než si pořídím některou z vytoužených novinek a bylo rozhodnuto.

Knížečka má něco přes sto stran. Což pro knihomola není žádný nepřekonatelný problém. Dokonce jsem se chvílemi musela nutit: dočetla jsem tuhle kapitolu a půjdu dělat něco jiného, aby mi čtení vydrželo co nejdéle. Nevydrželo. Asi se nemám čím chlubit, spíš se přiznám – i s přestávkami jsem s panem Werichem a jeho dcerou Janou dokázala Itálií projít za jediný den.

V zajímavém, takřka filmovém duchu osciluje mezi dvojicí svých návštěv jihu. Jednou letadlem, podruhé za volantem automobilu, který jim cestu jak se patří okořenil. Autor si všímal detailů, mnohdy jim přikládal až neuvěřitelnou důležitost a vůbec si cestou náramně vyhrál. Žádné laciné vtípky, ale jeho osobitý, laskavostí nabitý humor a lehounký závan ironie.

Oddechové čtení na prázdniny, řeklo by se a je snadné tak Italské prázdniny vnímat. Dílko, při kterém není potřeba moc přemýšlet, stačí konzumovat a vychutnávat. Nebo ne, někde mezi řádky čeká další, zatím netušený rozměr. Jan Werich kritizuje, bojuje humorem proti snobismu a povrchnosti, nebojí se dokonce ani mířit do vlastních řad.

Novoroční předsevzetí jsem z nepatrné části splnila. Znám se, dlouho neodolám a vrhnu se na některou z lednových novinek, ale jsem ráda, že jsem rok odstartovala právě Werichem, možná bych teď ještě měla do poličky sáhnout pro jeho Lincoln 1933… Pro porovnání.

Autorka: Lenka Martinková